// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 23.06.2006
K podílové odměně advokáta podle vyhl. č. 270/1990 Sb.
V případě, kdy advokát v době před pravomocným skončením věci odstoupí od smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené podle vyhlášky 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, v níž byla sjednána podílová odměna advokáta závislá na úspěchu ve věci, aniž by ve smlouvě bylo dojednáno cokoli dalšího, přísluší advokátovi (bez ohledu na výsledek sporu) nárok na mimosmluvní odměnu podle § 12 vyhlášky (tj. podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů, které ve věci vykonal ve smyslu § 13 a § 16 vyhlášky), na paušální částky náhrady hotových výdajů podle § 19 odst. 3 vyhlášky a na náhradu za promeškaný čas podle § 20 vyhlášky, na kterou by mu vznikl nárok v případě, že by podílová odměna sjednána nebyla.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 936/2004-188
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce JUDr. Z. L., proti žalované P. P., o zaplacení částky 202.865,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 308/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. 3 Cmo 47/2003-159, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 224.713,- Kč s příslušenstvím představující odměnu za právní pomoc, kterou jako advokát poskytl právnímu předchůdci žalované v souvislosti s vymáháním pohledávek, vzniklých provedením víceprací na stavbě plynovodu DN 1000, za společností V. s. B., s. r. o.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 36 Cm 308/99-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 202.865,10 Kč s 10 % úrokem z této částky jdoucím od 1. 6. 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 8 % úroku z prodlení a částky 21.847,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Jeho předchozí (žalobu v plném rozsahu zamítající) rozsudek ze dne 20. dubna 2000, č. j. 36 Cm 308/99-66, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2001, č. j. 3 Cmo 351/2000-85, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 3 Cmo 47/2003-159, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 202.865,10 Kč s 10 % úrokem z této částky jdoucím od 1. 6. 1999 do zaplacení, a v nákladových výrocích, potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobcem coby advokátem a právním předchůdcem žalované byla v červnu 1996 uzavřena písemná smlouva o poskytování právní pomoci při vymáhání dlužných pohledávek žalované, vzniklých provedením víceprací na stavbě plynovodu DN 1000 ve výši 11,153.255,- Kč a 15,527.155,- Kč, za objednatelem V. s. B., s. r. o. Ve smlouvě byla sjednána podílová odměna advokáta ve výši 10 % z ceny pohledávek. Žalovaná zaplatila žalobci na zálohu vyúčtovanou v částce 200.000,- Kč pouze 100.000,- Kč a protože zbytek zálohy odmítla poskytnout, žalobce od smlouvy o poskytování právní pomoci odstoupil. Odvolací soud s poukazem na určitou nepřehlednost (nikoli nepřezkoumatelnost) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výčet učiněných právních úkonů, doplnil skutkový stav o zjištění, že žalobce provedl pro žalovanou celkem deset úkonů právní pomoci (z toho jeden za účinnosti vyhlášky č. 270/1990 Sb., zbylé za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a v souvislosti s nimi vynaložil hotové výdaje za jízdné a promeškal čas. Žalobce vyúčtoval žalované za poskytnutou právní pomoc odměnu ve výši 324.713,- Kč, od níž pak odečetl již zaplacenou zálohu 100.000,- Kč. Žalovaná účtovanou odměnu odmítla uhradit.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v prvé řadě připomněl, že již ve svém zrušovacím usnesení vyslovil závazný právní názor, podle něhož žalobce s právním předchůdcem žalované platně uzavřeli smlouvu o poskytnutí právní pomoci, v níž si sjednali podílovou odměnu advokáta - žalobce ve smyslu § 10 a § 11 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“), a to ve výši 10 % z ceny pohledávek, aniž by bylo něco dalšího ohledně odměny žalobce dojednáno. Jestliže podílová odměna advokáta podle citovaných ustanovení je vázána na úspěch ve věci a právní zastoupení skončilo před pravomocným rozhodnutím ve věci, nejsou splněny předpoklady pro vznik práva na takovou odměnu. Tím ovšem není vyloučen případný nárok na odměnu za poskytnuté právní služby vůbec. Došlo-li k ukončení právního zastoupení z důvodů, které je třeba přičíst k tíži strany advokátem zastoupené, nemůže tím být advokát zbaven práva na odměnu za právní služby do doby ukončení zastupování skutečně poskytnuté. I když z takových důvodů nepřichází v úvahu původně sjednaná podílová odměna, přichází v úvahu odměna, na jakou by advokátovi vznikl nárok v případě, že by podílová odměna sjednána nebyla, tj. mimosmluvní odměna podle § 12 vyhlášky podle hodnoty nebo druhu věci a počtu úkonů, které advokát ve věci vykonal (§ 13 a § 16 vyhlášky), a na paušální částky náhrady hotových výdajů (§ 19 odst. 3 vyhlášky). Dovodil, že podle hodnoty věci a počtu úkonů právní pomoci, resp. podle tarifní hodnoty a počtu úkonů právní služby přísluší žalobci mimosmluvní odměna spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 297.395,- Kč a náhrada dalších hotových výdajů (jízdné) a za promeškaný čas v částce 6.175,10 Kč. Protože žalovaná již žalobci zaplatila 100.000,- Kč, dluží žalobci 203.870,10 Kč. Jelikož odvoláním byl napaden pouze vyhovující výrok ohledně částky 202.865,10 Kč, nebylo možno žalobci přiznat více.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru, že v posuzovaném případě vznikl žalobci nárok na mimosmluvní odměnu. Je přesvědčena, že vyhláška č. 270/1990 Sb. neumožňovala, aby advokátu náleželo právo na smluvní i mimosmluvní odměnu. Pokud ve věci, pro jejíž zastupování byla smlouva uzavřena, nebylo do současné doby rozhodnuto, vzniklo žalobci po vypovězení smlouvy toliko právo na náhradu hotových výdajů a nikoli právo na mimosmluvní odměnu. Uvedená vyhláška neumožňovala advokátu zvolit si, zda bude nárokovat odměnu smluvní či mimosmluvní. Z těchto důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání zamítnout, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Zdůraznil, že k ukončení právního zastoupení došlo z důvodů na straně žalované, která nesplnila závazek složit přiměřenou zálohu na náklady právního zastoupení. Ačkoli vyhlášky č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. výslovně neřeší situaci, která mezi účastníky nastala, nelze připustit, aby advokát neměl nárok na odměnu vůbec. Poukázal na to, že smlouva uzavřená účastníky dne 5. 6. 1996 obsahuje v článku VI. ujednání, že v případě výpovědi smlouvy klientem má advokát právo na odměnu za již vykonanou práci a na náhradu za vynaložené náklady. Je přesvědčen, že toto ujednání je možné analogicky použít i na případ výpovědi smlouvy ze strany advokáta.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval pouze tvrzeným nesprávným právním posouzením věci z hlediska otázky předestřené žalovanou k dovolacímu přezkumu. Dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, který ovšem nesprávně vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry.
V posuzovaném případě byla smlouva o poskytování právní pomoci uzavřena za účinnosti zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii. Podle § 20 tohoto zákona advokát poskytuje právní pomoc zpravidla za odměnu; má právo žádat od klienta přiměřenou zálohu. Výši odměny a způsob jeho určení stanoví prováděcí předpis. Tímto prováděcím předpisem byla v rozhodné době vyhláška č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. (dále opět jen „vyhláška“).
Podle § 3 odst. 1 písm. a/ vyhlášky při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci (dále jen \"klient\") na druhu smluvní odměny. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně. Podle § 5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky výše smluvní odměny se určuje podílem na hodnotě věci (podílová odměna).
Podle § 10 odst. 1 vyhlášky podílová odměna může být sjednána ve formě podílu na hodnotě věci, která je předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li výsledek tohoto řízení podle okolností případu značně nejistý. Podle § 11 vyhlášky advokát má právo na sjednanou podílovou odměnu jen za předpokladu, že klient, s nímž se dohodl na poskytnutí právní pomoci za tuto odměnu, měl plný úspěch ve věci. Skončí-li řízení jen částečným úspěchem klienta, má advokát právo na mimosmluvní odměnu ve výši stanovené podle míry úspěchu ve věci. Neměl-li klient ani částečný úspěch ve věci, může od něj advokát požadovat pouze úhradu hotových výdajů.
Žalovaná v dané věci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nezpochybňuje právní závěr, že byla platně uzavřena smlouva o poskytování právní pomoci a že došlo k dohodě o smluvní odměně podílové (§ 3 odst. 1 písm. a/, § 5 odst. 1 písm. c/ a § 10 vyhlášky). Nemá výhrady ani k závěru, že žalobce od uvedené smlouvy účinně odstoupil z důvodu uvedeného v § 18 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb. (neposkytnutí přiměřené zálohy na odměnu za právní pomoc žalovanou). Napadá toliko správnost právního závěru, že v případě, kdy advokát v době před pravomocným skončením věci odstoupí od smlouvy o poskytování právní pomoci, v níž byla sjednána podílová odměna advokáta závislá na úspěchu ve věci, aniž by ve smlouvě bylo dojednáno cokoli dalšího, má nárok na mimosmluvní odměnu podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu vykonaných úkonů právní pomoci. Je přesvědčena, že žalobci vzniklo po odstoupení od smlouvy pouze právo na náhradu hotových výdajů a nikoli právo na mimosmluvní odměnu. Této námitce nelze přisvědčit.
Úprava obsažená ve shora citovaných ustanoveních vychází z konstrukce nevyvratitelné domněnky dohody o ceně. Dispozitivní ustanovení § 3 vyhlášky přitom dává možnost dohodnout se na smluvní ceně - odměně za právní pomoc a teprve nedojde-li k takové dohodě, má se zato, že byla uzavřena dohoda o mimosmluvní odměně. Určení výše podílové odměny sjednané mezi advokátem a jeho klientem závisí na nejisté okolnosti - úspěchu ve věci. Konkrétní výše podílové odměny je stanovena pouze hypoteticky v závislosti na nejistém výsledku sporu (§ 11 vyhlášky). Na dohodnutou podílovou odměnu má advokát právo jen za předpokladu, že jeho klient měl plný úspěch ve věci. V ostatních případech, tj. při jiném než plném úspěchu ve věci, již právo na podílovou odměnu nepřísluší. Při částečném úspěchu ve věci má advokát právo na mimosmluvní odměnu ve výši stanovené podle míry úspěchu ve věci (§ 11 odst. 2 ve spojení s § 12 a násl. vyhlášky), a pokud klient neměl ani částečný úspěch, přísluší advokátu požadovat pouze úhradu hotových výdajů (§ 11 odst. 3 ve spojení s § 18 a násl. vyhlášky). V posuzovaném případě sice byla při uzavírání smlouvy o poskytování právní pomoci dohodnuta podílová (tj. smluvní) odměna, avšak žalobce (poté, co ve prospěch žalované vykonal deset úkonů právní pomoci) ještě před skončením věci od smlouvy platně odstoupil. Smlouva účastníků pro ten případ ve vztahu k určení odměny neobsahuje žádné ujednání a tuto situaci neupravuje ani samotná vyhláška. Žádná z variant určení výše odměny uvedená v § 11 vyhlášky na posuzovanou věc nedopadá, neboť zde chybí hledisko míry úspěchu ve věci, jež je jedině rozhodné pro závěr, v jaké výši advokátovi náleží odměna. I kdyby byl případně výsledek sporu znám, byl by za dané situace pro určení odměny bez významu, neboť žalobce jej nemohl po odstoupení od smlouvy osobně ovlivnit. Přitom podílová odměna, u níž je garantována minimální výše, se od mimosmluvní odměny odlišuje právě tím, že se u ní výrazně promítá zájem advokáta na výsledku sporu v podobě hmotné pobídky - podílové odměny (ve formě až 20 % podílu na hodnotě věci). Námitka žalované, že v posuzovaném případě žalobci přísluší pouze právo na úhradu hotových výdajů (§ 11 odst. 3 vyhlášky), se proto nemůže prosadit. Protože nelze pustit ze zřetele, že vyhláška ve svém § 1 zakotvuje obecnou zásadu, podle které advokát poskytuje právní pomoc za odměnu, není přijatelné, aby mu za úkony právní pomoci (resp. právní služby) provedené před odstoupením od smlouvy nenáležela žádná odměna. V opačném případě by totiž klient na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Odvolací soud proto správně dovodil, že za dané situace advokátovi přísluší (bez ohledu na výsledek sporu) nárok na mimosmluvní odměnu podle § 12 vyhlášky (tj. podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů, které ve věci vykonal ve smyslu § 13 a § 16 vyhlášky), na paušální částky náhrady hotových výdajů podle § 19 odst. 3 vyhlášky a na náhradu za promeškaný čas podle § 20 vyhlášky (resp. podle § 6 odst. 1, § 7, § 11, § 13 odst. 3 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 15 této vyhlášky), na kterou by mu vznikl nárok v případě, že by podílová odměna sjednána nebyla.
Jelikož se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, nezbylo než její dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-