// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 10.10.2014
KS: Poskytování pojistného plnění státu z titulu odúmrti
Jestliže po pojištěném z pojištění osob nikdo nedědí a dědictví připadlo státu podle § 462 obč. zák., nezaniká povinnost pojišťovny jako pojistitele poskytovat pojistné plnění státu. Stát má obdobné postavení jako dědic, byť dědictví nezískal z dědictví, ale odúmrtí.
podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23Co 175/2014, ze dne 15. 5. 2014
UPOZORNĚNÍ: Zdroj rozhodnutí (vč. právní věty) se nachází na adrese: http://www.nsoud.cz/Judikaturans_new/judikatura_vks.nsf/webSpreadSearch
Z odůvodnění:
Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovanou pojišťovnu k povinnosti zaplatit žalobkyni 97.118 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 16.12.2012 do zaplacení (výrok I.), žalovanou zavázal dále k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení v částce 2.313 Kč (výrok II.) a konečně žalovanou zavázal i k povinnosti zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ve výši 4.860 Kč (výrok III.).
Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalující České republiky na výplatu pojistného plnění vyplývajícího z pojistné smlouvy uzavřené mezi ZŠ a žalovanou pojišťovnou dne 4.10.2006, podle které bylo sjednáno vyplacení pojistného plnění mimo jiné i pro případ úmrtí ZŠ. Protože pan ZŠ dne 20.9.2010 zemřel, vznikl nárok na výplatu tohoto plnění, přičemž tento nárok vznikl České republice. Ta získala majetek zemřelého ZŠ odúmrtí. Ačkoliv tak Česká republika není osobou obmyšlenou - určenou pojistníkem v pojistné smlouvě, nejde ani o žádnou další osobu vyjmenovanou v ust. § 51 odst. 2 a 3 zákona 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tedy ani dědice pojištěného, přesto je třeba na Českou republiku hledět jako na právního nástupce zůstavitele srovnatelného s dědicem. V tomto směru se žalující odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle kterého je odúmrť jedna z forem univerzální sukcese, při níž jde o obdobné postavení jako dědice, ledaže zákon pro případ odúmrtě stanoví něco jiného.
Žalovaná pojišťovna nezpochybňovala skutkové okolnosti tvrzené žalující, nezpochybňovala ani výši případného pojistného plnění pro případ, že by tu byla oprávněná osoba s aktivní legitimací uplatňovat nárok na výplatu tohoto plnění. Nicméně zpochybňovala toto oprávnění argumentací, že Česká republika není osobou obmyšlenou, nejde ani o žádnou jinou osobu určenou podle § 51 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tedy nejde ani o dědice. V takovém případě Česká republika nemá nárok na výplatu pojistného plnění, přičemž se dovolávala i dřívější ustálené judikatury soudů.
Soud prvého stupně po provedeném dokazování s ohledem na předmět sporu uzavřel, že ačkoliv se žalující Česká republika nestala dědicem zůstavitele – ZŠ a majetek z jeho dědictví nabyla odúmrtí podle § 462 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přesto postavení České republiky je třeba posuzovat analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici, tak jak vyplývá z přijatého závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 26.1.2010 pod sp. zn. 21 Cdo 2426/2008. K tomu připomněl, že pokud by stát v důsledku aplikace právního názoru žalované nabyl majetek nižší hodnoty, založil by se tím k újmě věřitelů zůstavitele rozdílný rozsah odpovědnosti státu z titulu odúmrti a dědiců za zůstavitelovy dluhy. Konečně nebylo lze přehlédnout ani to, že z takto nevypořádaného majetku zůstavitele by měla prospěch žalovaná, která na podíl na zůstavitelově majetku nemá žádné právo.
Proti tomuto rozsudku se žalovaná pojišťovna odvolala a v zásadě zopakovala všechny argumenty předkládané již soudu prvého stupně a dovolávala se dřívější ustálené judikatury soudů. Doplnila, že se okresní soud nevypořádal s tím, že nešlo o nárok zemřelého pojištěného, nemohl tak tento nárok patřit do dědictví, a nelze tak ve vztahu k České republice hovořit o právním nástupnictví z titulu dědění.
I procesně úspěšná žalující zopakovala své argumenty z řízení před soudem prvého stupně, dovolávala se na závěry nově publikované judikatury, podle níž je třeba na odúmrť hledět jako na jednu z forem univerzální sukcese a hledět na ni analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a odpovědností dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Žalovanou zmiňovaná judikatura odpovídá poměrům před rokem 1989 za doby existence jediné státní České pojišťovny a v takovém případě pojistné plnění bylo vypláceno státní pojišťovnou opětovně státu. I to je důvod, proč původní závěry změnit.
Odvolací soud projednal odvolání žalované a dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné a naopak rozsudek soudu prvého stupně je možno považovat za správný.
Předmětem tohoto řízení byla pouze právní otázka, zda lze Českou republiku, jež nabyde dědictví podle § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (který je třeba s ohledem na den úmrtí ZŠ použít podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb.), považovat za takového právního nástupce, jehož nástupnictví je srovnatelné s postavením dědice, a zda mu náleží výplata pojistného plnění, ač nejde o osobu obmyšlenou a nejde ani
o žádnou další osobu vyjmenovanou v ust. § 51 odst. 2 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tedy nejde ani o dědice. Odvolací soud má za to, že soud prvého stupně tuto právní otázku posoudil správně. Soudem prvého stupně zmíněná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2010, sp. zn. 2426/2008) sice skutečně vychází z poněkud odlišného skutkového základu – jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti podle § 462 obč. zák., byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Přesto ovšem z obsahu odůvodnění zmíněného rozhodnutí (ale i dalších např. 21 Cdo 4498/2008, 29 Cdo 1946/2012 nebo 31 Cdo 316/2008) vyplývá přesvědčivá argumentace o postavení státu při nabytí dědictví odúmrtí podle § 462 obč. zák., kdy stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má v zásadě stejné postavení jako dědic, nestanoví-li zákon jinak. Odlišné postavení státu v případě nabytí majetku odúmrtí vyplývá například z ust. § 472 odst. 2 obč. zák. v tom směru, že za dluhy odpovídá jen z majetku dědictví (nikoliv jiným svým majetkem). V tomto směru tedy považuje odvolací soud odkaz soudu prvého stupně na judikaturu Nejvyššího soudu za případnou.
Na podporu shora uvedené argumentace lze rovněž poukázat i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 486/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34 ročníku 2002, vycházející z výkladu ust. § 251a z. č. 65/1965, zákoníku práce, ve znění od 1.6.1994, podle něhož lze za dědice považovat i stát, jemuž připadlo dědictví odúmrtí podle § 462 obč. zák. Ač z. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, byl nahrazen z. č. 262/2006 Sb., přesto metoda výkladu ustanovení § 251a a argumentace tam použitá je přiléhavá i pro posuzovaný případ.
Ostatně i další soudem prvého stupně použité argumenty, např. případný rozdílný rozsah odpovědnosti státu za závazky zůstavitele v případě dědictví ze závěti a odúmrti, nebo nedůvodné zvýhodnění pojišťovny nevyplacením pojistného plnění (ač předtím pojistné bylo řádně placeno), mají své racionální jádro. Oproti tomu žalovanou zmiňovaná starší judikatura 4 Cz 100/67, 1 Cz 53/72 nebo 4 Cz 25/84 postrádá relevantní argumenty a navíc skutečně vychází ze situace, kdy státní pojišťovna (tehdy jediná Česká státní pojišťovna) by pojistné plnění vyplácela státu, tedy vlastně sama sobě. To v nových poměrech soukromých pojišťoven již nemůže obstát.
Odvolací soud tak proto věcně správný rozsudek soudu prvého stupně včetně nákladového a poplatkového výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů za cestovné automobilem k jednání soudu z Plzně do Pardubic a zpět ve výši 2.495 Kč (paušální náhrada 3,70 Kč za 1 km při 435 km a náhrad pohonných hmot – benzinu Natural 95 při ceně 35,70 Kč podle vyhl. č. 435/2013 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR pro řešení právních otázek v případech vyplývajících z ust. § 237 o. s. ř. s tím, že o přípustnosti takového dovolání by rozhodoval dovolací soud. Dovolání v takovém případě je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Autor: KS