// Profipravo.cz / Ostatní 18.01.2018
Schopnost „psát“ ve smyslu § 65 odst. 1 notářského řádu
I. Schopnost „psát“ ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 notářského řádu je třeba vnímat jako komplexní dovednost, nikoliv pouze jako možnost se jednorázově „podepsat“. „Neschopnost psát“ pochopitelně může být vyvolána i dlouhodobou nemocí účastníka, příp. jejími následky (stejně tak jako jeho dočasným zraněním, nevzdělaností apod.).
II. Zjištění, zda účastník může psát, provádí notář zpravidla na základě prohlášení účastníka. Pokud se sám domnívá, že účastník psát nemůže, a účastník to popírá (např. právě tehdy, kdy neumí psát a má naučený podpis), notář nemá možnost bez jeho součinnosti provádět jakékoli šetření; takový úkon by měl odmítnout, případně jej provést pod podmínkou, že o svých pochybnostech uvědomí účastníka, poučí ho o následcích takového úkonu a tyto skutečnosti uvede do notářského zápisu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4880/2016, ze dne 30. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 65 odst. 1 zák. č. 358/1992 Sb.
§ 476d předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 6.10.2010 se žalobce a) a P. K., právní předchůdce žalobců b) a c), domáhali určení, že „žalovaná není dědičkou po zůstaviteli“ S. K., zemřelém dne 7.10.2009, posledně bytem v K., (dále též jen „zůstavitel“). Uvedli, že „v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 31 D 1950/2009 byly soudní komisařkou JUDr. Ivanou Šafaříkovou předloženy dvě závěti“, že „v době, kdy byly obě závěti vyhotoveny, byl zdravotní stav jejich otce po mozkové příhodě, kterou prodělal v roce 1990, takový, že nemohl učinit tyto právní úkony, neboť zdravotní stav mu to neumožňoval“, že „po mozkové příhodě trpěl pravostrannou hemiparesou, afasií, poruchami symbol. funkcí, s kontrakturami a trofickými poruchami, což mu nedovolovalo činit písemné úkony“, a že „jsou přesvědčeni, že při sepisování obou závětí nebyl schopen vnímat rozsah a obsah těchto písemností a tyto podepsat“.
Okresní soud v Hodoníně nejprve rozsudkem ze dne 15.3.2011, č.j. 16 C 396/2010-30, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že „je-li závětní dědic zároveň neopomenutelným dědicem zákonným, nelze se ani v případě prokázání neplatnosti závěti úspěšně domáhat určení, že tato osoba dědicem není“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.9.2011, č.j. 18 Co 209/2011-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „tím, že soud prvního stupně nevyložil procesní nárok žalobců jako žalobu na popření dědického práva žalované vyplývajícího ze zůstavitelem pořízených závětí, nýbrž jako žalobu na popření dědického práva žalované – bez dalšího, když je zřejmé, že žalobci dědické právo žalované ze zákona jako potomka zůstavitele nepopírali, a o takové žalobě rozhodl, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 17.4.2012, č.j. 16 C 396/2010-106, žalobu opět zamítl. Dovodil, že „s ohledem na závěry znaleckého zkoumání nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že zůstavitel nebyl v důsledku duševní poruchy způsobilý k sepisu obou napadených závětí“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.9.2012, č.j. 18 Co 324/2012-117, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že „vycházel výlučně ze závěru znaleckého posudku
a výpovědi znalce“ a že „neprováděl důkazy výslechem svědků navrhovaných žalobci
a žalovanou“. Vycházel z toho, že „neprovedení důkazu navrženého procesní stranou k potvrzení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodnocení skutku v rovině právní, aniž by bylo možno z jiných řádně provedených důkazů uvedenou skutečnost dovodit, je vždy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Okresní soud v Hodoníně následně rozsudkem ze dne 30.4.2013, č.j. 16 C 396/2010-144, žalobu zamítl. Z výsledků dokazování soud prvního stupně zjistil, že „nic z výpovědí svědků nenasvědčuje tomu, že by zůstavitel byl člověkem trpícím takovou duševní poruchou, která by způsobovala, že není schopen své jednání ovládnout nebo že není schopen posoudit jeho následky“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 10.6.2014, č.j. 18 Co 298/2013-160, rozhodl, že v řízení bude na místě P. K., který dne 5.10.2013 zemřel, pokračováno s P. K. a V. K. – rozsudkem ze dne 18.9.2014, č.j. 18 Co 298/2013-176, znovu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co „při jednání odvolacího soudu došlo k upřesnění uvedených tvrzení obsažených v žalobě“, dospěl odvolací soud k závěru, že „důvodnost uplatněného nároku (závisející na řešení předběžné otázky platnosti předmětných závětí) bude možno hodnotit v návaznosti na zjištění učiněná ohledně schopnosti zůstavitele číst (nebo psát), jimiž se však soud, zabývající se především duševním stavem zůstavitele, nezabýval“.
Okresní soud v Hodoníně konečně rozsudkem ze dne 6.10.2015, č.j. 16 C 396/2010-284, určil, že žalovaná není závětní dědičkou po zůstaviteli. Soud prvního stupně zjistil, že „MUDr. Marta Kaiserová, která jakožto konziliární lékařka zůstavitele po mozkové příhodě v roce 2002 ošetřovala, ve zprávě uvedla, že zůstavitel nebyl po utrpěné mozkové příhodě schopen napsat pravou rukou souvislý text a ani se pravou rukou podepsat, přičemž levá ruka testována nebyla“, že „se naučil podepsat levou rukou, avšak nic dalšího“, že „pokud je na závětích jeho podpis, pak to lze vysvětlit tím, že zůstavitel měl v peněžence kartičku se svým podpisem a tento byl schopen v určitých situacích obkreslit“, a že „tomu ostatně odpovídá i roztřesená podoba jeho podpisu na obou závětích“. Dovodil, že „zůstavitel přinejmenším o schopnost psát v důsledku mozkové mrtvice přišel“, že „se v důsledku mozkové mrtvice a ochrnutí pravé poloviny těla pouze naučil levou rukou kostrbatě podepsat“ a že „však nejde o funkční schopnost psaní“. Zmínil, že „složitější z hlediska dokazování je situace ohledně schopnosti čtení“ a že „v tomto směru jednoznačný závěr neučinil, nicméně má za to, že žalobci prokázali, že zůstavitel nebyl schopen psát“. Vycházel proto ze závěru, že pokud „dle § 476c zákona č. 40/1964 Sb. zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, musí projevit svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině“, nelze „předmětné závěti ze dne 23.12.2002 a 29.4.2013 sepsané notářským zápisem č.j. NZ 256/2002 a č.j. NZ 54/2003 považovat za platné“, neboť „nebyly opatřeny podpisy třemi přítomnými svědky“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.4.2016, č.j. 18 Co 8/2016-321, rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že žalovaná není dědičkou zůstavitele „ze závětí sepsaných notářskými zápisy notářky JUDr. Stanislavy Schmiedové ze dne 23.12.2002, NZ 256/2002, a ze dne 29.4.2003, NZ 54/2003“. Uvedl, že „soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení, pokud dospěl k závěru, že zůstavitel nebyl v době podpisu předmětných závětí schopen psát, a to v důsledku mozkové mrtvice a ochrnutí pravé poloviny těla, přičemž se naučil levou rukou napodobit svůj podpis podle vzoru, což však neznamená, že měl funkční schopnost psaní“, že rovněž „žalobci prokázali, že zůstavitel v době sepisu předmětných závětí (i v době předcházející) v důsledku zdravotních postižení po mozkové mrtvici (těžká vada pohybového ústrojí, postižení některých mozkových funkcí) nebyl schopen psát souvislý text (neměl funkční schopnost psaní), byl pouze schopen levou rukou napodobit svůj podpis z doby předcházející zdravotnímu postižení (který u sebe nosil napsaný na kartičce)“, a že z provedeného dokazování rovněž nepochybně vyplývá, že „při úkonech vyžadujících psychomotorické dovednosti, jimiž zůstavitel z důvodu zdravotního postižení nedisponoval, měl zajištěnu pomoc další osoby, ať již to byli žalobci či žalovaná (pomoc v domácnosti, úřední úkony, doprovod k lékaři apod.) či osoby, které zůstavitele znaly a o jeho postižení věděly“. Konstatoval, že na uvedených závěrech „nic nemění ani zjištění učiněná ze spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. D 1338/2001, vedeného v řízení o dědictví po M. K. (manželce zůstavitele), zemřelé 19.8.2001“, když „z obsahu spisu sice vyplynulo, že zůstavitel byl schopen levou rukou napsat nejen své příjmení, ale i křestní jméno, současně však bylo z průběhu řízení zřejmé, že zůstavitel jednal (byť nebyl zastoupen zástupcem s plnou mocí) za pomoci ostatních účastníků řízení, mezi nimiž nebyly žádné rozpory“. Podotkl, že „seznámil při jednání účastníky s právním názorem, že nezbytnost hodnocení schopností zůstavitele číst a psát je z hlediska hypotézy i dispozice norem upravujících formu projevu poslední vůle zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, tedy ustanovení § 476c a § 476d odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 65 odst. 1 notářského řádu, v zásadě stejná“. Uzavřel, že „jelikož závěti zůstavitele sepsané notářskými zápisy notářky JUDr. Stanislavy Schmiedové ze dne 23.12.2002, NZ 256/2002, a ze dne 29.4.2003, NZ 54/2003, nebyly sepsány za účasti dvou svědků úkonu, přičemž bylo prokázáno, že zůstavitel neměl v době sepisu závětí zachovánu schopnost psát, jsou tyto závěti (absolutně) neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) a žalovaná tak není dědičkou zůstavitele z těchto závětí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V první řadě namítá, že „bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 476c obč. zákoníku, když se jednalo o zůstavitele, který žil několik roků sám v bytě, vyřizoval si své úřední věci i věci běžného života, samostatně cestoval, aplikoval si sám potřebné dávky inzulinu prostřednictvím diabetického pera, přebíral si důchod, který si přepočítal a podepsal jeho převzetí, jednal písemnou formou a i telefonicky s ombudsmanem, jednal sám ve věci dědictví po své zemřelé manželce, uzavíral kupní smlouvu na byt, darovací smlouvu na garáž“. Dále namítá nesprávné právní posouzení otázky „funkční schopnosti psaní“, tedy „zda aby člověk měl funkční schopnost psaní, musí být schopen napsat vlastní rukou text v určitém rozsahu, nebo stačí, když umí člověk psát na psacím stroji (kdy si dopisoval zůstavitel s ombudsmanem a soud se touto otázkou nezabýval) nebo je schopen se podepsat a vyzná se ve zkratkách, které si udělá, např. při vytáčení telefonního čísla“. Vytýká soudům, že „nezhodnotily veškeré provedené důkazy a vzaly v potaz pouze tvrzení žalobců“ a že „nevzaly v potaz tvrzení a navržené důkazy žalovanou“. Podle názoru dovolatelky „z tvrzení účastníků, jak žalobců, tak žalované i svědků vyplývá, že zůstavitel byl schopen se podepsat, a dokonce z notářského spisu o dědickém řízení po zemřelé manželce vyplývá, že byl schopen se podepsat nejen příjmením, ale i křestním jménem, zůstavitel se tedy podepisoval různě, jak s křestním jménem, tak bez něho“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl, že „se návrh žalobců zamítá“, popřípadě aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání označil dovolací námitky žalované za „irelevantní“ a rozhodnutí odvolacího soudu za „věcně i právně správné“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalobci b) a c) ve vyjádření k dovolání opětovně poukázali mimo jiné na to, že „žalobou napadené závěti obsahují matematické údaje, rozpočítávání podílů, provedení zápočtů na dary apod.“, ačkoliv „předloženými lékařskými zprávami a odborným vyjádřením konziliární lékařky Dr. Kaiserové bylo shodně prokázáno, že zůstavitel trpěl také další závažnou poruchou, a to dyskalkulií, což už samo o sobě prokazuje, že tento zdravotní handicap zůstavitele mu nedovoloval účastnit se právních úkonů vyžadujících číselné vyjádření a výpočty bez přítomnosti dalších osob“, a že, „jak správně konstatuje soud II. stupně, měla notářka v zápise projev a postižení handicapované osoby popsat a přizvat k tomuto úkonu další osoby v souladu s notářským řádem“. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobcům přiznal náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že zůstavitel byl vdovec a měl tři děti. Ve prospěch žalované pořídil dne 23.12.2002 a dne 29.4.2003 závěti ve formě notářských zápisů sepsaných notářkou JUDr. Stanislavou Schmiedovou pod sp. zn. NZ 256/2002, NZ 54/2003. V obou závětech je uvedeno, že se „dostavil účastník, který prohlašuje, že je k právním úkonům způsobilý, jehož totožnost se prokazuje platným úředním průkazem“. V závěti ze dne 23.12.2002 je dále uvedeno, že zůstavitel „dědičkou svého osobního auta značky Škoda Fabia Classic 1,2 ustanovuje svoji dceru M. H., neboť se na získání tohoto majetku nejvyšší měrou zasloužila“, že „v této listině netestuje o celém svém zbývajícím majetku, protože si přeje, aby se o něm všechny jeho děti dohodly“, a že „pro případ, že by se synové dovolávali neplatnosti této závěti a žádali svůj zákonný podíl, přeje si, aby jim bylo započítáno, že každému z nich za života daroval nejméně 80.000,- Kč (slovy: osmdesáttisíckorunčeských), které použili na zakoupení auta, případně bytu“. V závěti ze dne 29.4.2003 je dále uvedeno, že zůstavitel je „vlastníkem poloviny bytové jednotky v domě na parcele a poloviny z celkového spoluvlastnického podílu 464/10000 na společných částech domu, vše v katastrálním území N. u K.“, že „dědičkou tohoto jeho podílu na nemovitosti a spoluvlastnického podílu na společných částech domu ustanovuje svoji dceru M. H.“ a že závěť ze dne 23.12.2002 „v žádném případě neruší a neodvolává“, takže „obě jeho závěti pořízené notářským zápisem mohou být vedle sebe realizovány“. V závěru obou závětí je připojena doložka obsahující prohlášení, že „notářský zápis byl hlasitě diktován, účastníku přečten, jím schválen a podepsán“. Okresní soud v Hodoníně v řízení o dědictví po zůstaviteli usnesením ze dne 23.9.2010, č.j. 31 D 1950/2009, ND 28/2010 uložil pozůstalým synům S. K. a P. K., aby ve lhůtě 30-ti dnů ode dne doručení tohoto usnesení podali žalobu na určení, že „závěti zůstavitele ze dne 23.12.2002 a ze dne 29.4.2003, sepsané notářským zápisem č.j. NZ 256/2002 a NZ 54/2003, jsou neplatné“. Vycházel ze zjištění, že „pozůstalí synové prohlásili, že závěti zůstavitele neuznávají za pravé a platné, tzn. namítají jejich absolutní neplatnost“, že „toto své prohlášení odůvodnili tím, že zůstavitel byl v takovém zdravotním a psychickém stavu, že v roce 2002 a 2003 nemohl činit právní úkony“, a že „pozůstalá dcera toto popírá a tvrdí opak“. Na základě tohoto (byť nesprávného) odkazu dědického soudu podali pozůstalí synové dne 6.10.2010 u Okresního soudu v Hodoníně řádnou žalobu (viz výše).
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda zůstavitel, který se umí (pouze) vlastnoručně podepsat, musí projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu (§ 476d obč. zák.) před svědky, resp. zda je nutné tohoto zůstavitele považovat za zůstavitele, který není schopen psát ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. Protože posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (určující) a protože nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel S. K. zemřel dne 7.10.2009 a při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.
Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „not.ř.“)], a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu veřejné listiny (srov. § 134 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 63 not.ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, c) jméno, příjmení, bydliště a datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu vůle účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.
Jsou-li přibíráni svědci úkonu, notář uvede do notářského zápisu důvod jejich účasti, tedy, že účastník nemůže číst nebo psát (srov. § 68 odst. 4 not.ř.). Svědkové úkonu nemusí být účastni celému jednání o obsahu notářského zápisu. Vždy však musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu, při jeho projevu, jímž schvaluje notářský zápis, a v době, kdy se tento účastník seznamuje s obsahem notářského zápisu, tedy v době, kdy mu je notářský zápis předčítán nebo si ho čte, může-li číst (§ 68 odst. 1 not.ř.).
V posuzované věci odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že „zůstavitel neměl v době sepisu závětí zachovanou schopnost psát“, a tudíž jeho závěti sepsané notářskými zápisy JUDr. Stanislavy Schmiedové ze dne 23.12.2002, NZ 256/2002 a ze dne 29.4.2003, NZ 54/2003 měly být pořízeny za účasti svědků.
Žalovaná k tomu v dovolání namítá, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k nesprávnému právnímu posouzení zůstavitelovy „funkční schopnosti psaní“. Tato námitka není opodstatněná.
V projednávané věci bylo z obsahu spisu (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel byl pravák a v době pořízení předmětných závětí trpěl v důsledku cévní mozkové příhody pravostrannou hemiparesou (ochrnutím pravé poloviny těla), expresivní afasií a poruchou symbolických funkcí, které způsobily závažné poruchy psaní, čtení, počítání, avšak zachovaly schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči.
Z výše uvedeného je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však takovým způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit svou vůli (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 2505/2011). S tím koneckonců korespondují i závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), které vycházejí především ze znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Pálenského, Ph.D., a (mimo jiné) i skutečnost, že notářka se samotným účastníkem notářské zápisy (bohužel bez pochybností) sepsala. V této souvislosti je na místě poznamenat, že zjištění, zda účastník může psát, provádí notář zpravidla na základě prohlášení účastníka. Pokud se sám domnívá, že účastník psát nemůže, a účastník to popírá (např. právě tehdy, kdy neumí psát a má naučený podpis), notář nemá možnost bez jeho součinnosti provádět jakékoli šetření; takový úkon by měl odmítnout, případně jej provést pod podmínkou, že o svých pochybnostech uvědomí účastníka, poučí ho o následcích takového úkonu a tyto skutečnosti uvede do notářského zápisu (k tomu srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P.; Fiala, R.; Jindřich, M.; Wawerka, K. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání 2010, C. H. Beck, str. 252).
Zůstavitelova schopnost rozumět obsahu provedených úkonů (závětí) a posoudit jejich následky (ovládnout své jednání), k jejímuž prokázání navíc směřuje i podstatná část dovolacích námitek žalované poukazujících na zůstavitelovu „soběstačnost“, však není základem právního posouzení věci soudy nižších stupňů. V projednávané věci je zásadní (podle dovolacího soudu dostatečně prokázané) tvrzení, že zůstavitel v době právního úkonu, jehož se notářské zápisy týkaly, nebyl schopen psát, a to zejména proto, že tuto schopnost po prodělané nemoci nikdy znovu nenabyl a že se svůj podpis pouze naučil napsat levou rukou podle vzoru na kartičce založené v peněžence. Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání v tomto směru zpochybňuje správnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů, namítá-li zejména, že zůstavitel byl schopen nejen „podepsat se“, ale i „psát na psacím stroji“, že soudy „nezhodnotily veškeré provedené důkazy a vzaly v potaz pouze tvrzení žalobců“ a že „nevzaly v potaz tvrzení a navržené důkazy žalovanou“, a dovozuje na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, že zůstavitel měl zachovánu „funkční schopnost psaní“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud je toho názoru, že již z hlediska gramatického i logického výkladu je třeba schopnost „psát“ vnímat jako komplexní dovednost, nikoliv pouze jako možnost se jednorázově „podepsat“. K tomu podotýká, že „neschopnost psát“ pochopitelně může být vyvolána i dlouhodobou nemocí účastníka, příp. jejími následky (stejně tak jako jeho dočasným zraněním, nevzdělaností apod.). V projednávané věci je proto na místě hodnotit zůstavitele jako „neschopného psaní“, a tedy ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. jako účastníka, který – vzhledem k tomu, že nemohl v době pořízení závětí psát – mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu.
Jelikož na notářský zápis sepsaný účastníkem, který nemůže psát, je nutno pohlížet jako na právní úkon výjimečné povahy, notářský řád upravuje jeho obligatorní náležitosti, které musejí být splněny, jinak písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy ani za veřejnou listinu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1977 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007). Základní náležitost představuje právě požadavek, že tento notářský zápis musí být sepsán pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tento postup při sepisu závětí zůstavitele formou notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.) vymezený ustanovením § 65 odst. 1 not.ř. (potažmo ust. § 68 odst. 1 a 4 not.ř. – srov. výše) však dodržen nebyl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že lze souhlasit s dovolací námitkou „nesprávné aplikace ust. § 476c obč. zák.“ potud, pokud soud prvního stupně označil předmětné závěti za neplatné, neboť „nebyly opatřeny podpisy třemi přítomnými svědky“. Jestliže zdravotní překážka zůstaviteli objektivně znemožňuje psát, může sice pořídit rovněž zpřísněnou allografní závěť ve smyslu § 476c obč. zák., avšak to se v posuzovaném případě nestalo. Toto pochybení soudu prvního stupně však napravil již odvolací soud, když v případě předmětných závětí „seznámil při jednání účastníky s právním názorem, že nezbytnost hodnocení schopností zůstavitele číst a psát je z hlediska hypotézy i dispozice norem upravujících formu projevu poslední vůle zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, tedy ustanovení § 476c a § 476d odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 65 odst. 1 notářského řádu, v zásadě stejná“, a správně konstatoval nutnost přítomnosti dvou (nikoliv tří) svědků úkonů.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem JUDr. Josefem Šlampou ve výši 7.500,- Kč a advokátkou Mgr. Marcelou Mandilas ve výši 9.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci a) i žalobcům b) a c) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, ž advokát JUDr. Josef Šlampa osvědčil, že je plátce daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci a) za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.638,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 9.438,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta JUDr. Josefa Šlampy, který zastupoval žalobce a) v tomto řízení, a v jiné výši, tedy 10.050,- Kč celkem, je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám advokátky Mgr. Marcely Mandilas, která zastupovala žalobce b) a c) v tomto řízení (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to vždy do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-