// Profipravo.cz / Ostatní 15.05.2018
Zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření otcovství
Není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu.
Takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Naopak pokud by se soud v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh podaný po lhůtě a poté, co byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty, zabýval věcnými námitkami matky ohledně nesouladu biologické, sociální a právní reality, byl by takový postup v rozporu se smyslem a účelem zákona a zejména pak v rozporu s jednoznačným zněním zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5903/2016, ze dne 31. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 791 o. z.
§ 792 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem podaným dne 20. 4. 2015 se matka nezletilého domáhala jednak prominutí zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství k nezletilému a dále též samotného popření otcovství matrikového otce M. K. k nezletilému.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 25. 9. 2015 č. j. 0 Nc 3711/2015-48 zamítl návrh matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil též k možnému postupu podle ustanovení § 793 občanského zákoníku, pro nějž neshledal důvod.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 12. 2015 č. j. 13 Co 649/2015-62 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Okresní soud ve Frýdku-Místku následně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 Nc 3711/2015-68 zamítl návrh matky na popření otcovství matrikového otce M. K. k nezletilému F. H. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že za situace, kdy nebylo vyhověno návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, je třeba návrh považovat za podaný po lhůtě, a tudíž nezbývá, než jej zamítnout.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 71 Co 171/2016-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebylo-li zmeškání popěrné lhůty prominuto, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí popěrného návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval věcnými námitkami vztahujícími se k problematice biologického a právního rodičovství a uzavřel, že samotná skutečnost, že matce nebylo prominuto zmeškání lhůty k popření otcovství, je sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu. Takovým postupem soud podle dovolatelky rezignoval na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte a zasáhl do práva nezletilého na respektování soukromého a rodinného života. Dovolatelka dále namítá též nesprávné posouzení naplnění podmínek pro prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství, neboť se domnívá, že nemůže být pochyb o tom, že je třeba uvést právní stav do souladu s realitou.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 5. 2016 a řízení bylo zahájeno dne 20. 4. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda v případě, že je samostatným usnesením rozhodnuto o zamítnutí návrhu na zmeškání prominutí lhůty, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na popření otcovství bez dalšího pro zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření otcovství, aniž by soud zkoumal, zda je popření otcovství v zájmu dítěte.
Podle ustanovení § 791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), může matka dítěte popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v § 790 odst. 1 větě druhé.
Podle ustanovení § 790 odst. 1 o. z. může muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
Podle ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Dovolací soud se již v minulosti ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zabýval otázkou možnosti popřít otcovství k dítěti i po uplynutí popěrné lhůty, je-li to v jeho zájmu, a povinností soudu zkoumat zájem dítěte na popření otcovství, bylo-li popřeno po lhůtě. Opakovaně přitom uvedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014), že systém popírání otcovství, tak jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Stanovení lhůty, ve které lze otcovství popřít, je výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů.
Možnost státu omezit popěrné právo matrikového otce v zájmu dítěte na stabilitě rodinných vztahů, stejně jako nutnost poměřovat zájmy všech zúčastněných a posuzovat význam biologického a sociálního rodičovství lze dovodit také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Ve věci N. proti Finsku (stížnost č. 27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci Věc S. proti Š. (stížnost č. 24484/97) nebo ve věci E. proti R. (stížnost č. 21949/03) biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte. ESLP neshledal zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob, jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené vztahy mezi stěžovatelem a dítětem, byl ESLP přesvědčen, že vnitrostátní rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. V rozhodnutí R. proti P. (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Ve věci K. proti N. (stížnost č. 23338/09) neshledal ESLP porušení článku 8 Úmluvy v případě, kdy národní soudy neumožnily biologickému otci popřít otcovství otce právního, protože mezi matrikovým otcem a dítětem existovaly blízké rodinné vztahy a popření otcovství by proto nebylo v zájmu dítěte.
Zákonodárce i soudy musí při své činnosti přiznávat přední význam zjištěnému zájmu dítěte. Jeho zájem nemůže být omezován na pouhý požadavek souladu biologického a právního rodičovství, ale je třeba jej hodnotit v širších souvislostech. Takový výklad odpovídá nejen judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, ale plyne i ze samotného ustanovení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; srov. General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1).
Po rekodifikaci soukromého práva byla úprava popírání otcovství přesunuta ze zákona o rodině do občanského zákoníku. Jakkoliv se stávající právní úprava od dosavadní liší v délce lhůt, které jsou otci i matce k popření otcovství stanoveny, původní koncepce právní úpravy popírání otcovství zůstala zachována. I nadále zákon vychází z totožné koncepce tří domněnek otcovství, na jejichž základě je otcovství stanoveno a systému prekluzivních lhůt pro jeho popření. I na právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku lze proto vztáhnout shora uvedené závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně o rodině. Systém prekluzivních popěrných lhůt je tedy výrazem systému popírání otcovství tak, jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Tento systém je tedy sám o sobě projevem vážení zájmů dítěte, jež nelze redukovat na pouhý požadavek souladu biologického a právního rodičovství, a výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014 dále též uvedl, že nelze také přehlédnout, že nemožnost popřít otcovství po uplynutí prekluzivní šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením § 61 zákona o rodině není absolutní. Zákonodárce zohlednil fakt, že situace každého dítěte je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní šestiměsíční popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro tyto situace je do zákona o rodině včleněno ustanovení § 62, které umožňovalo (do 31. 12. 2013) nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to zájem dítěte. Stanovená popěrná lhůta je tedy v souladu s požadavkem na vyvažování zájmů dítěte, biologické matky dítěte, právního otce, který se chce domoci popření otcovství a případně i putativního otce a je třeba ji chápat jako výraz zájmu dítěte na právní jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který převáží nad zájmem právního otce domoci se popření otcovství k dítěti, má-li o svém otcovství pochybnosti (byť i důvodné).
Jakkoliv ustanovení umožňující nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po uplynutí popěrných lhůt nebylo do občanského zákoníku převzato, nelze přehlédnout, že ani v případě právní úpravy obsažené v občanském zákoníku není nemožnost popřít otcovství po uplynutí popěrných lhůt absolutní. Podle ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Podle ustanovení § 793 o. z. pak vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Zákonodárce tedy i v nové právní úpravě dostatečně zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte.
Z výše uvedeného vyplývá, že není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu. Takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Naopak pokud by se soud v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh podaný po lhůtě a poté, co byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty, zabýval věcnými námitkami matky ohledně nesouladu biologické, sociální a právní reality, byl by takový postup v rozporu se smyslem a účelem zákona a zejména pak v rozporu s jednoznačným zněním zákona.
Pokud dovolatelka dále ve svém dovolání brojí proti tomu, že soud zamítl její návrh na prominutí zmeškání lhůty, a to i přesto, že její prominutí vyžadují zájem dítěte i veřejný pořádek, namítá nesprávnost řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. O návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství rozhodl totiž Okresní soud ve Frýdku-Místku samostatným usnesením ze dne 25. 9. 2015 č. j. 0 Nc 3711/2015-48, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015 č. j. 13 Co 649/2015-62, proti němuž bylo dovolání přípustné, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté odvolacím soudem. Pokud tedy chtěla dovolatelka brojit cestou dovolání proti právním závěrům vysloveným v usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, měla proti tomuto usnesení podat dovolání; pokud tak neučinila, nemůže fakticky proti tomuto usnesení brojit podáním dovolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na popření otcovství.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-