// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 01.07.2008
K ceně jako podstatné náležitosti smlouvy o opravě a úpravě věci
Smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo, kterou občanský zákoník upravuje v § 652 až 656, přičemž práva a povinnosti účastníků této smlouvy se řídí ustanoveními § 632 až 643, popř. § 488 až 587 (§ 631) obč. zák. Ustanovení § 653 až 656 obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými ustanoveními přednost.
Podstatnou náležitostí smlouvy o opravě nebo úpravě věci podle uvedené právní úpravy je i cena opravy nebo úpravy, kterou je možno dohodnout pevnou částkou (např. podle rozpočtu) nebo odhadem v těch případech, kdy v době uzavření smlouvy nebylo možné pevnou částku určit. V každém případě však cena musí být ve smlouvě uvedena a nedostatek ujednání o ceně znamená, že smlouva podle § 652 obč. zák. uzavřena nebyla, a plnil-li přesto zhotovitel podle takové dohody, vzniklo objednateli bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.
Šlo-li v dané věci o plnění ve výkonech (stavební činnost), jež není možné dobře vrátit, je povinná strana povinna zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejímu majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že oprávněný vynaložil náklady na provedení stavebních prací; při posouzení výše této náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by musela povinná vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, ze dne 15. 4. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 94.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 493/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 20 Co 176/2006, 20 Cdo 177/2006 - 231, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 20 Co 176/2006, 20 Co 177/2006 - 231, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 7 C 493/96 - 190, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 12. 2005, č. j. 7 C 493/96 - 196, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 94.161,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 13. 8. 2003, č. j. 7 C 493/96 - 50, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, č. j. 20 Co 69/2004 - 139, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s P. V. smlouvu o obstarání rekonstrukce domu v P., v níž se jmenovaný dále zavázal, že zajistí dodavatele stavebních prací, kontrolu jejich výkonu a zastupování žalované ve stavebním řízení, včetně kolaudace; jako zálohu mu žalovaná předala částky 223.930,- Kč, 40.000,- Kč a 32.000,- Kč. Dne 30. 8. 1995 uzavřel P. V. jako dodavatel stavby se žalobcem smlouvu o dílo, jíž se žalobce zavázal provést elektroinstalaci a instalaci sádrokartonu. Poté, co tento smluvní vztah byl v prosinci 1995 ukončen, došlo mezi P. V. a žalobcem k odevzdání a převzetí rozestavěné stavby (čehož se žalovaná nezúčastnila) a k předání částky 60.000,- Kč žalobci, který pak v provádění prací po dohodě se žalovanou pokračoval; ta mu však vyúčtované práce nezaplatila. Dále okresní soud ze znaleckého posudku zjistil, že „není možno prozkoumat skutečný původní stav na domě“, neboť v současné době je větší část prvků zakrytá, že znalec neměl k dispozici stavební deník a že vstupní podklady z hlediska průběhu zakázky nebyly úplné. Vzhledem k tomu, že ani slyšení svědci, kteří na rekonstrukci domu pracovali, si s ohledem na časový odstup již nepamatovali, jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu prováděli, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o dílo mezi účastníky, ani jaké konkrétní práce v období od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 na domě žalované provedl, jaký materiál použil a jaká byla kvalita provedených prací, přičemž poukázal na to, že nedostatky ve vedení dokladů ze strany žalobce, který nepředložil ani stavební deník, „nemohly být nahrazeny znaleckým posudkem“. Z těchto důvodů nebyl podle jeho názoru prokázán rozsah a výše bezdůvodného obohacení, které žalovaná měla na úkor žalobce získat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 20 Co 176/2006, 20 Co 177/2006 - 231, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 42.300,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 14. 3. 1996 do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vzal po opakování listinných důkazů, výslechů účastníků řízení a svědků P. V. a J. K. za prokázané, že žalovaná uzavřela s P. V. dne 16. 6. 1995 smlouvu o dílo o provedení přestavby rodinného domu, v níž bylo dohodnuto, že jmenovaný zajistí subdodavatele, což bylo realizováno smlouvou ze dne 30. 8. 1995, na základě níž se žalobce zavázal provést elektroinstalaci a montáž sádrokartonu, přičemž cena prací byla ujednána tak, že na elektroinstalaci bude žalobci zaplaceno 61.787,- Kč a za sádrokarton 118.000,- Kč; na tyto práce předal P. V. žalobci částku 60.000,- Kč. Z dalších provedených důkazů krajský soud zjistil, že smlouva o subdodávce byla ukončena dohodou dne 4. 12. 1995, kdy byly sepsány práce provedené žalobcem, že dne 31. 12. 1995 P. V. odstoupil od smlouvy uzavřené se žalovanou, i když ta s tím nesouhlasila, a poté o dokončení prací požádala žalobce, který je prováděl do března 1996, kdy je žalované vyúčtoval, ta je však odmítla zaplatit. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobce neprokázal, že by se žalovanou uzavřel smlouvu o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., tedy že by se dohodli o rozsahu a ceně prací, které žalobce v období od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 prováděl, a že žalovaná věděla o tom, že žalobce pro ni od 1. 2. 1996 práce neprovádí jako subdodavatel P. V. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce bylo dále zjištěno, že ohledně hodnoty prací provedených žalobcem na domě žalované, bylo možno vycházet jen z předložených dokladů, takže výpočty nejsou zcela přesné, když znalec vycházel ze střední úrovně obvyklých cen za realizaci dodávky stavebních prací; takto znalec stanovil cenu prací provedených žalobcem částkou 154.160,- Kč. Odvolací soud s poukazem na § 100 odst. 3 a 6 stavebního zákona a vyhl. č. 132/1998 Sb., vycházel z názoru, že jediným dokladem, kterým lze objektivně doložit rozsah stavebních prací prováděných žalobcem, je stavební deník odsouhlasený investorem (žalovanou) s uvedením konkrétních prací a použitého materiálu, jejž ovšem žalobce nevedl. Protože tedy v daném případě po deseti letech trvání sporu nelze vůbec zjistit celkovou cenu prací, které žalobce na domě žalované za dobu od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 provedl, neboť stavba byla dokončena jinou firmou, stanovil krajský soud výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované (§ 451 obč. zák.), za něž mu je povinna poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 obč. zák.), volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.), přičemž vyšel ze znaleckého posudku, jímž znalec stanovil obvyklou cenu prací provedených žalobcem za období od září 1995 do 5. 3. 1996 částkou 154.160,- Kč; dospěl k závěru, že za dobu od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996, tedy měsíc a pět dní, „odpovídá bezdůvodnému obohacení poměrná částka 42.300,- Kč“.
Žalovaná v dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má za to, že „jeho závěr je nepochybně nesprávný, když stavební práce nikdy nejsou prováděny rovnoměrně s časem, a tedy i jejich cena má různou hodnotu podle své konkrétní povahy“. Poukazuje na to, že k prokázání konkrétního rozsahu provedených prací nepředložil žalobce stavební deník ani jakýkoliv jiný objektivní důkaz, z čehož je zřejmé, že neunesl důkazní břemeno. Skutečnost, že § 136 o. s. ř. „umožňuje soudu rozhodnout o výši nároku podle své úvahy, ještě neznamená, že toto rozhodnutí může být libovolným a soud nemusí přihlížet k důkazům, které má k dispozici a jež hodnotí podle § 132 o. s. ř.“; odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1994/99, v němž se uvádí, že „rozhodl-li soud o výši nároku volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., aniž měl k dispozici zjištění umožňující určité kvantitativní posouzení základních souvislostí, jde o nedostatek naplňující dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.“ V „doplnění dovolání“ uplatnila dovolatelka dále dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že žalobce vymezil skutkově předmět žaloby jako uhrazení ceny za dílo (stavební práce), které prováděl na základě „objednávky“ či „dohody“, a že v průběhu celého řízení se nedomáhal vydání bezdůvodného obohacení. Tím, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil jako nárok podle § 451 obč. zák., ji postavil do situace, kdy nebylo specifikováno, proti čemu se má bránit. Podle jejího názoru se tak jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02), neboť krajský soud nově vymezil předmět řízení jinak a ani nevysvětlil, proč by žalobce vůbec prováděl jakékoliv práce pro žalovanou, když se spolu na ničem nedohodli a proč nešlo o smlouvu o dílo uzavřenou konkludentně. Vyslovuje názor, že nebyla prokázána existence nároku, a že tudíž nebyla namístě aplikace § 136 o. s. ř., a dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97, ze kterého vyplývá, že za neoprávněný majetkový prospěch vzniklý vynaložením nákladů na cizí věc (investicemi do cizí nemovitosti) je třeba považovat to, o co byla cizí věc zhodnocena, tedy rozdíl mezi cenou nemovitosti před vynaložením investic a cenou nemovitosti po jejich vynaložení (nikoliv to, co bylo vynaloženo), z čehož vyplývá, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se zákonnou úpravou podle § 458 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že proti napadenému výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo, kterou občanský zákoník upravuje v § 652 až 656, přičemž práva a povinnosti účastníků této smlouvy se řídí ustanoveními § 632 až 643, popř. § 488 až 587 (§ 631) obč. zák. Ustanovení § 653 až 656 obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými ustanoveními přednost, přičemž tato zvláštní úprava se týká jen odpovědnosti za vady a dále upravuje práva a povinnosti účastníků smlouvy v případě, že si objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc.
Podle § 631 obč. zák. smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotoviteli díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
Podle § 652 odst. 1 obč. zák. jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo úpravu věci; zhotoviteli vznikne právo, aby objednatel zaplatil cenu za opravu nebo úpravu věci.
Podstatnou náležitostí smlouvy o opravě nebo úpravě věci podle uvedené právní úpravy je i cena opravy nebo úpravy, kterou je možno dohodnout pevnou částkou (např. podle rozpočtu) nebo odhadem v těch případech, kdy v době uzavření smlouvy nebylo možné pevnou částku určit. V každém případě však cena musí být ve smlouvě uvedena a nedostatek ujednání o ceně znamená, že smlouva podle § 652 obč. zák. uzavřena nebyla (srov. též rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 25/72, R 33/69, R 2/78 a R 12/89, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/99), a plnil-li přesto zhotovitel podle takové dohody, vzniklo objednateli bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikla platná smlouva o opravě a úpravě věci na provedení stavebních prací na domě žalované, resp. že žalobce existenci takové smlouvy, v níž by byl sjednán rozsah prací a cena, neprokázal, rozhodl v souladu se zákonnou dikcí i ustálenou soudní praxí a jeho právní závěry jsou zcela správné.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák. Bezdůvodné obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo majetkové hodnoty, jež se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to např. i plněním bez právního důvodu. V posuzovaném případě tím, že žalobce plnil žalované, aniž byla uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci, vzniklo jí bezdůvodné obohacení jako vlastnici domu, jehož se dotkly stavební úpravy. Žalobce tedy bez právního důvodu poskytl plnění žalované, která je povinna je vydat. Protože šlo o plnění ve výkonech (stavební činnost), jež není možné dobře vrátit, je povinna zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejímu majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že žalobce vynaložil náklady na provedení stavebních prací; při posouzení výše této náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by musela vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění ohledně výše náhrady za bezdůvodné obohacení zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nikoliv dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak je uvedeno v dovolání, které je třeba posuzovat podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. O takovou situaci se jedná, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a namítat, že soud měl či neměl některému důkazu uvěřit, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Pokud jde o otázku výše bezdůvodného obohacení, vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku, který zvažoval celkovou obecnou cenu prací provedených žalobcem částkou 154.160,- Kč, když skutečnou výši již s ohledem na časový odstup nelze zjistit, přičemž dovodil, že provedl-li žalobce přímo pro žalovanou (tedy nikoliv již jako subdodavatel P. V.) stavební práce v době od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996, připadá na cenu těchto prací z celkové částky 154.160,- Kč částka 42.300,- Kč. Námitka dovolatelky, že stavební práce nikdy nejsou prováděny rovnoměrně v čase a že jejich cena má různou hodnotu podle své konkrétní povahy, je sice logická, avšak právě na situaci, kdy výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, pamatuje § 136 o. s. ř., podle nějž ji soud určí podle své úvahy. V každém případě znalecký posudek byl dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, kdy ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše bezdůvodného obohacení, když žalobce nevedl stavební deník a rekonstrukci domu dokončila jiná firma, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by při svém rozhodnutí vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která ve sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není důvodné. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají, a dovolací soud nezjistil ani existenci jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-