// Profipravo.cz / Darovací smlouva 20.10.2005
K uzavření darovací smlouvy v tísni
Sama existence tísně při uzavírání darovací smlouvy, jíž byly nemovitosti převedeny na stát, nečiní smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. (posuzováno dle znění účinném do 31. 12. 1982).
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1280/2005 ze dne 26. září 2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. f. České republiky, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) RNDr. V. J., zastoupené advokátkou, 2) J. M. a 3) J. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 132/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 27 Co 547/2004 - 96, t a k t o : Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 3 C 132/2003 - 74, určil, že pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ p.k. p.č. 317/1 o výměře 3220 m2, p.č. 337/2 o výměře 496 m2, p.č. 444/3 o výměře 323 m2, p.č. 447/3 o výměře 4633 m2, p.č. 559/1 o výměře 2504 m2, p. č. 560/1 o výměře 86 m2 a p.č. 672 o výměře 2086 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště K. na LV č. 10053 pro obec a katastrální území V., jsou ve výlučném vlastnictví České republiky a ve správě P. f. ČR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Rozhodl tak o žalobě podané z důvodu duplicitního zápisu v Katastru nemovitostí ČR, v němž je jako vlastník sporných nemovitostí zapsána jednak Česká republika - správce P. f. ČR a dále paní V. K., matka žalovaných, která zemřela dne 11. 7. 1996 a jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím bývalého Státního notářství v Kutné Hoře ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, v dědickém řízení po zemřelém manželovi J. K. st., ačkoliv tyto pozemky již před tím - na základě nabídky bezplatného odevzdání státu učiněné jmenovaným dne 16. 8. 1973 a přijetím této nabídky rozhodnutím finančního odboru ONV v K. ze dne 12. 3. 1974, č. j. Fin. Rp. 1576/73-dar/Vk - přešly do vlastnictví bývalého čsl. státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalovaných J. K. st., který byl vlastníkem označených pozemků a dalších nemovitostí, uzavřel se svým synem J. K. ml. jako obdarovaným darovací smlouvu formou notářského zápisu, sepsaného u bývalého Státního notářství v Kutné Hoře, sp. zn. N 310/73, jejímž předmětem byl dům čp. 40, stav. parc. č. 31/1 a zahrada č. 452/3 ve V. Ohledně převodu těchto nemovitostí nemělo JZD námitek za předpokladu, že sporné zemědělské pozemky budou prodány JZD, které zajistí jejich obdělávání. Posléze dne 16. 8. 1973 J. K. st. učinil nabídku bezplatného odevzdání předmětných pozemků do vlastnictví bývalého čsl. státu, který ji citovaným rozhodnutím přijal. Bývalé Státní notářství v Kutné Hoře v řízení o projednání dědictví po J. K. st., zemřelém dne 19. 1. 1980, nesprávně zahrnulo do dědictví i sporné pozemky a rozhodnutím ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, je nabyla pozůstalá manželka V. K. Dědictví po ní bylo projednáno Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. D 767/96, Nc 269/96, a rozhodnutím ze dne 21. 7. 1997 byla schválena dohoda dědiců (žalovaných) o vypořádání dědictví, přičemž do dědictví již předmětné pozemky zahrnuty nebyly. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem je opodstatněná, neboť jejich vlastníkem se stal stát, a po smrti J. K. st. tudíž nemohly děděním přejít na V. K. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. dán tím, že v Katastru nemovitostí ČR je veden duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům, a odstranění tohoto stavu lze dosáhnout jen určovací žalobou. Námitku žalovaných, že nabídka darování pozemků státu ze strany jejich otce byla vynucena tehdejší právní úpravou uvedenou v občanském zákoníku a že nebyla učiněna svobodně (§ 37 odst. 1 obč. zák. v tehdejším znění) z důvodu, že nepřevedl-li by sporné pozemky na stát a nezbavil-li by dům charakteru zemědělského hospodářství, musel by žádat MNV a JZD o souhlas s převodem nemovitostí na syna, nepovažoval soud za opodstatněnou, neboť v restitučních věcech se případné křivdy nelze domáhat podle občanského zákoníku, nýbrž jen podle restitučních předpisů, které jsou ve vztahu k občanskému zákoníku jako předpisu obecnému předpisy speciálními. K odvolání první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č. j. 27 Co 547/2004 - 96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a že žalovaným se neukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a řízení doplnil opakováním obsahu spisu Státního notářství v Kutné Hoře, sp. zn. N 310/73, zejména dotazníkem a čestným prohlášením ze dne 6. 2. 1973, z nějž zjistil, že převodce J. K. st. prohlásil, že převede na nabyvatele J. K. ml. rodinný domek čp. 40 ve V. se st. parc. č. 31/1 a zahradou parc. č. 452/3 a že ostatní pozemky náležející k čp. 40 ve V. převede - daruje JZD V., a že JZD V. ve vyjádření ze dne 6. 2. 1973 uvedlo, že nemá námitek proti zamýšlenému převodu za předpokladu, že ostatní parcely budou předány JZD V., které zajistí jejich obdělávání s tím, že předmětem darování nebude část parcely č. 447/3 o výměře cca 1.200 m2. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že “právní úkon darování” zemědělských pozemků učiněný J. K. st. vůči státu je absolutně neplatný podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982, neboť z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že darovací nabídka nebyla učiněna svobodně. Je zřejmé, že darování nemovitostí dárcem obdarovanému synovi formou notářského zápisu bylo podmíněno darovací nabídkou předmětných pozemků JZD V. ze dne 6. 2. 1973, po níž následovala nabídka bezplatného odevzdání těchto pozemků do vlastnictví čsl. státu ze dne 16. 8. 1973. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel i z úvahy soudy všeobecně uznávané, že darování nemovitosti státu v tehdejší době bylo prakticky vždy spojeno s tísní, protože nikdo se dobrovolně nezbavoval majetku bez úplaty. Protože darovací nabídka státu je absolutně neplatná, vlastnictví ke sporným pozemkům na stát nepřešlo, a žaloba tedy není důvodná. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva o darování předmětných pozemků státu uzavřená mezi J. K. st. a bývalým čsl. státem na základě bezplatného odevzdání pozemků státu ze dne 16. 8. 1973 a přijetí této nabídky ze dne 12. 3. 1974 je neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že převodcem tento právní úkon nebyl učiněn svobodně. Naopak má za to, že jmenovaný jednal na základě svobodného projevu vůle, když v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy, kterou svému synovi daroval dům se zahradou, se rozhodl část zemědělských pozemků - jím nevyužívaných - převést na stát. Správné totiž není tvrzení žalovaných, že jejich otec neměl při převodu nemovitostí na svého syna jinou možnost, než pozemky darovat státu, neboť soukromé pozemky v užívání JZD bylo možno převádět se souhlasem MNV; o jeho udělení se však J. K. st. ani nepokusil a zcela svobodně pozemky převedl na stát. Protože tedy došlo k uzavření platné darovací smlouvy, byly předmětné pozemky v době smrti jmenovaného ve vlastnictví státu a nemohly tak tvořit součást pozůstalosti po něm. Jestliže státní notářství ve věci vedené pod sp. zn. D 125/80 je při projednání dědictví po zemřelém zahrnulo do dědictví, jde o rozhodnutí nesprávné; při projednání dědictví po zemřelé V. K., matce žalovaných, však již bylo vycházeno z toho, že vlastnicí pozemků nebyla. Dále dovolatel namítá, že pokud odvolací soud dovodil, že darování státu ze strany jmenovaného bylo učiněno v tísni, pak nesprávně aplikoval speciální úpravu uvedenou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jmenovitě v ust. § 6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona, na obecný režim občanského zákoníku, což speciální právní úprava vylučuje, když stanoví, že smlouva uzavřená v tísni je platným právním úkonem. Sama existence tísně při uzavírání darovací smlouvy, jíž nemovitosti byly na stát převedeny, však smlouvu nečiní absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Kromě toho se odvolací soud nezabýval tím, že i v případě, že by darovací smlouva nebyla shledána platnou, stal se stát vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992). Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. První žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto (správně zřejmě zamítnuto). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel namítá, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází z názoru, že byla-li nabídka bezplatného odevzdání předmětných pozemků otcem žalovaných učiněna v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy o převodu domu, stavební parcely a zahrady na J. K. ml., nebyla “darovací nabídka” převodu předmětných pozemků na stát jednajícím J. K. st. učiněna svobodně a jedná se proto o právní úkon absolutně neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák.; z tohoto důvodu vlastnictví pozemků na stát nepřešlo a žaloba o určení vlastnictví není opodstatněná. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982 (dále jen “obč. zák.”) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon není učiněn svobodně v prvé řadě tehdy, kdy byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, přičemž není rozhodující, od koho toto donucení pochází. V těchto případech je ve skutečnosti vůle jednajícího nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky, jež znamená, že jednající je přinucen k projevům vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Výhrůžka musí být bezprávná (protiprávní), tj. jejím prostřednictvím se vynucuje něco, co tímto způsobem být vynuceno nesmí. Vadami vůle nebo jejího projevu jsou i tíseň a omyl. Občanský zákon ve znění účinném do 31. 12. 1991 v ust. 49 odst. 3 stanovil, že účastník, který smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Vzhledem k této speciální úpravě uvedené v § 49 obč. zák. nebylo pro smlouvy uzavřené v omylu či v tísni bez dalšího možno použít ust. § 37 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu. Omyl a tíseň byly tedy řešeny právem odstoupit od smlouvy bez ohledu na předmět a obsah smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že ani z okolnosti, že by darování rodinného domku se stavební parcelou a zahradou ze strany dárce J. K. st. jeho synovi obdarovanému J. K. ml. formou notářského zápisu ze dne 21. 9. 1973 bylo podmíněno darovací nabídkou předmětných pozemků zemědělskému družstvu V. ze dne 6. 2. 1973, po které následovala nabídka bezplatného odevzdání předmětných pozemků do vlastnictví státu ze dne 16. 8. 1973, nelze dovodit, že by tato nabídka (a její akceptace) byla neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Tak by tomu mohlo být pouze tehdy, jestliže by v řízení bylo prokázáno, že J. K. st. učinil uvedený právní úkon v důsledku přímého fyzického či psychického donucení; takovou okolnost však žalovaní v řízení netvrdili a ani neprokazovali. Je tedy zřejmé, že odvolací soud ust. § 37 odst. 1 obč. zák. v otázce, kdy se jedná o svobodný právní úkon a kdy nikoliv, nesprávně vyložil a že toto ustanovení na danou věc nesprávně aplikoval. Uvedl-li dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že soudy je všeobecně uznáván názor, že darování nemovitostí státu v tehdejší době bylo prakticky vždy spojeno s tísní, protože nikdo se dobrovolně nezbavoval majetku bez úplaty, je třeba poukázat na správný názor dovolatele, že právě na případy, kdy smlouva o darování nemovitostí byla uzavřena dárcem v tísni, pamatuje ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a oprávněná osoba (oprávněné osoby) se tudíž mohla (mohly) proti osobě povinné domáhat vydání takto převedených pozemků. Sama existence tísně při uzavírání darovací smlouvy, jíž nemovitosti byly převedeny na stát, však smlouvu nečiní absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Přisvědčit je pak třeba i názoru dovolatele, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v Kutné Hoře ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, soud v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem není vázán, a i když jím bylo rozhodnuto, že matka žalovaných V. K. zdědila po svém zemřelém manželovi předmětné nemovitosti, nevylučuje to, aby se žalobce u soudu domáhal určení, že k nim má vlastnické právo, když v Katastru nemovitostí ČR existuje tzv. duplicitní zápis o vlastnictví; jak zápisy v listech vlastnictví u bývalých Středisek geodézie a kartografie, tak i v listech vlastnictví u katastrálních úřadů jsou zpochybnitelné, neboť mají především evidenční charakter. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn. Nejvyšší soud ČR proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 27 Co 547/2004 - 96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Autor: -rja-