// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 25.09.2008

K promlčení půjčky bez splatnosti, k „vrácení“ půjčky převodem nemovitosti

I. Pro smlouvu o půjčce je charakterické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených a dlužník se zavazuje vrátit mu věci stejného druhu. V případě půjčky je tedy pojmově vyloučen závazek dlužníka vrátit věřiteli věc individuálně určenou.

Sjednali-li účastníci smlouvy o půjčce, že dlužník věřitelům vrátí nemovitosti, které od nich předtím koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč, je platnou pouze ta část, jíž se dlužník zavázal vrátit dluh v penězích. Ujednání účastníků, podle něhož jednou z alternativ plnění bylo vrácení nemovitostí, způsobuje částečnou neplatnost smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje na část právního úkonu, jež je oddělitelná od ostatního jeho obsahu.

II. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.

Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.

Přijetí názoru odvolacího soudu o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by zde znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 24. 7. 2008

vytisknout článek




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ A. T. a b/ Ing. V. T., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Ing. P. M.,  zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 410.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 311/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 28 Co 371/2005-49, takto :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 28 Co 371/2005-49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 2005, č. j. 25 C 311/2004-25,  se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

 
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. 25 C 311/2004-25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 410.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% od  27.1.2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 28 Co 371/2005-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě ústní dohody účastníků poukázala dne 11. 4. 1996 ze svého účtu v bance na účet žalovaného částku 410.000,- Kč ze společného jmění svého a žalobce. Žalovaný se zavázal půjčenou částku žalobcům vrátit nejdříve po uplynutí pěti let po uzavření smlouvy a to tak, že jim vrátí nemovitosti, které od nich předtím koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč. Po uplynutí této doby žalovaný žalobcům nevrátil nemovitosti a ani neuhradil dluh v penězích, ač jej žalobci vyzvali, aby jim dluh vrátil dne 26. 1. 2004. Soudy neuvěřily tvrzení žalovaného, že si částku 410.000,- Kč od žalobců nepůjčil, ale přijal ji na základě dohody o vypořádání rodinného jmění. Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že účastníci uzavřeli v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) smlouvu o půjčce, z níž žalovanému vznikl závazek vrátit žalobcům za půjčené peníze nemovitosti nebo uhradit dluh v penězích. Zjevně tak nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že  ujednání účastníků nemohlo být smlouvou o půjčce, nýbrž smlouvou kupní, která byla pro nedostatek písemné formy neplatná, a že plnění na základě takové neplatné smlouvy představuje bezdůvodné obohacení. Námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovaným nezvažoval, neboť žalovanou částku posoudil jako plnění ze smlouvy platně uzavřené. Námitku žalovaného, že je promlčeno i právo na plnění ze smlouvy o půjčce, neshledal opodstatněnou. Konstatoval, že si účastníci nesjednali splatnost půjčky; ujednání, že půjčka bude vrácena nejdříve pět let od poskytnutí půjčky, znamenalo jen to, že věřitelé nemohou požádat dlužníka o plnění dříve než po uplynutí pěti let od poskytnutí půjčky. Jelikož se dluh stal splatným na požádání žalobců dne 27. 1. 2004 (§ 563 obč. zák.), není nárok z půjčky promlčen.    

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítl nesprávnost závěru, že si žalovanou částku od žalobců půjčil se závazkem ji vrátit. I nadále tvrdí, že tuto částku od žalobců přijal na základě dohody o vypořádání rodinného majetku bez jakéhokoli závazku. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce, neboť dohoda, že dlužník místo půjčených peněz vrátí věřiteli nemovitost, je smlouvou kupní. Jelikož smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu, pak případná ústní dohoda účastníků byla neplatným právním úkonem a plnění na základě ní poskytnuté by představovalo bezdůvodné obohacení. Připomněl, že v řízení vznesl námitku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že promlčeno je i právo na plnění z tvrzené smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit. 
 
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále jen „o. s. ř.“  (srovnej článek II bod 3. a 2. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.  
 
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově konkretizován. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k řečenému je z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu výtka žalovaného mířící proti skutkovému zjištění, že mu žalobci půjčili 410.000,- Kč, které se zavázal vrátit, a námitka, že plnění přijal na základě dohody se žalobkyní o vzájemném vyrovnání rodinného majetku, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit v této věci přípustnost dovolání.

Žalovaný nastolil k dovolacímu přezkumu otázku platnosti smlouvy o půjčce uzavřené účastníky a otázku promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce. Na rozdíl od první vytýčené otázky shledal dovolací soud pro řešení druhé z nich napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným, neboť odvolací soud závěr, že právo na plnění ze smlouvy o půjčce se nepromlčelo, učinil v rozporu s hmotným právem.
 
Odvolací soud právní závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s § 657 obč. zák., dovodil z následujícího skutkového zjištění, jež nelze v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit a dovolací soud je povinen z něho vyjít. Žalobkyně na základě ústní dohody účastníků poukázala dne 11. 4. 1996 ze svého účtu v bance na účet žalovaného částku 410.000,- Kč ze společného jmění svého a žalobce. Žalovaný se zavázal půjčenou částku žalobcům vrátit nejdříve po uplynutí pěti let po uzavření smlouvy, resp. bylo ujednáno, že jim vrátí nemovitosti, které od nich předtím koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč. Po uplynutí sjednané doby žalovaný přes výzvu žalobců nevrátil nemovitosti a ani neuhradil dluh v penězích. Námitce žalovaného uplatněné v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze přisvědčit potud, že ujednání stran, podle něhož se dlužník zaváže namísto půjčených peněz plnit věřiteli formou „vrácení“ nemovitosti, není smlouvou o půjčce podle § 657 obč. zák., ale smlouvou kupní podle § 588 a násl. obč. zák., která musí být pod sankcí absolutní neplatnosti uzavřena v písemné formě (§ 40 odst. 1 a § 46 odst. 1 obč. zák.). Pro smlouvu o půjčce je totiž charakterické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených a dlužník se zavazuje vrátit mu věci stejného druhu. V případě půjčky je tedy pojmově vyloučen závazek dlužníka vrátit věřiteli věc individuálně určenou. Žalovaný však přehlíží, že součástí skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, je též zjištění, že se žalovaný zavázal ke splnění dluhu alternativně též formou peněžní. Takové ujednání je v souladu s § 657 obč. zák. a odpovídá pojetí smlouvy o půjčce. Právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená účastníky je platným právním úkonem, tudíž obstojí, pokud jde o tu část, jíž se žalovaný zavázal vrátit dluh žalobcům v penězích. Ujednání účastníků, podle něhož jednou z alternativ plnění bylo vrácení nemovitostí, způsobuje částečnou neplatnost smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje na část právního úkonu, jež je oddělitelná od ostatního jeho obsahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98, nebo ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/98). Jelikož právní závěr odvolacího soudu, že žalobci s žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce platně (neplatností je postižena pouze její část), je v souladu s hmotným právem, lze učinit závěr, že tato dovolací námitka nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Jinak tomu je s námitkou, jíž žalovaný v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobců na plnění ze smlouvy o půjčce je promlčeno.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže  nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník  promlčení, nelze promlčené právo přiznat.
 
Podle  § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby  vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby.

V posuzované věci odvolací soud dovodil (i když jeho právní závěry jsou formulovány kuse a poněkud nepřiléhavě), že promlčecí doba práva žalobců na vrácení plnění z půjčky, jejíž splatnost nebyla účastníky sjednána, začala běžet ode dne následujícího po té, co byl žalovaný podle § 563 obč. zák. vyzván žalobci k plnění, tj. od 27. 1. 2004.
 
Právo na plnění ze smlouvy o půjčce se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu,  jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem  nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit  ve smyslu § 563 obč. zák. dluh  prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Již v dřívější právní literatuře (srovnej  Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987,  str. 319 a. n. ) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje  po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322 a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84). Nejvyšší soud ČR na názor vyjádřený  v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 navázal v řadě svých rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn.  28 Cdo 566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, jakož rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl) a jde o jeho ustálenou rozhodovací praxi. Přijetí názoru odvolacího soudu o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Jestliže odvolací soud při posouzení otázky promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce nevázal počátek běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh žalovanému vznikl, nýbrž kdy se dluh stal na požádání splatným, je jeho právní posouzení věci v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou.  

Z uvedeného vyplývá, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (příp. soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -pkr-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články