// Profipravo.cz / Kupní a směnná smlouva 07.11.2012
K synallagmatickým povinnostem z neplatné smlouvy o převodu nemovitosti
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
Pro posouzení počátku prodlení prodávajícího s vrácením kupní ceny je rozhodující, které povinnosti jsou povinnostmi synallagmatickými k jeho povinnosti vrátit kupní cenu, a zda a kdy kupující tyto povinnosti splnil nebo jejich reálné splnění nabídl. Jde-li o smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti, která podléhá registraci v katastru nemovitostí, je synallagmatickou povinností kupujícího umožnit obnovení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí, tedy poskytnout prodávajícímu (např. formou souhlasného prohlášení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 písm. a/ vyhl. č. 26/2007 Sb.) součinnost potřebnou k tomu, aby byl jako vlastník nemovitosti opět zapsán v katastru nemovitostí.
Je přitom nepřípustné, aby kupující poskytnutí součinnosti potřebné k tomu, aby byl jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí opět zapsán prodávající, vázal na splnění povinnosti, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi účastníky nebyla (např. povinnost nahradit investice vložené do nemovitosti).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2640/2012, ze dne 18. 10. 2012
(kategorie: převod nemovitostí, katastr; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. S., zast. JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, proti žalovaným 1) Ing. J. L., 2) Z. L., oběma zast. JUDr. Jiřím Hlaváčem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vinohrady 663, o zaplacení 412.800,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 362/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2012, č. j. 60 Co 364/2011-348, takto:
I. V části směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2012, č. j. 60 Co 364/2011-348, se dovolání odmítá; v části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2012, č. j. 60 Co 364/2011-348, se dovolání zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Jiřího Horáka, advokáta, každý rovným dílem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení v částce 26.796,- Kč.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 6. 2011, č.j. 10 C 362/2008-326, tak, že žalovaným uložil, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili 412.800,- Kč (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby doplatila soudní poplatek. Výroky III. a IV. bylo žalovaným uloženo, aby nahradili náklady řízení před soudy obou stupňů vzniklé žalobkyni a České republice.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou dne 5. 5. 2005 žalobkyně žalovaným manželům prodala budovu č.p. 85 na st. p. č. 283, stavební parcelu č. 283 a pozemkovou parcelu č. 81/4, vše v katastrálním území B. (dále jen – „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 2.500.000,- Kč. Žalovaní uhradili žalobkyni sjednanou kupní cenu před podpisem smlouvy a v jejich prospěch bylo na základě dotčené smlouvy do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dne 2. 11. 2005 žalovaní od kupní smlouvy písemně odstoupili pro vady předmětu koupě. Žalovaní předmětné nemovitosti nadále užívali, a to i v období od 1. 6. 2006 do 31. 10. 2009, za které se žalobkyně v projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci bez právního důvodu ve výši 412.800,- Kč. Obvyklá výše nájemného za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a čase odpovídá za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 10. 2009 částce 552.000,- Kč. Žalovaní žalobkyni dosud neposkytli součinnost potřebnou k zápisu jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 11 C 62/2007, jenž nabyl právní moci dne 15. 1. 2008, bylo žalobkyni uloženo, aby zaplatila žalovaným 2.500.000,- Kč oproti povinnosti žalovaných předmětné nemovitosti vyklidit. Zatímco žalovaní předmětné nemovitosti nevyklidili, žalobkyně jim zaplacenou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč vrátila v průběhu srpna 2011. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaní v důsledku vad předmětu koupě ke dni 2. 11. 2005 od kupní smlouvy uzavřené dne 5. 5. 2005 platně odstoupili (§ 48 odst. 1, § 597 odst. 1, část věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Odstoupením od smlouvy došlo k jejímu zrušení a obnově vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně žalobkyně (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Jestliže žalovaní předmětné nemovitosti v období od 1. 6. 2006 do 31. 10. 2009 nadále užívali, vznikl jim tím majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, který jsou povinni žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných věcí formou nájmu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Za situace, kdy obvyklá výše nájemného za užívání předmětných nemovitostí v období od 1. 6. 2006 do 31. 10. 2009 odpovídá částce 552.000,- Kč, tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí v daném období ve výši 412.800,- Kč uplatnila důvodně. Výkon práv žalobkyně směřující k vydání bezdůvodného obohacení přitom dle závěrů odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaní dosud neposkytli součinnost potřebnou k zápisu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, po odstoupení od kupní smlouvy jim muselo být zřejmé, že předmětné nemovitosti nadále užívají bez právního důvodu, a rozpor s dobrými mravy nemůže zakládat ani výše sjednané kupní ceny, když ta byla výsledkem dohody kontrahentů. Uplatňují-li žalovaní k započtení vzájemnou pohledávku z titulu zákonných úroků z prodlení jdoucích z částky 2.500.000,- Kč představující zaplacenou kupní cenu za předmětné nemovitosti od 2. 11. 2005 do jejího vrácení, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v prodlení s vrácením kupní ceny nebyla, neboť žalovaní nesplnili vzájemně podmíněnou povinnost poskytnout žalobkyni součinnost potřebnou k zápisu jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí (§ 457 obč. zák.). Ukládá-li pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 11 C 62/2007, žalobkyni, aby částku 2.500.000,- Kč zaplatila žalovaným oproti povinnosti žalovaných předmětné nemovitosti vyklidit, prodlení žalobkyně s úhradou této částky rovněž nenastalo, neboť žalovaní předmětné nemovitosti nevyklidili dříve, než byla kupní cena vrácena. Námitku započtení vznesenou žalovanými proto odvolací soud důvodnou neshledal. Z výše uvedených důvodů odvolací soud žalobě o zaplacení 412.800,- Kč vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, včetně nákladových výroků III. a IV., podali dovolání žalovaní. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně předmětné nemovitosti nabyla v dražbě za necelých 500.000,- Kč a poté, co je za několik desítek tisíc Kč opravila a zastřela tak jejich skutečný stavebně technický stav, je prodala žalovaným za 2.500.000,- Kč. Poukazovali rovněž na skutečnost, že bez vrácení kupní ceny postrádali peněžní prostředky potřebné k pořízení jiné formy bydlení. Žalovaní žalobkyni též vytýkali, že částku 2.500.000,- Kč odpovídající kupní ceně sice složila do úschovy, avšak neseznámila je s podmínkami, jež měly být splněny, aby jim kupní cena mohla být vrácena. Vyjadřovali přitom názor, že vrácením plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy je třeba rozumět nejen obnovení zápisu vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí a vrácení kupní ceny, ale i jiná plnění (např. vypořádání investic do nemovitosti). Z neochoty žalobkyně vypořádat investice vložené žalovanými do předmětných nemovitostí pak dovolatelé dovozovali její prodlení s vrácením kupní ceny. Zpochybňovali taktéž aplikaci ustanovení § 560 věty první obč. zák. na případy synallagmatických závazků vzniklých ze zákona (§ 457 obč. zák.) a vyjadřovali názor, že v případě odstoupení od kupní smlouvy mohou přetrvávat věcně právní účinky vkladu vlastnického práva, přičemž v takovém případě by žalovaní byli i nadále vlastníky předmětných nemovitostí, jejichž užíváním by se tak bezdůvodně neobohacovali. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
V části směřující proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné není, neboť nákladové výroky nemají charakter rozhodnutí o věci samé a přípustnost dovolání proti nim nezakládají ani ustanovení § 238a či § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. seš. 1, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti výroku I. pravomocného rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnými fyzickými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu přezkoumal a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož dovolatelé vady řízení nevytýkají a z obsahu spisu se ani žádné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nepodávají, přistoupil dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody, k přezkoumání správnosti právních závěrů odvolacího soudu.
Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 obč. zák.).
Odstoupením od smlouvy je smlouva zrušena s účinky „od počátku“ (ex tunc); v právních vztazích účastníků smlouvy nastává stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky „od počátku“ znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků; mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku“ projevuje zejména tím, že se „od počátku“ obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje „původní stav“), a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva). Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457 obč. zák.). Uvedené platí i v případě, že odstoupením byla zrušena s účinky „od počátku“ smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, podle které bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí. Zrušením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti „od počátku“ totiž, s účinky „od počátku“, zaniká právní titul, na základě kterého nabyvatel nabyl vlastnické právo k nemovitosti; mezi účastníky smlouvy je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se projevuje zejména tím, že převodce je nadále vlastníkem nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené smlouvě - vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděných nemovitostí. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle předmětné smlouvy (později zrušené) bylo pro nabyvatele vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo (srov. odůvodnění stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, č. seš. 5).
V posuzovaném případě tudíž v důsledku platného odstoupení žalovaných od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem z důvodu vad předmětu koupě (platnost odstoupení od smlouvy žádný z účastníků řízení nezpochybňuje) došlo ke zrušení smlouvy s účinky „od počátku“ (ex tunc). To znamená, že se mezi účastníky smlouvy po jejím zrušení obnovil takový právní stav, jaký zde byl před uzavřením smlouvy, a to jak z hlediska obligačních účinků smlouvy, tak i z hlediska účinků věcněprávních. Žalobkyně, coby převodkyně, tudíž bez zřetele k uzavřené smlouvě v důsledku odstoupení nepřestala být vlastnicí převáděných nemovitostí. Z titulu svého vlastnického práva má přitom vůči žalovaným nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které získali užíváním předmětných nemovitostí za dobu po zrušení kupní smlouvy bez právního důvodu (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.).
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona.
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011). Pro posouzení počátku prodlení prodávajícího s vrácením kupní ceny je rozhodující, které jeho povinnosti jsou povinnostmi synallagmatickými k jeho povinnosti vrátit kupní cenu, a zda a kdy kupující tyto povinnosti splnil nebo jejich reálné splnění nabídl. Jde-li o smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti, která podléhá registraci v katastru nemovitostí, je synallagmatickou povinností kupujícího umožnit obnovení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí, tedy poskytnout prodávajícímu (např. formou souhlasného prohlášení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 písm. a/ vyhl. č. 26/2007 Sb.) součinnost potřebnou k tomu, aby byl jako vlastník nemovitosti opět zapsán v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009).
V projednávané věci tedy na základě kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2005, která byla posléze zrušena v důsledku odstoupení žalovaných, vznikl mezi žalobkyní a žalovanými synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzala kupní cenu a vlastnické právo kupujících bylo zapsáno do katastru nemovitostí), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z účastníků obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Prodávající žalobkyně tak byla povinna vrátit žalovaným převzatou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč oproti povinnosti kupujících žalovaných umožnit obnovení vlastnického práva prodávající žalobkyně k předmětným nemovitostem (např. formou souhlasného prohlášení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 písm. a/ vyhl. č. 26/2007 Sb.). Bylo přitom nepřípustné, aby žalovaní poskytnutí součinnosti potřebné k tomu, aby byla jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí opět zapsána žalobkyně, vázali na splnění povinnosti, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi účastníky řízení nebyla (povinnost nahradit investice vložené do nemovitosti). K tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012. Jestliže tedy žalovaní součinnost potřebnou k obnovení zápisu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí neposkytli a vlastnické právo žalobkyně nebylo zapsáno ani jiným způsobem (např. na základě pravomocného soudního rozhodnutí), nemohli se žalovaní domáhat vrácení kupní ceny (§ 560 věta první obč. zák.), a žalobkyně tak nemohla být ani v prodlení s plněním svého závazku (§ 517 věta první obč. zák.). Žalovaní tudíž k započtení namítanou (§ 580 a násl. obč. zák.) pohledávku z titulu úroků z prodlení jdoucích z kupní ceny zadržované žalobkyní nemají (§ 517 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného ustanovení se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je opravňuje), a které současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. § 4 obč. zák., § 7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků; k nim náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Následkem výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, který má sankční povahu, je proto neposkytnutí ochrany takového práva. Dobrými mravy je přitom míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1997, sešit č. 8, pod poř. č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).
V posuzovaném případě spatřují dovolatelé rozpor výkonu práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí v období od 1. 6. 2006 do 31. 10. 2009 v okolnosti, že jim žalobkyně prodala předmětné nemovitosti za několikanásobně vyšší kupní cenu, než za kterou je v dražbě nabyla, a zatajila jim skutečný stavebnětechnický stav nemovitostí i v nepříznivé ekonomické situaci žalovaných, kterým bez vrácení kupní ceny chyběly peněžní prostředky potřebné k pořízení jiné formy bydlení. Skutkové okolnosti případu podávající se z obsahu spisu ovšem rozporu práva uplatňovaného žalobkyní s dobrými mravy nenasvědčují. Výše sjednané kupní ceny byla výsledkem svobodného vyjednávání stran o obsahu kupní smlouvy. Okolnost, že převáděné nemovitosti byly zatíženy vadami byla v souladu s právním řádem sankcionována již tím, že žalovaní od kupní smlouvy platně odstoupili (§ 48 odst. 1, § 597 odst. 1, část věty za středníkem obč. zák.). Pakliže by se porušení povinnosti žalobkyně prodat žalovaným předmět koupě bez vad projevilo negativně v majetkové sféře kupujících, mohli vůči ní uplatňovat též nároky z titulu náhrady škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Samotná skutečnost, že žalobkyně prodala žalovaným nemovitosti zatížené vadami, tak rozpor uplatňovaného nároku s dobrými mravy nezakládá. Nelze přitom přehlédnout ani to, že žalovaní k bezdůvodnému užívání cizích nemovitostí, nemajíce peněžních prostředků na pořízení jiného bydlení, přispěli tím, že žalobkyni neposkytli součinnost při zápisu jejího vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení pak není uplatňován již ode dne následujícího po odstoupení žalovaných od kupní smlouvy (3. 11. 2005), kdy již žalovaní nemovitosti užívali bez právního důvodu, ale až za dobu od 1. 6. 2006. Žalovaní tudíž měli dostatek času opatřit si jinou formu bydlení. Povinnost žalovaných vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení získané užíváním cizích nemovitostí bez právního důvodu přitom koresponduje prospěchu, který žalovaní užíváním nemovitostí získali. Z uvedených okolností tedy vyplývá, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými v důsledku užívání předmětných nemovitostí bez právního důvodu dobrým mravům neodporuje.
Rozsudek odvolacího soudu je tudíž z hlediska důvodů uplatněných dovolateli (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti výroku odvolacího soudu o věci samé zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšná žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem v částce 22.030,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 8, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše včetně 20 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 26.796,- Kč. Nejvyšší soud proto žalovaným uložil, aby žalobkyni nahradili náklady dovolacího řízení v uvedené výši.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-