// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 25.09.2008
K zapůjčení peněz formou bezhotovostního platebního styku
I. Peníze lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (srov. 29 Odo 350/2003)
II. Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku.
III. Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je).
S přihlédnutím k tomu, že způsob zapůjčení předznamenává také okruh skutečností, jež mají být v soudním řízení dokazovány, patří i on mezi rozhodující skutečnosti, jež mají být vylíčeny v žalobě o zaplacení půjčených peněz (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 24. 7. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. R., , zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, , proti žalovanému Ing. O. K., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o, zastoupenému JUDr. M. V., advokátem, , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 18 Cm 75/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 15 Cmo 157/2005-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.778,25 Kč,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. M. V..
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 18 Cm 75/98 - 88, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2005, č. j. 18 Cm 75/98 - 99, Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci vyhověl žalobě, kterou se žalobce (S. R.) domáhal vůči žalovanému (Ing. V. K.i, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o.) určení, že jeho pohledávka vůči úpadkyni, přihlášená do konkursu přihláškou ze dne 30. září 1997, je po právu co do 8.224.882,22 Kč, jako pohledávka druhé třídy bez nároku na oddělené uspokojení (bod I. výroku). V rozsahu, v němž se žalobce domáhal téhož určení (ve vztahu k téže přihlášce) ohledně dalších 33.223,70 Kč, žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud tím, že žalobce předloženými listinami (smlouvou o půjčce ze 14. prosince 1994 a dodatkem k této smlouvě z 20. února 1995) prokázal, že s pozdější úpadkyní uzavřel smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kterou se žalobce zavázal poskytnout úpadkyni 20.255.000,- Kč a úpadkyně se zavázala vrátit poskytnutou částku do 20. února 1996 a zaplatit žalobci za poskytnutí půjčky úrok ve výši 20 % ročně. Současně měl soud za prokázané (článkem II. smlouvy o půjčce a pokladním dokladem ze dne 15. prosince 1994), že žalobce poskytl uvedenou částku pozdější úpadkyni v hotovosti v den podpisu smlouvy. Dále uzavřel, že na nesplaceném zůstatku jistiny dluží úpadkyně žalobci 2.631.410,32 Kč, což s úrokem za období od 14. prosince 1994 do 7. září 1997 (v celkové výši 5.593.471,90 Kč) činí částku, ohledně které je přihlášená pohledávka po právu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 1. prosince 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku tak, že žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu (co do částky 8.224.882,22 Kč) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti odvolání je podstatné, že podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném v roce 1997 platilo (a dosud platí), že není možné se v incidenčním řízení dovolávat jiného právního důvodu než uvedeného v přihlášce či při přezkumném jednání. K tomu dodal (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35), že soudní praxe se ustálila na tom, že právním důvodem se rozumí vylíčení rozhodných skutečností, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek, na jehož základě věřitel svůj nárok uplatňuje a že toto vylíčení se může stát (jako tomu bylo v této věci) též v přiložené listině, na kterou je v přihlášce odkazováno.
Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobce v přihlášce toliko zmínil existenci půjčky, přičemž konkrétní skutečnosti ozřejmující, jak měl půjčku úpadkyni poskytnout, jsou uvedeny v připojené smlouvě o půjčce ze dne 14. prosince 1994. Při přezkumném jednání k doplnění těchto skutečností nedošlo. Vyplývá-li ze smlouvy o půjčce, že peníze byly poskytnuty v hotovosti jejich předáním v den podpisu smlouvy, pak žalobcovo tvrzení (ze dne 21. července 2005), o tom, že plnil ze svého účtu na účet třetích osob, je zcela jiným vylíčením rozhodujících skutečností, jež nepřipouští ustanovení § 23 odst. 2 ZKV.
Oba zmíněné žalobcovy popisy nemohou vedle sebe obstát, když jsou v logickém rozporu. Platba v hotovosti je totiž kvalitativně jiným způsobem plnění než převod finančních prostředků z účtu na účet. Se žalobcem lze podle odvolacího soudu souhlasit toliko v tom, že vylíčení těchto skutečností až ve stadiu odvolacího řízení nebylo v rozporu s občanským soudním řádem, neboť žalobce předtím v průběhu řízení netvrdil o vlastním mechanismu předání peněz ničeho.
Přestože - podle odvolacího soudu - pro změnu napadeného rozhodnutí postačuje již výše popsaný rozpor ve vylíčení skutečností, z nichž měl žalobcův nárok povstat, odvolací soud pro úplnost uzavřel, že za daného stavu se nelze ztotožnit ani se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce splnil svůj závazek ze smlouvy o půjčce. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že věřitel se může domáhat plnění z ní jen prokáže-li, že dlužníkovi půjčku skutečně poskytl. V posuzované věci faktické předání peněz přímo potvrzuje jenom příslušné ustanovení smlouvy, jež však v průběhu řízení žalobce sám zpochybnil (tvrzením, že půjčka byla poskytnuta převodem z účtu žalobce na účty jiné). K předání peněz podle původního vylíčení mělo dojít způsobem, jenž lze s ohledem na výši částky míti za nestandardní. Mezi stranami též nebylo sporu o tom, že v účetnictví pozdější úpadkyně nebyla půjčka řádně evidována. Jestliže se žalobce stal jednatelem úpadkyně k 25. dubnu 1995, bylo především v jeho zájmu i možnostech zjednat v účetní agendě úpadkyně pořádek, tedy zajistit, aby evidence závazku úpadkyně vůči němu byla zákonem předvídaným způsobem zaknihována a stala se transparentní a nezpochybnitelnou. Nepostupoval-li tak, musí to jít především k jeho tíži.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování (a uplatňuje tak dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při zkoumání, zda se ve sporu dovolával jiného důvodu, než který uvedl v přihlášce pohledávky, vyložil závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 zužujícím způsobem. Tvrdí, že právním důvodem, kterého se v přihlášce dovolával, byla smlouva o půjčce a že téhož důvodu se dovolával v incidenčním sporu. Toto jeho tvrzení pak nezaměnitelně identifikovalo skutek, na jehož základě přihlásil svůj nárok do konkursu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 dovolatel cituje pasáž podle které:
„Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV. Jinak řečeno, takový postup není v rozporu s požadavkem, že v žalobě o požadovaném určení nevykonatelné pohledávky se žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené. To platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky sice vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodující skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti významné pro zjištění pohledávky (pro to, aby byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí).“
K tomu dodává, že v průběhu incidenčního sporu postupoval v souladu s těmito závěry (ve vyjádření k odvolání žalovaného) tak, že vylíčil a důkazně doložil způsob poskytnutí půjčky, který přihláška neobsahovala. Odvolací soud pak kritizuje za to, že se těmito tvrzeními a důkazy nezabýval.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Poukázal na to, že dovolatel přihlásil svou pohledávku do konkursu s odkazem na přiloženou smlouvu o půjčce ze 14. prosince 1994, podle které měl pozdější úpadkyni půjčit částku 20.255.000,- Kč, kterou jí (podle článku II. uvedené smlouvy) v hotovosti předal v den podpisu smlouvy. Nová dovolatelova tvrzení o okolnostech, za kterých pozdějšímu úpadkyni půjčku poskytl, přiložené smlouvě o půjčce neodpovídají a nelze ani dovodit,. že by mělo jít o tutéž půjčku. Jelikož smlouva o půjčce je reálným kontraktem, k němuž dochází až skutečným odevzdáním předmětu půjčky, leží důkazní břemeno o poskytnutí příslušného plnění a o tom, že se tak stalo na základě smlouvy o půjčce, na věřiteli (potud žalovaný odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).
Jestliže dovolatel přihlásil do konkursu pohledávku z titulu půjčky, kterou měl poskytnout pozdější úpadkyni v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce ze 14. prosince 1994 a nyní tvrdí, že půjčku poskytl tím, že ze svého účtu převedl na účty třetích osob nějaké prostředky na úhradu závazků pozdější úpadkyně, pak jde o právní důvod, který přihláška neobsahuje.
V průběhu dovolacího řízení žalovaný zemřel (8. ledna 2007) a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. K 191/96, ustanovil novým správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. O. K., se kterým Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem, přičemž nejprve se věcí zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 23 odst. 1 věty první ZKV, konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
V této podobě platilo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době podání přihlášky i v době podání žaloby. V průběhu řízení (od 1. května 2000, v důsledku novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb.) doznalo toto ustanovení změny jen potud, že se v něm výslovně hovoří o nevykonatelných pohledávkách a o tom, že konkursní věřitel musí podat žalobu u soudu, který prohlásil konkurs.
Podle ustanovení 24 odst. 1 ZKV (ve znění účinném v době podání přihlášky i v době podání žaloby), správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
V této podobě platilo citované ustanovení občanského zákoníku v době uzavření písemné smlouvy o půjčce (14. prosince 1994) a dosud nedoznalo změn.
Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Jestliže totiž účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Splnění povinnosti důkazní pak nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což platí zejména (nejen však) v případech (mezi něž patří i tento), v nichž se uplatní zásada projednací. S přihlédnutím k tomu, že peníze lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (srov. shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a že způsob zapůjčení předznamenává také okruh skutečností, jež mají být v soudním řízení dokazovány, patří i on mezi rozhodující skutečnosti, jež mají být vylíčeny v žalobě o zaplacení půjčených peněz (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. Přitom platí, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 74/2000“).
Ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 pak Nejvyšší soud kromě závěrů citovaných výstižně dovolatelem, rovněž vysvětlil, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby a že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Tamtéž dodal, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže.
Na základě takto ustavených judikatorních východisek Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovému stavu dané věci uzavírá, že:
1/ Dovolatelova přihláška pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadkyně obsahovala předepsané náležitosti (v intencích § 20 odst. 3 ZKV v rozhodném znění nebyla neúplná ani neměla jiné vady bránící jejímu přezkumu). Dovolatel v samotné přihlášce nevylíčil rozhodující skutečnosti o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou formou tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal), což přihlášku činilo (posuzováno izolovaně) nezpůsobilou přezkumu. S přihlédnutím k tomu, že přihláška co do oprávněnosti pohledávky výslovně odkazuje na přílohou připojenou smlouvu o půjčce, včetně dodatků, lze míti za to, že tato její vada je tímto způsobem, zhojena (v intencích toho, co bylo o zprostředkované formě tvrzení řečeno v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000). Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve smlouvě o půjčce ze 14. prosince 1994 i v jejím dodatku z 20. února 1995 se v tomto ohledu výslovně tvrdí, že půjčka byla dlužníku předána v hotovosti a ve smlouvě o půjčce se nadto uvádí, že se tak stalo v den podpisu této smlouvy a že dlužník tímto přijetí půjčky výslovně potvrzuje. V tomto ohledu je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
2/ S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že změna tvrzení obsaženého v přihlášce (ve spojení se smlouvou o půjčce a jejím dodatkem, na které přihláška odkazuje) o tom, že peníze byly dlužníku zapůjčeny v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky uvedeného v přihlášce (v intencích R 74/2000 je podstatnou změnou skutkových okolností, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky), která je dovolateli po uplynutí lhůty určené k podání incidenční žaloby zapovězena. Kdyby šlo o žalobu (obsahující tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti při podpisu smlouvy o půjčce), pak by pozdější žalobcovo tvrzení, že peníze ve skutečnosti zapůjčil bezhotovostním převodem na účty dlužníkových věřitelů, mělo charakter změny žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti, nikdy nemůže být „zpřesněno“ (rozvedeno či podrobněji vylíčeno) tak, že věřitel půjčku dlužníku splnil v hotovosti tím, že jeho jménem ze svého účtu převedl dle pokynů dlužníka příslušné částky na účty osob označených dlužníkem (srov. k tomu bod III. dovolatelova vyjádření k odvolání žalovaného, č. l. 105). To, že jde ve skutečnosti o dvě zcela odlišné formy plnění (půjčky), dokládá např. i § 567 odst. 2 obč. zák.
Zbývá určit, zda v rovině právní obstojí závěr odvolacího soudu, že dovolatel nesplnil závazek ze smlouvy o půjčce (že peníze pozdější úpadkyni nezapůjčil). V tomto ohledu odpovídá závěr odvolacího soudu skutkovým závěrům, jež odvolací soud formuloval ohledně průkaznosti předložených listin. Výstižný je rovněž úsudek odvolacího soudu, že důvod pro zamítnutí žaloby tkví již v tom, že dovolatel v odvolacím řízení začal tvrdit jiný (než v přihlášce uvedený) způsob poskytnutí půjčky (že ji neposkytl v hotovosti); tím totiž ve skutkové rovině učinil nevěrohodnými listinné důkazy (smlouvu o půjčce a její dodatek) obsahující jiné tvrzení. Právní posouzení věci odvolacím soudem i potud obstálo a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
Ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože:
1/ soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
2/ soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
3/ v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo
4/ jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř.
V podstatné části nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné hodnocení důkazů nelze tímto dovolacím důvodem napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Dovolatel tento dovolací důvod blíže nekonkretizuje (v dovolání neuvádí, který z uplatněných argumentů k němu pojí). Lze se tudíž jen dohadovat, že tento dovolací důvod váže k výhradě, že se odvolací soud nezabýval tvrzeními a důkazy o způsobu poskytnutí půjčky, který přihláška neobsahovala (čímž pominul pro věc rozhodné skutečnosti). Tato dovolací argumentace byla však vyvrácena již závěry, které Nejvyšší soud na dané téma formuloval při prověření dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Ani tento dovolací důvod proto dán není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Ve smyslu § 8 písm. b/ a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 6.200,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle doby, kdy bylo sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 3.175,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 603,25 Kč proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 3.778,25 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-