// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 01.10.2008
K absenci ujednání o době vrácení poskytnuté půjčky
I. Ve smyslu § 657 obč. zák. není podmínkou platnosti smlouvy o půjčce, která může být uzavřena i ústně, doba vrácení půjčky; splatnost půjčky může věřitel přivodit tím, že požádá dlužníka o splnění dluhu.
II. K určitosti dohody o započtení poskytnuté půjčky – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1989/2007, ze dne 25. 6. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. V. B., advokátem, proti žalované N. Š., o zaplacení 160.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 124/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2007, č.j. 5 Cmo 405/2005-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2007, č.j. 5 Cmo 405/2005-127, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. března 2005, č.j. 1 Cm 124/2003-101, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 160.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení ode dne 30. 6. 1996 do zaplacení (výrok I.) a dále zaplatit na nákladech řízení částku 56.588,25 Kč (výrok II.).
Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěrům, že účastníci uzavřeli dne 2. 11. 1995 smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti Š. s.r.o. ze žalobce na žalovanou za částku 50.000,- Kč a dále se dohodli, že žalovaná uhradí žalobci 227.000,- Kč s tím, že obě částky jsou splatné ve dvou splátkách nejpozději k 31. 12. 1995 ve výši 117.000,- Kč a dále pak k 30. 6. 1996 ve výši 160.000,- Kč. První splátku žalovaná zaplatila, druhou nikoli, avšak první splátkou uznala žalovaná existenci celé pohledávky. Ze smlouvy i ze zápisu pokračování valné hromady z 30. 10. 1995 jednoznačně plyne, že jde o osobní dluh žalované vůči žalobci. Žalovaná uhradila z celkové částky 277.000,- Kč pouze 117.000,- Kč, což je mezi účastníky nesporné. Žalobci vznikl též nárok na úrok z prodlení v sazbě 20% p. a., kterou účastníci sjednali v souladu s § 369 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) v čl. IV. smlouvy. Soud neuznal námitku žalované o promlčení nároku, čtyřletá promlčecí lhůta podle obchodního zákoníku neuplynula.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu o zaplacení částky 160.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení ode dne 30. 6. 1996 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení před krajským soudem (výrok II.) a před soudem odvolacím (výrok III.).
Vrchní soud zopakoval dokazování smlouvou o převodu obchodního podílu z 2. 11. 1995, zápisem o pokračování valné hromady společnosti Š., s.r.o. z 30. 10. 1995, výdajovým pokladním dokladem č. 44680446 z 29. 12. 1995 o zaplacení částky 294.241,70,- Kč společností Š. ve prospěch V. K. a výpisy z účtů společnosti Š., prokazující, že dne 3. 11. 1995 bylo v hotovosti uloženo na účet společnosti 50.000,- Kč a dne 4. 1. 1996 bylo převedeno na jiný účet do jiné banky 117.000,- Kč.
Vrchní soud dovodil, že mezi účastníky byla dne 2. 11. 1995 uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu za cenu 50.000,- Kč a nebylo mezi účastníky sporným ani to, že žalobci bylo zaplaceno 117.000,- Kč prostřednictvím společnosti Š. s.r.o., z toho 50.000,- Kč činila úhrada za převod obchodního podílu a zbývající část si žalobce započetl na částečnou úhradu půjčky „naznačené“ v čl. III. smlouvy ze dne 2. 11. 1995, podle něhož měla být žalobci žalovanou vyplacena částka 227.000,- Kč v době vázané na zaplacení investic zájemcem o nájem nebytových prostor, a to jako vrácení půjčky nijak neoznačené (nekonkretizované), kterou měl v neurčité době a výši zapůjčit žalobce spol. s r. o. Š.. Z toho je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že smlouva je v čl. III. neurčitá a proto podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Není totiž přesně označena výše půjčky, doba vzniku smlouvy o půjčce, splatnost půjčky apod., takže není možno dovodit, jaký závazek ve smyslu § 531 odst. 2 obč. zák. žalovaná na sebe převzala. Z toho pak vyplývají i rozpory mezi účastníky o tom, co bylo splněno podle výdajového dokladu z 29. 12. 1995, který předcházel datu splatnosti stanovenému v čl. III. smlouvy.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nepřevzala konkrétní závazek k zaplacení požadované částky a proto změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (proti všem třem výrokům) dovolání, s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.)
Podle názoru dovolatele je závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 2. 11. 1995 v čl. III. pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. nesprávný a je i „v rozporu s provedenými důkazy a zřejmými fakty“.
Dovolatel rekapituluje, že žalovaná se smlouvou o převodu obchodního podílu z 2. 11. 1995 stala jediným společníkem ve společnosti Š. spol. s r. o. a podle čl. III. smlouvy se žalovaná zavázala zaplatit žalobci jednak cenu převáděného obchodního podílu ve výši 50.000,- Kč, jednak na sebe převzala závazek k úhradě půjčky ve výši 227.000,- Kč, která byla žalobcem poskytnuta společnosti Š. s. r. o. při jejím založení. Celá dlužná částka 277.000,- Kč měla být uhrazena žalovanou osobně ve dvou splátkách, a to v první splátce ve výši 117.000,- Kč, splatné nejpozději do 31. 12. 1995 a ve druhé splátce ve výši 160.000,- Kč splatné nejpozději do 30. 6. 1996. Důkazy o této výslovné dohodě mezi žalobcem a žalovanou je na jedné straně zápis o pokračování valné hromady společnosti Š. ze den 30. 10. 1995 a předmětná smlouva z 2. 11. 1995 a na straně druhé pak samotné jednání žalované, která první dohodnutou splátku žalobci zaplatila. Žalovaná si tedy byla naprosto vědomá toho, na jaký konkrétní závazek plní, jaký je jeho důvod vzniku a co je jeho obsahem.
Co se týče samotné smlouvy o půjčce, dovolatel uvádí, že byla uzavřena mezi žalobcem a spol. s r.o. Š. ústně v době po založení této obchodní společnost v roce 1991 a půjčka v částce 227.000,- Kč byla určena na úhradu mimořádně vzniklých nákladů, tj. na provozní činnost a realizaci podnikatelské činnosti společnosti. Termín splatnosti půjčky nebyl původně dohodnut, následně se pak účastníci dohodli ve smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 2. 11. 1995, že žalovaná dluh v plné výši žalobci zaplatí. Dovolatel zdůrazňuje, že smlouva o půjčce obsahovala veškeré podstatné náležitosti ve smyslu § 657 obč. zák., tj. označení smluvních stran, předmět půjčky – částku 227.000,- Kč a závazek k jejímu vrácení. Přitom podstatnou náležitostí smlouvy není určení doby, kdy má být půjčená částka vrácena. Není-li ve smlouvě stanovena jiná doba, platí pro vrácení půjčky doba neurčitá. K řádnému uzavření smlouvy o půjčce vyžaduje občanský zákoník pouze odevzdání předmětu půjčky, k čemuž zde došlo.
Dovolatel dovozuje, že smlouva o půjčce byla určitá a tudíž byla uzavřena ve smyslu § 37 obch. zák. platně. Poněvadž ohledně smlouvy o půjčce nebyly navrhovány ani prováděny žádné důkazy, nemohl mít odvolací soud ani relevantní podklad pro vyslovení neplatnosti smlouvy.
Dovolatel namítá dále, že nesprávný je i závěr odvolacího soudu ohledně toho, co bylo žalovanou v první splátce zahrnuto. V částce 117.000,- Kč byla obsažena částka za převod obchodního podílu pouze ve výši 21.100,- Kč, zbylá část ceny obchodního podílu do výše 50.000,- Kč, tj. částka 28.900,- Kč měla být zaplacena až ve druhé splátce.
Konečně dovolatel vytýká, že se odvolací soud vůbec nezabýval účinky částečného plnění co do uznání zbytku závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. Žalovaná částečným plněním zbytek dluhu uznala, nikdy nezpochybňovala základ pohledávky, ale její obrana spočívala v tvrzení, že nárok byl uspokojen jinak.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a vykazuje stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o.s.ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., v platném znění.).
Dovolání je též důvodné.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použít správný právní předpis a zda byl také správně vyložen (použit).
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud posoudil smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 2. 11. 1995 jako částečně neplatnou v čl. III. této smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.)
S tímto posouzením se dovolací soud neztotožňuje. V souvislosti s převodem obchodního podílu za 50.000,- Kč bylo obsahem předmětné smlouvy v čl. III. i vrácení půjčky 227.000,- Kč, jejíž výše byla tudíž jednoznačně určena. Vymezení předcházející smlouvy o půjčce dobou jejího vzniku a původní splatností půjčky (ve smyslu § 657 obč. zák. není podmínkou platnosti smlouvy, která může být uzavřena i ústně, doba vrácení půjčky; splatnost půjčky může věřitel přivodit tím, že požádá dlužníka o splnění dluhu) nebylo pro platnost této smlouvy nezbytné. V daném případě se vrácení půjčky stalo splatným na základě dohody ve smlouvě ze dne 2. 11. 1995, přičemž nelze přehlédnout, že původní smlouva o půjčce byla uzavřena mezi žalobcem a společností Š. s. r. o., takže v tomto případě žalovaná jako dlužník převzala dluh smlouvou s věřitelem a stala se tak dlužníkem vedle původního dlužníka (§ 531 odst. 2 obč. zák.)
Odvolací soud se v této souvislosti nevypořádal s otázkou uznaní závazku ve smyslu § 323 obch. zák. Podle odst. 2 cit. ustanovení se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 obch. zák. V předmětném případě žalovaná jako dlužník plnila nejen na závazek z převodu obchodního podílu, ale i na část půjčky (první vrácená splátka zahrnovala též část z půjčky), takže částečné plnění mohlo mít účinky uznání zbytku dluhu, který je předmětem řízení, bylo-li možno usuzovat, že plněním dlužník uznává zbytek dluhu (§ 407 odst. 3 obch. zák.)
Otázkou uznání závazku se bude muset odvolací soud zabývat se zřetelem na obsah smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 11. 1995 a na následné jednání účastníků. Odvolací soud tudíž posoudil výše uvedené právní otázky dílem neúplně a dílem nesprávně a je tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první tohoto ustanovení o.s.ř.)
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-