// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 21.02.2018
Povaha a postupitelnost nároku poškozeného vůči pojišťovně škůdce
Je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž pojistným plněním.
Smlouvu, kterou poškozený výslovně postoupí (jen) svoji pohledávku vůči pojistiteli, nelze bez dalšího vykládat jako současné postoupení pohledávky poškozeného proti škůdci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 564/2017, ze dne 29. 11. 2017
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1,2 zák. č. 168/1999 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 222.704 Kč, sestávající z nároku na náhradu spoluúčasti za opravu vozidla žalobce v částce 36.224 Kč, částky 106.480 Kč na náhradu nákladů za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy, částky 50.000 Kč představující kompenzaci za znehodnocení nabouraného vozidla opravou a částky 30.000 Kč na náhradu morální a psychické újmy žalobce utrpěné v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 13. 4. 2013. Při této nehodě se střetla vozidla žalobce a žalovaného pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku u vedlejší účastnice.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 18 C 145/2015-66, zamítl žalobu na zaplacení částek 142.704 Kč, 50.000 Kč a 30.000 Kč s příslušenstvím, uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení vedlejší účastnici na straně žalovaného a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Spornou byla mezi účastníky především otázka zavinění dopravní nehody. Po skutkové stránce soud z žalobcem předložených důkazů dovodil, že jediným viníkem dopravní nehody byl žalobce, neboť žalovaný neporušil povinnost dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní komunikaci a bylo to vozidlo žalobce, které bezdůvodně vybočilo ze svého jízdního pruhu na tramvajový pás a narazilo do vozidla žalovaného dávajícího přednost vozidlům jedoucím v jízdním pruhu určeném pro vozidla vedle tramvajového pásu. Obvodní soud na prvním jednání označil žalobní tvrzení za nedostatečná a vyzval žalobce dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení o rozhodných skutečnostech, žalobce však svá tvrzení přiléhavě nedoplnil ani neoznačil odpovídající důkazy na podporu svých tvrzení. Obvodní soud konstatoval, že žalobce uzavřel dne 7. 6. 2013 smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 106.480 Kč vůči vedlejší účastnici na straně žalovaného, představující výši uplatněných a prokázaných nároků souvisejících se škodou, která mu vznikla při dopravní nehodě. Žalobce proto pozbyl aktivní legitimaci k vymáhání této částky, neboť poškozený má primárně právo na náhradu škody vůči škůdci, za něhož v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla plní pojistitel, předmětem smlouvy o postoupení je tedy zjevně pohledávka žalobce proti žalovanému, jíž by v případě přiznání nároku byla povinna plnit vedlejší účastnice z titulu sjednaného pojištění. Žalobce tedy postoupením pohledávky na zaplacení náhrady nákladů na zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy pozbyl nárok vůči žalovanému, žádnou jinou pohledávkou vzniklou z téhož titulu již žalobce nedisponuje. Ohledně zbývajících nároků soud žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal žádnou z podmínek odpovědnosti za škodu, tedy protiprávní jednání žalovaného, rozsah a výši škody ani příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalovaného, ačkoli byl soudem poučen, a tedy neunesl důkazní břemeno ani povinnost tvrzení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2016, č. j. 51 Co 320/2016-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu závěr, že jediným viníkem dopravní nehody byl žalobce, učinil obvodní soud bez jakýchkoli relevantních důkazů a aniž provedl další navrhované důkazy. Tento závěr je přitom v rozporu s výsledky správního řízení, jež sice neskončilo pravomocným uznáním viny žalovaného, ale bylo vedeno proti žalovanému jakožto viníku dopravní nehody. Odvolací soud dále uvedl, že pokládá důkazní návrhy žalobce za dostatečné, pokud předložil výsledek šetření správního orgánu a připojil se k návrhu vedlejšího účastníka na vypracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně pochybil i v otázce aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku z titulu škody vzniklé mu půjčovným vůči žalovanému; pokud žalobce postoupil svůj nárok vůči pojistiteli z titulu „povinného ručení“ ve výši „půjčovného“ za náhradní automobil na třetí osobu, nezbavil se nároku na náhradu škody z téhož důvodu vůči žalovanému. Ohledně nároků žalobce za znehodnocení vozidla, za morální a psychickou újmu a nákladů vynaložených na opravu vozidla z titulu spoluúčasti, odvolací soud uzavřel, že v případě prokázání zavinění žalovaného na dopravní nehodě má žalobce na tyto částky nárok, a bude na žalobci, aby nabídl další důkazy k prokázání oprávněnosti a výše těchto nároků, včetně návrhu na prokázání psychické újmy například lékařskými zprávami.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zdůvodnil tím, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, jež dovolatel podrobně specifikoval. Nesouhlasí především s názorem, že soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu na základě nedostatečných důkazů, neboť obvodní soud provedl všechny žalobcem navržené důkazy. Soud vyhodnotil všechny provedené důkazy a svůj závěr o tom, že žalovaný neporušil právní povinnost, podrobně odůvodnil, postupoval tedy na rozdíl od odvolacího soudu v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu k nárokům na zaplacení morální újmy a znehodnocení vozidla žalobce netvrdil a neprokazoval téměř ničeho, ani po poučení ve smyslu § 118a a § 119 o. s. ř., neunesl tedy důkazní břemeno a žaloba byla správně zamítnuta. Rovněž ve vztahu k nároku na náhradu škody představující půjčovné za náhradní vozidlo byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně nezbytnosti a účelnosti nákladů vynaložených na zapůjčení náhradního vozidla, jakož i k otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku. Ani této výzvě žalobce nedostál, obvodní soud proto žalobu v této části zamítl jednak z důvodu, že žalobce neprokázal naplnění podmínek odpovědnosti za škodu, jednak pro nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku na půjčovné, neboť postoupení pohledávky vůči pojišťovně nezpůsobuje ztrátu hmotněprávního oprávnění žalobce vymáhat tuto částku vůči žalovanému. Dle dovolatelem citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně nároku poškozeného vůči pojistiteli škůdce má poškozený vůči této pojišťovně pouze samostatné právo uplatnit svůj nárok na náhradu škody u jiné osoby než je škůdce, ale toto právo není majetkové povahy, a proto jej nelze vyjádřit jako pohledávku převoditelnou na třetí osobu. Nelze jej chápat jako nárok na pojistné plnění, neboť tento nárok má pouze škůdce, jenž je ve smluvním vztahu s pojistitelem. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou zodpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, ale nemůže být zároveň ani plněním pohledávky poškozeného na pojistné plnění dle pojistné smlouvy mezi pojistitelem a pojištěným (škůdcem). Jinými slovy závěr odvolacího soudu, že poškozený má jak nárok na náhradu škody vůči škůdci, tak samostatně převoditelný nárok vůči pojistiteli odpovídající té samé škodě, by vedl ke dvojímu plnění z téhož titulu. I kdyby byl žalobce aktivně legitimován k uplatnění nároku na půjčovné, musel by prokázat kromě naplnění obecných předpokladů odpovědnosti za škodu rovněž nutnost a účelnost vynaložených nákladů na zapůjčení náhradního vozidla. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání do usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně co do částek 36.224 Kč, 50.000 Kč a 30.000 Kč s příslušenstvím, není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Byl-li odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně o nárocích na náhradu škody sestávající ze čtyř samostatných nároků – nákladů na zapůjčení náhradního vozidla ve výši 106.480 Kč, náhrady nákladů za opravu vozidla ve výši 10% spoluúčasti v částce 36.224 Kč, znehodnocení bouraného vozidla ve výši 50.000 Kč a náhradu morální a psychické újmy v částce 30.000 Kč (k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahují kromě nároku na náhradu půjčovného za náhradní vozidlo ostatní nároky 50.000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné, a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání co do částky 106.480 Kč s příslušenstvím je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky povahy a postupitelnosti nároku poškozeného vůči pojišťovně škůdce, jež dosud nebyla v daných skutkových souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Podle § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění ke dni dopravní nehody (13. 4. 2013) se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.
Ve vztahu k přímému nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. je judikatura ustálena na závěru, že je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž pojistným plněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn 32 Cdo 4765/2010, a v procesních souvislostech zejména usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 21 Co 139/2009, publikované pod č. 81/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto závěry citoval ve svém rozsudku rovněž soud prvního stupně.
V rozsudcích z 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné shodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Tedy neobstojí ani názor, že smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 7. 6. 2013 lze vyložit jako postoupení pohledávky žalobce vůči žalovanému, neboť takový výklad odporuje jak znění předmětné smlouvy, tak jednoznačně projevené vůli žalobce. V konečném důsledku je tak správný právní názor odvolacího soudu, že neobstojí závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce ohledně částky 106.480 Kč odůvodněný postoupením této pohledávky žalobcem na třetí osobu.
Dovolání je však přípustné i důvodné, pokud jde o správnost závěrů odvolacího soudu ohledně neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně, pokynů k provedení dalších důkazů a vázanosti soudu výsledky přestupkového řízení, neboť v tomto směru odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Soud prvního stupně provedl všechny žalobcem navržené důkazy, jakož i důkazy předložené žalovaným a vedlejší účastnicí. Pouze návrh na zadání znaleckého posudku z oboru doprava, zjišťování příčin nehod, navržený vedlejší účastnicí jen pro případ pochybnosti, že žalovaný dopravní nehodu nezavinil, odmítl obvodní soud pro nadbytečnost, neboť z již provedených důkazů měl za prokázané, že žalovaný neporušil povinnost dát přednost v jízdě.
Soud prvního stupně podrobně rozvedl v kontextu provedených důkazů (Protokol o nehodě v silničním provozu a Doplnění a změny v protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 23. 5. 2014, situačního plánku, Oznámení o škodné události pojištěného ze dne 15. 4. 2013, svědecká výpověď Z. K.) svůj skutkový závěr, že obě vozidla se nacházela v době střetu i v postavení po střetu na tramvajovém pásu, a proto má za to, že žalovaný zastavil, aby dal žalobci přednost v jízdě po hlavní pozemní komunikaci, žalobce však nejel po hlavní pozemní komunikaci ve svém pruhu, ale zcela nedůvodně vybočil ze svého pruhu na tramvajový pás, kde narazil do stojícího vozidla žalovaného, přičemž žalobce nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, jak se jeho vozidlo ocitlo na tramvajovém pásu. Naopak závěr odvolacího soudu, že dedukce soudu prvního stupně jsou ničím nepodložené, bez podkladu v provedeném dokazování, je pro nedostatek srozumitelně vyjádřených konkrétních důvodů nepřezkoumatelný a nepodložený.
Neobstojí ani názor odvolacího soudu, že není-li v řízení objektivně možno zjistit viníka dopravní nehody, je třeba nechat vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy. Závěr o tom, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu, nikoli znalci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody. Byl-li nehodový děj objasněn jinými důkazy, je znalecký posudek nadbytečný. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dle právních předpisů sám posoudí, kdo porušil právní povinnost a zavinil dopravní nehodu. Je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014). Žalobce provedení znaleckého posudku ani nenavrhoval, za takový návrh nelze považovat jeho vyjádření, že proti provedení takového důkazu navrženého vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá námitky.
Dle § 135 odst. 1 o. s. ř. by soud byl vázán pouze pravomocným rozhodnutím o správním deliktu či přestupku. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, respektive bylo-li vydáno jiné rozhodnutí, není jím soud vázán, a je oprávněn na základě provedených důkazů učinit vlastní závěr o viníkovi dopravní nehody, a to i odlišný od závěru správního orgánu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4686/2015, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, či ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je též případ, kdy odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátí k dalšímu řízení, aniž byly splněny předpoklady takového postupu stanovené procesními předpisy.
Podle § 219a odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem,
d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
Odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4); ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno.
Odvolací soud v projednávané věci zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219a odst. 2 písm. b) a § 219a odst. 2 o. s. ř.
Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci je založeno na závěru, že soud prvního stupně bez relevantních důkazů a skutkových zjištění uzavřel, že dopravní nehodu zavinil svým jednáním sám žalobce. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nepříliš zřetelně rozlišil závěry o skutkovém stavu od právního posouzení, jednoznačně se z něj podává, že soud neshledal na straně žalovaného porušení právní povinnosti, neboť žalovaný dal žalobci přednost v jízdě, a pokud by žalobce jel ve svém jízdním pruhu, k předmětné škodě by nedošlo. Neshledal tedy u žalovaného ani porušení právní povinnosti, ani existenci příčinné souvislosti mezi skutečností, že žalovaný stál na tramvajovém pásu, a škodou vzniklou na vozidle žalobce. Rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo tedy z hlediska požadavků vymezených citovanou judikaturou možno považovat za nepřezkoumatelné.
Jak již bylo výše uvedeno, účastníky nebyl navržen žádný důkaz, jejž by bylo třeba provést a nebylo možné jej provést v odvolacím řízení (znalecký posudek z oboru dopravy žalobce nenavrhl a ke zjištění relevantních skutečností jej ani nebylo třeba provést), proto nebyly dány předpoklady ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení ani podle § 219a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné jen v té části, která směřovala proti výroku o nároku převyšujícím částku 50.000 Kč, a protože neshledal podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, v této části je zrušil a ve zbývajícím rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-