// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 16.11.2006
K dohodě o vypořádání při rozpuštění sdružení (§ 841 ObčZ)
bez právního shrnutí – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 606/2004, ze dne 24.8.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. K., proti žalovanému JUDr. B. Z., o zaplacení částky 5 327 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 168/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002 č. j. 15 Co 356/2002-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč k rukám JUDr. L. K., advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 5 327 500 s příslušenstvím s tím, že žalovanému prodal podle kupní smlouvy ze dne 13. 5. 1998 ideální polovinu nemovitostí – čerpací stanice pohonných hmot A. K. čp. 2740 s pozemkem parc. č. 2177/12 a pozemky parc. č. 2176/4, 2177/7 a 2177/13, vše v kat. území Ž., za dohodnutou kupní cenu ve výši 13 000 000 Kč, z níž žalovaný uhradil pouze částku 7 672 500 Kč.
Žalovaný namítl, že vůči žalobci uplatnil dopisem ze dne 10. 4. 2000 pohledávku ve výši 5 327 500 Kč z důvodu, že žalovaný uhradil společný závazek účastníků vzniklý na základě úvěrové smlouvy ze dne 13. 4. 1995; tuto částku započetl dne 13. 4. 2000 proti žalované částce.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. března 2002 č. j. 12 C 168/2000-72 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 327 500 Kč s 10% úrokem z prodlení z částek tam uvedených a částku 5 000 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do 22. 2. 2001, s 8% úrokem z prodlení od 23. 2. 2001 do 26. 7. 2001 a s 8,5% úrokem z prodlení od 27. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli 31. 10. 1994 smlouvu o sdružení za účelem výstavby a provozování čerpací stanice pohonných hmot K. na pozemku parc. číslo 2177 v k.ú. Ž. Za účelem postavení a provozování čerpací stanice zakoupili pozemek parc. číslo 2177/7, postavili čerpací stanici, každý vložil do sdružení 1 500 000 Kč, kterými zaplatili část ceny za pozemek, zbytek kupní ceny doplatili z úvěru. Toto sdružení zaniklo dohodou účastníků k 31. 12. 1997, poté, co žalobce oznámil, že ze sdružení vystupuje. Dne 10. 4. 1998 uzavřeli účastníci dohodu o rozdělení majetku sdružení a jeho vypořádání, nazvanou jako protokol (dále jen „Protokol“). Majetek sdružení vypořádali tak, že samostatně vypořádávali 1) pohledávky, peníze a zásoby proti závazkům, přičemž dospěli k závěru, že žalovaný žalobci na toto vypořádání zaplatí 614 335,10 Kč; 2) u hmotného investičního majetku a pozemku stanovili jejich účetní hodnotu ve výši 20 012 207 Kč, od ní odečetli nesplacenou část úvěru ve výši 9 364 000 Kč s tím, že polovina tohoto rozdílu činí 5 324 103,50 Kč. S ohledem na požadavek žalobce vypořádat hmotný investiční majetek v tržní hodnotě dohodli, že žalobce kupní smlouvou převede na žalovaného svoji ideální polovinu nemovitostí (čerpací stanice pohonných hmot s pozemky) za kupní cenu 13 000 000 Kč. Ohledně úvěru sjednali, že „nesplacená část úvěru zůstává u JUDr. B. Z., který je podle Smlouvy o poskytnutí úvěru s IPB odpovědný za jeho splacení“. Dne 13. 5. 1998 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu 13 000 000 Kč, dohodli zaplacení kupní ceny ve splátkách s tím, že částku 3 000 000 Kč žalovaný zaplatil před podpisem kupní smlouvy, částku 5 000 000 Kč zaplatí do 31. 12. 1999 a částku 5 000 000 Kč zaplatí do 31. 12. 2000. Sdělením ze dne 8. 12. 1999 žalobce posunul splatnost částky 5 000 000 Kč z 31. 12. 1999 do 4. 1. 2000. Žalovaný uzavřel dne 13. 4. 1995 s IPB a.s. smlouvu o úvěru, ve znění dodatku č. 1 ze dne 23. 6. 1995, na částku 22 000 000 Kč; do zániku sdružení byl úvěr splácen z prostředků sdružení, od 31. 12. 1997 platil úvěr žalovaný, do 10. 4. 2000 zaplatil zbývající část jistiny ve výši 9 364 000 Kč a úroky z úvěru ve výši 1 291 000 Kč, celkem 10 655 000 Kč. Žalovaný v řízení namítal, že Protokol je neplatný, neboť je neurčitý, není z něj zřejmé, jaké je konečné finanční vypořádání a také odporuje zásadám poctivého obchodního styku, když na straně 3 se uvádí, že žalovaný zaplatí žalobci namísto částky přesahující 5 000 000 Kč částku 13 000 000 Kč. Žalovaný z toho dovodil, že má nárok na úhradu poloviny částky 10 655 000 Kč, kterou po zániku sdružení uhradil IPB, a.s.; proto dopisem ze dne 13. 4. 2000 započetl vůči pohledávce žalovaného svoji pohledávku ve výši 5 327 500 Kč. Oba účastníci pak v řízení shodně vyslovili, že mezi nimi je sporné pouze to, zda žalovaný právem či neprávem uplatňuje vůči žalobci započtení pohledávky spočívající v polovině splaceného úvěru ve výši, která odpovídá žalované částce a s tím související otázka platnosti jejich dohody o vypořádání sdružení. Podle závěru soudu prvního stupně není tvrzení o neurčitosti dohody o vypořádání sdružení namístě. Obsahem vypořádání bylo vypořádání zásob, peněz, pohledávek, závazků, hmotného investičního majetku, tedy vypořádání aktiv a pasiv sdružení, která jsou v předmětném protokolu vyčíslena a je dohodnut i způsob, jak budou vypořádána. Účastníci, tedy i žalovaný, podle způsobu vypořádání v něm uvedeném jednali, žalovaný žalobci vyplatil vypořádací podíl vzniklý z pohledávek, peněz, zásob a krátkodobých závazků ve výši 614 335,10 Kč, účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně nemovitostí, vypořádali i úvěr, když o nesplacenou část úvěru snížili hodnotu vypořádávaného hmotného investičního majetku, když dohodli, že nesplacená část úvěru zůstane u žalovaného. Pokud žalovaný dovozuje neurčitost Protokolu z ujednání na straně 3 v prvním odstavci, kde bylo uvedeno, že žalovaný zaplatí žalobci místo částky 5 368 428,50 Kč částku 13 000 000 Kč, není tvrzení o neurčitosti namístě, neboť z celého tohoto odstavce je nepochybné, že jde o předběžně dohodnutou kupní cenu ve výši 13 000 000 Kč. Pouze jako chybu v psaní shledal uvedení částky 5 368 428,50 Kč namísto správné částky 5 324 103,50 Kč. Dohoda o vypořádání majetku sdružení je srozumitelná i s ohledem na vypořádání úvěru. Z logiky věci vyplývá, aby ten, kdo získá do vlastnictví celý nemovitý majetek, splatil také úvěr, který byl na jeho pořízení poskytnut. Vypořádání majetku sdružení není podle závěru soudu prvního stupně ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nutno odlišit vypořádání majetku sdružení a následně uzavřenou kupní smlouvu. Účastníci nejprve 10. 4. 1998 vypořádali aktiva a pasiva sdružení, v části týkající se hmotného investičního majetku a pozemku dospěli, po odečtení nesplacené části úvěru, k výsledku, že každému náleží 5 324 103,50 Kč, za předpokladu, že čerpací stanici bude nadále provozovat žalovaný, by tato částka měla být vyplacena žalobci. Teprve následně dne 13. 5. 1998 uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalobce na žalovaného převedl jednu polovinu nemovitostí za dohodnutou kupní cenu, do které byla částka 5 324 103,50 Kč zahrnuta. Žalovaný sice doplatil úvěr i s příslušenstvím, získal však jako nástupce zaniklého sdružení čerpací stanici, tedy výrobní prostředek, z jehož provozu po určitou dobu úvěr splácel, a po jeho splacení požitky, o které žalobce do budoucna přišel, a které mu plynou ze zavedené firmy. Dohoda o vypořádání sdružení je proto podle závěru soudu prvního stupně platná, není v rozporu s § 841 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když občanský zákoník upřednostňuje vypořádání smlouvou, žalovaný podle ní převzal povinnost splatit úvěr a nemá vůči žalobci pohledávku způsobilou započtení odpovídající polovině splaceného úvěru s úroky ve výši 5 327 500 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 č. j. 15 Co 366/2002-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry ohledně určitosti a srozumitelnosti dohody o rozdělení a vypořádání majetku sdružení účastníků promítnuté do Protokolu. Neplatnost dohody nezpůsobila podle odvolacího soudu ani okolnost, že v Protokolu nebylo zahrnuto ujednání o příslušenství pohledávky. Námitkou žalovaného, že vložil celý svůj podnik jako nepeněžitý vklad do nové společnosti B., a.s., a proto na tuto společnost přešel i závazek tvrzený žalobcem, se odvolací soud nezabýval, neboť k zápisu této společnosti do obchodního rejstříku došlo před rozhodnutím soudu prvního stupně, a proto žalovaný nemůže tuto novou skutečnost uplatňovat v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolatel poukázal na § 841 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle kterého se mají účastníci sdružení ve smlouvou neupravených věcech vypořádat rovným dílem. Dovolateli se jeví jako nelogické, aby měl být povinen bez dalšího vyplatit částku 13 000 000 Kč, když skutečně by měl platit 5 324 103,50 Kč s ohledem na to, že vedle úhrady kupní ceny přijal i závazek doplatit úvěr ve výši téměř 10 milionů Kč. Za významnou považuje dovolatel i okolnost, že pohledávka z úvěru nebyla v době vypořádání sdružení dosud splatná, a proto by měla být podle jeho názoru předmětem dalšího vypořádání. Odvolatel dále poukázal na to, že došlo k hmotněprávnímu přechodu práv a povinností z žalovaného na společnost B., a.s., která jako jediná mohla být od svého vzniku žalovanou stranou. Proto již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhoval, aby žalobce učinil v tomto smyslu podání podle § 107a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tak žalobce neučinil, uložil soud povinnost osobě, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na obsah Protokolu, který je v podstatě dohodou o vypořádání majetku zaniklého sdružení a obsahuje vypořádání veškerých aktiv (finanční hotovost, prostředky na účtech sdružení, pohledávky za odběrateli a zásoby) a pasiv (vedle nesplaceného úvěru krátkodobé závazky vůči dodavatelům) vytvořených činností sdružení účastníků, aniž by otázka úvěru byla vyloučena k samostatnému vypořádání a neexistuje žádný dodatek k této dohodě. Žádná pohledávka dovolatele za žalobcem ve výši nesplacené části úvěru mu tedy nemohla vzniknout. Předmětný protokol vypracoval sám dovolatel, a to s ohledem na skutečnost, že i po dobu trvání sdružení byl jediným provozovatelem čerpací stanice a poté jediným vlastníkem a měl přístup ke všem nutným podkladům. Vypořádání bylo provedeno zcela v intencích zákonné úpravy, která předpokládá, že vypořádání se provede podle podílů, které stanoví smlouva o sdružení a pokud podíly stanoveny nejsou, provede se vypořádání rovným dílem, v dané věci tedy jednou polovinou. Žalobce se tak stal po zániku sdružení vlastníkem jedné poloviny čerpací stanice a ve své dispozici byl omezen pouze předkupním právem dovolatele. V Protokolu se žalobce výslovně zavázal prodat odvolateli svůj podíl na nemovitostech za tržní cenu ve výši 13 000 000 Kč, nikoliv za její účetní hodnotu, která je samozřejmě nižší. Tuto cenu pak dovolatel akceptoval následným uzavřením kupní smlouvy a ani v této smlouvě není sjednáno nic o snížení této kupní ceny. K tvrzené ztrátě způsobilosti dovolatele být účastníkem soudního řízení poukázal žalobce na okolnost, že tuto námitku uplatnil dovolatel až v odvolacím řízení a také na to, že podle zákona přecházejí na nabyvatele při prodeji podniku pouze ty závazky a pohledávky, které vznikly v souvislosti s činností podniku, v dané věci však závazek dovolatele zaplatit kupní cenu za nemovitosti nevznikl předchozím provozováním podniku dovolatele, je proto jeho osobním závazkem a uvedený režim přechodu závazků se na něj nemůže vztahovat. Dovolatel je proto i nadále účastníkem tohoto řízení. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o majetkovém vypořádání účastníků sdružení promítnutá v předmětném Protokolu o rozdělení majetku sdružení je určitá a srozumitelná, a proto je platná, přičemž není ani v rozposu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel namítá, že vypořádání majetku sdružení neodpovídá dikci § 841 ObčZ, neboť doplacením úvěru „by de facto vyplácel 100 % hodnoty majetku sdružení“. Namítá tedy, že dohoda o vypořádání sdružení je neplatná, neboť je v rozporu se zákonem. Podle § 841 ObčZ mají při rozpuštění sdružení jeho účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. V posuzované věci účastníci sdružení do dohody o vypořádání promítli svoji vůli vypořádat veškerá aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, přičemž respektovali úpravu stanovenou v § 835 odst. 1 ObčZ, podle kterého jsou podíly na majetku získaném společnou činností stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Při tomto vypořádání vzali rovněž do úvahy, že žalovaný bude splácet zbytek poskytnutého úvěru, přičemž je z tohoto hlediska nerozhodné, že uvažované splátky úvěru nebyly dosud splatné. Při vypořádání účastníci vycházeli z toho, že žalobce převede na žalovaného svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, přičemž určili, v jaké účetní hodnotě by měl být na žalovaného převeden, aby majetek sdružení a hodnoty vnesené do tohoto sdružení byly vypořádány rovným dílem. Současně se však účastníci dohodli, že spoluvlastnický podíl žalobce na nemovitostech nebude převeden v této účetní hodnotě, ale v hodnotě tržní. Takto též následně uzavřeli kupní smlouvu. Tento postup nelze hodnotit jako postup v rozporu se zákonem.
Jako neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také další námitku dovolatele týkající se ztráty jeho způsobilosti být účastníkem řízení následkem toho, že došlo ke vkladu jeho podniku do společnosti B., a.s. Dovolatel v této souvislosti zaměňuje procesní způsobilost být účastníkem řízení – tuto způsobilost žalovaný jako fyzická osoba v žádném případě neztratil – s věcnou legitimací k vedení sporu. Dovolatel neoprávněně odkazuje na § 107a o.s.ř., neboť právo navrhovat vstup nového účastníka do řízení s ohledem na přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, k němuž došlo po zahájení řízení, toto ustanovení dává pouze žalobci, nikoliv však žalovanému. Jeho námitku nelze přijmout také z dalších důvodů. Skutečnost, že došlo ke vkladu podniku dovolatele do jiné společnosti, uplatnil dovolatel až ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 81 spisu). Z obsahu spisu, zejména z protokolů o jednání před soudem prvního stupně (viz č. l. 56 – 59 - protokol z jednání konaného 19. 12. 2001 a č. l. 68 – 71 - protokol z jednání 19. 3. 2002) a z procesních kroků dovolatele učiněných před soudem prvního stupně se podává, že dovolatel v prvostupňovém řízení ohledně této skutečnosti nic netvrdil, a to přestože byl soudem prvního stupně řádně poučen ve smyslu § 119a odst. 1 ve spojení s § 205a o. s. ř. (viz č.l. 70 spisu) o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než soud prvního stupně vyhlásí ve věci rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy mohou být odvolacím důvodem jen za určitých podmínek stanovených v § 205a o. s. ř. Jedná se o zásadu neúplné apelace, na které je vybudováno odvolací řízení ve sporných věcech, kdy se předpokládá, že spor se po skutkové stránce odbude před soudem prvního stupně. Společnost B., a.s., byla do obchodního rejstříku zapsána dne 2. ledna 2002, jednalo se tedy o skutečnost, která ve smyslu § 205a odst. e) o. s. ř. á contrario nastala ještě před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolateli nic nebránilo činit v tomto smyslu příslušné procesní kroky již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto správně nepřihlédl k této odvolací námitce, když dovolatel ani v průběhu odvolacího řízení netvrdil, že by nedostatek své procesní způsobilosti namítal již v prvoinstančním řízení, ani nezpochybňoval správnost protokolace jednání před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezpochybnil správnost protokolace z jednání soudu prvního stupně dne 19. 12. 2001, nelze přisvědčit ani jeho tvrzení, že skutečnost, že došlo ke vkladu jeho podniku do společnosti B., a.s, uplatnil při tomto jednání, neboť v protokolu z tohoto jednání nic takového uvedeno není. Tento závěr je podporován i skutečností, že při následném jednání (při kterém žalovaný přednesl i závěrečný návrh) dne 19. 3. 2002 žalovaný tuto námitku nevznesl a ani neuvedl, že by tuto námitku učinil při jednání o tzv. jiném roku dne 19. 12. 2001. Rovněž z obsahu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by tuto námitku žalovaný vznesl již dříve.
K uvedené námitce není oprávněn přihlédnout ani Nejvyšší soud, neboť v dovolání nelze podle § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Okolnost, která nebyla do pravomocného ukončení řízení zjištěna, je novou skutečností, kterou nelze v dovolacím řízení uplatňovat, neboť skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud také není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Zkoumáním přechodu práv a povinností dovolatele plynoucích z jeho podnikání na jiný právní subjekt se proto dovolací soud nemohl zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť se odvolací soud zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-