// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 01.12.2017
ÚS: Písemná forma dohody o narovnání
Zákonem stanovený požadavek, aby smlouva – jako je i dohoda o narovnání – měla písemnou formu, je s ohledem na princip ochrany autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny třeba chápat tak, že z písemných projevů stran musí být zjistitelné, že došlo ke shodě jejich vůle. Pokud by shodná vůle stran měla být projevena v jediném dokumentu či na jediné listině, musel by to zákon výslovně stanovit, jako to činil například u smluv o převodu nemovitosti (§ 46 odst. 2 obč. zák.; srov. obdobně § 561 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ohledně právních jednání týkajících se věcných práv k nemovitým věcem).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1653/17, ze dne 17. 10. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka pronajala v roce 1992 vedlejšímu účastníkovi prostory v domě, který vlastnila se svými příbuznými. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že vedlejší účastník nejprve pronajaté prostory na vlastní náklady zrekonstruuje a poté v nich bude provozovat restauraci. Nájem byl sjednaný na dobu 15 let. Strany si ujednaly, že po jeho skončení vedlejší účastník předá rekonstruované prostory stěžovatelce bez náhrady. S ohledem na to se strany rovněž dohodly, že vedlejší účastník nebude v prvních měsících platit nájemné vůbec a poté po dva roky jen v poloviční výši. Vedlejší účastník ovšem rekonstrukci nedokončil a neplatil nájemné, stěžovatelka proto nájemní smlouvu vypověděla. Vedlejší účastník později písemně prohlásil, že nepožaduje náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci, a stěžovatelka písemně prohlásila, že po něm nebude požadovat nezaplacené nájemné. Vedlejší účastník nicméně poté v roce 1995 podal proti stěžovatelce a dalším spoluvlastnicím žalobu, kterou se domáhal náhrady za prostředky, které vynaložil na rekonstrukci jejich domu. Obecné soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva byla neplatná, že stěžovatelka a vedlejší účastník svými prohlášeními neuzavřeli platnou dohodu, a jejich vztah proto vypořádaly jako bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu uložily stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 660 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Poukazuje mimo jiné na to, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s principem přednosti výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy.
A. Skutečnosti zjištěné obecnými soudy
2. Ze spisu a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka vlastnila spolu s dvěma svými příbuznými dům v Praze, její spoluvlastnický podíl činil dvě třetiny. Dne 27. července 1992 uzavřela stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci s vedlejším účastníkem nájemní smlouvu. Podle této smlouvy měl vedlejší účastník nejprve na své náklady provést stavební úpravy pronajatých prostor v domě stěžovatelky a jejích příbuzných. Poté měl v pronajatých prostorech poskytovat restaurační a související služby. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu 15 let. Strany se dohodly, že po skončení nájmu vedlejší účastník předá stěžovatelce rekonstruované prostory bez náhrady, ale současně bude první dva roky platit jen poloviční nájemné. Toto nájemné měl vedlejší účastník začít platit až po zahájení provozu restaurace, nejpozději však od dubna 1993.
3. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále též jen zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor), bylo možné místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat pouze po předchozím souhlasu národního výboru (později obecního úřadu). Dle § 3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu byla nájemní smlouva uzavřená bez tohoto souhlasu neplatná. Tento souhlas strany v době uzavření nájemní smlouvy neměly. Souhlas byl vydán až dodatečně dne 29. září 1992.
4. V prvním dodatku k nájemní smlouvě ze dne 10. listopadu 1992 strany potvrdily, že trvají na nájemní smlouvě i po souhlasu obecního úřadu.
5. Vedlejší účastník ovšem nakonec nedokončil stavební úpravy pronajatých prostor a neplatil ani nájemné, proto stěžovatelka nájemní smlouvu vypověděla a později proti němu byla podána žaloba na vyklizení. Mezitím probíhala mezi stranami jednání.
6. Dne 28. února 1995 předal vedlejší účastník stěžovatelce následující prohlášení: "Na základě požadavku [stěžovatelky] prohlašuji, že nepožaduji náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci suterénu a části přízemí [předmětné nemovitosti] s tím, že současně [stěžovatelka] nebude požadovat neuhrazené nájemné [...]. Součástí tohoto prohlášení jsou rovněž náklady, které byly vynaloženy na nákup části movitých věcí, které jsou do současné doby umístěny v suterénu a přízemí [předmětné nemovitosti], neboť beru na vědomí, že tyto věci převezme nový nájemce." V prohlášení se uvádí, že bylo sepsáno dne 18. února 1995. Podpis vedlejšího účastníka na této listině byl ověřen jeho tehdejším advokátem.
7. Další obsah této listiny je však mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem sporný. Stěžovatelka totiž předložila obecným soudům listinu, na níž za prohlášením vedlejšího účastníka následuje její prohlášení: "Přijímám a souhlasím", datované na 28. února 1995, pod kterým je její neověřený podpis. Podle vedlejšího účastníka na listině takové prohlášení nebylo.
8. Téhož dne, tedy 28. února 1995, nicméně stěžovatelka spolu s další spoluvlastnicí podepsala následující prohlášení: "V souvislosti s prohlášením, učiněným [vedlejším účastníkem] dne 18. 2. 1995 prohlašujeme, že se vzdáváme nároků na nezaplacené nájemné [...]". Podpisy stěžovatelky a další spoluvlastnice jsou ověřeny tehdejší advokátkou stěžovatelky.
9. Podle obecných soudů se strany téhož dne dále neformálně dohodly, že se novým nájemcem stane jimi dohodnutá osoba a že bude stažena žaloba na vyklizení proti vedlejšímu účastníkovi. Smlouva s novým nájemcem - společností, za kterou jednal příbuzný vedlejšího účastníka - byla ještě téhož dne skutečně uzavřena a později byla vzata zpět i žaloba na vyklizení podaná proti vedlejšímu účastníkovi.
10. Poté, ještě v roce 1995, vedlejší účastník podal u obecných soudů žalobu proti stěžovatelce a zbylým spoluvlastnicím a domáhal se, aby mu zaplatily 10 750 000 Kč jako náhradu za to, co do jejich domu investoval při rekonstrukci pronajatých prostor.
B. Řízení před obecnými soudy
11. Vzhledem k délce celého řízení před obecnými soudy a počtu vydaných rozhodnutí je podle Ústavní soud dostatečné zde zrekapitulovat jen poslední fázi řízení před obecnými soudy.
12. Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl v rozsudku ze dne 11. září 2009 k závěru, že nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je absolutně neplatná dle § 3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť k uzavření této smlouvy neměly strany předchozí souhlas obecního úřadu dle § 3 odst. 2 tohoto zákona. Vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem proto posoudil jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka a další spoluvlastnice získaly dle obvodního soudu zhodnocením jejich domu majetkový prospěch ve výši 8 980 000 Kč. Vedlejší účastník naproti tomu žádný prospěch nezískal, neboť pouze rekonstruoval prostory v domě a nezačal je užívat k podnikání. Vedlejšímu účastníkovi proto přiznal 8 980 000 Kč.
13. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2010 rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem, že nájemní smlouva je absolutně neplatná. Písemné prohlášení vedlejšího účastníka, že nežádá náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci pronajatých prostor, a písemné prohlášení stěžovatelky, že nebude požadovat neuhrazené nájemné, jsou dle městského soudu dva jednostranné, na sobě nezávislé úkony. Podle městského soudu tudíž nešlo ani o dohodu o prominutí dluhu podle § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), ani o dohodu o narovnání podle § 585 obč. zák. Neformální dohoda účastníků, že se novým nájemcem předmětných prostor stane jimi dohodnutá osoba a že vůči sobě nemají finančních nároků, podle městského soudu nemá zákonem požadovanou písemnou formu. Podle městského soudu byl totiž závazek mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem zřízen písemnou nájemní smlouvou, a v písemné formě by tedy dle § 585 odst. 2 obč. zák. musela být i dohoda o narovnání. Na druhou stranu však dospěl městský soud k závěru, že "účel a obsah této formálně neplatné dohody byl v řízení prokázán jako legitimní, respektující pravou vůli účastníků tohoto soukromoprávního vztahu". Podle městského soudu je tak "spravedlivé respektovat vůli účastníků vypořádat své vzájemné závazky, byť byla realizována formálně neplatnými úkony", a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z těchto důvodů nakonec městský soud kvalifikoval bezformální ujednání účastníků jako platnou dohodu o narovnání a dovodil, že vzhledem k této dohodě nemůže žalobě vedlejšího účastníka vyhovět.
14. Nejvyšší soud ovšem rozhodnutí městského soudu zrušil rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 666/2011 ze dne 6. 9. 2011. Podle Nejvyššího soudu strany mínily dohodou o narovnání upravit sporná práva založená nájemní smlouvou uzavřenou v písemné formě, a dle § 585 odst. 2 obč. zák. musela proto být i dohoda o narovnání písemná. Nedodržení písemné formy vyžadované zákonem má za následek absolutní neplatnost dohody podle § 40 obč. zák. Podle Nejvyššího soudu nejde o narušení principu autonomie vůle, protože tento princip může být proporcionálně omezen s ohledem na jiné základní právo nebo ústavní princip, v této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na nález sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429). Nález sp. zn. II. ÚS 87/04, na který poukázal městský soud, se podle Nejvyššího soudu týká otázky neplatnosti právního úkonu v případě jeho nedovolenosti dle § 39 obč. zák., nikoliv neplatnosti z důvodu nedodržení zákonem stanovené formy dle § 40 obč. zák.
15. Obvodní soud poté v napadeném rozsudku opět dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla neplatná dle § 3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, protože byla uzavřena bez souhlasu obecního úřadu dle § 3 odst. 2 tohoto zákona. Jelikož tato ustanovení výslovně stanovují, že je nutný předchozí souhlas obecního úřadu s uzavřením nájemní smlouvy, nehraje dle obvodního soudu roli ani skutečnost, že strany souhlas s nájmem později získaly. Dodatky k nájemní smlouvě byly sice uzavírány až po obdržení souhlasu, ale pouze odkazovaly na neplatnou smlouvu a samy neobsahovaly povinné náležitosti smlouvy stanovené v § 3 odst. 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Dále zopakoval, že stěžovatelka a vedlejší účastník neuzavřeli ani platnou dohodou o narovnání, a jejich vztahy vypořádal jako bezdůvodné obohacení. Vzhledem k učiněným zjištěním ohledně rozsahu obohacení, opírajícím se mimo jiné o znalecké posudky, uložil stěžovatelce, aby z toho titulu zaplatila vedlejšímu účastníkovi 7 660 000 Kč (napadená část výroku I) a aby vzhledem k výsledku řízení nahradila České republice náklady řízení ve výši 33 415,68 Kč (napadená část výroku V).
16. Městský soud v napadené části výroku svého rozsudku potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v napadených výrocích. Ztotožnil se se závěry o neplatnosti nájemní smlouvy i dohody o narovnání.
17. Nejvyšší soud poté napadenou částí výroku II svého usnesení odmítl dovolání stěžovatelky v části týkající se věci samé jako nepřípustné. Závěr o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci souhlasu obecního úřadu je dle Nejvyššího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a závěr o neplatnosti dohody o narovnání pak vychází z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu nebylo možné od neplatné nájemní smlouvy oddělit ujednání, podle kterého měl vedlejší účastník odevzdat rekonstruované prostory bez náhrady. Vedlejší účastník by totiž dle Nejvyššího soudu takové ujednání neuzavřel, kdyby věděl, že se nestane nájemcem rekonstruovaných prostor. Námitky stěžovatelky týkající znaleckých posudků a toho, o kolik byla zhodnocena předmětná nemovitost a jak velký prospěch získal vedlejší účastník užíváním této nemovitosti, představují podle Nejvyššího soudu pouze polemiku se skutkovými zjištěními a nemohou být důvodem dovolání.
II. Argumentace stran
18. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dle judikatury Ústavního soudu má být neplatnost smlouvy výjimkou, nikoliv zásadou, a že prioritu má mít takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy. Odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) a připomíná, že jde o výkladový princip uznávaný již v římském právu. Obecné soudy dovodily neplatnost nájemní smlouvy kvůli tomu, že strany neměly předchozí souhlas obecního úřadu vyžadovaný podle § 3 odst. 2 a 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Stěžovatelka však namítá, že tento souhlas získaly strany dodatečně 29. září 1992, a to z toho důvodu, že k provozování restaurace v pronajatých prostorách mělo dojít až po dokončení jejich rekonstrukce. Navíc v dodatku k nájemní smlouvě ze dne 10. listopadu 1992 strany uvedly, že "souhlasí se zněním původně uzavřené smlouvy o nájmu po udělení souhlasu". Podle stěžovatelky tak strany zjevně jednaly tak, aby jejich smluvní ujednání bylo a zůstalo platné, což tehdy bylo v jejich zájmu.
19. Princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, by se dle stěžovatelky měl uplatnit i v případě dohody o narovnání, respektive ukončení sporů a prominutí dluhů. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastník se svým prohlášením ze dne 18. února 1992 vzdal svých práv na náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci domu, a tedy i protihodnoty za zhodnocení domu, s tím, že ani stěžovatelka nebude požadovat neuhrazené nájemné. Podle stěžovatelky je na této listině i přijetí a souhlas stěžovatelky ze dne 28. února 1995. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že téhož dne se písemným prohlášením spolu s další spoluvlastnicí vzdaly nároku na nezaplacené nájemné vůči vedlejšímu účastníkovi. Dle stěžovatelky se tak strany dne 28. února 1995 vzájemným předáním těchto prohlášení dohodly na narovnání dle § 585 obč. zák., případně uzavřely platnou dohodu o prominutí dluhů dle § 574 obč. zák. Stěžovatelka podotýká, že téhož dne byla uzavřena nová nájemní smlouva s příbuzným vedlejšího účastníka, který rekonstrukci domu dokončil a následně v něm začal provozovat restauraci, a že žaloba na vyklizení vůči vedlejšímu účastníkovi byla rovněž vzata zpět.
20. Dohoda o narovnání by měla být dle stěžovatelky považována za platnou i s ohledem na zásadu pacta sunt servanda, v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63). Stěžovatelka popírá názor Nejvyššího soudu (bod 14 výše), že se tento nález týká pouze problematiky neplatnosti právního úkonu v případě nedovolenosti, nikoliv nedodržení formy. Nedovolenost právního úkonu totiž dle stěžovatelky představuje výraznější porušení práva než nedodržení zákonem stanovené formy.
21. Stěžovatelka dále namítá, že pokud by nájemní smlouva byla absolutně neplatná, následná dohoda o narovnání by se týkala práv, která nebyla založena písemnou (nájemní) smlouvou, ale vznikla pouze v důsledku provedení stavebních prací na náklady vedlejšího účastníka. V takovém případě § 585 odst. 2 obč. zák. nevyžaduje písemnou formu dohody o narovnání.
22. Stěžovatelka připomíná rovněž zásadu souladu výkonu práv s dobrými mravy dle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553). Vedlejší účastník podle stěžovatelky dosáhl toho, že vůči němu nebyl vymáhán dluh na nájemném, žaloba na vyklizení podaná proti němu byla vzata zpět a nová nájemní smlouva byla uzavřena s jeho příbuzným. Vedlejší účastník odmítl dodržet jedinou část dohody, která pro něj sama o sobě nebyla příznivá.
23. Nakonec stěžovatelka ve své stížnosti vznáší i námitky proti tomu, jakým způsobem obecné soudy určily míru zhodnocení předmětné nemovitosti, jak hodnotily důkazy a jakým způsobem přistupovaly ke znaleckým posudkům, uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami a že Nejvyšší soud pochybil, když část jejího dovolání označil za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními.
24. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadených rozhodnutí a uvedl, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy a dohody o narovnání je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Podle Nejvyššího soudu měla být dohoda o narovnání mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena v písemné formě, neboť narovnání se týkalo právních vztahů vzniklých na základě písemné nájemní smlouvy. Na požadavek písemné formy nemá dle Nejvyššího soudu vliv ani skutečnost, že dle obecných soudů je nájemní smlouva neplatná. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu je řešení daných otázek v souladu i s náhledem Ústavního soudu na tuto problematiku. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000 ze dne 5. 6. 2000, jímž byl aprobován závěr obecných soudu o platnosti dohody o narovnání uzavřené v písemné formě a narovnávající vztahy právě z neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor kvůli chybějícímu souhlasu obecního úřadu. Dále Nejvyšší soud uvádí, že se nemohl zabývat námitkami směřujícím proti skutkovým zjištěním a vzhledem k nepřípustnosti dovolání se nemohl věnovat ani případným vadám řízení. Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
25. Městský soud uvedl, že námitky stěžovatelky nedosahují ústavněprávní dimenze a že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů o neplatnosti nájemní smlouvy a dohody o narovnání a rovněž se skutkovými zjištěními ohledně výše bezdůvodného obohacení. Podle městského soudu však dokazování proběhlo v souladu s procesními předpisy. Městský soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
26. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí a obsah spisu.
27. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelka pouze opakuje argumentaci, se kterou se již vypořádaly obecné soudy. Podle vedlejšího účastníka bylo sice řízení relativně dlouhé, ale jinak byly záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces dodrženy. Závěr o neplatnosti dohody o narovnání je dle vedlejšího účastníka v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a je v souladu s ústavou, jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu (pozn. Ústavního soudu: jde o usnesení) sp. zn. II. ÚS 212/08 ze dne 9. 10. 2008. Ústavní stížnost by proto dle vedlejšího účastníka měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
28. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice, neboť kromě odkazů na napadená rozhodnutí nebyly argumenty v nich vznesené podstatné pro posouzení ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
29. Ústavní stížnost splňuje stanovené náležitosti, a je tedy možné ji věcně projednat.
30. Stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, že nájemní smlouva ani dohoda o narovnání uzavřená s vedlejším účastníkem nejsou platné. Jejími námitkami je třeba se zabývat z pohledu čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť jak bude vyloženo dále, toto ustanovení chrání smluvní svobodu a autonomii vůle, a dále z hlediska dodržení zásady pacta sunt servanda (smlouvy je třeba dodržovat), která plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
31. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. obdobně čl. 2 odst. 4 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení vyjadřuje jeden ze základních strukturálních principů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Judikatura Ústavního soudu však z tohoto ustanovení rovněž dovodila subjektivní právo jednotlivce na svobodné jednání v zákonných mezích, tohoto práva se přitom lze přímo dovolávat, a to i v řízení o ústavní stížnosti [nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107); nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197); srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, body 23-31 a tam citovaná judikatura].
32. V rámci subjektivního práva plynoucího z čl. 2 odst. 3 Listiny je Ústavním soudem chráněna rovněž smluvní svoboda a princip autonomie vůle [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55); nález sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99), body 24-29; nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), bod 12; nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, body 19-22]. Při hodnocení soukromoprávních jednání, a zvláště smluv musí veřejná moc postupovat v souladu s těmito principy.
33. Při posuzování smluv je tak třeba upřednostňovat vůli stran před jejím projevem [nález sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131); nález sp. zn. II. ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009 (N 91/53 SbNU 171); nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197), body 25-29]. Současně je třeba vždy upřednostnit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157); nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213), body 10-11 a 16; nález sp. zn. II. ÚS 1470/12 ze dne 26. 11. 2013 (N 197/71 SbNU 343); či nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197), zejména bod 27]. Tento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva. Jak Ústavní soud připomněl v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, bodě 29, "[t]ento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního".
34. Ústavní soud zdůrazňuje, že "závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. [...] Důležitou roli [...] hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu" [nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213), bod 11]. Orgán veřejné moci se porušení čl. 2 odst. 3 Listiny "dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem [podústavního] práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat" [nález sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)].
35. Tyto principy byly plně respektovány i v nejnovější judikatuře Ústavního soudu [viz kromě již citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15, bodů 23-31, i nález sp. zn. II. ÚS 3646/13 ze dne 3. 1. 2017, bod 30; nález sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. 7. 2017, body 20-33; či nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017, body 19, 26 a 29). Týkají se pochopitelně i dohod o narovnání jako zvláštního typu smluv; Ústavní soud ostatně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. 7. 2017 dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3 Listiny tím, že v důsledku přílišného formalismu považovaly dohodu o narovnání za neplatnou pro neurčitost, aniž by zohlednily vůli smluvních stran (body 35-36).
36. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž dovodil, že z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá zásada pacta sunt servanda (smlouvy je třeba dodržovat) a že této zásady je možné se dovolávat i v řízení o ústavní stížnosti [viz již nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197); nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, body 48 a 54; nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017, body 29 a 33]. Jak Ústavní soud připomněl v nálezu sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 140/58 SbNU 163), bodě 37, soukromé právo je - vedle autonomie vůle - založeno právě na zásadě pacta sunt servanda, která bývá dokonce považována "za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo". Ochrana autonomie vůle dle čl. 2 odst. 3 Listiny zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. Avšak v případech, kdy dojde ke shodě takto projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která garantuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z této smlouvy.
37. V projednávaném případě stěžovatelka argumentuje, že nájemní smlouva i následná dohoda o narovnání jsou platné. Ústavní soud se bude nejprve zabývat tím, zda obstojí názor obecných soudů o neplatnosti dohody o narovnání. Kdyby totiž tato dohoda byla platná, právě ona by upravovala sporná práva a povinnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a nikoliv nájemní smlouva. Otázka platnosti nájemní smlouvy by pak nebyla podstatná pro řešení věci.
38. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nebyla uzavřena platná dohoda o narovnání. Obecné soudy vyšly z toho, že narovnání mělo upravit právní vztahy vzniklé na základě písemné nájemní smlouvy, a proto by i narovnání muselo mít dle § 585 odst. 2 obč. zák. písemnou formu. Podle tohoto ustanovení totiž platilo, že pokud byl "dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně". Dle obecných soudů na tom nic nemění skutečnost, že podle nich byla nájemní smlouva absolutně neplatná. Obecné soudy dále zjistily, že vedlejší účastník písemně prohlásil, že nebude požadovat náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci, a že i stěžovatelka písemně prohlásila, že se vzdává nároku na nezaplacené nájemné. Podle názoru obecných soudů však šlo o dva na sobě nezávislé právní úkony, nikoliv o dohodu obou stran ve smyslu § 585 odst. 1 obč. zák.
39. Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastník ve svém prohlášení z 18. února 1995, uvedl mimo jiné následující: "Na základě požadavku [stěžovatelky] prohlašuji, že nepožaduji náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci suterénu a části přízemí [předmětné nemovitosti] s tím, že současně [stěžovatelka] nebude požadovat neuhrazené nájemné". Toto prohlášení stěžovatelce předal na jednání dne 28. února 1995. Téhož dne stěžovatelka (spolu s další spoluvlastnicí) ve svém prohlášení uvedla následující: "V souvislosti s prohlášením, učiněným [vedlejším účastníkem] dne 18. 2. 1995 prohlašujeme, že se vzdáváme nároků na nezaplacené nájemné [...]". Obecné soudy přehlíží, že tato prohlášení jsou vzájemně provázána. Vedlejší účastník projevil ve svém písemném prohlášení vůli, aby zanikla jeho práva z toho, že za své finanční prostředky prováděl stavební úpravy v prostorách ve vlastnictví stěžovatelky, pokud po něm stěžovatelka nebude vyžadovat neuhrazené nájemné. Stěžovatelka poté výslovně odkázala na toto prohlášení vedlejšího účastníka a prohlásila, že nezaplacené nájemné po něm požadovat nebude. Z těchto písemných prohlášení je dle Ústavního soudu zjevné, že došlo ke shodě vůle vedlejšího účastníka a stěžovatelky; že vedlejší účastník svým prohlášením učinil návrh na uzavření dohody, který stěžovatelka svým prohlášením přijala.
40. Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovený požadavek, aby smlouva - jako je i dohoda o narovnání - měla písemnou formu, je s ohledem na princip ochrany autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny třeba chápat tak, že z písemných projevů stran musí být zjistitelné, že došlo ke shodě jejich vůle. Pokud by shodná vůle stran měla být projevena v jediném dokumentu či na jediné listině, musel by to zákon výslovně stanovit, jako to činil například u smluv o převodu nemovitosti (§ 46 odst. 2 obč. zák.; srov. obdobně § 561 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ohledně právních jednání týkajících se věcných práv k nemovitým věcem). Tím se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k otázce, o jakých náležitostech smlouvy musí strany projevit shodnou vůli, neboť to není podstatné pro řešený případ. V projednávaném případě je z písemného prohlášení vedlejšího účastníka a z prohlášení stěžovatelky zřejmé, že došlo ke shodě vůle stran upravit své vztahy dohodou, kterou obecné soudy kvalifikovaly jako narovnání. Závěr obecných soudů, že prohlášení stěžovatelky a vedlejšího účastníka jsou dva na sobě nezávislé jednostranné úkony a že k písemné dohodě o narovnání nedošlo, je v rozporu s vůlí, kterou stěžovatelka a vedlejší účastník projevili. Tímto hodnocením obecné soudy porušily princip autonomie vůle a smluvní svobody, a tedy i právo stěžovatelky podle čl. 2 odst. 3 Listiny. Na okraj Ústavní soud z hlediska podústavního práva podotýká, že § 46 odst. 2 obč. zák. výslovně stanovil obecné pravidlo, že "[p]ro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí". S tímto ustanovením se přitom obecné soudy v projednávaném případě nijak nevypořádaly, ačkoliv stěžovatelka před nimi tvrdila, že prohlášením vedlejšího účastníka a jejím prohlášením vznikla smlouva - dohoda o narovnání.
41. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že závěr o neplatnosti dohody o narovnání je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn. II. ÚS 212/08 ze dne 9. 10. 2008. Usnesení Ústavního soudu však nemají precedenční závaznost nálezů [viz podrobněji nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 88-89]. Navíc se toto usnesení vůbec netýká neplatnosti dohody o narovnání. Skutkově šlo v daném případě o neplatnost nájemní smlouvy, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti se v tomto usnesení Ústavní soud zabýval otázkou promlčení a tím, zda se stěžovatel domáhal peněžitého plnění z titulu nezaplaceného nájemného, bezdůvodného obohacení či jej odvozoval z vlastnického práva. Pro projednávaný případ tedy toto usnesení není významné.
42. Ústavní soud nepovažuje za nutné se za této situace zabývat dalšími námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že pokud je nájemní smlouva absolutně neplatná, dohoda o narovnání se týká bezformálně vzniklého závazku (bezdůvodného obohacení), a nemusí tedy mít písemnou formu (bod 21 výše). Avšak vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byla ve skutečnosti písemná forma dohody o narovnání dodržena (bod 40 výše), bylo by bezpředmětné se této otázce podrobně věnovat, neboť její řešení by nemělo žádný význam pro rozhodnutí věci. Stejně tak by bylo nadbytečné zabývat se námitkami stěžovatelky, které se týkají neplatnosti nájemní smlouvy či způsobu, jakým byl zjišťován a hodnocen skutkový stav potřebný pro vypořádání jejího vztahu s vedlejším účastníkem dle úpravy o bezdůvodném obohacení, neboť závěr obecných soudů o neplatnosti narovnání z ústavního hlediska neobstál. Obecné soudy se proto budou muset zabývat případem znovu a přitom budou vázány právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu.
43. Ústavní soud tedy shrnuje, že obvodní soud v rozporu s principy autonomie vůle a smluvní svobody chráněnými čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy dospěl k závěru, že strany neuzavřely platnou dohodu o narovnání. Na základě tohoto ústavněprávně vadného závěru poté vypořádal vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jako bezdůvodné obohacení a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 660 000 Kč (napadená část výroku I rozsudku obvodního soudu) a vzhledem k tomuto výsledku řízení i povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 33 415,68 Kč (napadená část výroku V rozsudku obvodního soudu). Městský soud v rozporu s uvedenými principy tyto části výroků obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud neposkytl v rozporu s čl. 4 Ústavy ochranu těmto principům a v popsaném rozsahu odmítl dovolání stěžovatelky (napadená část výroku II usnesení Nejvyššího soudu). Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
44. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že od zahájení civilního řízení uběhlo již více než dvacet let, a proto je třeba, aby obecné soudy při novém projednávání věci rozhodly co nejdříve.
45. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl, neboť shledal, že napadenými částmi výroků bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny, a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené části výroků zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US