// Profipravo.cz / Ostatní 23.09.2016
ÚS: Omezení svobody projevu soudce
Jednotlivec, který přijal funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.
Pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní. Soudci se nemohou podílet na kampani politických stran, politických hnutí či volebních seskupení nebo konkrétních politiků. Stejně tak není namístě, aby se svými veřejnými projevy snažili ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, ani to, kdo bude zastávat funkci starosty. Takové projevy narušují důvěru veřejnosti v to, že soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2617/15, ze dne 5. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (více ZDE):
-------------------------------------------------
54. Lze tedy shrnout, že hlavní část letáku, v níž je hodnocena volební kampaň čtyř stran, je projevem stěžovatele. Zbylá část letáku, v níž se uvádí, že stěžovatel je soudce, je stěžovateli přičitatelná. Stěžovatelovi je přičitatelná i skutečnost, že došlo k roznášce letáku v Mnichovicích. Pokud jde o článek, ten je jako celek projevem stěžovatele.
55. Námitky stěžovatele týkající se práva na spravedlivý proces tedy nejsou důvodné. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo.
C. Svoboda myšlení
56. Stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho svoboda myšlení, neboť byl potrestán za myšlenky, které zastával a které šířila třetí osoba (Luboš Janoud) bez jeho vědomí.
57. Svoboda myšlení je chráněna čl. 15 odst. 1 Listiny a týká se výlučně vnitřního procesu myšlení každého člověka (forum internum). Jde o absolutní právo, do něhož není přípustný žádný zásah [nález sp. zn. Pl. ÚS 18/98 ze dne 2. 6. 1999 (N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb.)]. Kárný soud ovšem stěžovatele neuznal vinným za myšlenky, které zastával, nýbrž za názory, které veřejně projevil. Argumentaci, že stěžovatelovy názory šířil bez jeho vědomí a souhlasu Luboš Janoud, nelze přisvědčit z důvodů vyložených výše (srov. body 51 a 54 tohoto nálezu).
58. K porušení svobody myšlení stěžovatele tedy napadeným rozhodnutím nedošlo.
D. Svoboda projevu - obecné principy
59. Konečně stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho svoboda projevu.
60. Ústavní soud připomíná, že svoboda projevu je zaručena článkem 17 Listiny a článkem 10 Úmluvy. Tato ustanovení garantují svobodu projevu každému, a to i jednotlivcům, kteří působí ve veřejné funkci, například jako soudci.
61. Listina totiž v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá, že by bylo možné upřít někomu svobodu projevu jen proto, že přijal veřejnou funkci (srov. a contrario čl. 44 Listiny, který se týká možných zákonných omezení základních práv a svobod u osob, které zastávají veřejné funkce). Skutečnost, že určitá osoba zastává funkci soudce, ji tudíž nezbavuje svobody projevu podle čl. 17 Listiny.
62. Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dospěl ve své judikatuře k závěru, že právo na svobodný projev podle čl. 10 Úmluvy náleží i státním zaměstnancům [srov. rozsudek velkého senátu ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91, § 43; rozsudek velkého senátu ve věci Guja proti Moldavsku ze dne 12. 2. 2008 č. 14277/04, § 52], včetně soudců [rozsudek velkého senátu ve věci Wille proti Lichtenštejnsku ze dne 28. 10. 1999 č. 28396/95, § 41-42; rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku ze dne 26. 2. 2009 č. 29492/05, § 79; rozsudek ve věci Harabin proti Slovensku ze dne 20. 11. 2012 č. 58688/11, § 149; srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 140-142].
63. Svoboda projevu osoby, která zastává funkci soudce, je tedy chráněna čl. 17 Listiny i čl. 10 Úmluvy, nicméně podléhá zvláštním omezením.
64. ESLP ve své judikatuře vychází z toho, že státní zaměstnanci jsou při výkonu své svobody projevu vázáni povinností loajality a zdrženlivosti (duty of loyalty and discretion) - srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Guja proti Moldavsku ze dne 12. 2. 2008 č. 14277/04, § 70-71; rozsudek velkého senátu ve věci Vogt proti Německu ze dne 26. 9. 1995 č. 17851/91, § 53; rozsudek ve věci Ahmed a další proti Spojenému království ze dne 2. 9. 1998, č. 22954/93, § 56 a rozsudek ve věci De Diego Nafria proti Španělsku ze dne 14. 3. 2002 č.46833/99, § 37. Touto povinností jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku, § 85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 162).
65. Ústavní soud dospěl k závěru, že obdobně je třeba interpretovat i čl. 17 Listiny.
66. Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že soudní moc musí požívat důvěry veřejnosti, pokud má úspěšně plnit svou úlohu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.); a nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, body 23 a 27-28]. Podobně se vyjádřil i ESLP (srov. rozsudek ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984 č. 9186/80, § 26; rozsudek velkého senátu ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 172; rozsudek velkého senátu ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 9. 2009 č. 17056/06, § 97-98; rozsudek velkého senátu ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 78 a především § 128; a rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 164]. Tuto důvěru veřejnosti v soudní moc a její nestrannost je nezbytné chránit.
67. Prvořadou povinností každého soudce je poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy) a rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud by soudce ve svých projevech zpochybňoval tyto základní hodnoty, zpochybňoval by tím i své základní povinnosti, a jen stěží by tak mohl vzbuzovat důvěru veřejnosti. Ve vztahu k těmto základním hodnotám má proto soudce povinnost loajality, která ho omezuje při výkonu svobody slova.
68. Ústavní soud podotýká, že tím nijak nemíní omezit veřejnou debatu o rozsahu, obsahu nebo dopadu těchto základních principů. Na druhou stranu se ovšem soudce musí zdržet projevů, které zpochybňují samotnou jejich podstatu a které se jim hrubě příčí. Jak Ústavní soud uvedl již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), Ústava České republiky není hodnotově neutrální. Základní hodnotové uspořádání nemůže soudce svými projevy zpochybňovat.
69. Zatímco povinnost loajality má soudce pouze vůči základním principům a hodnotám demokratického právního státu, povinnost zdrženlivosti je širší.
70. Důvěru veřejnosti mohou mít jedině soudy a soudci, kteří jsou nestranní a nezávislí. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti má vždy určitý význam i dojem (appearance), kterým soudy a soudci působí [rozsudek ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982 č. 8692/79, § 30; rozsudek ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království ze dne 28. 6. 1984 č. 7819/77 a 7878/77, § 78; rozsudek pléna ve věci Sramek proti Rakousku ze dne 22. 10. 1984 č. 8790/79, § 37-42; rozsudek velkého senátu ve věci Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998 č. 22678/93, § 65; srov. shodně nález Pl. ÚS 11/04]. Soudce tak má povinnost být ve svých projevech zdrženlivý, aby nenarušoval důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 164).
71. Pro zachování důvěry veřejnosti je rovněž nezbytné, aby si soudci udržovali odstup od politické soutěže, a to i při výkonu svobody slova.
72. Soudní moc je v demokratickém právním státě garantem spravedlnosti a její činnost spočívá v rozhodování sporů podle práva. To ovšem vyžaduje určitý odstup od politických aktérů a jejich zájmů, tedy od politické soutěže a stranické politiky. Projevy soudce v rámci účasti na stranické politice (ve smyslu partisan politics, tj. "politické politiky"; k tomu srov. Brian Z. Tamanaha, The Several Meanings of "Politics" in Judicial Politics Studies: Why "Ideological Influence" Is Not "Partisanship", Emory Law Journal, 2012, roč. 61, č. 4, s. 759-778) narušuje důvěru veřejnosti v to, že soudy a soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů.
73. Oddělenost moci soudní od politické soutěže vychází z dělby moci. Tento koncept má textovou oporu v čl. 2 odst. 1 Ústavy, prolíná se ovšem celou systematikou Ústavy a projevuje se systémem brzd a protiváh, který Ústava zavádí [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 47; nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 14/15 ze dne 2. 2. 2016 (87/2016 Sb.), body 41-42]. Ke konceptu dělby moci přihlíží při výkladu základních práv a svobod chráněných Úmluvou rovněž ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Kleyn a další proti Nizozemsku ze dne 6. 5. 2003 č. 39343/98 a další, § 193; a ve vztahu k soudcům rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 165). Zatímco zákonodárná moc a výkonná moc (na nejvyšší úrovni) jsou s politickou soutěží nerozlučně spjaty (viz např. čl. 16 a násl. Ústavy o volbách do Parlamentu, čl. 68 Ústavy o odpovědnosti vlády ve vztahu k Poslanecké sněmovně a čl. 56 Ústavy o volbě prezidenta), v případě soudní moci je situace odlišná.
74. Listina ostatně vychází z toho, že soudcům může být omezeno právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich podle čl. 20 odst. 2 Listiny (čl. 44 Listiny). Ústava stanoví, že "[f]unkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě" (čl. 82 odst. 3 Ústavy). Je třeba zdůraznit, že toto ustanovení zakazuje soudci zastávat rovněž jakoukoliv funkci "ve veřejné správě", takže inkompatibilita funkcí se týká jakékoliv funkce jak ve státní správě, tak v samosprávě, a to krajské i obecní. Ústava tak omezuje propojení soudní moci se zákonodárnou mocí, výkonnou mocí, ale i místní samosprávou. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že politická soutěž samozřejmě probíhá i v místní samosprávě (viz např. čl. 102 Ústavy), a proto ani na této úrovni se v ní soudce nemůže nadměrně angažovat.
75. Odstup soudců od politické soutěže a zájmů politických stran či jednotlivých politiků má zvláštní význam i s ohledem historickou zkušenost. Před rokem 1989 byla justice provázána s komunistickou stranou, podléhala jejím zájmům a v "politicky citlivých" případech plnila i konkrétní pokyny, nemluvě o politických procesech 50. let. Nezávislost soudní moci tak byla zlikvidována (podrobně viz KÜHN, Zdeněk. Socialistická justice. In BOBEK, Michal, Pavel MOLEK a Vojtěch ŠIMÍČEK. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 822-847. Dostupné i na www.komunistickepravo.cz). Nynější ústava, založená na hodnotové diskontinuitě s komunistickým režimem (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93), má tak zvláštní zájem na tom, aby zabránila propojování soudců s politickými stranami a jejich nadměrnému zapojování do politické soutěže. S ohledem na nedávnou minulost je totiž třeba posilovat důvěru veřejnosti v to, že soudní moc nepodléhá politickým zájmům.
76. Soudce si tedy při výkonu své svobody slova musí počínat zdrženlivě i ve vztahu k politické soutěži, a to na všech úrovních. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny (srov. obdobně rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 166).
77. Ústavní soud upozorňuje, že povinnost zdrženlivosti se týká i některých dalších oblastí - soudcům je například uložena povinnost mlčenlivosti na ochranu práv účastníků řízení. Ústavní soud ovšem nepovažuje za nutné se k těmto dalším oblastem v tomto nálezu vyjadřovat, neboť se netýkají projednávané věci.
78. Ústavní soud podotýká, že si je vědom toho, že Listina v čl. 17 neobsahuje, na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy, výslovný odkaz na povinnosti a odpovědnost. Povinnosti a odpovědnost soudce však vyplývají z jiné normy ústavního pořádku České republiky, a to konkrétně z čl. 81-82 a čl. 90-96 Ústavy. Ústavní soud si je rovněž vědom skutečnosti, že počet možných legitimních cílů pro omezení svobody projevu (nejen soudců) v čl. 17 odst. 4 Listiny je menší než v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Oproti svému ekvivalentu v Úmluvě čl. 17 odst. 4 Listiny totiž, mimo jiné, výslovně neobsahuje možnost omezit svobodu projevu za účelem ochrany nestrannosti a autority soudní moci. Jak ovšem Ústavní soud uvedl již v bodě 93 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž článkem 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje mj. právo na nestranný soud, a článkem 82 odst. 1 Ústavy, podle něhož nesmí nikdo ohrožovat nestrannost soudců (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 22; a usnesení sp. zn. I. ÚS 1486/15 ze dne 9. 2. 2016, bod 21). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že svoboda projevu může být omezena i za účelem ochrany nezávislosti soudců a soudní moci, a to na základě článku 36 odst. 1 Listiny a článků 81 a 82 odst. 1 Ústavy. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí kárného soudu a jím aplikovaná právní úprava sleduje legitimní cíl ochrany nestrannosti a nezávislosti soudní moci ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, 81 a 82 odst. 1 Ústavy. V této souvislosti Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatel se navíc těmto ústavním omezením svobody projevu podrobil na základě vlastního svobodného rozhodnutí, a to v okamžiku, kdy přijal funkci soudce a složil slib soudce.
79. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů konstatuje, že jednotlivec, který přijal funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, místo a způsob projevu, obsah jeho výroků a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.
80. Projev soudce je z ústavněprávního hlediska třeba posuzovat pomocí níže uvedených kritérií.
81. V prvé řadě je u projevu nebo jeho jednotlivých částí třeba zkoumat, zda obsahují skutková tvrzení, hodnotové soudy nebo - jak tomu bude ve většině případů - hybridní výroky. Jak už Ústavní soud uvedl v nálezu nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bodě 24:
Při posuzování přípustnosti výroků z hlediska svobody projevu ESLP rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními, jejichž pravdivost lze ověřit dokazováním, a hodnotovými soudy, u nichž to - z povahy věci - možné není (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, § 76). Mnohdy ovšem charakter posuzovaného výroku vylučuje, aby o něm bylo uvažováno jako o čistém skutkovém tvrzení nebo hodnotovém soudu. Nejnovější judikatura ESLP proto opouští striktní dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud a namísto toho pracuje se skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem jako se dvěma protipóly, přičemž pomyslná přímka mezi těmito protipóly představuje jakési kontinuum (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, č. 5380/07, § 53). Výroky, které v sobě kombinuje skutkový základ i prvek hodnocení, se označují jako hybridní výroky (k hybridním výrokům srov. Kosař, D. Kritika soudců v České republice. Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 118) nebo hodnotový soud se skutkovým základem (srov. např. Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, rozsudek velkého senátu, 22. 10. 2007, č. 21279/02 a 36448/02, § 57; či Kuliś a Różycki proti Polsku, rozsudek, 6. 10. 2009, č. 27209/03, § 37-39). V takových případech je proto nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard citovaný výše, § 76; dále rozsudek ESLP ve věci Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, stížnost č. 26958/95, § 43; nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 126). Při posuzování povahy výroků je dále podle ESLP nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (tamtéž, § 126; rozsudek ESLP ve věci Brasilier proti Francii ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 71343/01, § 37).
82. Rozlišování mezi skutkovými tvrzeními, hodnotovými soudy a hybridními výroky se použije i pro posuzování projevu soudce [rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku, § 84, k aplikaci viz § 91 a násl.; srov. obdobně rozsudek velkého senátu ve věci Wille proti Lichtenštejnsku, § 67, v němž ESLP zkoumal, zda nešlo o neobhajitelný výrok (untenable proposition)]. Ústavní soud připomíná, že toto rozlišování se uplatňuje při posuzování projevů obecně [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215); nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 26; nález I. ÚS 750/15, body 24-25], a nenachází žádný důvod, proč by se toto kritérium nemělo uplatňovat i při posuzování projevu soudců. V této souvislosti však Ústavní soud podotýká, že vzhledem ke specifické roli soudce v demokratickém právním státě a principu dělby moci je toto kritérium u určitých soudcovských projevů (zejména u projevů učiněných v souvislosti s politickou soutěží a volebním bojem) sekundární. To znamená, že některé politické hodnotové soudy projevené soudcem (které by u jiných mluvčích požívaly ústavní ochrany) právě z důvodu specifického postavení soudců v českém ústavním pořádku mohou být omezeny, neboť je to nezbytné v demokratické společnosti ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy (srov. též bod 79 tohoto nálezu).
83. Dále je třeba zabývat se tím, nakolik soudce ve svém projevu dodržel povinnost loajality a zdrženlivosti.
84. Zaprvé se posuzuje, zda projev soudce nebyl v příkrém rozporu se základními hodnotami demokratického právního státu (k povinnosti loajality srov. body 67-68 tohoto nálezu).
85. Zadruhé je třeba zkoumat, zda soudce svým projevem nenarušil důvěru veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci, a zda se svým projevem příliš nezapojil do politické soutěže (k povinnosti zdrženlivosti srov. bod 69 a násl. tohoto nálezu). Soudce si totiž musí udržovat odstup od zbylých složek státní moci i od samosprávy, a to zejména v době, kdy vrcholí volební boj, tj. těsně před volbami a těsně po nich.
86. Povinnost loajality a zdrženlivosti má jednotlivec od okamžiku, kdy se ujme funkce soudce (srov. bod 78 tohoto nálezu), a to i v soukromém životě. Okolnosti, za nichž činí projev, mají ovšem vliv na rozsah této povinnosti.
87. Přísněji je třeba posuzovat projev, v němž jednotlivec výslovně odkáže na svou funkci soudce. Takový projev totiž bude i ve větší míře spojován s tím, jak daný jednotlivec svou funkci vykonává. Obdobně je třeba nahlížet na situaci, kdy jednotlivec svůj veřejný projev zaměří na okruh osob, jimž je známo, že je soudcem (resp. na okruh osob, s nimiž dříve jednotlivec komunikoval s uvedením své funkce soudce). Takovýto projev bude rovněž spojován s výkonem funkce soudce, a na autora takového projevu je možné klást zvýšené nároky. Projev v této situaci je tak rovněž třeba posuzovat přísněji. Pokud u projevu jednotlivce naopak není objektivně seznatelné, že byl učiněn soudcem, svědčí to pro zvýšenou ochranu a toleranci projevu. Takový projev totiž snižuje míru, v jaké bude projev s funkcí soudce spojován.
88. Vysoké míry ochrany bude naopak požívat například projev soudců, zvláštně pak reprezentantů soudní moci, který se týká otázek souvisejících se správou a organizací soudnictví a justičních reforem, a to i když mají takové projevy politický přesah (rozsudek velkého senátu ve věci Wille proti Lichtenštejnsku, § 67; srov. shodně rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 165-167 a 170-171). I v takových případech však musí soudce při svých projevech zachovávat rozvážnost a opatrnost a zapojovat se politického boje pouze v nezbytné míře.
89. Ústavní soud podotýká, že výše uvedená kritéria jsou nástinem, a nikoliv vyčerpávajícím přehledem faktorů, které je třeba brát při hodnocení projevu soudce v úvahu. Přiměřeně je možné při hodnocení projevu soudce použít kritéria, která Ústavní soud používá pro hodnocení projevů obecně, např. v difamačních sporech (např. nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215); nález sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. 4. 2015, bod 20). S ohledem na omezený rozsah judikatury týkající se limitů svobody projevu soudce bude vždy v prvé řadě na kárném soudu, aby své úvahy se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu přesvědčivě zdůvodnil.
90. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v každém kroku testu musí být projev nebo jeho část dostatečně přesně vymezeny, je-li to třeba, i konkrétním uvedením posuzovaných výroků. Vždy je to nutné v případě, že jsou určité výroky soudem hodnoceny jako excesivní (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 46 in fine).
91. Nakonec je třeba posoudit, zda je povaha a závažnost případné sankce přiměřená zjištěnému pochybení (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, § 111; rozsudek velkého senátu Morice proti Francii, § 127) a zda tato sankce nemá odrazující účinek (chilling effect) na svobodu projevu jiných soudců, a to zejména na jejich zapojení do debat týkajících se správy soudnictví (srov. rozsudek ve věci Kudeshkina proti Rusku ze dne 26. 2. 2009 č. 29492/05, § 99-100; a rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016 č. 20261/12, § 167).
E. Svoboda projevu - aplikace na projednávaný případ
92. Ústavní soud výše popsaným způsobem posoudil i projednávaný případ. V něm lze skutkový stav a obsah napadeného rozhodnutí shrnout takto.
93. Podle napadeného rozhodnutí kárného soudu stěžovatel spáchal kárné provinění dvěma svými projevy - letákem, který byl rozšířen ve městě Mnichovice, a článkem, který byl uveřejněn v mnichovickém časopise. Oba projevy souvisely s obecními volbami a týkaly se politické situace v Mnichovicích. Stěžovatel v tomto městě nemá trvalé bydliště ani volební právo, nicméně v něm vlastní chatu, kterou pravidelně navštěvuje. Podle kárného soudu je v Mnichovicích známo, že stěžovatel je soudcem.
94. V letáku se stěžovatel vyjádřil ke kampani jednotlivých volebních stran. Uvedl v něm, že u strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" neshledal žádné závadné jednání během kampaně, zatímco kampaň dalších tří stan hodnotil negativně. Stěžovateli je přičitatelná i ta část letáku, v níž se uvádí, že je soudce, stejně jako skutečnost, že leták byl před volbami rozeslán po Mnichovicích (srov. body 51 a 54 tohoto nálezu).
95. V článku, který po volbách vyšel v místním časopise, stěžovatel rozebírá možné koalice v městském zastupitelstvu. Přitom apeluje na zastupitele, aby si uvědomili, že vítězem voleb se stala strana "Volba pro město - Volba pro Mnichovice", vedená Ing. Petrem Schneiderem. Ten má podle stěžovatelova článku lepší předpoklady vést město než kandidáti ostatních stran vzhledem ke svému technickému vzdělání. Stěžovatel v článku rovněž vyjadřuje obavy, že jinak městu hrozí "katastrofa". V článku není uvedeno, že stěžovatel je soudce; stěžovatel za své jméno připojil pouze označení "chatař".
96. Podle kárného soudu oba projevy směřovaly ke zvýhodnění strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" a jejího představitele Ing. Schneidera. Protože je v Mnichovicích známo, že stěžovatel je soudce, nezáleží na tom, zda na to stěžovatel výslovně upozornil. Podle kárného soudu ovšem stěžovatel umožnil, aby byl leták distribuován včetně informace o tom, že stěžovatel je soudce. Při obou svých projevech si stěžovatel podle kárného soudu nepočínal dostatečně zdrženlivě a umožnil, aby jeho funkce soudce "byla zneužita k prosazování soukromých zájmů". Stěžovatelovy projevy dále podle kárného soudu obsahovaly i konfrontační rysy a tvrzení, která se mohla dotknout cti představitelů kritizovaných volebních stran. Stěžovatel tudíž nedodržel podle kárného soudu povinnost zdržet se všeho, co by narušovalo důstojnost soudcovské funkce, a dopustil se kárného provinění.
97. Ústavní soud dospěl k následujícímu hodnocení.
98. Projev v letáku i projev v článku mají hybridní charakter. Byť mají oba projevy určitý skutkový základ (např. tvrzení o obsahu volebních programů či vzdělání kandidátů), zcela v nich převažuje prvek hodnocení - ve svém letáku stěžovatel především hodnotí kampaň čtyř volebních stran, v článku pak komentuje různé alternativy koalic v zastupitelstvu a posuzuje kvality jednotlivých představitelů politických stran. V projednávaném případě není zásadní otázka, zda mělo toto hodnocení dostatečný skutkový základ, nýbrž to, zda stěžovatel tímto svým hodnocením neporušil jako soudce své zvláštní povinnosti.
99. Je tudíž třeba posoudit, zda stěžovatel svými projevy neporušil povinnost loajality a zdrženlivosti, kterou má jako soudce.
100. Pokud jde o povinnost loajality, ani jeden ze stěžovatelových projevů se netýká otázek souvisejících se základními principy demokratického právního státu. Tuto povinnost tak stěžovatel svými projevy neporušil.
101. Dále je třeba zkoumat, zda stěžovatel dodržel i povinnost zdrženlivosti. Ústavní soud připomíná, že tato povinnost stěžovateli vznikla přijetím soudcovské funkce a stěžovatele zavazuje vždy, i v jeho soukromém životě (srov. bod 86 tohoto nálezu).
102. Ve svém letáku stěžovatel zhodnotil kampaň všech čtyř volebních stran. Jako nezávadnou v něm hodnotil pouze kampaň strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" a ke kampani zbylých tří stran se vyjádřil negativně. Z objektivního hlediska tedy byla účelem tohoto projevu podpora strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" ve volbách a znevýhodnění zbylých tří stran.
103. Tento leták byl před volbami rozeslán v Mnichovicích (tento způsob zveřejnění je přičitatelný stěžovateli, srov. bod 94 tohoto nálezu). Hromadná distribuce letáku v obci představuje výrazný vstup do místní veřejné debaty, jehož cílem je ovlivnit co největší množství lidí. V projednávaném případě měl leták přimět voliče k tomu, aby volili stranu "Volba pro město - Volba pro Mnichovice", a odradit je od volby zbylých tří stran. Stěžovatel se tak svým letákem podílel na volební kampani strany "Volba pro město - Volba pro Mnichovice".
104. V letáku se přitom uvádí, že stěžovatel je soudce (tato skutečnost je přičitatelná stěžovateli, srov. bod 94 tohoto nálezu). Ke kampani ve prospěch konkrétní strany tak byla výslovně využita i funkce soudce.
105. Ústavní soud konstatuje, že pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní (srov. body 74 a 85 tohoto nálezu). Stěžovatel se však svým letákem aktivně podílel na volební kampani jedné ze stran v místních volbách, a to navíc s výslovným upozorněním na svou funkci soudce. Tímto krokem se stěžovatel otevřeně zapojil do volebního boje s cílem ovlivnit jeho výsledek, a to navíc v nejcitlivějším období, tj. těsně před volbami (srov. bod 85 tohoto nálezu). Takový projev stranické politiky či "politické politiky" (srov. bod 72 tohoto nálezu) narušuje důvěru veřejnosti v to, že soudy a soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů. Stěžovatel tak v tomto svém projevu porušil povinnost zdrženlivosti, kterou má jako soudce, neboť se svým projevem sám ze své iniciativy aktivně, otevřeně a s nadměrnou intenzitou zapojil do politické soutěže.
106. Po volbách stěžovatel zveřejnil v místním časopise článek, v němž rozebral možné koalice. Uvedl, že vítězem voleb je strana "Volba pro město - Volba pro Mnichovice" a že představitel této strany Ing. Schneider má lepší předpoklady pro výkon funkce starosty než jiní kandidáti. Tímto projevem tedy stěžovatel podporoval uvedenou stranu při vyjednáváních o sestavení koalice, a navíc i konkrétního politika při vyjednáváních o tom, kdo obsadí funkci starosty. Jinak řečeno, stěžovatel chtěl ovlivnit podobu koalice a to, kdo bude zastávat veřejné funkce v místní samosprávě.
107. Zveřejnění článku v místním časopise představuje rovněž výrazný vstup do veřejné debaty, i když ne tak výrazný, jako byla distribuce letáků. Stěžovatel v tomto článku neuvedl, že je soudce; kromě svého jména uvedl pouze přízvisko "chatař". Je pravda, že to by obecně svědčilo pro zvýšenou ochranu stěžovatelova projevu, neboť stěžovatel se místo funkce soudce odvolává na svou vazbu na obec. Před zveřejněním článku ovšem stěžovatel již do veřejné debaty týkající se voleb v Mnichovicích vstoupil svým letákem, a to výslovně jako soudce. Proto si musel stěžovatel uvědomovat, že jeho pozdější projevy v rámci této debaty budou rovněž spojovány s jeho soudcovskou funkcí. Ve prospěch stěžovatele tedy svědčí, že na funkci soudce výslovně v článku neodkázal. Přesto je i tento jeho projev nutné posuzovat přísně, neboť existoval důvod, aby byl tento projev spojován se stěžovatelovou funkcí soudce. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani u tohoto projevu se nejedná se o kategorii soudcovského projevu požívajícího zvýšenou ochranu (srov. bod 88 tohoto nálezu).
108. Ústavní soud konstatuje, že je neslučitelné s ústavním pořádkem České republiky, aby se soudce svými veřejnými projevy snažil ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, nebo to, kdo bude zastávat funkci starosty. Stěžovatel to však svým článkem učinil, a to navíc v situaci, kdy měl vědět, že jeho projev bude veřejnost spojovat s jeho funkcí soudce, a těsně po volbách, kdy je politický boj obzvláště silný (srov. bod 85 tohoto nálezu). I tímto projevem tak stěžovatel vstoupil do "politické politiky" (srov. bod 105 tohoto nálezu), do níž se soudce zapojovat nesmí. Důvěra veřejnosti v to, že stěžovatel si jako soudce udržuje odstup od politické soutěže, tak byla stěžovatelovým článkem ohrožena. I tímto svým projevem stěžovatel porušil povinnost zdrženlivosti, byť méně závažným způsobem než v případě svého letáku.
109. Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovatel oběma svými projevy porušil povinnost zdrženlivosti.
110. Podle kárného soudu stěžovatelovy projevy navíc vykazují konfrontační rysy a obsahují tvrzení, která se mohla dotknout cti představitelů kritizovaných politických stran.
111. S tímto hodnocením však Ústavní soud nesouhlasí. Kárný soud totiž neuvedl, které konkrétní výroky stěžovatele mají konfrontační charakter a jsou způsobilé dotknout se cti kritizovaných politiků. Ústavní soud opakuje, že pokud je projev nebo jeho část soudcem hodnocena jako vybočující z chráněných mezí, je povinností soudu takové výroky výslovně uvést v rozhodnutí (srov. bod 90 tohoto nálezu) a své úvahy vyložit právě ve vztahu ke konkrétním výrokům a okolnostem, za nichž byly učiněny. Tuto svou povinnost kárný soud nesplnil.
112. Účelem kárného řízení navíc není poskytovat ochranu osobnostním právům osob, které se cítí dotčeny prohlášeními soudce. Úkolem kárného soudu v kárném řízení je pouze zkoumat, zda konkrétní výroky stěžovatele byly způsobilé narušit důvěru veřejnosti v soudnictví. Případná žaloba na ochranu osobnosti a kárná žaloba jsou dvě odlišná řízení sledující jiný účel a vyžadující jiná kritéria pro posouzení přípustnosti určitého projevu a jeho důsledků. Zvažování, zda soudce svým projevem nenarušil chráněnou osobnostní sféru jiné osoby, má tak v kárném řízení pouze podpůrnou úlohu a výsledek tohoto zvažování nemůže sám o sobě odůvodnit uložení (ani neuložení) kárnému postihu.
113. Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud akceptovat názor kárného soudu, že stěžovatelův projev vykazoval nepřípustné konfrontační rysy a byl způsobilý dotknout se cti kritizovaných politiků.
114. Tyto úvahy však nic nemění na závěru, že stěžovatel se svými projevy sám ze své iniciativy aktivně, otevřeně a s nadměrnou intenzitou zapojil do politické soutěže, a tím porušil povinnost zdrženlivosti. Ústavní soud shrnuje, že pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní. Soudci se nemohou podílet na kampani politických stran, politických hnutí či volebních seskupení nebo konkrétních politiků. Stejně tak není namístě, aby se svými veřejnými projevy snažili ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, ani to, kdo bude zastávat funkci starosty. Takové projevy narušují důvěru veřejnosti v to, že soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů. Stěžovatel ovšem porušil svou povinnost zdržet se takových projevů, a proto bylo možné do jeho svobody projevu zasáhnout.
115. Nakonec se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je sankce, kterou stěžovateli uložil kárný soud, přiměřená.
116. Kárný soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel se svými projevy dopustil kárného provinění, ovšem žádné kárné opatření stěžovateli neuložil. Ústavní soud konstatuje, že jako sankci je třeba vnímat i samostatné rozhodnutí o tom, že stěžovatel je vinen kárným proviněním. Takové rozhodnutí může vést k tomu, že při případném pozdějším kárném provinění bude uložen přísnější trest. Především má ovšem odradit stěžovatele, ale i další soudce od obdobného jednání v budoucnu. Na druhou stranu jde o sankci nejmírnější. Na základě těchto skutečností Ústavní soud konstatuje, že sankce uložená stěžovateli není nepřiměřená povaze jeho kárného provinění a nemá ani výraznější odrazující účinek na svobodu projevu jiných soudců.
117. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva na svobodu projevu.
F. Závěr
118. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná z námitek stěžovatele nebyla úspěšná. Zaprvé, stěžovatelovo právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno, neboť kárné řízení se stěžovatelem nelze považovat za trestní věc ve smyslu čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zadruhé, napadené rozhodnutí neporušilo ani stěžovatelovu svobodu myšlení ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny, neboť kárný soud stěžovatele neuznal vinným za myšlenky, které zastával, nýbrž za názory, které veřejně projevil. Zatřetí, kárný soud neporušil ani stěžovatelovu svobodu projevu, neboť stěžovatel se sám ze své iniciativy aktivně, otevřeně a s nadměrnou intenzitou zapojil do politické soutěže, a tím porušil povinnost zdrženlivosti. Za čtvrté, Ústavní soud neshledal ani žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity.
119. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US