// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 16.11.2006
K uzavření kupní smlouvy před uzavřením smlouvy o sdružení dle ObčZ
Jestliže kupní smlouvu uzavřel člen sdružení ještě před uzavřením smlouvy o sdružení, není rozhodující, zda věc převzal před nebo po uzavření smlouvy o sdružení. V obou případech totiž přešlo vlastnictví věci pouze na člena sdružení - účastníka kupní smlouvy a druhý účastník sdružení jej měl pouze v bezplatném užívání (§ 833 poslední věta ObčZ). Z hlediska otázky nabytí vlastnictví předmětné věci není rovněž právně významné, zda byla případně kupní cena uhrazena z prostředků sdružení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2004, ze dne 26.9.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. P., proti žalovaným 1. P. R., a 2. J. M., o zaplacení částky 32 000 Kč a o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 99/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č. j. 19 Co 270/2003-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. dubna 2002 č. j. 19 C 99/96-140 (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2001 č. j. 19 Co 276/01-123 zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. listopadu 2000 č. j. 19 C 99/96-104 a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 32 000 Kč, druhému žalovanému uložil vydat žalobci vozidlo TATRA 815, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal proti prvému žalovanému vydání vozidla typu TATRA 815, zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel 27. 3. 1993 smlouvu o koupi vozidla TATRA 815 a téhož dne vozidlo od prodávajícího fakticky převzal. Dne 1. 4. 1993 uzavřel s druhým žalovaným podle § 829 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) smlouvu o sdružení, kterému vozidlo pro účely sdružení poskytl. Od smlouvy o sdružení druhý žalovaný odstoupil dopisem z 21. 12. 1995, který byl žalobci v prosinci toho roku doručen, takže sdružení zaniklo po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. 3. 1996. Soud prvního stupně hodnotil tato zjištění podle § 133 odst. 1 ObčZ a dovodil, že žalobce se stal vlastníkem předmětného vozidla dne 27. 3. 1993, kdy vozidlo převzal od prodávajícího a jeho vlastníkem zůstal i po uzavření smlouvy o sdružení s druhým žalovaným, neboť uzavřením smlouvy o sdružení, které nemá ve smyslu § 829 ObčZ právní subjektivitu, nedochází ke změně vlastnického vztahu k věci, která byla pro účely sdružení poskytnuta. Okamžikem poskytnutí věci podle § 833 ObčZ vzniká ostatním členům sdružení právo tuto věc bezplatně užívat. Soud prvního stupně dále zjistil, že vozidlo užíval od 7. 12. 1995 do 6. 9. 1998 prvý žalovaný, a to na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku, kterou s ním uzavřel za sdružení druhý žalovaný, a do března 1996 platil sjednané nájemné. Žalobce pak dne 5. 6. 1996 od smlouvy o pronájmu vozidla odstoupil pro nezaplacení nájemného za duben a květen 1996 a vyzval prvého žalovaného k vydání vozu. Uvedenou smlouvu posoudil soud prvního stupně podle § 630 a násl. ObčZ jako platnou smlouvu o nájmu dopravního prostředku uzavřenou pro dosažení sjednaného účelu sdružení, s tím, že nájem trval i po zániku sdružení a k platnému zániku nájmu došlo až uvedeným odstoupením od smlouvy o nájmu dopravního prostředku žalobcem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se důvodně, z titulu vlastnického práva, domáhá podle § 126 ObčZ vydání vozidla na druhém žalovaném, který je od prvého žalovaného po skončení nájmu převzal a má od 6. 9. 1998 ve svém držení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 č. j. 19 Co 270/2003-168 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému ve výroku o věci samé potvrdil a změnil výrok o nákladech řízení, ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o vlastnictví předmětného vozidla, které v souladu s § 133 odst. 1 ObčZ nabyl žalobce na základě kupní smlouvy jeho převzetím od prodávajícího dne 27. 3. 1993, a také se závěrem, že ke změně vlastnického práva následným uzavřením smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. ObčZ nedošlo. Nabývání vlastnictví k věcem movitým váže zákon zásadně na jejich převzetí a další skutečnosti, např. z jakého účtu a kdy byla kupní cena zaplacena, jak bylo namítáno v dané věci, nejsou pro vznik vlastnictví významné. Pokud bylo nepochybně zjištěno, že předmětný vůz je v držení druhého žalovaného, který neprokázal právní důvod k jeho držbě, je povinen jej vydat bez ohledu na jiné soudní spory vedené účastníky řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci po právní stránce, a dále že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nabyl k předmětnému vozu vlastnické právo. Poukázal na to, že vozidlo nebylo fyzicky převzato 27. 3. 1993, z čehož vycházely soudy obou stupňů, nýbrž až dnem 21. června 1993, kdy byl jako držitel zapsán do velkého technického průkazu žalobce, to znamená v době trvání sdružení. Jako v předchozím řízení poukázal dovolatel na to, že cena vozu byla uhrazena z prostředků sdružení a dále na to, že v jiných sporech, týkajících se stejného vozu a stejných účastníků, vycházel soud prvního stupně i odvolací soud ze závěru, že majetek nabytý za trvání sdružení je ve spoluvlastnictví jeho účastníků. Závěr přijatý odvolacím soudem ohledně vlastnictví vozu v dané věci je podle jeho názoru v rozporu se závěry, které přijaly soudy v jiných pravomocně ukončených řízeních. Dovolatel dále poukázal na to, že nebyl při ústním jednání dne 24. září 2003 poučen jako účastník řízení o možnosti vznesení námitky podjatosti nebo složení senátu, což hodnotí jako zásadní procesní pochybení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci jinému odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací [(§ 10a občanského soudního řádu (dále jen („o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu ohledně okamžiku převodu vlastnického práva k předmětného automobilu na žalobce, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, i když z poněkud jiných důvodů, než uvedl odvolací soud.
Rozhodující totiž je, že kupní smlouvu s původním vlastníkem automobilu uzavřel žalobce ještě před uzavřením smlouvy o sdružení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Pak již není rozhodující, zda žalobce vozidlo převzal dne 27. 3. 1993 či dne 21. 6. 1993. V obou případech totiž přešlo vlastnictví vozidla na žalobce a druhý účastník sdružení jej měl pouze v bezplatném užívání (§ 833 poslední věta ObčZ). Z hlediska otázky nabytí vlastnictví předmětného vozidla není rovněž právně významné, zda byla případně kupní cena uhrazena z prostředků sdružení.
Řízení netrpí ani vadou uváděnou dovolatelem. Účastníci byli soudem poučeni podle § 15a o. s. ř. již dne 3. 10. 2001 (viz č. l. 121).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání druhého žalovaného jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř., když druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-