// Profipravo.cz / Ostatní 26.03.2018
Osoby oprávněné k uplatnění práv dle § 10 antidiskriminačního zákona
Ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona je třeba vykládat extenzivně tak, že z něho vyplývajících nároků se nemusí domáhat striktně pouze osoba, jež byla objektem vlastního (primárního) diskriminačního jednání, ale podle okolností případu se tak mohou práv podle citovaného ustanovení domáhat také osoby blízké přímé oběti diskriminace, opodstatněně považující újmu diskriminovaného člověka též za újmu vlastní, resp. za diskriminační jednání postihující i je samotné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2260/2017, ze dne 13. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 1 odst. 1 písm. h) zák. č. 198/2009 Sb.
§ 10 zák. č. 198/2009 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích na základě ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) v souvislosti s úmrtím jejich dcery, která zemřela dne 9. ledna 2012 na pediatrické klinice – JIP Fakultní nemocnice v Motole. Podle jejich názoru nebyla jejich dcera včas přeložena na ARO, přestože to její zdravotní stav vyžadoval. Lékaři žalované přes opakované požadavky rodičů odmítali jejich dceru přeložit na ARO s odůvodněním, že vzhledem k jejímu onemocnění, epidermolysis bullossa, tzv. „nemoci motýlích křídel“ a komplikacím v důsledku tohoto onemocnění vzniklým nepříznivým stavem, by i v případě odvrácení bezprostředně hrozící smrti, byl její život nekvalitní. Byla tak diskriminována z důvodu svého zdravotního stavu, byla jí upřena šance na léčbu, což vedlo k jejímu úmrtí.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. října 2015, č.j. 28 C 17/2014-106, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v předmětném sporu není dána aktivní věcná legitimace žalobců. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z ustanovení antidiskriminačního zákona výslovně vyplývá, že osobou oprávněnou domáhat se ochrany podle tohoto předpisu je toliko ten, kdo byl diskriminačním jednáním dotčen. Není tak možné, aby se těchto práv domáhala osoba odlišná od poškozeného, i když jde, jako v tomto případě o rodiče poškozeného, kteří mohou takové jednání jako zásah do svých práv logicky vnímat. Pokud žalobci tvrdili, že jednáním žalované došlo k diskriminaci jejich dcery z důvodu jejího zdravotního stavu, byla by osobou, která je oprávněna v takovém případě podat soudní žalobu pouze sama poškozená a toto právo na její dědice nepřechází.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. května 2016, č. j. 39 Co 74/2016-135, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K výtce žalobců, že ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona nesprávně vyložil restriktivně, protože pojem dotčená osoba, je třeba vykládat volněji s tím, že nároků se nemusí výlučně domáhat pouze osoba, jež byla objektem diskriminačního jednání, odvolací soud uvedl, že se přiklání k restriktivnímu výkladu daného ustanovení, když z jeho samotné dikce vyplývá, že zakládá právo osoby, která byla dotčena diskriminačním jednáním, na soudní ochranu před diskriminací a současně stanoví, čeho konkrétně se poškozená osoba může domáhat. Pojem dotčená osoba je třeba vykládat nikoliv volněji, ale tak, že bude zahrnovat jen osoby, jejichž právo na rovné zacházení bylo porušeno. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že rodiče mohou nastíněné jednání logicky vnímat jako zásah do svých práv, přesto však tato okolnost nemůže mít vliv na rozhodnutí v dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 18. srpna 2016 dovolání. Uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá podle jejich názoru na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně aktivní legitimace účastníků podle § 10 antidiskriminačního zákona. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Poukazují na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-54/07, tzv. case Feryn, kdy soudem byla připuštěna aktivní legitimace nevládní ziskové organizace k ochraně lidských práv, přičemž své diskriminační jednání žalovaný deklaroval pouze navenek, aniž by existovala konkrétní přímá oběť diskriminace, která by takovým jednáním vůbec byla dotčena. Jako další příklad pak uvádějí rozsudek ESLP ze dne 17. července 2014 ve věci V. C. proti Rumunsku. Zdůrazňují, že se sami cítí být přímými oběťmi diskriminace, neboť to byli oni, kdo žádali žalovanou ještě během života jejich dcery, aby se vůči této zdržela svého diskriminačního jednání a poskytla jí odpovídající resuscitační péči. Nepřiznání aktivní legitimace žalobcům fakticky znamená, že diskriminační jednání nebude odstraněno a zemřelí pacienti, kteří podle této logiky mají jako jediní aktivní legitimaci domáhat se svých práv žalobou, z pochopitelných důvodů žalobu podat nemohou. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je přitom vázán konkrétním vymezením (popisem) dovolacího důvodu. Dovolací soud není vázán vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, a splňujícími předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a je i přípustné, neboť uvedená otázka výkladu pojmu „ten kdo byl tímto jednáním dotčen“, uvedeného v ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena.
Podle uvedeného ustanovení dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že předmětný pojem je třeba vykládat restriktivně, tedy, že na soud se ve smyslu ustanovení § 10 antidiskriminačního může obrátit pouze poškozený, tedy osoba, která byla dotčena diskriminačním jednáním, protože se jedná o nárok osobní povahy, který smrtí poškozeného nepřechází na dědice. V posuzované věci pak poškozenou případně mohla být jedině sama nezletilá, nikoli její rodiče, i když tito mohli jednání žalované logicky vnímat jako zásah do svých práv.
Naproti tomu žalobci nesouhlasí s restriktivním výkladem pojmu osoby dotčené, ale jsou přesvědčeni, že oběťmi diskriminace jsou i oni.
Rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství (nyní Soudní dvůr Evropské unie – dále jen „SDEU“) z 10. července 2008, C-54/07, stejně jako rozsudek ESLP ze dne 17. července 2014 ve věci č. 47848/08 – Centre for Legal Resources jménem (on behalf of) V. C. proti Rumunsku, na které dovolatelé poukazují, nejsou ve vztahu k nyní posuzované věci použitelná, protože v žádném z nich nezisková organizace neuplatňovala vlastní nároky, jak je tomu u žalobců v nyní posuzované věci.
Ustanovení antidiskriminačního zákona týkající se zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení implementují ustanovení směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ohledně věku, zdravotního postižení, sexuální orientace a náboženského vyznání či víry (dále jen „směrnice“). Směrnice zakazuje diskriminaci z důvodu zdravotního postižení v oblasti zaměstnávání a v čl. 5 požaduje zajištění odůvodněného přizpůsobení pro osoby se zdravotním postižením.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. h) antidiskriminačního zákona tento zákon blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, podle § 2 odst. 3 pak přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. O nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení se pak podle § 3 odst. 1 jedná tehdy, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je osoba z důvodu svého zdravotního postižení znevýhodněna oproti ostatním. V § 5 odst. 2 pak antidiskriminační zákon zavádí zvláštní formu diskriminace týkající se pouze osob se zdravotním postižením. Je jí odmítnutí nebo odepření „přiměřeného opatření“, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání a k dalším aspektům zaměstnávání (k výkonu pracovní činnosti, k funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, k pracovnímu poradenství nebo jinému odbornému vzdělávání), nebo mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. Zavedením požadavku na přiměřené opatření do českého právního řádu je implementován již shora zmíněný čl. 5 směrnice, jenž ukládá zaměstnavatelům závazek zajistit pro osoby se zdravotním postižením „přiměřené uspořádání“. Nicméně antidiskriminační zákon staví na tom, že ochranu před diskriminací osob se zdravotním postižením, je třeba jim poskytnout nejen jako zaměstnancům, ale ve všech případech uvedených v ustanovení § 1 odst. 1.
Rozhodnutí SDEU, kterého se dovolávají žalobci, sice není v posuzované věci použitelné, avšak SDEU v rozsudku ze dne 17. července 2008 ve věci C-303/06 – S. Coleman v. Attridge Law, C-303/06, dospěl k závěru, že zásada rovného zacházení, kterou zakotvuje směrnice, nesmí být vykládána restriktivně v tom smyslu, že by se vztahovala výlučně na osoby, které samy vykazují určité charakteristiky, pro něž je zakázáno nerovné zacházení.
Obdobně ve vyjádření ze dne 6. listopadu 2015, sp. zn.: 61/2015/DIS/VP, uvádí Veřejná ochránkyně práv, že ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona přiznává práva osobám dotčeným diskriminačním jednáním. Vzhledem k účelu antidiskriminačního zákona, tj. poskytnout ochranu právu na rovné zacházení, a výše rozebrané povinnosti zavedení účinného, přiměřeného a odrazujícího systému sankcí, by pojem osoba dotčená diskriminačním jednáním měl být vykládán šířeji, než pouze jako osoba přímo dotčená diskriminací. Vzhledem k tomu, že přímá oběť diskriminace se z nejrůznějších důvodů často diskriminačnímu jednání nebrání, považuji za vhodné, aby se, s ohledem na efektivitu zákazu diskriminace a ochrany práva na rovné zacházení, mohly práv podle ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona domáhat také osoby blízké přímé oběti diskriminace. Tedy takové osoby, které újmu diskriminovaného člověka důvodně považují jako újmu vlastní.
Na možnost různého přístupu k otázce aktivní legitimace upozorňuje i naše právní teorie. Pokud jde o aktivní legitimaci, zákon hovoří o tom, že na soud se může obrátit ten, kdo byl porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení dotčen. Ne zcela jednoznačná jazyková formulace ale zřejmě v praxi výkladové problémy činit nebude - je zřejmé, že aktivně legitimované budou osoby, které se samy budou cítit diskriminované. Lze si přitom jistě představit i osoby, jejichž právo na rovné zacházení porušeno nebude, porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení však budou dotčeny. Připomeňme případ prezentovaný v médiích, kdy muž romské etnické příslušnosti byl diskriminován v přístupu k zaměstnání, část jednání se zaměstnankyní pracovní agentury však vedla jeho manželka, která romské etnické příslušnosti nebyla. Právě jí bylo výslovně sděleno, že kvůli pokynům zaměstnavatele její manžel pro svou etnickou příslušnost přijat nebude. Její právo na rovné zacházení porušeno nebylo, pokořující účinek diskriminačního jednání jakožto osoba blízká nepochybně pocítila, porušením povinnosti proto byla dotčena (pokořující účinek by pak jistě pocítila o to více, pokud by sama byla romské etnické příslušnosti, ani tak by ale nebyla sama diskriminována). Jsou známy případy, kdy některé soudy v USA přiznaly aktivní legitimaci v případech situačního testingu i osobám, které se testu účastnily jako komparátoři. Lze nicméně očekávat, že v českém právním prostředí bude výklad pojmu "osoba dotčená porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení" spíše restriktivní a bude zahrnovat jen osoby, jejichž právo na rovné zacházení bylo porušeno (Antidiskriminační zákon: komentář / Jana Kvasnicová, Jiří Šamánek a kolektiv. Praha : Wolters Kluwer, 2015 , str. 281).
Nejvyšší soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení antidiskriminačního zákona ve smyslu směrnice a judikatury SDEU v těchto věcech. Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2011). Pokud je tedy možný výklad ustanovení, který je v souladu s tím, co stanoví evropské právo, upřednostní se tento (tzv. eurokonformní) výklad.
Je tak třeba uzavřít, že – jak již bylo naznačeno – zákaz diskriminace ve smyslu úpravy, již přináší antidiskriminační zákon, blíže vymezuje právo na rovné zacházení. Ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona je třeba vykládat extentzivně tak, že z něho vyplývajících nároků se nemusí domáhat striktně pouze osoba, jež byla objektem vlastního (primárního) diskriminačního jednání, ale podle okolností případu se tak mohou práv podle citovaného ustanovení domáhat také osoby blízké přímé oběti diskriminace, opodstatněně považující újmu diskriminovaného člověka též za újmu vlastní, resp. za diskriminační jednání postihující i je samotné.
Pokud tedy odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že dotčenou osobou může být jedině ta osoba, jejíž právo na rovné zacházení bylo porušeno z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a nikoli jiné osoby, není jeho názor správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení se soud prvního stupně (odvolací soud), vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.), bude znovu zabývat otázkou, zda žalobci, jako rodiče zemřelé Izabely, mohli být rovněž případnou diskriminací své dcery dotčeni v tom smyslu, že v souvislosti s ní byli i oni diskriminováni, i když nejsou osobami uvedenými v ustanovení § 1 odst. 1 písm. h) diskriminačního zákona a zda tedy jsou či nikoli ve věci aktivně legitimováni. O náhradě nákladů řízení včetně případných nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-