// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 01.10.2007
K vypořádání při rozpuštění sdružení podle § 841 občanského zákoníku
O nároku na majetkové vypořádání při rozpuštění sdružení je nutno vždy rozhodnout podle ustanovení § 841 obč. zák. (viz 29 Odo 93/2001 - R 33/2002).
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Je pravda, že ustanovení § 835 odst. 1 obč. zák. upravuje velikost podílů účastníků sdružení za trvání sdružení. Je rovněž nepochybné, že v projednávané věci je předmětem sporu nárok na majetkové vypořádání při zániku sdružení rozpuštěním podle § 841 obč. zák. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že termínem „smlouva“ užitým v obou citovaných ustanoveních je zapotřebí rozumět smlouvu o sdružení.
V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že v dané věci se účastníci ve smlouvě o sdružení dohodli, že na nákladech a zisku, popřípadě na ztrátách sdružení se budou podílet každý jednou polovinou a že tyto podíly mohly být změněny pouze písemnou dohodou účastníků (taková dohoda nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána), a že při rozpuštění sdružení měly být vypořádací podíly účastníků podle smlouvy stejné (u každého z nich v rozsahu 1/2).
Nelze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, že při vypořádání podle § 841 obč. zák. se bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat jakkoliv dohodou, a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem, a že pokud účastníci sdružení do sporné Dohody o rozpuštění sdružení a o majetkovém vypořádání jejích účastníků promítli svoji vůli vypořádat veškerá aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, nelze Dohodu pokládat ze neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 841 obč. zák.), i když Dohoda nerespektuje pravidla stanovená smlouvou o sdružení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1272/2005, ze dne 29. 5. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. Š., proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 125/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, zamítl žalobu na určení, že žalobce je jednou polovinou podílovým spoluvlastníkem „budovy – mycí linky osobních automobilů zapsané jako jiná stavba č. ev. 106 na listu vlastnictví č. 928 pro k. ú. V., obec P., stojící na cizím pozemku parc. č. 542/8 zapsaném na listu vlastnictví č. 756 pro k. ú. V., a dále plnící stanice LPG propan butan zapsané jako jiná stavba bez č. p. a č. ev. na listu vlastnictví č. 928 pro k. ú. V., obec P., stojící na cizím pozemku parc. č. 542/7, zapsaném na listu vlastnictví č. 756 pro k. ú. V., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., a to včetně přípojek na inženýrské sítě a včetně všech součástí a příslušenství, konkrétně
a) telefonní přípojka 02/66035620, 02/66035621,
b) technologie mycí linky Eurospirit italské výroby CRT8
c) kompresor Orlík
d) čistírna odpadních vod Rebeka,
e) plynový kotel Junkers,
f) průmyslový vysavač Portotechnica,
g) hydraulický zvedák na automobily,
h) vodní čerpadlo pro pohon mycí linky,
i) vzduchotechnika,
jakož i všech venkovních úprav“ (dále jen „předmětné nemovitosti se všemi součástmi“), a rozhodl o nákladech řízení. Předchozí (ohledně tohoto nároku rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. května 2002, č. j. 5 C 125/99-171, byl k odvolání žalobce v tomto výroku a v nákladovém výroku zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 8. ledna 2003, č. j. 20 Co 452/2002-188, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 16. ledna 1994 účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o sdružení (dále jen „Smlouva“), že účelem sdružení bylo provozování mycí linky na automobily a drobných služeb pro motoristy (čl. I. Smlouvy), že každý ze společníků se měl podílet na nákladech a zisku dosaženém společnou činností jednou polovinou (čl. VII., bod 1. Smlouvy) a že stejným způsobem se mělo řídit majetkové vypořádání společníků pro případ vystoupení nebo vyloučení některého ze společníků nebo pro případ rozpuštění sdružení (čl. XVI., bod 1. ve spojení s čl. VII. Smlouvy). Dále rovněž zjistily, že dne 25. června 1997 účastníci uzavřeli dohodu o rozpuštění sdružení a o majetkovém vypořádání jejích účastníků (dále jen „Dohoda“), že na základě Dohody se žalovaný stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se všemi součástmi (čl. II. Dohody), že veškerý další majetek, který byl za dobu trvání sdružení získán, se stal rovněž výlučným vlastnictvím žalovaného (čl. III. Dohody), že ten současně přebral veškeré závazky a pohledávky vzniklé za trvání sdružení (čl. III. Dohody) a že hodnota spoluvlastnického podílu žalobce na předmětných nemovitostech se všemi součástmi, na majetku získaném výkonem společné činnosti sdružení a na hodnotách vnesených do sdružení byla dohodnuta částkou 288.000,- Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku splácet žalobci v pravidelných splátkách po 6.000,- Kč měsíčně, splatných do konce každého měsíce, počínaje dnem 1. června 1997 (čl. IV. Dohody). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), že ke dni 25. června 1997 došlo k zániku sdružení jeho rozpuštěním a že na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841 obč. zák. Dále rovněž dovodil, že Dohoda je platným právním úkonem z hlediska obecných ustanovení (§ 37 a § 39 obč. zák.) týkajících se právních úkonů. Shodně se soudem prvního stupně tudíž rovněž dovodil, že – z tam uvedených důvodů a potažmo také z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně – není Dohoda neplatná pro neurčitost, popřípadě pro nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že není neplatná ani podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením § 841 obč. zák.). Zde se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení § 841 obč. zák. (týkající se vypořádání účastníků sdružení v případě jeho rozpuštění) stanoví pro vypořádání jiná pravidla než ustanovení § 839 obč. zák., které upravuje způsob vypořádání účastníka, který ze sdružení vystoupil nebo byl vyloučen. Při vypořádání podle § 841 obč. zák. se totiž bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat jakkoliv dohodou a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem. V případě, že se nedohodnou, může se také kterýkoliv z nich domáhat zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání soudem podle § 142 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu není tedy v daném případě vypořádání v rozporu s ustanovením § 841 obč. zák., když občanský zákoník upřednostňuje vypořádání dohodou, z jejíhož obsahu zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem vypořádání je veškerý majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení, který existoval ke dni zániku sdružení, žalovaný veškerý tento majetek získává a současně přebírá i veškeré závazky vzniklé při činnosti sdružení, a to s tím, že žalobci vyplatí jako náhradu tam dohodnutou částku 288.000,- Kč. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a namítl, že postupem soudů obou stupňů „došlo k absolutní negaci kogentních zákonných ustanovení občanského zákoníku a základních zásad závazkového práva, řídících se zásadou pacta sunt servanda“, a že tudíž napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení věci v případě řešení právní otázky vypořádání majetku mezi účastníky rozpuštěného sdružení“. Poté poukázal na ustanovení § 835 odst. 1 a 841 obč. zák., ze kterých – podle jeho názoru – vyplývá, že podíly společníků na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li (smlouvou o sdružení) určeno jinak, a že při rozpuštění sdružení se jeho účastníci vypořádají způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Zdůraznil, že smlouva o sdružení stanovila podíly společníků rovným dílem a že po celou dobu trvání sdružení nedošlo k žádné změně tohoto ujednání. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že dohoda o rozpuštění sdružení je „zcela nulitní …, neboť žádným způsobem nemění výši podílů a majetkové vypořádání uvedené v čl. XVI. smlouvy o sdružení, neřeší vrácení hodnot poskytnutých žalobcem k účelu sdružení a nerespektuje ujednání platné smlouvy o sdružení a ustanovení § 841 obč. zák.“. Domnívá se, že – s ohledem na okolnosti, které zmínil – vypořádání majetku z rozpuštěného sdružení „neproběhlo v souladu se samotnou smlouvou o sdružení“ a že tedy „předmětná dohoda o vypořádání majetku z rozpuštěného sdružení je neplatná a že odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti nepostupoval v souladu s hmotněprávními ustanoveními občanského zákoníku“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že ke dni podání dovolání byla splněna i podmínka povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) – v té době byl dovolatel zastoupen advokátem JUDr. O. K.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně o tomto nároku jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo v tomto ohledu o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky namítané neplatnosti Dohody podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 841 obč. zák.), neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že o nároku na majetkové vypořádání při rozpuštění sdružení je nutno vždy rozhodnout podle ustanovení § 841 obč. zák. Tento právní názor je ostatně výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 5 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Je pravda, že ustanovení § 835 odst. 1 obč. zák. upravuje velikost podílů účastníků sdružení za trvání sdružení. Je rovněž nepochybné, že v projednávané věci je předmětem sporu nárok na majetkové vypořádání při zániku sdružení rozpuštěním podle § 841 obč. zák. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že termínem „smlouva“ užitým v obou citovaných ustanoveních je zapotřebí rozumět smlouvu o sdružení, tj. v daném případě smlouvu o sdružení ze dne 16. ledna 1994 (dále opět jen „Smlouva“). V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění se účastníci v čl. VII., bodě 1. Smlouvy dohodli, že na nákladech a zisku, popřípadě na ztrátách sdružení se budou podílet každý jednou polovinou a že tyto podíly mohly být změněny pouze písemnou dohodou účastníků (taková dohoda nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána), a že podle čl. XVI., bodu 1. Smlouvy se majetkové vypořádání účastníků po vystoupení či vyloučení některého z nich nebo po rozpuštění sdružení měly řídit nejen ustanoveními § 839 až § 841 obč. zák., nýbrž i čl. VII. Smlouvy (ve Smlouvě uvedena namísto římské číslovky VII. arabská číslovka 7.), z čehož nutně vyplývá, že při rozpuštění sdružení měly být vypořádací podíly účastníků podle Smlouvy (jejího čl. XVI., bodu 1. a čl. VII., bodů 1. a 2.) stejné (u každého z nich v rozsahu 1/2). Ve světle právě uvedeného nelze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, že při vypořádání podle § 841 obč. zák. se bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat jakkoliv dohodou, a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem, a že pokud účastníci sdružení do Dohody promítli svoji vůli vypořádat veškerá aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, nelze Dohodu pokládat ze neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 841 obč. zák.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl proto uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-