// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 14.03.2018
Úroky z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení
Plnil-li žalovaný na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Vzniká-li bezdůvodné obohacení až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, nemůže se před tímto okamžikem dostat obohacený do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení a nemůže mu ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, ze dne 29. 11. 2017
Dotčené předpisy:
§ 451 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 517 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 16. 3. 2010 domáhal zaplacení částky 1.645.055 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že trestním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007, sp. zn. 6 T 8/2006, mu byla uložena mimo jiné povinnost náhrady škody ve výši 1.645.055 Kč, kterou žalované způsobil tím, že jako její tehdejší jednatel neoprávněně vyvedl z majetku žalované pozemky specifikované v žalobě (dále jen „předmětné pozemky“) uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001, aniž by došlo k zaplacení kupní ceny. Uvedenou škodu žalobce žalované v celém rozsahu uhradil. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 3 C 14/2009, bylo následně pravomocně určeno, že předmětné pozemky jsou stále ve vlastnictví žalované, protože smlouva, kterou měly být pozemky z majetku žalované vyvedeny, je absolutně neplatná. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, že pozemky jsou ve vlastnictví žalované, odpadl důvod finanční náhrady a plnění žalobce se stalo bezdůvodným obohacením žalované. Bezdůvodné obohacení tedy spočívá v duplicitě plnění ve prospěch žalované, která obdržela náhradu škody za vyvedení předmětných pozemků z jejího majetku, přestože vlastnictví předmětných pozemků nebyla nikdy zbavena.
Ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, ze kterých jsou pro dovolací řízení rozhodná poslední rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 6. 2015, č. j. 104 C 23/2010-272, a následný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2016, č. j. 17 Co 241/2015-314.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 104 C 23/2010-272, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.). Uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007, č. j. 6 T 8/2006-2697, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 23/2008 (dále též pouze „trestní rozsudek“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, když jako tehdejší jednatel žalované vyvedl neoprávněně z jejího majetku předmětné pozemky uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001. Hodnota předmětných pozemků činila částku 1.465.450 Kč, žalovaná navíc uhradila daň z převodu nemovitosti ve výši 179.605 Kč, škoda způsobená tímto skutkem tedy činila 1.645.055 Kč. Trestním rozsudkem byl žalobce zavázán zaplatit žalované náhradu škody v celkové výši 2.036.625,45 Kč, v této částce byla zahrnuta i náhrada škody za další skutek spáchaný žalobcem. Škodu vyčíslenou v trestním rozsudku žalobce v plném rozsahu uhradil. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 6. 2009, č. j. 3 C 14/2009-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2010, č. j. 17 Co 366/2009-67, bylo určeno, že žalovaná je stále vlastníkem předmětných pozemků, neboť kupní smlouva ze dne 27. 3. 2001 je absolutně neplatným právním úkonem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované v daném případě nedošlo. Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým bylo deklarováno, že pozemky jsou stále ve vlastnictví žalované, nepůsobí sám o sobě zánik povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu škody ve výši 1.645.055 Kč, a trestní rozsudek, kterým byla žalobci tato povinnost uložena, nebyl změněn ani zrušen, právní důvod pro plnění žalobce tedy stále trvá.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 17 Co 241/2015-314, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce zrušil v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 179.605 Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1.465.450 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.465.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % od 11. 3. 2010 do zaplacení (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud předně uvedl, že soud prvního stupně opomněl, že ohledně částky 179.605 Kč s příslušenstvím již byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. 12. 2013, č. j. 104 C 23/2010-191, předmětem řízení tak zůstal pouze žalobní požadavek na zaplacení částky 1.465.450 Kč s příslušenstvím. Rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k částce 179.605 Kč s příslušenstvím jde nad rámec předmětu řízení, proto jej odvolací soud v této části zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud dále konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č.j. 6 T 8/2006-3382, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 8/2016, zrušen výrok trestního rozsudku o náhradě škody co do částky 1.465.450 Kč a žalovaná byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 2016. Nastala tedy situace, kdy žalovaná nikdy nepozbyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, současně však za pozemky obdržela náhradu v podobě jejich obvyklé ceny. Povinnost k náhradě škody podle trestního rozsudku neodpovídala hmotněprávním poměrům účastníků, žalobce plnil neexistující dluh, čímž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Důvodná není námitka žalované, že žalobcem poskytnuté plnění podle trestního rozsudku mělo svůj podklad v jiných škodách, které byly žalované způsobeny trestnou činností žalobce. Plnění žalobce bylo vymezeno trestním rozsudkem, z jehož odůvodnění plyne, že náhrada škody představovala kompenzaci za zpronevěřené pozemky, proto byla určena ve výši nezaplacené kupní ceny, jež byla stanovena obecnou cenou předmětných pozemků. O jinou náhradu škody se v trestním řízení nejednalo, k žádné jiné náhradě nebyl žalobce trestním rozsudkem odsouzen. Žalovaná proti žalobci uplatnila jiné škody způsobené trestnou činností žalobce kompenzační námitkou, která však není důvodná, protože práva žalované byla promlčena a žalobce uplatnil včas námitku promlčení. Žalobce se v řízení nedomáhá ničeho jiného, než vrácení plnění, které žalované nenáleží, výkon jeho práva nelze považovat za rozporný s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy není ani námitka promlčení, protože žalované ve včasném uplatnění dalších škod nic nebránilo, pozdní uplatnění těchto práv žalobce svým jednáním nezpůsobil. Odvolací soud proto přiznal žalobci právo na zaplacení částky 1.465.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně od 11. 3. 2010 do zaplacení, když „okamžik prodlení nastal podle § 563 obč. zák.“
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výroku II., podala žalovaná dovolání. Uvedla, že v judikatuře dovolacího soudu existují rozhodnutí, která posuzují vznik bezdůvodného obohacení jinak než napadené rozhodnutí. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, se bezdůvodným obohacením může stát plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Důvodnost požadavku na vrácení plnění závisí na tom, zda podle hmotného práva, tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, plnil žalobce povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. K bezdůvodnému obohacení dochází jen tehdy, pokud podle hmotného práva povinnost neexistovala (obdobně rozhodl Nejvyšší soud i v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 3113/2007 a sp. zn. 28 Cdo 3033/2009). V projednávané věci byl žalobce odsouzen za trestný čin zpronevěry, jehož skutková podstata spočívá v přisvojení si cizí věci (nikoli tedy v nabytí vlastnického práva) a tím ve způsobení majetkové škody. Trestným činem žalobce nebyla žalované způsobena pouze škoda spočívající v hodnotě pozemků vyvedených z jejího majetku. V důsledku trestné činnosti žalobce ztratila žalovaná možnost pozemky užívat, hospodařit na nich, těžit dřevo, pobírat dotace apod., pozemky byly navíc znehodnoceny v důsledku nevhodného hospodaření. Tato škoda v době vydání trestního rozsudku existovala a žalobce měl povinnost ji uhradit. Majetková škoda je součástí skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, proto je žalobce povinen nahradit žalované veškeré škody způsobené tímto trestným činem. Žalobci nebyla v trestním řízení uložena povinnost zaplatit žalované cenu odňatých pozemků, byla mu uložena náhrada škody způsobené trestným činem, která zahrnuje i další škody způsobené žalované. Zrušením výroku o náhradě škody v trestním rozsudku nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované, protože žalobce plnil povinnost k náhradě škody, kterou žalované svým trestným činem způsobil. Žalovaná dále namítla, že jí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu byla uložena povinnost platit úroky z prodlení od 11. 3. 2010. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 může v případě plnění podle rozhodnutí, které bylo později zrušeno, vzniknout bezdůvodné obohacení teprve okamžikem, kdy bylo rozhodnutí zrušeno. V daném případě mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení žalované nejdříve 23. 2. 2016, kdy byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 8/2016, zrušen výrok trestního rozsudku o náhradě škody. Žalovaná konečně namítla, že věc měla být posouzena podle základních zásad občanského práva uvedených v § 1 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též pouze „o. z.“), které by se měly aplikovat podle § 3030 o. z. i ve věcech posuzovaných podle minulého občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého a protiprávního jednání. Žalobce nejprve vyvedl předmětné pozemky z dispozice žalované a poté na nich on, resp. jeho příbuzní po dobu devíti let hospodařili, čemu žalovaná nemohla nijak zabránit. Žalovaná neměla žádnou reálnou šanci zabránit tomu, aby žalobce těžil ze svého protiprávního jednání, k této skutečnosti měl odvolací soud přihlédnout při rozhodování, zda vůbec, popř. kolik je žalovaná povinna vrátit žalobci z poskytnuté náhrady škody. Z uvedených důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., který byl dovoláním napaden, i ve výroku III., který je na napadeném výroku závislý (§ 242 odst. 1, odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalované, že odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku vzniku jejího bezdůvodného obohacení, k němuž došlo zrušením výroku o náhradě škody v trestním rozsudku.
Podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též pouze „obč. zák.“), bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudním rozhodnutím, závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, tato rozhodnutí jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Na těchto závěrech setrval Nejvyšší soud i v rozsudku velkého senátu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, ve kterém uzavřel, že plnil-li žalovaný na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.
V daném případě zaplatil žalobce žalované částku 1.465.450 Kč podle výroku o náhradě škody v trestním rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007, č. j. 6 T 8/2006-2697, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 23/2008), tento výrok byl následně v trestním řízení pravomocně zrušen (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č. j. 6 T 8/2006-3382, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 8/2016). Náhrada škody podle trestního rozsudku představovala kompenzaci za předmětné pozemky, které byly, resp. měly být vyvedeny z majetku žalované kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2001, kterou žalobce uzavřel jako tehdejší jednatel žalované. Kupní smlouva ze dne 27. 3. 2001 však byla absolutně neplatným právním jednáním, na jehož základě k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům nedošlo, žalovaná tedy o své vlastnické právo k pozemkům nepřišla a škoda spočívající ve snížení jejího majetku o hodnotu pozemků jí nevznikla. Z uvedeného plyne, že žalobce uhradil žalované škodu spočívající ve snížení jejího majetku o hodnotu předmětných pozemků na základě vykonatelného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, právní důvod tohoto plnění přitom nespočíval ani v hmotném právu, protože povinnost žalobce k náhradě této škody podle hmotného práva neexistovala.
Nelze souhlasit se žalovanou, že povinnost žalobce k náhradě škody uložená žalobci trestním rozsudkem zahrnovala veškeré škody způsobené trestným činem žalobce, včetně náhrady za ztrátu možnosti pozemky užívat či náhrady za znehodnocení pozemků v důsledku nevhodného hospodaření. V daném případě splnil žalobce povinnost k náhradě škody podle trestního rozsudku, pro posouzení věci je proto rozhodné, jakým způsobem byla povinnost žalobce v trestním rozsudku vymezena. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že z odůvodnění trestního rozsudku plyne, že náhrada škody představovala kompenzaci za zpronevěřené pozemky (proto byla výše náhrady stanovena obecnou cenou předmětných pozemků), o náhradě jiných škod způsobených žalované se v trestním řízení nejednalo. Uvedeným skutkovým závěrem odvolacího soudu je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2014). V daném případě tedy žalobce plnil pouze náhradu škody, která měla být žalované způsobena odnětím pozemků, tato škoda však žalované podle hmotného práva nevznikla, a proto zrušením výroku o náhradě škody v trestním rozsudku odpadl právní důvod takového plnění. Vzniklo-li žalované v důsledku trestného činu žalobce také právo na náhradu další škody, která nebyla předmětem trestního řízení, jedná se o další samostatné právo žalované, na které však plnění žalobce poskytnuté podle trestního rozsudku nesměřovalo.
Neobstojí ani námitka žalované, že věc má být podle § 3030 o. z. posouzena (také) podle základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I. nového občanského zákoníku, konkrétně podle § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. K této námitce je třeba předně uvést, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až § 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Vznik právních vztahů a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V daném případě se právní vztah účastníků řídí minulým občanským zákoníkem (když plnění žalobce bylo poskytnuto před 31. 12. 2013), argumenty, které žalovaná vztahuje k vybraným ustanovením nového občanského zákoníku a jejich aplikovatelnosti v projednávané věci, se proto nemohou prosadit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1987/2016). V daném případě však není ani zřejmé, z čeho žalovaná dovozuje nepoctivost postupu žalobce a jeho požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce v řízení uplatňuje pouze právo na vrácení plnění poskytnutého na náhradu škody, která žalované nevznikla (žalobcem uplatněné právo tedy nevzniklo v důsledku jeho trestné činnosti, ale v důsledku toho, že plnil žalované dluh, který neměl). Stejně tak neměl postup žalobce při vymáhání práva na vydání bezdůvodného obohacení vliv na možnost žalované požadovat po žalobci jiné škody, které jí trestnou činností žalobce (případně) vznikly. Veškeré skutečnosti, která žalovaná nyní namítá (zejm. nemožnost zjistit po určitou dobu skutečný rozsah škod či osobu povinného), mohly (a měly) být uplatněny při vymáhání těchto práv, nejedná se však o relevantní námitky proti právu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které je vázáno na způsobení jiné škody (škody za ztrátu pozemků), jež existuje samostatně vedle případných dalších škod majících původ v trestné činnosti žalobce.
Z výše uvedeného plyne, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení žalované, k němuž došlo zrušením výroku o náhradě škody v trestním rozsudku, byla odvolacím soudem rozhodnuta v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání žalované odmítnout, pokud směřovalo proti té části výroku II. napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 1.465.450 Kč (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalované bylo nicméně shledáno přípustným i důvodným ve vztahu k té části výroku II. napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení, protože otázku počátku prodlení žalované posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak bylo uvedeno výše, praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že plnil-li žalovaný na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejm. rozsudek ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Vzniká-li bezdůvodné obohacení až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, nemůže se před tímto okamžikem dostat obohacený do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení a nemůže mu ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.).
V daném případě byl výrok trestního rozsudku o náhradě škody zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č. j. 6 T 8/2006-3382, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 8/2016, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2016, pokud tedy odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit úroky z prodlení již od 11. 3. 2010, postupoval v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že ve věci nejsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v části výroku II., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7 % z částky 1.465.450 Kč od 11. 3. 2010 do zaplacení, jakož i v navazujícím výroku III. o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-