// Profipravo.cz / Darovací smlouva 11.11.2008
K určitosti jednostranného právního úkonu směřujícího k vrácení daru
K zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.
Argumentace žalovaného, že není třeba konkretizovat jednání, jímž obdarovaný hrubě porušil dobré mravy v případě, že dar ve smyslu § 630 obč. zák. vrátí dobrovolně, je zde nepřípadná. Námitka žalovaného, že mu nic nebránilo vrátit dar v rámci smluvní volnosti, se totiž v posuzovaném případě nemůže prosadit, neboť žalovaný přehlíží, že právním důvodem vrácení daru byl požadavek dárkyně odvolat dar podle § 630 obč. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 936/2006, ze dne 16. 9. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RNDr. J. V., , zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou, proti žalovanému P. V., , zastoupenému JUDr. A. J., advokátem, o povinnost uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 162/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 20 Co 366/2004-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč k rukám JUDr. Z. Č., advokátky.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. ledna 2004, č. j. 7 C 162/2000-85, uložil žalovanému povinnost uzavřít kupní smlouvu, jíž žalobkyni prodá jednu ideální třetinu nemovitostí, ve smlouvě blíže specifikovaných, zapsaných u K. ú. v P. na pro katastrální území B. L., obec D. za kupní cenu 500.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 20 Co 366/2004-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že „bod III. smlouvy zní: Kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, slovy pět set tisíc korun českých je povinna uhradit kupující prodávajícímu do deseti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku bezhotovostním převodem na jeho účet či složenkou“; v dalším jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění učiněná z důkazů, jimiž doplnil dokazování v odvolacím řízení, a vyšel z následujícího skutkového stavu věci. M. V. (dále též „dárkyně“) uzavřela dne 23. 5. 2000 se svými dětmi, a to žalobkyní, žalovaným aj. V. darovací smlouvu a dohodu o zřízení věcného břemene, jíž každému z nich darovala jednu ideální třetinu bývalé zemědělské usedlosti postavené na stavební parcele s kůlnou, dřevníkem, uhelnou a příslušenstvím, stavební parcely, pozemků č., zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P.pro k. ú. B. L., obec D., dále pozemků , části pozemku pozemků, zapsaných ve zjednodušené evidenci na stejném listě vlastnictví. Obdarovaní zároveň zřídili ve prospěch dárkyně právo odpovídající věcnému břemeni (váznoucímu na nemovitostech) spočívající v doživotním a bezplatném užívání dvou pokojů a kuchyně umístěných v přízemí domu po pravé straně chodby, koupelny, příslušenství, předsíně a síně v přízemí domu, sklepa, půdy, hospodářských objektů postavených na stavební parcele a pozemků a dále spočívající v právu na bezúplatný odběr vody, elektřiny a otopu, v právu přijímat návštěvy, volného pohybu v nemovitostech, na doživotní poskytování pomoci ve stáří, případné pomoci fyzické i finanční, brát si užitky z nemovitostí a chovat domácí zvířectvo. Vklad vlastnického práva a práva z věcného břemene byl zapsán do katastru nemovitostí dne 14. 6. 2000 s právními účinky ke dni 7. 6. 2000. Žalobkyně a žalovaný za účasti dárkyně uzavřeli současně dne 23. 5. 2000 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, podle níž se žalovaný zavázal převést na žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální třetiny na předmětných nemovitostech nejpozději do 29. 6. 2000 za kupní cenu 500.000,- Kč. Smlouvu o smlouvě budoucí kupní podepsala též dárkyně coby osoba oprávněná z věcného břemene. Žalovaný byl od 15. 2. 1999 trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. za napadení žalobkyně. Za toto jednání byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 3. 2000. Poté, co žalobkyně dne 23. 5. 2000 vzala zpět souhlas s trestním stíháním žalovaného, byl odvoláním napadený odsuzující rozsudek usnesením Krajského soudu v Praze zrušen a trestní stíhání žalovaného bylo podle § 163a tr. ř. zastaveno. Žalovaný ve lhůtě sjednané ve smlouvě o smlouvě budoucí se žalobkyní kupní smlouvu neuzavřel. Tvrzení žalovaného, že dárkyně darovací smlouvu a on smlouvu o smlouvě budoucí uzavřeli nesvobodně v důsledku donucení a nátlaku vyvolaných žalobkyní v souvislosti se zpětvzetím souhlasu s jeho trestním stíháním, se nepodařilo prokázat. Žalovaný a M. V. se žalobou (v konečném znění) podanou u Okresního soudu v Příbrami, zde vedenou pod sp. zn. 17 C 99/2000, domáhali určení, že M. V. je vlastnicí darovaných nemovitostí a že smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 23. 5. 2000 je neplatná. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, č. j. 17 C 99/2000-265, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č. j. 20 Co 473/2003-289, tuto žalobu zamítl; soudy obou stupňů dovodily, že darovací smlouva, jíž dárkyně darovala každému ze svých dětí jednu ideální třetinu nemovitostí, i smlouva o smlouvě budoucí jsou platnými právními úkony, jelikož nebyly uzavřeny z donucení a pod nátlakem, jak tvrdili žalovaný a dárkyně. V dalším řízení, vedeném k návrhu žalobkyně u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 164/2000, se soudy zabývaly otázkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí z hlediska určitosti jejího předmětu a z hlediska otázky dobrých mravů. Vzaly za prokázané, že se účastníci smlouvy shodli na předmětu kupní smlouvy určitě a srozumitelně. Neurčitost smlouvy nemohla vyvolat okolnost, že dva pozemky, které byly původně zapsány v pozemkové knize jako pozemky a část pozemku byly sloučeny a jsou zapsány jako pozemek. Smlouva o smlouvě budoucí nebyla shledána v rozporu s dobrými mravy, neboť mezi účastníky bylo dojednáno, že žalobkyně kromě kupní ceny 500.000,- Kč nebude po žalovaném vymáhat existující dluh 200.000,- Kč a požadovat náhradu škody, kterou jí způsobil ublížením na zdraví. Soudy neuznaly argumentaci žalovaného, že od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupil tím, že ústně odmítl uzavřít kupní smlouvu a vrátil žalobkyni složenou kupní cenu. Konstatovaly, že písemně uzavřená smlouva může být změněna či zrušena jen písemně (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Poté, co soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. ledna 2004, č. j. 7 C 162/2000-85, žalobě žalobkyně vyhověl, žalovaný spolu s matkou sepsali dne 19. 5. 2004 souhlasné prohlášení. V něm se uvádí, že žalovaný jako obdarovaný vrátil jednu ideální třetinu nemovitostí, jež jsou předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní, matce, která mu je darovala a následně jej vyzvala k jejich vrácení s odkazem na § 630 obč. zák. Jako důvod jejího požadavku na vrácení daru po obdarovaných je uvedena skutečnost, že „tito řádně neplní své povinnosti převzaté v dohodě o zřízení věcného břemene a rovněž zejména, že se vůči sobě navzájem a vůči dárkyni chovají v rozporu s dobrými mravy, a to zejména na předmět a postoj při soudních sporech o majetek, který byl předmětem daru“. Dárkyně v průběhu řízení zemřela. Tvrzení žalovaného, že si dárkyně musela platit za odběr vody, elektřiny a za otop a že jí neposkytoval pomoc ve stáří v době od darování nemovitostí do sepsání souhlasného prohlášení, odvolací soud neuvěřil, neboť nemovitost měla studnu s vlastní vodou, a z prohlášení dárkyně ze dne 11. 3. 2003, bylo zjištěno, že žalovaný se vždy podílel na opravách a úpravách domu, v domě bydlí, stará se o chod zemědělské usedlosti a obstarává veškeré nákupy. Dárkyně prohlášení podepsala proto, že nesouhlasila s tím, aby žalobkyně získala jednu ideální třetinu nemovitostí, kterou dosud vlastnil žalovaný. Z toho důvodu ho také podporovala proti žalobkyni ve sporu, vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 164/2000, a to i poté, co bylo vyhotoveno souhlasné prohlášení ze dne 19. 5. 2004. Cílem a účelem právního úkonu směřujícího k vrácení daru bylo zabránit žalobkyni v tom, aby se domohla svého práva na uzavření kupní smlouvy se žalovaným podle smlouvy o smlouvě budoucí.
Odvolací soud nejprve řešil otázku, zda právní úkon dárkyně směřující k vrácení daru vyjádřený v souhlasném prohlášení ze dne 19. 5. 2004 je platným právním úkonem. Dospěl k závěru, že až na jednání, které se týká vedení sporů o majetek, dárkyně dostatečně určitě nevymezila konkrétní jednání žalovaného, kterým ve vztahu k ní měl hrubě porušil dobré mravy a které ji vedlo k vrácení daru, tedy nespecifikovala, kdy konkrétně mělo k takovému jednání dojít a kterou konkrétní povinnost vůči ní žalovaný neplnil. Dovodil proto, že uvedený právní úkon je neplatný pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Co se týče jednání žalovaného v souvislosti s vedením sporů o darovaném majetku, odvolací soud vyslovil názor, že nenaplňuje zákonné podmínky § 630 obč. zák., čili že nejde o jednání, jímž by žalovaný ve vztahu k dárkyni nebo členům její rodiny porušil hrubým způsobem dobré mravy. V rámci sporu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 99/2000 se nemohl žalovaný chovat vůči dárkyni v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť toto řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané dárkyní a žalovaným proti žalobkyni. Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 164/2000 a posuzovaná věc byly vyvolány žalobkyní, neboť žalovaný nesplnil závazek ze smlouvy. Ani takové jednání žalovaného odvolací soud nepovažoval za hrubě porušující dobré mravy. Ze skutkových zjištění odvolací soud rovněž dovodil, že vrácení daru je absolutně neplatným právním úkonem i proto, že svým účelem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). Cíl, který jím žalovaný s dárkyní sledovali, bylo zabránit žalobkyni, aby se prostřednictvím soudního rozhodnutí domohla svého práva na uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí. Výsledkem těchto úvah pak byl závěr odvolacího soudu, že se vlastnické právo dárkyně k spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, který darovala žalovanému, na základě jejího právního úkonu směřujícího k vrácení daru neobnovilo a žalovaný tudíž tento spoluvlastnický podíl nepozbyl. Následně se zaměřil na posouzení otázky, zda smlouva o smlouvě budoucí kupní vyhovuje požadavkům kladeným obecně na právní úkony a zda splňuje náležitosti § 50a odst. 1 obč. zák. V prvé řadě konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena v písemné formě, je v ní sjednán konkrétní termín, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena, a obsahuje též podstatné náležitosti zamýšlené kupní smlouvy (§ 588 obč. zák.). Účastníci smlouvy o smlouvě budoucí se v ní dohodli na kupní ceně, za niž žalobkyně od žalovaného nemovitosti koupí, a dohodli se i na předmětu koupě, který dostatečně určitě vymezili tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Odmítl námitky žalovaného, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatným právním úkonem, neboť ji uzavřel z donucení a pod nátlakem, takže jeho projev vůle nebyl svobodný, a že od smlouvy o smlouvě budoucí platně odstoupil, s tím, že tyto otázky již byly závazně pro účastníky tohoto řízení vyřešeny v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 99/2000 a 5 C 164/2000. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně k návrhu žalobkyně změnil rozsudečný výrok jen v části týkající se splatnosti kupní ceny s přihlédnutím k zákonu č. 254/2004 Sb. Nevyhověl návrhu žalovaného, aby doplnil dokazování provedením dalších důkazů, jimiž mělo být prokázáno, že k vrácení daru došlo pro konkrétní jednání a že dárkyně platila za elektřinu a otop, neboť tyto důkazy považoval vzhledem k učiněným právním závěrům za nadbytečné. Rozsudek soudu prvního stupně z uvedených důvodů jako věcně správný potvrdil (až na splatnost kupní ceny), tj. nahradil prohlášení vůle žalovaného podle § 50a odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká nesprávnost právního závěru, že vrácení daru žalovaným dárkyni je neplatným právním úkonem pro neurčitost vymezení jednání, jímž měl ve vztahu k dárkyni hrubě porušit dobré mravy. Je přesvědčen, že v případě, kdy dojde k dobrovolnému vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., není třeba konkretizovat jednání, pro které je vrácení daru požadováno, na rozdíl od situace, kdy se dárce domáhá vrácení daru soudní cestou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 108/2003 a 33 Cdo 1527/99 současně namítá, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák., přičemž odvolací soud v souladu s touto judikaturou nepostupoval. Má zato (na základě vlastního v dovolání rozvedeného výkladu), že právní úkon směřující k vrácení daru byl z hlediska vymezení jednání hrubě porušujícího dobré mravy určitým právním úkonem a odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda jednotlivé skutečnosti dosáhly intenzity opravňující dárkyni k vrácení daru. Dále se žalovaný vymezuje k jednotlivým skutečnostem, jež podle jeho mínění dárkyni opravňovaly požadovat vrácení daru, a odvolacímu soudu vytýká, že nedoplnil dokazování důkazy, jež navrhoval k prokázání existence kvalifikovaného jednání ve smyslu § 630 obč. zák. Není srozuměn ani s právním názorem odvolacího soudu, že vrácení daru je neplatným právním úkonem, neboť svým účelem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). Zdůrazňuje, že žádné ustanovení platných právních předpisů mu nezakazovalo dar vrátit. Skutečnost, že nesplnil svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí a vrátil dar dárkyni, nelze vykládat tak, že jeho jednání odporuje zákonu. Namítá, že mu nic nebránilo vrátit dobrovolně dar matce na základě jejich souhlasné vůle; odvolací soud v tomto směru podcenil smluvní volnost subjektů v občanskoprávních vztazích. Z vrácení daru nepochybně vyplývá vůle obdarovaného dar vrátit a tomu koresponduje vůle dárkyně dar přijmout; takový právní úkon, který byl učiněn písemně a je opatřen úředně ověřenými podpisy, splňuje náležitosti platného právního úkonu. Jelikož vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech pozbyl, nemohl být nahrazen jeho projev vůle k uzavření kupní smlouvy. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání, jež došlo soudu prvního stupně dne 15. 6. 2006, žalovaný doplnil dovolání o výhradu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená vada spočívá v tom, že odvolací soud v rozporu s § 213 o. s. ř. provedl rozsáhlé dokazování k podstatné skutečnosti; tím porušil zásadu dvouinstančnosti a odepřel mu možnost přezkumu závěrů odvolacího soudu prostřednictvím řádného opravného prostředku.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, zejména pak se závěrem, že projev vůle dárkyně směřující k vrácení daru je pro neurčitost neplatným právním úkonem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001,sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému nemůže být významná z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitka žalovaného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým se může dovolací soud zabývat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady tudíž nemůže splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Obdobně je nepodstatná i námitka žalovaného vylíčená v doplnění dovolání (jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou navíc žalovaný uplatnil až po uplynutí lhůty k dovolání v rozporu s § 242 odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto nemohl zabývat tím, zda odvolací soud svým postupem porušil § 213 o. s. ř. a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní závěr, že nepozbyl spoluvlastnický podíl k darovaným nemovitostem (tj. že se vlastnické právo dárkyně k spoluvlastnickému podílu neobnovilo), žalovaný zpochybňuje zejména výhradou, že odvolací soud nesprávně dovodil, že právní úkon dárkyně směřující k vrácení daru je neplatný pro neurčitost vymezení jednání, jímž měl ve vztahu k dárkyni hrubě porušit dobré mravy (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Takto vytyčena právní otázka nečiní napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o otázku, kterou dovolací soud neřešil. Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, publikovaném v Souboru pod C 1598, formuloval právní názor, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Argumentace žalovaného, že není třeba konkretizovat jednání, jímž obdarovaný hrubě porušil dobré mravy v případě, že dar ve smyslu § 630 obč. zák. vrátí dobrovolně, je nepřípadná. Povinnost obdarovaného vrátit předmět darovací smlouvy totiž není závislá na tom, zda dárce uplatnil právo na vrácení daru u soudu či nikoli. Jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, že dárkyně v písemném projevu vůle obsaženém v souhlasném prohlášení ze dne 19. 5. 2004, až na jednání, které se týká vedení sporů o majetek, nevymezila konkrétní jednání žalovaného, kterým ve vztahu k ní měl hrubě porušit dobré mravy a které jí vedlo k vrácení daru (a tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán), je jeho právní závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu v souladu s ustálenou soudní praxí a tedy i s hmotným právem. Námitka žalovaného, že mu nic nebránilo vrátit dar matce v rámci smluvní volnosti, se v posuzovaném případě nemůže prosadit, neboť žalovaný přehlíží, že právním důvodem vrácení daru byl požadavek dárkyně odvolat dar podle § 630 obč. zák.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není ani výtka žalovaného, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho jednání a postoje vůči dárkyni a ostatním obdarovaným při soudních sporech o darovaný majetek nekvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (zde žalovaného) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, odvisí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuelně a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy je zpravidla vyloučeno. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výhrada žalovaného, že jeho právní posouzení věci je v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný v dovolání zpochybnil rovněž správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání žalovaného a dárkyně o vrácení daru je neplatné podle § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s účelem zákona. Touto předestřenou právní otázkou je ovšem nadbytečné se zabývat, poněvadž i kdyby uvedená námitka byla uplatněna opodstatněně, nemohlo by se ničeho změnit na závěru odvolacího soudu, že právní úkon dárkyně směřující k vrácení daru je neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 1.550,- Kč (§ 7 písm. e/, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 308,75 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Autor: -pkr-