// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 26.08.2013
K dohodě o ponechání doby splnění na vůli dlužníka
Doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“. Ustanovení § 564 obč. zák. se však nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník.
Odvolací soud rozhodl v dané věci správně, jestliže dovodil, že splatnost půjčky byla ponechána ve smyslu ustanovení § 564 obč. zák. na vůli dlužníka, bylo-li ve smlouvě o půjčce účastníky sjednáno, že dluh bude věřiteli vrácen poté, kdy se dlužník stane ziskovým.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, ze dne 24. 7. 2013
(kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti žalované come2bike s.r.o. se sídlem v Popovičkách, Na Skalce 21, identifikační číslo 29035619, zastoupené JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 137/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 24 Co 527/2012-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 3 C 137/2011-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 24 Co 527/2012-96, rozsudek soudu prvního změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy při svém rozhodování vyšly ze zjištění, že na základě ústní smlouvy o půjčce žalobce žalované poskytl finanční částku 100.000,- Kč, přičemž účastníci se dohodli, že půjčka bude vrácena poté, kdy žalovaná začne být zisková. Dne 26. 4. 2011 žalobce žalovanou vyzval k vrácení půjčky. Žalovaná žalobci půjčku nevrátila. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednáním, podle něhož splatnost půjčky nastane, až se žalovaná jako dlužník stane ziskovou, nebyla doba plnění ponechána na vůli dlužníka. Dovodil, že nebyla-li doba splatnosti účastníky smlouvy o půjčce dohodnuta, byla žalovaná (dlužník) povinna půjčku vrátit prvního dne poté, kdy k tomu byla žalobcem (věřitelem) vyzvána (tj. 26. 4. 2011). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splatnost půjčky mezi účastníky byla sjednána tak, že byla ponechána na vůli dlužníka. Proto žalobu zamítl jako předčasnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, že existovala dohoda smluvních stran, že žalovaná mu půjčku vrátí poté, kdy se stane ziskovou. Takové zjištění nemá podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud navíc v tomto ohledu porušil zásadu koncentrace řízení, neboť údaj čerpal z vyjádření jeho zástupkyně k odvolání žalované. I pokud by bylo prokázáno jím zpochybňované zjištění týkající se dohody o splatnosti půjčky, nemohl by obstát závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána předčasně. Ujednání, že půjčka bude splatná poté, kdy se žalovaná stane ziskovou, nelze posoudit jako ponechání splatnosti na vůli dlužníka. Okolnost, zda žalovaná obchodní společnost dosáhne zisku, nespočívá jen na její vůli (tj. na vůli dlužníka), nýbrž i na vnějších okolnostech, které dlužník nemohl ovlivnit. Navíc by bylo takové ujednání neplatné pro neurčitost, neboť termín „ziskovost“ lze vykládat různě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Výtka, že odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení tím, že „odkázal na tvrzení právní zástupkyně žalobce uvedená ve vyjádření k odvolání žalovaného“ a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Z hlediska § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není rozhodná každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Koncentrace řízení znamená, že ke skutečnostem a důkazům, které účastník - poučen podle § 118b odst. 2 o. s. ř. - uplatnil po prvním jednání, soud nesmí přihlédnout, ledaže to zákon výjimečně připouští. Odvolací soud sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že „v průběhu řízení bylo především výpovědí T. B. prokázáno, že při uzavírání půjčky bylo sjednáno, že půjčka bude žalovanou zaplacena poté, co bude společnost zisková“ a že „tuto skutečnost ani sám žalobce nakonec nerozporuje, neboť i když před soudem prvního stupně tvrdil, že půjčka měla být hrazena na výzvu, ve svém vyjádření k odvolání výslovně uvádí v souladu s výpovědí T. B., že bylo sjednáno, že půjčka bude vyplacena poté, co bude žalovaná ziskovou“. Toto konstatování však neznamená, že by odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k novým důkazům či novým skutečnostem (a porušil tak zásadu koncentrace řízení). Vyšel totiž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za správná a úplná. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalobce zjištění, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, že mezi účastníky smlouvy o půjčce bylo sjednáno, že žalovaná půjčku vrátí poté, kdy se stane ziskovou.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr, že mezi účastníky bylo sjednáno, že žalovaná (dlužník) žalobci (věřiteli) půjčku vrátí poté, kdy se stane ziskovou, převzal odvolací soud od soudu prvního stupně. Ten údaje ohledně půjčky a její splatnosti čerpal z výpovědi jednatele žalované T. B., který vypověděl, že s žalobcem „si řekli, že půjčka, respektive i ostatní půjčky, které byly poskytnuty ostatními společníky společnosti, se budou vyplácet až poté, co bude společnost zisková“. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jednateli žalované uvěřil. Konstatováním, že ani žalobce sám ve vyjádření k odvolání žalované údaje uvedené jednatelem žalované nesporoval, odvolací soud pouze zdůraznil věrohodnost pro něj relevantní výpovědi jednatele žalované. Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně splatnosti půjčky, kterou žalobce žalované poskytl, tudíž má oporu v provedeném dokazování, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že žalobu podal předčasně, neboť doba plnění dluhu z půjčky byla ve smyslu § 564 obč. zák. ponechána na vůli dlužníka (žalované) a žalovaná pohledávka tak není dosud splatná. Žalobce prosazuje názor, že případné ujednání, že žalovaná půjčku vrátí teprve poté, až se stane ziskovou, nelze mít za ponechání splatnosti dluhu na vůli dlužníka, neboť „dosažení zisku spočívá i na vnějších okolnostech, které žalovaná nemohla ovlivnit“.
Jak bylo výše vyloženo, skutkový závěr odvolacího soudu, že se účastníci smlouvy o půjčce dohodli, že žalovaná půjčku vrátí poté, co bude zisková, obstojí.
Doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“. Již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/93 pod č. 47, byl formulován a odůvodněn závěr, že se ustanovení § 564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. V takových případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu § 563 obč. zák.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle než je určení splatnosti (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Tento závěr je citován také v judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009). Odvolací soud rozhodl zcela v intencích uvedené judikatury, jestliže dovodil, že splatnost půjčky byla ponechána ve smyslu ustanovení § 564 obč. zák. na vůli dlužníka (žalované), bylo-li ve smlouvě o půjčce účastníky sjednáno, že dluh bude žalobci (věřiteli) vrácen poté, kdy se žalovaná (dlužník) stane ziskovou.
Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že ujednání o splatnosti půjčky je neplatné pro neurčitost. Ujednání, že žalovaná dluh z půjčky vrátí, až se stane ziskovou, je totiž pouze jiným vyjádřením obvykle používaného slovního obratu „až bude moci“.
Lze uzavřít, že dovolateli se správnost rozhodnutí odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit, a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-