// Profipravo.cz / Kupní a směnná smlouva 02.09.2015
Odstoupení od smlouvy o koupi motorového vozidla
Vadou, která brání tomu, aby motorové vozidlo mohlo být řádně užíváno jako věc bez vady ve smyslu § 622 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013, není jen vada, která znamená rozpor s veřejnoprávními předpisy o provozu vozidel na pozemních komunikacích. Není vyloučeno, aby i jiné vady, které nedosahují rozporu s těmito veřejnoprávními předpisy, bránily řádnému užívání koupeného vozidla.
Řádnému užívání jistě brání stav, kdy nelze vůz pro jeho soustavnou poruchovost (byť jednotlivé poruchy mohou být snadno odstranitelné) používat obvyklým způsobem, tj. způsobem odpovídajícím povaze a určení osobního automobilu, ale jen s vynaložením zvýšeného úsilí, pozornosti, trpěním sníženého uživatelského komfortu, nebo jestliže nelze vyloučit stálé opakování jedné a téže vady i po uplynutí záruční doby. Za vady, které brání řádnému užívání věci, nutno považovat též závady ve funkčních vlastnostech vozidla, jakož i vady kupujícím vymíněných vlastností (tj. např. funkční klimatizace). Se zřetelem k tomu, k jakému účelu slouží automatická klimatizace v osobním vozidle, totiž že usnadňuje cestování za zhoršených klimatických podmínek, tj. ať již v letních či v zimních měsících při výkyvu teplot oproti průměrnému teplotnímu normálu, nelze než uzavřít, že opakovaně se vyskytnuvší závada (nefunkčnost) této součásti vozidla snižuje podstatným způsobem uživatelský standard, a brání tak jeho řádnému užívání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, ze dne 31. 3. 2015
Dotčené předpisy: § 622 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 30. 10. 2007, ve spojení s jejím doplněním ze dne 30. 4. 2010, se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 636.092,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686, VIN VF1JMRF0534416341.
O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. 20 C 579/2007-289, tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni 636.092,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686, VIN VF1JMRF0534416341, a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobkyně v době uzavírání kupní smlouvy (4. 3. 2006) sice podnikala, ale kupní smlouvu neuzavírala v postavení podnikatele. V technickém průkazu je identifikována jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, v servisní knížce je poznamenáno, že na vozidlo se „kromě zákonné záruky za vady dle občanského zákoníku vztahuje záruka žalované na všechny materiálové vady, vady montáže nebo výrobní vady po dobu 24 měsíců od data předání vozidla prvnímu majiteli“. Proto soud prvního stupně právní vztah z kupní smlouvy podřadil režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil odbornou literaturu k výkladu § 622 odst. 2 obč. zák., podle níž za „opětovné vyskytnutí vady po opravě“ se považuje situace, kdy stejná vada, která byla v záruční době již nejméně dvakrát odstraňována, se opětovně vyskytne, přičemž o stejné vadě lze hovořit tehdy, kdy vada má stejné projevy ve vlastnostech věci; není podstatné, jakým způsobem byla vada odstraňována. V souzené věci se po převzetí vozu žalobkyní, tzn. v záruční době, projevila vada spočívající v nefunkčnosti automatické klimatizace. Vybavení vozu klimatizací představuje vlastnost, kterou žalobkyně - s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu - výslovně požadovala. Neztotožnil se s námitkou žalované, že i přes tuto vadu lze vozidlo „řádně užívat.“ Z posudku znaleckého ústavu DEKTRA Automobil a. s. ze dne 14. 1. 2010 zjistil, že příčina závady spočívala v netěsnosti propojovací hadice od kompresoru k chladiči, ze které v místě mechanického spoje unikalo chladivo. Dokazováním byla vyloučena souvislost mezi poškozením vozu dne 15. 1. 2007, včetně aktuálního poškození karoserie, a nefunkčností klimatizace. Právo z odpovědnosti za vady uplatnila žalobkyně ve dnech 24. 4. 2007 a 12. 7. 2007 u autorizovaného servisu a dne 6. 8. 2007 přímo u žalované. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v těchto třech případech žalobkyně projev vady popsala tak, že není funkční klimatizace, a požadovala opravu. Jestliže důvodně uplatnila právo z odpovědnosti za vady a oprávněně od kupní smlouvy odstoupila, je povinností účastníků smlouvy navzájem si vrátit plnění, která podle ní dostali. Soud prvního stupně zdůraznil, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 1975, sp. zn. 3 Cz 84/75, byl přijat a odůvodněn závěr, že byla-li věc, která má být vrácena, zničena nebo poškozena tak, že na prodávajícím nelze požadovat, aby ji přijal zpět, může kupující uplatňovat jen nárok na vrácení toho, oč dohodnutá kupní cena přesahovala cenu stanovenou podle cenových předpisů nebo určenou odhadem. V souzené věci bylo zjištěno, že poškození vozu dne 15. 1. 2007 bylo opraveno v servisu žalované, a poškození popsané ve znaleckém posudku, spočívající v odřenině pravého předního blatníku, promáčknutí pravých zadních dveří, odřeninách pravých předních dveří, předního a zadního nárazníku nevyžadovalo výměnu poškozených dílů. Nešlo o takové znehodnocení vozidla, které by bylo důvodem odpočtu z vrácené kupní ceny. Jelikož výkon práva žalobkyně neodporuje dobrým mravům, soud prvního stupně zcela žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu částky 384.600,- Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení, změnil jej co do částky 251.492,- Kč s úrokem z prodlení tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; současně rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu. Odvolací soud zopakoval dokazování, které doplnil o znalecký posudek Ing. Stanislava Kadlece. S odkazem na znění § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v okamžiku uzavírání kupní smlouvy (dále jen „obch. zák.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, a při zohlednění okolností případu, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že závazkový právní vztah účastnic řízení je vztahem občanskoprávním, neboť při jeho vzniku sice obě byly podnikatelkami, avšak předmět koupě se netýkal jejich (oboustranné) podnikatelské činnosti. Upřesnil, že právo na odstoupení od smlouvy pro opakované vyskytnutí závady klimatizace vyplývá nikoliv z § 616 odst. 3 obč. zák., nýbrž z § 622 odst. 2 obč. zák. Právo volby mezi výměnou vadné věci a odstoupením od smlouvy náleželo žalobkyni pro existenci odstranitelné vady, která se vyskytla opětovně po opravě. Postup autorizovaného servisu při reklamaci vady přičetl k tíži žalované s tím, že z pohledu spotřebitele není rozhodující, co je příčinou vady, nýbrž to, aby došlo k jejímu odbornému odstranění. Jestliže předpokladem práva odstoupit od kupní smlouvy pro opakované vyskytnutí se téže odstranitelné vady je nemožnost věc řádně užívat jako věc bez vady, pak pro souzenou věc to znamená, že opakovaná závada klimatizace byla oprávněným důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy. Žalobkyně si u žalované objednala předmětný vůz s požadavkem, aby byl vybaven (mimo jiné) automatickou klimatizací; tato „nadstandardní“ výbava se stala součástí vozu. Závada klimatizace je vadou, která zhoršuje a ztěžuje užívání automobilu, a zároveň brání v jeho řádném užívání. Podle odvolacího soudu dřívější judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou „R 8/1988“, podle níž „vada, která brání řádnému užívání motorového vozidla, je takovou závadou, jestliže ohrožuje některou jeho funkci významnou z hlediska provozu vozidla (zvláště představovalo-li porušení některého ustanovení vyhlášky o podmínkách provozu vozidla na pozemních komunikacích) nebo takového rozsahu, které již brání užívání vozidla k jeho danému účelu“, nelze již aplikovat. Se zřetelem na zvýšenou ochranu spotřebitelů je důvodný závěr, že znemožnění řádného užívání vozu představuje i vada, která nezakládá rozpor s veřejnoprávními předpisy o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Odvolací soud na základě znaleckého posudku Ing. Stanislava Kadlece přiznal žalobkyni z titulu požadavku na vrácení kupní ceny částku 384.600,- Kč, představující obvyklou cenu automobilu k okamžiku odstoupení od kupní smlouvy (26. 9. 2007), která podle něj zohledňuje opravu vozu v roce 2007 a skutečný technický stav. Odmítl přihlédnout k závěrům privátního znaleckého posudku zpracovaného Ing. Janem Kubelkou k zadání žalobkyně, neboť byl uplatněn až v odvolacím řízení. Po žalované lze požadovat, aby vozidlo přijala přes poškození laku, neboť uvedená skutečnost se projeví odpočtem z kupní ceny, kterou má žalovaná vrátit žalobkyni proti vydání zakoupeného vozu. S vědomím závěrů, vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 33 Odo 1372/2005, a R 17/1976, podle nichž při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím již použitou, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním, uzavřel, že nejsou v souzené věci aplikovatelné, neboť citovaná judikatura se týkala odstoupení od smlouvy o koupi nemovitosti, zatímco v tomto sporu šlo o věc movitou. Nepřiléhavým shledal odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3600/2008; nemohl totiž přehlédnout, že v důsledku poškození způsobeného žalobkyní „a dalších rozhodných skutečností“ cena vozidla výrazně klesla. Uzavřel, že „je nepsaným zákonem automobilového trhu běžných typů osobních aut, kde nabídka výrazně převyšuje poptávku, že vykazuje jistá specifika. Již pouhá skutečnost, že od koupě automobilu do doby odstoupení od kupní smlouvy uplynulo cca 1,5 roku, přičemž není rozhodné, zda byl užíván či nikoli a že byla provedena oprava, ať již formou výměny náhradního dílu, nebo přestřikem laku, znamená oboje propad ceny.“ Nepovažoval za běžné opotřebení okolnost, že žalobkyně s vozem do odstoupení od smlouvy najezdila více než 40.000 km, což představuje zhruba dvojnásobek běžného počtu najetých kilometrů ročně. Přiléhavým shledal závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 221/07, podle něhož „v případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení.
Žalobkyně v dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 251.492,- Kč s úrokem z prodlení a proti výrokům o nákladech řízení, jehož přípustnost dovozuje ze znění § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k závěrům posudku Ing. Jana Kubelky, přičemž tento postup měl za následek nesprávné právní posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že při odstoupení od kupní smlouvy má - při poškození zakoupené věci - právo na vrácení kupní ceny jen v rozsahu „obvyklé ceny“ vozidla k datu odstoupení. Souhlasí s tím, že snížení ceny, jak je provedl odvolací soud, by přicházelo v úvahu jen při vážné havárii vozidla, avšak v jejím případě šlo pouze o poškození zaparkovaného vozidla na parkovišti a nemohlo mít za následek tak razantní snížení recipročně vrácené kupní ceny. Má zato, že tento závěr odporuje (jí blíže nespecifikované) judikatuře Nejvyššího soudu. Prosazuje názor, že vrácená kupní cena může být snížena jen o částku odpovídající vzniklé škodě na věci. S tímto odůvodněním požaduje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 384.600,- Kč s příslušenstvím, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná namítá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť se odchyluje od předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a spočívá na řešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny. Má v prvé řadě za to, že prokázala, že žalobkyně uzavírala kupní smlouvu za účelem užívání osobního vozidla k výkonu podnikatelské činnosti obchodního zástupce stavební spořitelny, a proto právní vztah z kupní smlouvy je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a podléhá režimu obchodního zákoníku. Podřadil-li odvolací soud závazkový vztah občanskému zákoníku, pominul, že koupě vozidla byla nezbytná pro její podnikání, neboť jí sloužilo k cestám za klienty. Odvolací soud závěr o občanskoprávním vztahu mezi účastnicemi založil na chybné úvaze, že předmět koupě se netýkal totožného předmětu podnikatelské činnosti obou účastnic, a proto mezi nimi nemůže jít o obchodněprávní vztah. S odkazem na „R 8/1988“ prosazuje názor, že závada klimatizace není vadou, pro kterou nelze vůz řádně užívat (pouze ztěžuje jeho užívání), a žalobkyně tak neměla právo pro opětovné vyskytnutí vady po opravě od kupní smlouvy odstoupit. Vadou, která brání řádnému užívání vozidla, je pouze vada, jež „ohrožuje nějakou funkci významnou z hlediska podmínek jeho provozu na pozemních komunikacích.“ I přes technologický vývoj není (odstranitelná) vada klimatizace závadou, pro niž nemůže kupující věc řádně užívat. Nefunkčnost nebo absence klimatizace ve výbavě osobního vozu jej nečiní nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích ve smyslu veřejnoprávních předpisů. Soudí, že odstoupit od kupní smlouvy nelze, brání-li vada řádnému užívání pouhé součásti věci, a nikoli celé věci. Považuje za absurdní, aby bylo možno odstoupit od kupní smlouvy pro např. nefunkční autorádio či vyhřívání sedadel, které dnes již představují standardní výbavu, nicméně stejně jako autoklimatizace slouží pouze většímu komfortu cestujících, avšak nemají vliv na možnost užívat automobil k jeho primárnímu účelu, tj. k přepravě osob z místa na místo. Při vadě, která nebrání řádnému užívání věci, může kupující požadovat bezplatné odstranění vady nebo požadovat slevu z kupní ceny. V důsledku poškození vozu není žalobkyně schopna vrátit zakoupené auto ve stavu po obvyklém (běžném) opotřebení, a povinnost žalované (prodávající) vrátit kupní cenu zanikla, neboť oba závazky tvoří obsah synallagmatického právního vztahu z titulu odpovědnosti za vady. Na uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že viditelná poškození vozu byla opravena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poškození vozidla se zohledňuje snížením částky, kterou má po odstoupení od smlouvy prodávající vrátit kupujícímu proti předání automobilu. Jelikož vozidlo bylo významně poškozeno havárií, její odpovědnost za vady zanikla.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nelze přehlédnout, že dovoláním napadly účastnice řízení dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání žalované proti výroku, jímž byl v rozsahu částky 384.600,- Kč s příslušenstvím potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v mezích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně prostřednictví námitky, že odvolací soud neodůvodněně pominul jí předložený znalecký posudek Ing. Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Skutkový závěr, že kupní cena odpovídající obvyklé ceně vozu s přihlédnutím k jeho poškození v roce 2007 a aktuálnímu technickému stavu představuje jen 384.000,- Kč, čerpal odvolací soud ze závěrů posudku znalce Ing. Stanislava Kadlece ze dne 10. 9. 2012, který nechal zpracovat v odvolacím řízení. S odkazem na § 205a o. s. ř. přitom nepřihlédl k závěrům posudku Ing. Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012.
Nutno předeslat, že soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, jelikož neměl pochybnosti o tom, že minulé i současné poškození vozu, neodůvodňuje snížení částky, kterou má žalovaná vrátit žalobkyni. Proto se nezabýval rozsahem poškození a jeho vlivem na vrácenou kupní cenu. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je nezbytné zjistit tržní (obvyklou) cenu vozidla k okamžiku odstoupení s přihlédnutím ke zjištěným poškozením a za tím účelem zadal znalci znalecký úkol, měl se vypořádat s žalobkyní předloženým znaleckým posudkem Ing Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, podle jehož závěrů označená poškození vozidla neměla vliv na výši částky, kterou má žalovaná žalobkyni vrátit. Předložení privátního posudku bylo reakcí žalobkyně na postup odvolacího soudu, který zadal znalci Ing. Stanislavu Kadlecovi úkol zjistit obvyklou cenu zohledňující předchozí poškození a současný stav vozidla, kterážto otázka nebyla v řízení před soudem prvního stupně nastolena. Nebyl tak důvod odmítnout tento důkaz s odkazem na to, že byl uplatněn až v odvolacím řízení, neboť otázkou snížení kupní ceny se začal o své iniciativě zabývat odvolací soud až v odvolacím řízení.
Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem tak neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. a skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy žalobkyní užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se jí podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v žalobkyní vymezeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
K dovolání žalované nutno předeslat, že podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu z hlediska přípustnosti jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tak námitky žalované, že vadu klimatizace u ní žalobkyně nereklamovala a žádala jen o doplnění chladícího media, že se závada klimatizace neprojevila ve třech případech a je pravděpodobně důsledkem předchozího poškození vozidla, že nálezová část znaleckého posudku neobsahuje podrobná zkoumání, měření, testy nebo výpočty, na nichž by soudy mohly založit závěr, že vada klimatizace nesouvisí s poškozením vozidla, k němuž došlo v lednu 2007, že znalec pouze zjistil existenci vytýkané vady, a již nikoli její příčinu, že vozidlo bylo při havárii významně poškozeno, že v případě posledního výskytu vady žalobkyně zamlčela, že vada již ve dvou případech byla odstraňována v autorizovaném servisu, že kupní smlouvu uzavírala za účelem užívání osobního vozidla k výkonu podnikatelské činnosti, že neposkytla součinnost při zjištění příčiny závady, a že při třetím vytčení vady, byla zahájena pouze její diagnostika a nebylo přistoupeno k jejímu odstranění, že k objasnění postupu žalobkyně při reklamaci nevyslechl navržené svědky, a že uvěřil jejímu bratrovi, ačkoli je jeho výpověď v rozporu s listinnými důkazy. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Námitkou, že příčina závady klimatizace mohla být zjištěna znaleckým posudkem (při vědomí, že soudem ustanovený znalec souvislost mezi poškozením vozidla a nefunkční klimatizací vyloučil), nevystihla žalovaná avizovaný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci řízení, nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávnost právního závěru, že na ní lze spravedlivě požadovat, aby přijala zpět sporný automobil, žalovaná založila na vlastní skutkové verzi (vozidlo bylo „významně poškozeno havárií“), odlišné od skutkového závěru, na jehož podkladě rozhodl odvolací soud.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.
Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci žalovaná přisuzuje řešení otázky, že v důsledku poškození vozu není žalobkyně schopna vrátit zakoupené auto ve stavu po obvyklém (běžném) opotřebení, a povinnost žalované (prodávající) vrátit kupní cenu zanikla. Ustálená soudní praxe vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. října 1975, sp. zn. Cpj 57/75, uveřejněného pod R 17/1976 (I, IV) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl zaujat právní názor, že „ke zrušení kupní smlouvy z důvodů odpovědnosti za vady dochází okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním.“ Následky zrušení smlouvy nastávají k okamžiku jejího uzavření, tj. ex tunc (§ 48 odst. 2 obč. zák.), tímto dnem zaniká vlastnické právo kupujícího k věci nabyté zrušenou kupní smlouvou. K tomuto dni musí být vypořádána práva a povinnosti obou smluvních stran, což znamená, že smluvní strany jsou si povinny navzájem vrátit to, co podle zrušené smlouvy dostaly podle zásad vyjádřených v § 457 popř. § 458 obč. zák. Kupující je povinen vrátit koupenou věc a prodávající peníze. Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. října 1975, Cpj 57/75, publikovaného ve Sbírce pod R 17/1976 plyne, že „při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním“ (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 33 Odo 1372/2005). Jestliže vzájemnou restituční povinnost ukládá § 457 obč. zák. v případech neplatné i zrušené smlouvy, pak se uplatní (přes okolnost, že v nyní souzené věci šlo o zrušení smlouvy) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. srpna 1975, sp. zn. 3 Cz 84/75, publikovaného ve Sbírce pod R 10/1977. „Byla-li věc, která má být vrácena, protože smlouva o její koupi byla neplatná z důvodů uvedených v ustanovení § 399 odst. 2 o. z. (poznámka - pro rozpor s cenovými předpisy), zničena nebo poškozena tak, že na prodávajícím nelze požadovat, aby ji přijal zpět, může kupující uplatňovat jen nárok na vrácení toho, oč dohodnutá kupní cena přesahovala cenu stanovenou podle cenových předpisů nebo určenou odhadem. Byla-li věc znehodnocena jen do té míry, že lze na prodávajícím žádat, aby ji přijal nazpět, nahradí se znehodnocení věci odpočtem z kupní ceny, která se má vrátit. O těchto vzájemných nárocích rozhodne soud rovněž v řízení o neplatnost smlouvy a o vrácení plnění z neplatné smlouvy.“ Dojde-li k výměně věci nebo ke zrušení smlouvy, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení vracené věci (např. z důvodu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení), ke kterému došlo jejím běžným opotřebením za dobu od převzetí věci kupujícím. Případné znehodnocení nad obvyklou míru nebo opotřebení vzniklé za dobu od uplatnění nároku do provedení výměny, pokud bylo způsobeno prodlením kupujícího, může být prodávajícímu uhrazeno jen při splnění předpokladů § 420 obč. zák. (srovnej shora uvedené dílo Občanský zákoník I, II, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 1782). Pro řešení této otázky tak není důvod připouštět dovolání, jelikož její řešení je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí.
Dovoláním zpochybněnou otázku občanskoprávního charakteru vztahu účastnic vyřešil odvolací soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Byť k důvodům, pro něž soud prvního stupně uzavřel, že vztah mezi účastnicemi nevznikl při jejich podnikatelské činnosti, připojil nesprávnou úvahu, že o obchodněprávní vztah nemůže jít proto, že obě účastnice nemají totožný předmět podnikatelské činnosti (prodej, servis, popř. opravy motorových vozidel), nemá tato poznámka význam pro správný závěr o občanskoprávním charakteru vztahu účastnic kupní smlouvy. K otázce postavení smluvních stran z hlediska toho, zda půjde o občanskoprávní nebo obchodně právní vztah se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, podle něhož má-li být „vztah mezi účastníky závazkovým vztahem mezi podnikateli, je nutno, aby z okolností při jeho vzniku bylo nepochybně zřejmé, že se v době uzavírání smlouvy jejich vzájemné právní úkony skutečně týkají jejich podnikatelské činnosti (...) je ustálenou praxí, že podnikatelé při uzavírání smlouvy, dají ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. najevo, že závazkový vztah se týká jejich podnikatelské činnosti, právě i tím, že uvedou své identifikační číslo, čímž zároveň odliší nákup věci, kterou si opatřují pro svoji osobní potřebu“, nebo v rozsudku ze dne 30. září 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003, podle něhož „tím, že při uzavírání kupní smlouvy žalobce uvedl své obchodní jméno a smlouvu opatřil razítkem, které používal při podnikání, dal najevo, že kupní smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti“ (obdobně jeho rozsudek ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008). Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu, a není namístě pro řešení této otázky připouštět dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vystihla žalovaná námitkou, že opakovaně se vyskytnuvší vada klimatizace nebrání v řádném užívání vozidla.
Tuto otázku dovolací soud dosud ve své rozhodovací činnosti nevyřešil, a pro její řešení má napadený rozsudek zásadní právní význam a dovolání je pro její řešení tedy přípustné.
Podle § 622 odst. 2 obč. zák. jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž práva přísluší kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliže však kupující nemůže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně užívat.
Platí, že vada, kterou lze odstranit, nezakládá právo na odstoupení od kupní smlouvy. Výjimku z tohoto pravidla zakládá ustanovení § 622 odst. 2 věta druhá obč. zák. v případech opětovného vyskytnutí odstranitelné vady po opravě nebo při větším počtu vad, které brání kupujícímu věc řádně užívat. Soudní praxe i odborná literatura jsou zajedno v tom, že o opětovné vyskytnutí vady po opravě jde zpravidla tehdy, jestliže se stejná vada, která byla v záruční době již nejméně dvakrát odstraňována, znovu vyskytne [srovnej zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod R 22/1983, a v literatuře dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák M., a kolektiv, Občanský zákoník I, II, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 1781]. O stejné vadě lze hovořit za situace, kdy má vada stejné projevy ve vlastnostech koupené věci, přičemž není podstatné, jakým způsobem byla odstraňována. Důvodem pro odstoupení od smlouvy může být „opětovné vyskytnutí vady po opravě“ podle § 622 odst. 2 obč. zák. jen tehdy, brání-li užívání věci jako věci bez vady, tj. užívání dohodnutým způsobem nebo řádně. Podle zhodnocení Nejvyššího soudu České socialistické republiky Cpj 40/82 z 30. prosince 1982, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1983, plyne, že „vady motorových vozidel představující porušení vyhlášky o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (jaké jsou vady brzd, unikání oleje, kmitání kol apod.) je třeba vždy považovat za vady bránící jejich řádnému užívání.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 27. března 1987, sp. zn. 1 Cz 27/87, bylo dovozeno, že „zatékání do vozidla je vadou týkající se karoserie (...) jde o vadu odstranitelnou, a to v krajním případě výměnou karoserie. Povahu neodstranitelné vady by zatékání vozidla mohlo mít jedině tehdy, nebylo-li by možno dosáhnout jeho odstranění ani případnou výměnou karoserie (např. pro její nesprávnou konstrukci). Při zkoumání, zda uvažované vady pouze ztěžují, anebo již brání řádnému užívání věci prodané v obchodě, soud vychází především z účelu, jemuž má prodaná věc sloužit. V případě motorového vozidla soud přihlíží kromě jiného i k tomu, zda posuzované vady nepředstavují porušení některého ustanovení vyhlášky č. 41/1984 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dříve vyhlášky č. 90/1975 Sb.). Zatékání do motorového vozidla bývá obvykle vadou, která sice ztěžuje (zhoršuje) jeho řádné užívání, avšak nebrání mu. Aby zatékání bránilo řádnému užívání vozidla, muselo by jít o takové zatékání, jež ohrožuje některou jeho funkci významnou zejména z hlediska provozu vozidla (zvláště představovalo-li by porušení některého z ustanovení vyhlášky o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), nebo o zatékání tak velkého rozsahu, které již brání užívání vozidla k jeho danému účelu. Jde-li o menší zatékání, které nedosahuje uvedené intenzity, má kupující v případě, že se jedná o vadu odstranitelnou, právo na její bezplatné, včasné a řádné odstranění, a v případě, že by šlo o neodstranitelnou vadu (např. některé konstrukční vady), právo na přiměřenou slevu z ceny.“ V tomto rozhodnutí nebyl vysloven kategorický závěr, že jen vada, která znamená rozpor s veřejnoprávními předpisy o provozu vozidel na pozemních komunikacích, brání řádnému užívání vozu, jak se výkladem textu tohoto rozsudku snaží dovodit žalovaná. Není vyloučeno, aby i jiné vady, které nedosahují rozporu s těmito veřejnoprávními předpisy, bránily řádnému užívání koupeného vozidla. Soudní praxe tak např. dovodila, že „nemožností řádně věc užívat podle ustanovení § 251 odst. 1 (nyní § 622 odst. 2) obč. zák. nutno rozumět případ, kdy je kupující v důsledku opakovaně se vyskytující vady anebo pro větší počet odstranitelných vad poměrně dlouhý čas vyloučen z užívání věci, takže nelze od něho spravedlivě požadovat, aby trpěl takové omezení. Vady s takovými následky je nutno klást co do právních následků na roveň vadám neodstranitelným (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1977, Cpj 42/77, publikované ve Sbírce pod R 2/78).“ Řádnému užívání jistě brání stav, kdy nelze vůz pro jeho soustavnou poruchovost (byť jednotlivé poruchy mohou být snadno odstranitelné) používat obvyklým způsobem, tj. způsobem odpovídajícím povaze a určení osobního automobilu, ale jen s vynaložením zvýšeného úsilí, pozornosti, trpěním sníženého uživatelského komfortu, nebo jestliže nelze vyloučit stálé opakování jedné a téže vady i po uplynutí záruční doby. Za vady které brání řádnému užívání věci nutno považovat též závady ve funkčních vlastnostech vozidla, jakož i vady kupujícím vymíněných vlastností (tj. např. funkční klimatizace). Se zřetelem k tomu, k jakému účelu slouží automatická klimatizace v osobním vozidle, totiž že usnadňuje cestování za zhoršených klimatických podmínek, tj. ať již v letních či v zimních měsících při výkyvu teplot oproti průměrnému teplotnímu normálu, nelze než uzavřít, že opakovaně se vyskytnuvší závada (nefunkčnost) této součásti vozidla snižuje podstatným způsobem uživatelský standard, a brání tak jeho řádnému užívání.
Žalované se tak prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-