// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 28.12.2006
Ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy; k faktickému pracovnímu poměru
I. Pro úsudek, zda byla pracovní smlouva uzavřena konkludentním způsobem, je nezbytné, aby bylo možné dovodit existenci mlčky projevené, ale dané vůle shodnout se na esenciálních náležitostech pracovního poměru; jestliže takový projev vůle byť na jedné straně chybí (z toho, co vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, jej nelze dovodit), k uzavření pracovní smlouvy nedochází.
II. Jestliže zde nebyl právní úkon ve smyslu ustanovení § 27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr, nemůže - stejně jako v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně - vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy.
I když zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru přísluší v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru (kupříkladu mu přísluší nárok za mzdu podle fakticky vykonávané práce, nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci, nárok na dovolenou na zotavenou, nárok na odškodnění pracovního úrazu, jakož i nárok na náhradu veškeré škody, která mu byla způsobena při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním), nepřísluší mu naproti tomu nároky podle ustanovení § 61 až § 64 zák. práce. Jde totiž o speciální ustanovení, jichž lze použít jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru platně vzniklého (při existenci platného pracovního poměru neplatně skončeného); předpokládá se tu tedy neplatnost při zániku a nikoliv při vzniku pracovního poměru. Faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (jde tu o absolutní neplatnost)
III. Ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy po neúčinném odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2815/2005, ze dne 14.11.2006
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. ch. B., církevní organizaci zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o povinnost přidělovat práci podle pracovní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 317/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2005, č.j. 15 Co 256/2004-172, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2004 č.j. 49 C 317/99-158 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 22.10.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se žalobkyně dopustila „v poslední době již druhého závažného porušení pracovní kázně“, které spočívalo v tom, že do prodejny Z. potřeb u sv. J. donesla své vlastní zboží, které chtěla prodávat „mimo pokladnu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a zaplatit jí náhradu mzdy. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „formulace výpovědního důvodu je značně neurčitá“, že se vytčeného porušení pracovní kázně nedopustila a že „jde o zcela účelový postup ředitele žalované, který se chce zbavit pracovnice“, jež „si dovolila kritizovat nepořádky a upozornit na důvodná podezření o machinacích na pracovišti“. Protože žalobkyně považuje výpověď za neplatnou, požaduje, aby byla nadále zaměstnávána „ve smyslu její platné pracovní smlouvy“.
Městský soud v Brně (poté, co „věc o náhradu mzdy“ vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 22.6.2000, č.j. 49 C 317/99-78 žalobu o určení neplatnosti výpovědi a žalobu o uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 3.450,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“ JUDr. F. S. Ve věci samé dospěl k závěru, že „bylo jednoznačně prokázáno“, že se žalobkyně dopustila „hrubého porušení pracovní kázně“ (tím, že vnesla do výdejny svoje zboží, které chtěla prodávat za hotové peníze), a že proto je předmětná výpověď ze dne 22.10.1999, kterou žalovaná ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce doručila žalobkyni ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu výpovědi dozvěděla, platným právním úkonem. Jelikož žaloba o neplatnost výpovědi není opodstatněná, „z tohoto samého důvodu“ soud prvního stupně zamítl i žalobu o přidělování práce podle pracovní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 49 Co 109/2000-113 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, a ve výrocích o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že „opomněl“ skutečnost, že žalovaná ještě před předmětnou výpovědí ze dne 22.10.1999 učinila úkon směřující k rozvázání pracovního poměru žalobkyně jeho okamžitým zrušením. Účinky tohoto rozvázání pracovního poměru nastaly v souladu s ustanovením § 55 zák. práce dnem, kdy byl doručen žalobkyni, tj. 28.9.1999. Přestože žalovaná tento úkon dopisem ze dne 4.10.1999 odvolala, mohly být účinky tohoto okamžitého zrušení odstraněny jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým by byla určena jeho neplatnost, popřípadě dohodou o sporných nárocích; protože žádný z těchto případů nenastal, byl pracovní poměr žalobkyně rozvázán ke dni 28.9.1999. Poté podle názoru odvolacího soudu vznikl mezi žalobkyní a žalovanou nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako předchozí (zaniklý) pracovní poměr. V nově vzniklém pracovním poměru však nemohla být žalobkyně postihována za porušení pracovní kázně, kterého se dopustila v pracovním poměru předchozím, a proto takové porušení pracovní kázně nemůže být důvodem k rozvázání nového pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce; výpověď z pracovního poměru ze dne 22.10.1999 je tudíž neplatná. Ve vztahu k nároku na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy odvolací soud označil žalobu za neurčitou a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení pokusil vady odstranit.
Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 16.3.2004, č.j. 49 C 317/99-158 žalované uložil povinnost „přidělovat žalobkyni práci farmaceutické laborantky ve výdejně prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3, kterou žalobkyně vykonávala u žalované na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.1999“, a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit“ žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.825,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“ JUDr. I. P. Soud prvního stupně (poté, co žalobkyně „řádně doplnila svůj petit“ ohledně uplatněného nároku na přidělování práce podle pracovní smlouvy) v první řadě dovodil, že na požadovaném určení je ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. dán naléhavý právní zájem. Ve věci samé pak dospěl k závěru, že za situace, kdy „žalovaná odvolala svůj úkon směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru a žalobkyně s tímto souhlasila“ a „poté žalovaná nařídila žalobkyni čerpat dovolenou“, byl mezi žalobkyní a žalovanou po 28.9.1999 „konkludentně navázán (nový) pracovní poměr za podmínek, které byly mezi účastnicemi dohodnuty naposledy dodatkem k pracovní smlouvě, který byl uzavřen dne 1.7.1999, kdy žalobkyně měla vykonávat funkci farmaceutické laborantky v lékárně u sv. Jakuba“. „Z tohoto důvodu“ soud prvního stupně žalobě o uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni požadovanou práci vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.5.2005, č.j. 15 Co 256/2004-172 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.625,- Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ JUDr. I. P., a rozhodl, že tamtéž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.150,- Kč. Odvolací soud opětovně „konstatoval“, že ke dni 29.9.1999 (správně 28.9.1999) „v souladu s ust. § 55 zák. práce“ nastaly účinky okamžitého zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 28.9.1999, protože neplatnost tohoto úkonu nebyla uplatněna u soudu a protože ani „z provedených důkazů nevyplynulo“, že by mezi účastnicemi došlo k narovnání sporných nároků ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce; odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru náležitosti dohody o sporných nárocích nesplňuje, „jedná se pouze o úkon, který je zcela bez právního významu“. Podle názoru odvolacího soudu však „nelze přehlédnout, že následným, byť neúčinným odvoláním okamžitého zrušení pracovního poměru z 28.9.1999 i bezprostředně navazujícím pokynem žalované, kterým bylo nařízeno žalobkyni čerpání dovolené, byl vytvořen takový faktický stav, z něhož vyplývá, že účastnice způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, do chtěly projevit, uzavřely novou pracovní smlouvu, na základě níž vznikl nový pracovní poměr“. Z toho, že žalobkyně souhlasila s odvoláním okamžitého zrušení pracovního poměru a žalovaná jako zaměstnavatelka jí dala bezprostřední pokyn k tomu, aby čerpala dovolenou, a následně činila úkony směřující ke skončení pracovního poměru, lze přitom „dovodit, že mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž zanikl 29.9.1999 (správně 28.9.1999) okamžitým zrušením“. Protože obsahem tohoto zaniklého pracovního poměru byl - „jak odpovídá v řízení provedeným důkazům“ - druh práce „farmaceutická laborantka“ s místem výkonu práce ve „výdejně prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3“, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „správně dospěl k závěru o odůvodněnosti návrhu žalobkyně, kterým se domáhala přidělovaní práce farmaceutické laborantky“ v uvedené výdejně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k okolnostem daného případu účastnice způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, do chtěly projevit, uzavřely novou pracovní smlouvu, na základě níž vznikl nový pracovní poměr, „nemá oporu ani v provedeném dokazování, ani v právním řádu České republiky a je zcela absurdní právní konstrukcí“, neboť - jak zdůraznila - pracovní smlouva vzniká „výlučně“ na základě projevů vůle, „které nevyvolávají pochybnost o tom, že úmysl zaměstnance i zaměstnavatele směřoval ke sjednání pracovního poměru určitého obsahu“. Podle jejího názoru „pod zorným úhlem zejm. ust. § 240 a § 242 odst. 1 písm. b) ZP a dále § 27 odst. 1 a 2, § 29 odst. 1, § 32, § 35 odst. 1 a § 101 an. ZP“ je zřejmé, že v tomto konkrétním případě nový pracovní poměr nemohl vzniknout, protože nebyl založen volbou, jmenováním ani písemnou pracovní smlouvou, protože „z provedeného dokazování je nepochybné“, že od 28.9.1999 žalovaná žádnou práci žalobkyni nepřidělila a žalobkyně od 28.9.1999 již fakticky pro žalovanou žádnou činnost nevykonala, protože „žádný z účastníků v tomto konkrétním případě neprojevil ve smyslu ust. § 240 ZP výslovně či jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vůli uzavřít s druhou stranou novou pracovní smlouvou“ (soudy v daném případě „podsouvají účastníkům řízení subjektivní úmysl založit nový pracovní poměr“) a konečně protože „pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnavatele“ (žalovaná v období měsíců září a října 1999 činila „veškeré možné kroky“ směřující k tomu, aby žalobkyně nebyla jejím zaměstnancem). Dovolatelka připustila, že dnem 8.10.1999 sice nařídila žalobkyni čerpání dovolené v rozsahu 18ti dnů, žalobkyně tuto dovolenou čerpala a žalovaná jí vyplatila náhradu mzdy, „je však nepochybné, že pokud tímto dnem teprve vznikl nový pracovní poměr, žalobkyně nemohla splňovat zákonné podmínky pro nárok na dovolenou, tedy se muselo jednat o čerpání dovolené, na niž jí vznikl nárok v původním pracovním poměru z roku 1997“. Kromě toho nelze podle jejího názoru přehlédnout, že žalobkyně je již „po řadu měsíců“ poživatelkou starobního důchodu a že „pod zorným úhlem ust. § 37 odst. 5 zák. č. 155/1995 Sb. je tedy ex lege vyloučeno“, aby měla uzavřený pracovní poměr „s totožnými znaky“ jako měl její pracovní poměr před zářím 1999, který byl uzavřený na dobu neurčitou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované od 1.10.1997 jako vedoucí prodejny prostředků zdravotnické techniky, poté od 1.6.1999 jako „zástupce vedoucího pro odbornost“ a konečně na základě „dodatku k pracovní smlouvě“ ze dne 1.7.1999 od 1.7.1999 jako farmaceutická laborantka s místem výkonu práce „lékárna u sv. Jakuba“ [výdejna (prodejna) prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3]. Dopisem ze dne 28.9.1999, který byl žalobkyni doručen téhož dne, žalovaná dala žalobkyni „výpověď - okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 28. září 1999“ s odůvodněním, že „v prodejně Z. potřeb u sv. J., kde žalobkyně pracovala, bylo prokazatelně zjištěno, že do této provozovny žalobkyně přinášela vlastní soukromé zboží a toto prodávala, zisk ze zboží si přivlastňovala“. Dopisem ze dne 4.10.1999 žalovaná „podle Zákona č. 65/65 Sb., Zákoníku práce v úplném znění, § 44, odst. 3 výpověď danou žalobkyni dne 28. září 1999 odvolala“ a žalobkyně s tímto „odvoláním“ dne 8.10.1999 vyslovila souhlas; téhož dne žalovaná nařídila žalobkyni čerpání řádné dovolené od 8.10.1999 do 25.10.1999 a současně žalobkyni předala návrh dohody o rozvázání pracovního poměru; žalobkyně návrh neakceptovala. Dopisem ze dne 19.10.1999 žalovaná upozornila žalobkyni na porušení pracovní kázně spočívající především v „nedostatečně připravené inventarizaci ke dni 1.6.1999“ a „zjištěném manku na provozovně ve výši 12.171,19 Kč ke dni 1.6.1999“, jehož vznik „do dnešního dne nevysvětlila“. Dne 22.10.1999 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce s odůvodněním, že se žalobkyně dopustila „v poslední době již druhého závažného porušení pracovní kázně“, které spočívalo v tom, že do prodejny Z. potřeb u sv. J. donesla své vlastní zboží, které chtěla prodávat „mimo pokladnu“. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18.4.2001, č.j. 49 Co 109/2000-113 bylo mimo jiné určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná; předmětem dovolacího řízení zůstal nárok žalobkyně vůči žalované na přidělování práce „farmaceutické laborantky ve výdejně prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3“, kterou žalobkyně naposledy vykonávala u žalované na základě „dodatku k pracovní smlouvě“ ze dne 1.7.1999.
Pro posouzení věci bylo za tohoto skutkového stavu - jak správně uvažoval odvolací soud - kromě jiného podstatné, jaký význam z hlediska trvání pracovního poměru účastnic měla skutečnost, že žalovaná dopisem ze dne 28.9.1999 učinila právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní okamžitým zrušením a že dne 4.10.1999 tento právní úkon se souhlasem žalobkyně „odvolala“.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Okamžité zrušení pracovního poměru je písemný jednostranný právní úkon směřující k bezprostřednímu skončení pracovního poměru. Účastník projeví vůli okamžitě zrušit pracovní poměr nikoliv tím, že příslušnou listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru písemně vyhotoví, ale až tím, že přistoupí k doručení této listiny druhému účastníku (adresátovi); jednostrannost tohoto právního úkonu totiž umožňuje účastníku až do odeslání zamýšlenou vůli neprojevit. Účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastávají v souladu s ustanovením § 55 zák. práce dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl doručen druhému účastníku; jakýkoliv jiný časový údaj obsažený ve zrušovacím projevu nemůže tyto zákonné účinky změnit (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971, sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 14, ročník 1972).
Z uvedeného vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru může účastník bez dalšího odvolat (zrušit), i když již byl odevzdán k doručení (např. držiteli poštovní licence), jen jestliže tak učiní dříve, než byla listina obsahující tento úkon druhému účastníku doručena; v zákoníku práce jako kogentním právním předpise ostatně ani možnost odvolat (zrušit) doručené okamžité zrušení pracovního poměru není - na rozdíl od rozvázání pracovního poměru výpovědí (§ 44 odst. 3 zák. práce) - stanovena. Odvolací soud tedy správně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které již bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno), a že proto odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.9.1999, k němuž došlo úkonem žalované ze dne 4.10.1999, „je na tento zrušovací úkon zcela bez významu“. Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru účastníků ke dni 28.9.1999, kdy bylo okamžité zrušení žalobkyni doručeno, mohlo pozbýt - jak lze odvolacímu soudu rovněž přisvědčit - jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (§ 259 zák. práce) uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, roč. 1997, pod poř. č. 114).
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - žádná z uvedených situací nenastala; žalobkyně neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.9.1999 u soudu neuplatnila, a tudíž ani mezi účastníky v tomto směru nemohlo dojít k narovnání sporných nároků ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce. Za tohoto stavu je tedy nepochybné, že pracovní poměr účastníků, jehož obsahem byly od 1.7.1999 práva a povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy ve znění jejího „dodatku“ ze dne 1.7.1999, skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované ke dni 29.9.1999.
Pro závěr o tom, zda je žalovaná povinna přidělovat žalobkyni práci „farmaceutické laborantky ve výdejně prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3“ (kterou žalobkyně naposledy vykonávala u žalované na základě „dodatku k pracovní smlouvě“ ze dne 1.7.1999“), bylo dále podstatné zjištění, zda mezi účastnicemi v následujícím období [až do 22.10.1999, kdy byla žalobkyni ze strany žalované dána (neplatná) výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce] existoval, resp. vznikl nový, platně sjednaný pracovněprávní vztah (§ 1 odst. 1, 2 zák. práce). Soudy obou stupňů se proto důvodně zabývaly otázkou povahy a obsahu právního vztahu mezi účastnicemi poté, co jejich původní pracovní poměr dne 29.9.1999 skončil.
Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů volbou nebo jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 27 odst. 1,2 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 32 odst. 1 věta první zák. práce). V judikatuře soudů byl přijat a je jako správný přijímán závěr, že případný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy podle ustanovení § 32 zák. práce, vzhledem k ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce, nezakládá neplatnost právního úkonu (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971 sp. zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 68, s. 203), a že pracovní smlouva je platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, případně pouze konkludentně. Pro posouzení povahy právního vztahu přitom není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon označen, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75).
K tomu, aby bylo možné posoudit, zda (kdy) došlo k uzavření pracovní smlouvy, proto není rozhodující, jak je právní úkon (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí, tj. zda lze úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty.
K uzavření pracovní smlouvy může dojít - jak uvedeno výše - jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (§ 240 odst. 2 zák. práce). Interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad odstranit výkladem projevu vůle.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Pro úsudek, zda byla pracovní smlouva uzavřena konkludentním způsobem, je nezbytné, aby bylo možné dovodit existenci mlčky projevené, ale dané vůle shodnout se na esenciálních náležitostech pracovního poměru; jestliže takový projev vůle byť na jedné straně chybí (z toho, co vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, jej nelze dovodit), k uzavření pracovní smlouvy nedochází. Jestliže zde nebyl právní úkon ve smyslu ustanovení § 27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr, nemůže - stejně jako v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. § 150 zák. práce) - vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy. I když zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru přísluší v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru (kupříkladu mu přísluší nárok za mzdu podle fakticky vykonávané práce, nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci, nárok na dovolenou na zotavenou, nárok na odškodnění pracovního úrazu, jakož i nárok na náhradu veškeré škody, která mu byla způsobena při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním), nepřísluší mu naproti tomu nároky podle ustanovení § 61 až § 64 zák. práce. Jde totiž o speciální ustanovení, jichž lze použít jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru platně vzniklého (při existenci platného pracovního poměru neplatně skončeného); předpokládá se tu tedy neplatnost při zániku a nikoliv při vzniku pracovního poměru. Faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (jde tu o absolutní neplatnost) – srov. Sborník III „Nejvyšší soud v občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních“, SEVT, Praha, 1980.
Závěry odvolacího soudu o tom, že po okamžitém zrušení pracovního poměru ke dni 29.9.1999 účastnice „způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěly projevit“, vyjádřily shodnou vůli „nadále setrvat v pracovněprávním vztahu se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž zanikl 29.9.1999 okamžitým zrušením“, a že obsahem tohoto, „z právního hlediska nového“, pracovního poměru byl druh práce „farmaceutická laborantka“ s místem výkonu práce ve „výdejně prostředků zdravotnické techniky v B., J. n. 3“, představují - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu. Správnost těchto závěrů lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, že „mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž zanikl 29.9.1999 okamžitým zrušením“ (správně - 28.9.1999), vycházel odvolací soud ze skutečnosti, že „následným, byť neúčinným odvoláním okamžitého zrušení pracovního poměru z 28.9.1999 i bezprostředně navazujícím pokynem žalované, kterým bylo nařízeno žalobkyni čerpání dovolené, byl vytvořen takový faktický stav, z něhož vyplývá, že účastníci způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli projevit, uzavřeli novou pracovní smlouvu“. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že k tomu, aby bylo možné dovodit takový závěr, by muselo být zjištěno nikoliv to, že žalovaná se souhlasem žalobkyně odvolala okamžité zrušení pracovního poměru (což je - jak odvolací soud správně uvádí - „úkon, který je bez právního významu“) a že účastnice tedy jednaly v právním omylu, že pokračují v pracovním poměru předchozím, nýbrž, že - jak je shora uvedeno - provedené důkazy prokazují existenci vůle obou účastnic, byť jen mlčky projevené, uzavřít nový pracovní poměr.
Podkladem pro závěr, že účastnice chtěly uzavřít nový pracovní poměr by mohlo být kupříkladu zjištění, že si byly vědomy, že dne 28.9.1999 pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením a že chtěly (což vyjádřily konkludentně) z tohoto důvodu uzavřít nový pracovní poměr „se stejným obsahem, jako dřívější“; nemůže jím však být okolnost, že žalovaná poté, co dne 4.10.1999 odvolala okamžité zrušení pracovního poměru a žalobkyně s tím dne 8.10.1999 vyslovila souhlas, dala žalobkyni - aniž ji připustila k výkonu práce - dne 8.10.1999 „bezprostřední podnět k tomu, aby čerpala dovolenou“ a „následně činila úkony směřující ke skončení pracovního poměru“. Takový postup žalované může být reakcí na (mylnou) představu, že po odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru původní pracovní poměr žalobkyně pokračuje, nejde však o způsobilý podklad pro závěr, že žalovaná projevila vůli uzavřít se žalobkyní novou pracovní smlouvu. Skutkové zjištění, že „mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr“, jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-