// Profipravo.cz / Nájem 19.09.2016
Zamítnutí žaloby na vyklizení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy
Zjistí-li soud v řízení o vyklizení, že k vyklizení (včetně předání) prostor nedošlo, ačkoliv je žalovaný, jemuž žádný právní titul k jejich užívání nesvědčí, užívat nechce, ale žalobce při ochraně svého vlastnického práva nepostupoval dostatečně obezřetně (např. k podání žaloby přistoupil s velkým prodlením), nemůže odepřít vlastníkovi ochranu jeho vlastnického práva (zamítnutím žaloby „pro tentokrát“ pro rozpor s dobrými mravy), může jen zjištěné okolnosti zohlednit např. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5680/2015, ze dne 1. 6. 2016
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou (změněnou v průběhu odvolacího řízení) došlou soudu dne 5. 6. 2012 se právní předchůdkyně žalobce (J. H.) domáhala, aby právní předchůdkyni žalované (společnost TRIGA TRADE, s. r. o.) byla uložena povinnost vyklidit prostor prodejny barev a laků a doplňkového sortimentu o rozloze 335 m2 umístěné v rozestavěné budově stojící na pozemcích parc. č. 2412/43, 2412/63, 2412/97, 2412/45 v katastrálním území P. (dále též jen „předmětný prostor“, popř. „prostor“). Žalobu odůvodnila tím, že je vlastnicí předmětného prostoru, s právní předchůdkyní žalované uzavřela dne 18. 12. 2008 smlouvu o jeho nájmu, ta ho začala užívat, a přestože posléze platnost smlouvy zpochybnila a navíc od ní odstoupila, užívá ho doposud.
Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 6 C 264/2013-180, uložil žalované vyklidit předmětný prostor do patnácti dnů od právní moci rozsudku a zaplatit náklady řízení. Po provedeném dokazování zjistil, že žalobce je vlastníkem předmětného prostoru, že právní předchůdci účastníků uzavřeli smlouvu o jeho nájmu, právní předchůdkyně žalované začala prostor užívat (umístila do něj své zboží a regály), převzala i klíče. I když posléze smluvní vztah zanikl, žalovaná (ani její právní předchůdkyně) prostor nevyklidila a řádně ho žalobci (jeho právní předchůdkyni) nepředala. Skutečnost, že v prostoru zůstaly jen věci, které neměly pro žalovanou žádnou hodnotu, nepovažoval za významnou. Protože nebylo sporné, že žalované v současné době nesvědčí žádný užívací titul, nezabýval se tím, zda smlouva o nájmu byla neplatná (jak tvrdila žalovaná). Měl za to, že žaloba není ani v rozporu s dobrými mravy, ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a že žalovaná s ohledem na to, že sama řádně předmětný prostor nepředala a úmyslně v něm zanechala bezcenné věci, se těchto ustanovení ani dovolávat nemůže. Uzavřel, že žalovaná užívá předmětný prostor bez právního důvodu, proto jí uložil, aby ho vyklidila.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 64 Co 175/2015-205, připustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdci účastníků uzavřeli 18. 12. 2008 smlouvu o nájmu předmětného prostoru. Protože stavba nebyla v době uzavření nájemní smlouvy zkolaudována (a nestalo se tak ani později), uzavřel, že smlouva o nájmu je neplatná, a je tak správný závěr soudu prvního stupně, že právní vztah užívání předmětného prostoru mezi účastníky neexistuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti vztahu účastníků nelze právu žalobce poskytnout soudní ochranu, neboť je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Za významnou považoval skutečnost, že žalovaná zaplatila vysokou jistotu za práva ze smlouvy o nájmu, že žalobce podal žalobu na vyklizení prostor bez jakékoliv předchozí výzvy, ač se účastníci setkávali (mj. i při dalších soudních sporech) a po dobu tří let (od léta 2009) mu nevadilo, že v předmětném prostoru jsou umístěny bezcenné věci žalované, které mohl ostatně vyklidit podle ujednání v nájemní smlouvě i sám. S ohledem na tyto závěry nepovažoval za významné zjištění, zda žalobce vyměnil zámky na vstupu k prodejně (a znemožnil tak žalované úplné vyklizení prostor) a zda mohla žalovaná užívat nezkolaudované prostory jen na základě osvědčení auditora.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že účastníci (ani jejich právní předchůdci) nevystupovali v řízení jako podnikatelé, jejich vztahy podléhají režimu občanského zákoníku, nikoliv obchodního zákoníku. Za nesprávný považoval závěr odvolacího soudu, že žaloba na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná předmětný prostor převzala do svého užívání, umístila v něm své věci a tyto věci posléze vyklidila jen částečně. Měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že prostor mu žalovaná zpět nepředala, neučinila vůči němu ani žádný projev, z něhož by se dalo usoudit, že prostor je již vyklizený. Nelze přitom po vlastníkovi žádat, aby se domýšlel či jinak zjišťoval, zda uživatel již natrvalo odešel a může opět sám prostory užívat. Není ani jeho věcí, aby zjišťoval, jakou hodnotu mají věci, které v prostorách zanechal, neboť ani věci nepatrné hodnoty není vlastník oprávněn vyklidit bez souhlasu uživatele. Nevyklidila-li žalovaná předmětný prostor doposud, není významné, že jí (její právní předchůdkyni) neposlal předžalobní výzvu. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že závěr, že byl podle nájemní smlouvy oprávněn pronajaté prostory sám vyklidit, je v rozporu s jeho závěrem o neplatnosti této nájemní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a uložil žalované předmětný prostor vyklidit a zaplatit náklady řízení, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zdůraznila, že žalobce vyměnil u vstupních dveří zámky, a i s ohledem na vztahy mezi účastníky a jejich komunikaci měla za to, že žalobce považoval vyklizení prostor za dostatečné a celou záležitost za uzavřenou. Navrhovala, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky předání prostor užívaných bez právního důvodu a otázky, kdy nelze poskytnout ochranu vlastnickému právu realizovanému žalobou na vyklizení uplatněnému v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření smlouvy o nájmu - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010) je po skončení nájmu nájemce povinen pronajaté prostory vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí, aby z nich odstranil své věci (případně věci třetích osob, jimž umožnil užívání prostor). Vyklizení v sobě zahrnuje též jejich odevzdání pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále nakládat (např. odevzdání klíčů, oznámení o vyklizení prostor a o možnosti s nimi volně nakládat apod., není zapotřebí „protokolárního předání“). Pro závěr o řádném vyklizení a předání bytu (jiného prostoru) není významné, jaká je hodnota věcí, které v daném prostoru zůstaly, stejně jako je nevýznamná okolnost, zda před podáním žaloby poslal žalobce žalované výzvu k dobrovolnému splnění její povinnosti (to by mohlo mít význam jen pro rozhodnutí o nákladech řízení - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněné pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže nájemce daný prostor pronajímateli po skončení nájmu neodevzdá, může se pronajímatel (vlastník) domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení. Výkon tohoto práva lze odepřít, je-li žaloba na vyklizení (bytu i jiných prostor) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) - srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Úvaha, zda výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy, je přitom na místě až tehdy, zjistí-li soud, že jinak by žaloba na vyklizení byla důvodná, tedy že nájemce (uživatel) daný prostor řádně nevyklidil, případně nepředal, a zasahuje tak do vlastnického práva vlastníka (pronajímatele) tohoto prostoru. Posuzoval-li proto odvolací soud předpoklady pro odmítnutí ochrany vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení, aniž by nejdříve zjistil, zda žalovaná předmětný prostor řádně vyklidila a předala ho žalobci (jeho právní předchůdkyni), postupoval v rozporu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit.
V dané věci nebylo sporné, že v současné době žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného prostoru. Sporné však mezi účastníky bylo, zda žalovaná tento prostor vyklidila a předala ho žalobci (jeho právní předchůdkyni). Toto zjištění je přitom nezbytné pro právní posouzení věci. Jestliže totiž žalovaná prostor nevyklidila a nepředala ho žalobci, domáhá se žalobce důvodně ochrany svého vlastnického práva žalobou na jeho vyklizení. Jestliže však žalovaná již svou povinnost splnila, předmětný prostor vyklidila, a žalobce neměl pochybnosti, že tak učinila řádně a opět se ujal dispozice s tímto prostorem (např. tím, že vyměnil zámek na vstupních dveřích do daného prostoru, takže ho mohl užívat jen on a nikoliv žalovaná), pak již žalovaná do jeho vlastnického práva nezasahuje a žaloba na vyklizení nemůže být důvodná.
V případě, kdy soud zamítá žalobu na vyklizení s tím, že je v rozporu s dobrými mravy, činí tak proto, že má s ohledem na zjištěné okolnosti za to, že je na místě odepřít ochranu výkonu vlastnického práva, neboť je uplatňována v rozporu s dobrými mravy. Smyslem takového postupu je poskytnutí ochrany tomu, kdo sice daný prostor užívá bez právního důvodu, ale jsou tu takové výjimečné okolnosti, že je na místě, aby ho (zatím) užíval i nadále. Zamítnutím žaloby na vyklizení se „pro tentokrát“ odepírá vlastníkovi ochrana jeho práva, a to na úkor „užívacího“ práva současného uživatele daného prostoru. V dané věci však žalovaná ani netvrdila, že by předmětný prostor chtěla užívat i nadále, naopak podle jejích tvrzení ho dokonce i vyklidila. Zjevně tak o další užívání daného prostoru nemá zájem. Za této situace by zamítnutí žaloby na vyklizení „pro tentokrát“ (pro rozpor s dobrými mravy) vlastně „konzervovalo“ stav, o který žádný z účastníků nemá zájem, tj. právo žalované užívat předmětný prostor. Zjistí-li soud v řízení o vyklizení, že k vyklizení (včetně předání) prostor nedošlo, ačkoliv je žalovaný, jemuž žádný právní titul k jejich užívání nesvědčí, užívat nechce, ale žalobce při ochraně svého vlastnického práva nepostupoval dostatečně obezřetně (např. k podání žaloby přistoupil s velkým prodlením), nemůže odepřít vlastníkovi ochranu jeho vlastnického práva, může jen zjištěné okolnosti zohlednit např. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Lze i přisvědčit dovolateli, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, proč odvolací soud na jedné straně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 18. 12. 2008 je neplatná, ale na druhé straně zároveň k závěru, že z ní účastníkům plynou smluvní práva (žalobci právo vyklidit předmětný prostor, neučiní-li tak žalovaná). Není z něj ani patrné, proč hodnotil okolnosti na straně účastníků z pohledu zásad poctivého obchodního styku, když z jeho rozhodnutí zároveň nevyplývá, že by se vztahy účastníků měly posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-