// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 28.06.2007
K vypořádání (pouze) závazků sdružení dle § 829 a násl. ObčZ
Nejvyšší soud v R 33/2002 nikterak nevyloučil možnost odděleného vypořádání společně získaných hodnot sdružení; ba naopak, výslovně podrobil kritice názor, který oddělené vypořádání nepřipouštěl. Uzavřel-li Nejvyšší soud v R 33/2002 výslovně, že nemůže být v rozporu s ustanovením § 841 obč. zák., respektive s ustanovením § 142 obč. zák., domáhá-li se účastník rozpuštěného sdružení vypořádání pouze části hodnot v podílovém spoluvlastnictví, pak odtud logicky plyne, že zákonu neodporuje ani postup, jímž se účastník rozpuštěného sdružení domáhá jen vypořádání závazků sdružení, jež podílové spoluvlastnictví netvoří.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 413/2005, ze dne 10. 5. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. V. L., advokátem proti žalovanému V. J., zastoupeného JUDr. P. K. advokátem o vypořádání majetku po zániku sdružení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 104/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.12. 2004 č.j. 29 Co 476/2004-328, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.12.2004, č.j. 29 Co 476/2004-328, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16.12.2003, č. j. 17 C 104/98-298, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 83 966,- Kč.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 3. 1993 smlouvu o sdružení, jejímž předmětem bylo společné provozování obchodní činnosti spočívající v prodeji potravinářského zboží, při čemž každý z účastníků poskytl peněžitý vklad 15 000,- Kč, žalovaný poskytl kromě vkladu pronajatý nebytový prostor. Pro případ rozpuštění sdružení bylo ujednáno, že účastníci mají nárok na vrácení vložených hodnot a majetek získaný společnou činností sdružení si rozdělí rovným dílem. Rovným dílem se budou podílet i na úhradě škod či ztrát vzniklých z činnosti sdružení. Činnost sdružení byla ukončena k 31. 5. 1996.
Soud po provedeném dokazování odkázal na ustanovení § 835 a § 841 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), s tím, že aktiva tvořila částka 12 522,- Kč, která byla vyplacena žalobkyni a součet pasiv činil 180 454,- Kč, přičemž veškeré tyto pohledávky byly uplatněny vůči žalobkyni. Na tomto základě dospěl k závěru, že žalovaný za závazky sdružení odpovídá společně se žalobkyní, která je splácí sama a je proto povinen uhradit žalobkyni polovinu z jí splácené částky, po odpočtu částky představující aktiva, t.j. částku 83 966,- Kč.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vypořádání majetku po zániku sdružení zamítl.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí přesně a úplně a správně aplikoval ustanovení § 841 obč. zák., avšak jeho právní závěr je v rozporu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 93/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, uveřejněný pod číslem 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 33/2002“). V daném případě bylo účastníky založeno dvoučlenné sdružení a při skončení účasti jednoho z nich došlo k jeho zániku. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobkyně, že v souvislosti se zánikem sdružení zde nebyly žádné věci, ke kterým by svědčilo účastníkům právo spoluvlastnictví, když podle § 829 obč. zák. jsou v podílovém spoluvlastnictví poskytnuté peníze nebo jiné věci podle druhu a majetek získaný při společné činností sdružení. Odvolací soud proto s odkazem na právní názor uvedený v R 33/2002 (podle něhož k vypořádání majetku v podílovém spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 841 obč. zák. může soud přikročit pouze tehdy, zruší-li na návrh účastníka v odpovídajícím rozsahu podílové spoluvlastnictví) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu jako neoprávněnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatelka vyslovila názor, že okresní soud rozhodl správně, když měl za zjištěné, že tu není majetek, k němuž by bylo možno zrušit podílové spoluvlastnictví. Uvedla, že ke dni zániku sdružení finanční prostředky a movité či nemovité věci neexistovaly a jediné, co bylo třeba vypořádat, byly společné závazky, za které účastníci nesou odpovědnost. Namítá, že podílové spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení se musí zrušovat ke konkrétním věcem, majetku či právům; není-li k čemu rušit podílové spoluvlastnictví a vznikla-li pouze společná odpovědnost účastníků za závazky, nebylo možné žalobní návrh formulovat jinak, než jak učinila. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy byl skutkový stav věci posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být použit, nebo byl sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Podle ustanovení § 834 obč. zák., majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Ustanovení § 835 obč. zák. pak určuje, že podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak (odstavec 1). Ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně (odstavec 2).
Z ustanovení § 841 obč. zák. se dále podává, že při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Odvolací soud sice měl za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak s odkazem na R 33/2002 změnil právní závěr soudu prvního stupně, aniž zkoumal, zda jde v obou případech o obdobný skutkový stav. V R 33/2002 byl sice řešen případ, kdy (stejně jako v posuzované věci) došlo k rozpuštění účastníky založeného sdružení, tam však byla nespornou existence podílového spoluvlastnictví k věcem uvedeným v § 833 a § 834 obč. zák., které bylo třeba na návrh účastníka sdružení vypořádat. V posuzované věci tomu tak nebylo.
Soud prvního stupně přitom po skutkové stránce uzavřel, že předmětem řízení je vypořádání společných závazků sdružení ve výši 180.454,- Kč (pasiv sdružení) a částka 12.522,30 Kč, vyplacená dovolatelce v souvislosti s ukončením leasingové smlouvy na vozidlo užívané pro účely sdružení (aktiva sdružení). Odvolací soud sám pak jiné skutkové závěry neformuloval; v napadeném rozhodnutí nepojmenovává majetek, který podle jeho názoru tvoří masu nevypořádaného podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení, toliko se obecně vyslovuje k tomu, jaký majetek by v podílovém spoluvlastnictví členů sdružení být mohl.
Přitom o nutnosti vypořádat podílové spoluvlastnictví k penězům vyplaceným dovolatelce (k oněm 12.522,30 Kč) by bylo možné hovořit, jen bylo-li by postaveno najisto, že se právě tyto peníze u dovolatelky v nedotčené podobě stále nacházejí (že je dovolatelka např. nepoužila na úhradu společných závazků sdružení nebo dokonce na úhradu jiných svých závazků). V takovém případě by zde totiž již nebyl předmět podílového spoluvlastnictví (ony peníze), nýbrž jen případná pohledávka druhého člena sdružení vůči tomu členu sdružení, který peníze v podílovém spoluvlastnictví utratil. Vůbec pak nemá smysl argumentovat institutem podílového spoluvlastnictví při vypořádání společných závazků sdružení (dluhy „vlastnit“ či „spoluvlastnit“ nelze); o těch platí, že člen sdružení, který v režimu ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. uhradil věřitelům sdružení více, než se zřetelem k obsahu smlouvy o sdružení nebo zákonné úpravě (srov. § 841 obč. zák.) odpovídalo jeho podílu na dluhu, je oprávněn požadovat na ostatních členech sdružení náhradu toho, co za ně podle jejich podílů plnil (srov. i § 511 odst. 3 obč. zák.).
Nejvyšší soud pak v R 33/2002 nikterak nevyloučil možnost odděleného vypořádání společně získaných hodnot sdružení; ba naopak, výslovně podrobil kritice názor, který oddělené vypořádání nepřipouštěl. Uzavřel-li Nejvyšší soud v R 33/2002 výslovně, že nemůže být v rozporu s ustanovením § 841 obč. zák., respektive s ustanovením § 142 obč. zák., domáhá-li se účastník rozpuštěného sdružení vypořádání pouze části hodnot v podílovém spoluvlastnictví, pak odtud logicky plyne, že zákonu neodporuje ani postup, jímž se účastník rozpuštěného sdružení domáhá jen vypořádání závazků sdružení, jež podílové spoluvlastnictví netvoří.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání ve věci (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v celém rozsahu zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 in fine a odst. 3 věty první o. s. ř. a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-