// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 13.03.2008
K charakteru závazkového vztahu při poskytování právních služeb
Obchodní charakter závazkového vztahu podle § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývá z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
V dané věci jsou sice žalobce (advokát) i žalovaný sice podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku (§ 2 odst. 2 obch. zák.), avšak právní služby žalobcem poskytnuté při vypořádání majetku občanského sdružení založeného § 829 občanského zákoníku (které bylo založeno za účelem společné podnikatelské činnosti více osob a jehož účastníkem byl i žalovaný) nemají přímý vztah k podnikání žalovaného v oblasti nákupu, prodeje a správy nemovitostí. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání, je přitom nutná, neboť i podnikatel si může opatřovat věci nebo služby pro jinou než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, který má obchodní charakter a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Takový vztah se řídí v plném rozsahu úpravou občanského zákoníku. Správně proto odvolací soud podřadil smlouvu uzavřenou mezi účastníky režimu občanského zákoníku a jeho právní posouzení věci v tomto směru neodporuje hmotnému právu.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 118/2006, ze dne 29. 11. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P. H., zastoupenému advokátem, o částku 690.399,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 42/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 29 Co 174/175/2005-254, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 20. prosince 2004, č. j. 9 C 42/2001-212, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. března 2005, č. j. 9 C 42/2001-220, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 690.399,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 8. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvou ze dne 20. 3. 1998 o poskytování právních služeb vznikl mezi žalovaným jako účastníkem sdružení R. K. založeného podle § 829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a žalobcem - advokátem poskytujícím právní služby - občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní vztah. Pro určení charakteru právního vztahu nepovažoval za rozhodující, že oba účastníci jsou podnikateli, nýbrž okolnost, v souvislosti s jakou jejich činností vznikl. Obstojí proto i závěr o výši úroků z prodlení přiznaných podle občanského zákoníku. Sjednanou odměnu shledal zcela přiměřenou hodnotě a složitosti věci, ve které žalobce žalovaného zastupoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovozuje, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významným, neboť právní otázky, na nichž je založeno, nebyly dosud v judikatuře Nejvyššího soudu zodpovězeny nebo jsou odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s touto judikaturou. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní vztah. Nadále má zato, že nárok žalobce měl být poměřován ustanovením § 265 obchodního zákoníku. Žalobce je jako advokát ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) obch. zák. podnikatelem a jestliže i žalovaný (účastník sdružení) je podnikatelem, vztah mezi nimi je ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. relativním obchodem; v takovém případě je výše úroků z prodlení nesprávná, neboť měla být stanovena podle obchodního zákoníku. Závěr rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, že „Pravidla profesionální etiky advokáta“ jsou stavovským předpisem nezávazným pro jiné osoby, a že jednání advokáta proti jejich znění nelze považovat za právní úkon rozporný se zákonem, nebrání tomu, aby takový úkon byl posouzen jako rozporný s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud by ani tento závěr neobstál, má dovolatel zato, že ve vztazích upravených obchodním zákoníkem je potřeba vycházet ze zásad poctivého obchodního styku, tj. aplikovat § 265 obch. zák. Výhradou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími argumenty a odůvodnění jeho rozhodnutí je stručné, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalovaného odmítnout. Ztotožnil se s posouzením charakteru smluvního vztahu mezi účastníky, jelikož smlouva o poskytování právní pomoci a zastoupení se týkala pouze jednorázové (a nikoliv soustavné) činnosti; šlo totiž o vypořádání podílu dovolatele ve sdružení založeném podle § 829 obč. zák. Předpoklad soustavné činnosti splňovala jen realitní činnost dovolatele spočívající v nákupu, prodeji a komerčním využívání nemovitostí, při které žalobce žalovanému právní služby neposkytoval.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu je tudíž výhrada, že v řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jde totiž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, a jejíž řešení v dovolání zpochybnil, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázky, zda výkon práva žalobce na zaplacení odměny je podle § 265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný dále předestřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, podle něhož i když vznikl závazkový právní vztah mezi podnikateli, nejde o vztah obchodněprávní, protože při jeho vzniku (s přihlédnutím ke všem okolnostem) se netýkal podnikatelské činnosti každého z nich.
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je upravena v jeho § 261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy jsou závazkovými vztahy ve smyslu obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. l obch. zák.), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (§ 261 odst. 2 obch. zák.), nebo z povahy věci samé, z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (§ 261 odst. 3 obch. zák.).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobce i žalovaný jsou sice podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku (§ 2 odst. 2 obch. zák.), avšak právní služby žalobce při vypořádání majetku občanského sdružení (které bylo založeno za účelem společné podnikatelské činnosti více osob a jehož účastníkem byl i žalovaný) nemají přímý vztah k podnikání žalovaného v oblasti nákupu, prodeje a správy nemovitostí. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání, je přitom nutná, neboť i podnikatel si může opatřovat věci nebo služby pro jinou než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, který má obchodní charakter a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Takový vztah se řídí v plném rozsahu (tj. včetně otázky výše úroků z prodlení) úpravou občanského zákoníku. Správně proto odvolací soud podřadil smlouvu uzavřenou mezi účastníky režimu občanského zákoníku a jeho právní posouzení věci v tomto směru neodporuje hmotnému právu.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelem tvrzeného rozporu smlouvy s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak již proto, že takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc); úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, vždy odvisí od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti, za nichž byla sjednána odměna za poskytnuté právní služby, jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1/2007, pod C 4484/2007).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celková částka 7.575,- Kč byla následně zvýšena o sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. o částku 1.439,25 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Autor: -pkr-