// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 26.10.2016
K započtení pohledávky v exekučním řízení
Ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. je ustanovením k § 580 obč. zák. speciálním, avšak jen co do otázky vzájemnosti pohledávek způsobilých k započtení. Nepředstavuje v intencích exekučního řízení „obranu“ proti samotnému započtení ve smyslu § 580 obč. zák.
K započtení může dojít i v exekučním řízení (ve výkonu rozhodnutí), a to bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem výkonu rozhodnutí/exekuce, nebo až po jeho vydání. Zanikla-li exekvovaná pohledávka v důsledku zápočtu, je eventuálně na místě exekuční řízení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., případně ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., došlo-li k setkání pohledávek způsobilých k započtení před vydáním rozhodnutí, ohledně zaniklé pohledávky zastavit. Obrana oprávněného v podobě „započtení proti započtení“ v intencích exekučního řízení vedeného pro vymožení již ex tunc zaniklé pohledávky není možná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5443/2015, ze dne 1. 7. 2016
Dotčené předpisy:
§ 580 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 529 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 268 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4. dubna 2012, č. j. 36 EXE 855/2012-34, nařídil exekuci na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 3 312 981,80 Kč s příslušenstvím, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou určeny pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Markétou Havlíkovou (dále jen „soudní exekutorka“), na základě „vykonatelného“ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2011, č. j. 32 Cm 17/2007-313, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 1 Cmo 183/2011-359.
Usnesením ze dne 5. září 2014, č. j. 36 EXE 855/2012-344, Obvodní soud pro Prahu 5, opětovně poté, co bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2014, č. j. 62 Co 329/2014-333, zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 2014, č. j. 36 EXE 855/2012-312, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, zamítl návrhy povinné na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že po nařízení exekuce povinná provedla dne 20. dubna 2012 jednostranný zápočet své splatné pohledávky, kterou má za oprávněnou, ve výši 4 000 000 Kč, a to z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. dubna 2012. Toto postoupení bylo oprávněné řádně ve smyslu ustanovení § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), oznámeno listinou nazvanou „započtení vzájemných pohledávek“ ze dne 20. dubna 2012, z níž vyplývá, že povinná učinila zápočet na základě postupní smlouvy sjednané dne 20. dubna 2012 mezi věřitelem oprávněné, společností SKANSKA a. s. se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303 (dále jen „věřitel oprávněné“), a povinnou (dále jen „postupní smlouva ze dne 20. dubna 2014“). Pohledávka, která byla postupní smlouvou na povinnou postoupena, je v listině o oznámení započtení dostatečně určitě specifikována. Je rovněž zřejmé, že povinná projevila vůli tuto pohledávku ve výši 4 000 000 Kč započíst oproti splatné pohledávce oprávněné, vyčíslené na částku 3 905 195,93 Kč. Z toho podle názoru obvodního soudu plyne, že započtení pohledávky povinnou je určitým právním úkonem (k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004). Pokud navíc postupitel oznámí dlužníkovi postoupení pohledávky, soud již nezkoumá, zda je smlouva o postoupení pohledávky platná či nikoliv. Relevantní je pouze splnění notifikační povinnosti postupitelem vůči dlužníkovi. I přes výše uvedené však obvodní soud návrhy povinné na zastavení zamítl, neboť došlo tentokrát ale ze strany oprávněné k dalšímu započtení. Oprávněná ve smyslu § 526 obč. zák. bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo postoupení a započtení pohledávky ve výši 4 000 000 Kč oznámeno, dne 3. května 2012 započetla oproti pohledávce povinné svou pohledávku ve výši 4 367 610 Kč, kterou měla vůči věřiteli oprávněné. K datu 3. května 2012 tak došlo k zániku pohledávek započtením, tj. pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, kterou započetla povinná oznámením o započtení ze dne 20. dubna 2012, a pohledávky oprávněné vůči povinné uplatněné ve výši 4 367 610 Kč, kterou oprávněná započetla oznámením ze dne 3. května 2012, a proto co do výše 4 000 000 Kč zanikla. Započtení pohledávky ve výši 4 367 610 Kč přitom nebrání ani to, že pohledávka byla uplatněna v samostatném nalézacím řízení, k tomuto obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněný pod číslem 21/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. 62 Co 34/2015-367, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. září 2014, č. j. 36 EXE 855/2012-344, potvrdil. Uvedl, že bylo postaveno najisto splnění notifikační povinnosti povinnou (postupitelky) vůči oprávněné ve smyslu ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. ohledně pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, k jejímuž postoupení z věřitele oprávněné na povinnou postupní smlouvou ze dne 20. dubna 2012 došlo. Za správný považuje závěr soudu prvního stupně ohledně určitosti právního úkonu (nyní jednání) v podobě jednostranného započtení pohledávky ve výši 4 000 000 Kč povinnou, stejně jako závěr ohledně zániku této pohledávky. Započtená pohledávka povinné ve výši 4 000 000 Kč zanikla v důsledku následně bez zbytečného odkladu po oznámení postoupení pohledávky ve výši 4 000 000 provedeného zápočtu oprávněné ze dne 3. května 2012. Toto další započtení lze rovněž považovat za určitý právní úkon (jednání), neboť v listině nazvané „Započtení vzájemných pohledávek ze den 3. 5. 2012“ je řádně označen povinný, listina je datována a podepsána jednatelem oprávněné. Z vlastního textu listiny je zřejmá vůle oprávněné učinit zápočet pohledávky ve výši 4 367 610 Kč vůči pohledávce věřitele oprávněné, která v listině byla řádně specifikována. Započtená pohledávka oprávněné byla způsobilá k započtení, existovala v době, kdy povinná oprávněné oznámila postoupení pohledávky ve výši 4 000 000 Kč a oprávněná si při jejím započtení počínala v souladu s ustanovením § 529 odst. 2 obč. zák. Zmiňované ustanovení je přitom v poměru speciality k obecné právní úpravě započtení pohledávek, provedené ustanovením § 580 obč. zák., k dřívějšímu zániku pohledávky povinné na základě § 580 obč. zák. proto nedošlo.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení otázky existence a zániku vzájemných pohledávek účastníků a účinnosti a pořadí zápočtů těchto pohledávek. Kompenzační projev oprávněné nesplňuje požadavky na určitost projevu vůle, ani žádnou z podmínek uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, a je tudíž neplatný. Oprávněná v něm totiž neoznačila žádnou započitatelnou pohledávku vůči věřiteli oprávněné (postupiteli), označení pohledávky toliko její výší a odkazem na nespecifikovanou reklamaci a žalobu není dostačující. Pohledávka oprávněné ve výši 4 367 610 Kč navíc nemohla být vůbec započtena proti pohledávce povinné ve výši 4 000 000 Kč, protože tato zanikla v důsledku kompenzačního projevu povinné provedeného již 20. dubna 2012. Započtení povinné ze dne 20. dubna 2012 předcházelo následnému započtení oprávněné. V důsledku v pořadí prvního započtení povinné exekvovaná pohledávka ve výši „3 905 195,93 Kč“ ve smyslu § 580 obč. zák. zanikla, druhé započtení oprávněnou na uvedeném již nemůže ničeho zvrátit. Ani z ustanovení § 529 odst. 1 a 2 obč. zák. nelze dovodit, že by později provedený zápočet oprávněnou, tj. „dlužníkem“ vůči povinné, tj. „postupníkovi“ měl přednost před zápočtem povinné/postupníka vůči oprávněné (dlužníku). K tomuto povinná dodává, že i kdyby přeci jen existence pohledávky povinné byla připuštěna, oprávněná povinné včas, tj. ve smyslu ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák bezodkladně, možnost započíst tuto její pohledávku neoznámila, učinila tak až současně s kompenzačním projevem dne 3. května 2012. „Bez zbytečného odkladu“ je přitom třeba vykládat ve smyslu „ihned“, pokud dřívějšímu oznámení podle § 529 odst. 2 obč. zák. nebrání překážky, nikoliv tedy až za 14 dní. Dovolatelka dále namítá, že oprávněnou započtená pohledávka je sporná, neboť je předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 128/2010. Vzhledem k této skutečnosti jednak nelze uvedenou pohledávku jakožto nejistou a neurčitou započíst, navíc je zde v důsledku dříve zahájeného řízení u Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 31 Cm 128/2010 dána překážka litispendence. Nadto oprávněný podle názoru dovolatelky ztratil právo na vyplacení exekvované pohledávky v důsledku exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem pro Prahu 5. S ohledem na výše uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. září 2014, č. j. 36 EXE 855/2012-344, změnil a rozhodl o zastavení exekuce, případně, pokud by sám o zastavení exekuce nerozhodl, aby obě tato usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání povinného se podáním ze dne 8. října 2015 vyjádřila oprávněná tak, že povinná vytváří zcela specifickou kategorii „pořadí zápočtů“, když tvrdí, že soudy upřednostnily zápočet oprávněné oproti zápočtu povinné. V posuzované věci se nejedná o upřednostňování, nýbrž o aplikaci § 529 odst. 2 obč. zák. Nelze proto přijmout tvrzení povinné, podle něhož již v době, kdy došlo k zápočtu ze strany oprávněné (3. května 2012), neexistovala pohledávka povinné ve výši 4 000 000 Kč, protože zanikla zápočtem ze strany povinné ze dne 20. dubna 2012. Ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. přestavuje výjimku z ustanovení § 580 obč. zák., je tudíž ustanovením speciálním, z uvedeného důvodu proto nemohlo dojít k zániku pohledávky povinné ve výši 4 000 000 Kč ve smyslu § 580 obč. zák. Jestliže nedošlo k zániku pohledávky povinné, pak oprávněná započetla svou pohledávku ve výši 4 367 610 Kč vůči této pohledávce povinné, čímž došlo k zániku obou těchto pohledávek a původně v exekučním řízení vymáhaná částka ve výši 3 312 981,80 Kč zůstala nedotčena. Nepřípadná je i námitka povinné ohledně neoznámení existence pohledávky oprávněné vůči postupiteli (věřiteli oprávněné) bez zbytečného odkladu, oprávněná měla od oznámení postoupení pohledávky věřitele oprávněné na povinnou do 3. května 2012 pouze 7 pracovních dní. Skutečnost, že pohledávka oprávněné vůči postupiteli (věřteli oprávněné) byla v době započtení předmětem soudního sporu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 128/2010 nemá na způsobilost této pohledávky k započtení vliv. Nezakládá ani překážku litispendence. Započíst lze pohledávky, jichž se lze domáhat u soudu, fakt, že v době započtení k takovému „domáhání se u soudu“ dochází, jen potvrzuje soulad postupu oprávněné s relevantní právní úpravou. Ostatně i sama pohledávka povinné, kterou použila k započtení, je předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 98/2005. Námitku povinné o nedostatečné specifikaci pohledávky oprávněné proto považuje za účelovou a její řešení odvolacím soudem za správné. Dodává, že exekuce vedená na základě exekučního příkazu Finančního úřadu pro Prahu 5 byla zastavena, a navrhuje, aby dovolání povinné bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto s tím, že dovolatelka je povinna uhradit oprávněné náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se posouzení zániku pohledávky ve smyslu § 580 obč. zák. v důsledku zápočtu pohledávky jednoho z účastníků proti v exekučním řízení exekvované pohledávce, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předmětnou otázku je i v současné době nutné posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť k zápočtu došlo v roce 2012 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle ustanovení § 529 obč. zák. 1) námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky; 2) dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.
V posuzované věci povinná listinou ze dne 20. dubna 2012 ve smyslu § 580 obč. zák. oznámila oprávněné započtení pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, která na ni byla na základě postupní smlouvy z téhož dne věřitelem oprávněné postoupena, oproti v tomto exekučním řízení vymáhané pohledávce. Dne 3. května 2012 oprávněná vůči pohledávce povinné ve výši 4 000 000 Kč ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. započetla pohledávku za věřitelem oprávněné ve výši 4 367 610 Kč. Odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, v této souvislosti dovodil, že v důsledku druhého započtení ze strany oprávněné došlo k zániku pohledávky povinné ve výši 4 000 000 Kč a pohledávky oprávněné ve výši 4 367 610 Kč. Původně exekvována pohledávka tak zůstala shora uvedenými zápočty nedotčena. Taková konstrukce je však chybná.
Předně je nutné uvést, že v této věci nejde – jak uvádí povinná – o určení pořadí zápočtů, nýbrž o určení účinků prvního započtení ze dne 20. dubna 2012 vůči následnému započtení ze dne 3. května 2012. Započtení je způsob zániku pohledávek dlužníka a věřitele (zde povinné a oprávněné), které se vzájemně kryjí. Základními předpoklady pro započtení jsou 1) vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), 2) stejný druh plnění (ten je dán, jde-li o pohledávky peněžité), 3) způsobilost pohledávek k započtení, resp. okolnost, že nejsou zákonem nebo dohodou prohlášeny za nekompenzabilní, a 4) právní úkon směřující k započtení (jednostranný nebo dvoustranný). K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, pak dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly (kompenzační úkon má účinky ex tunc) – k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2005.
Ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. představuje výjimku ze vzájemnosti [viz bod 1 předchozího odstavce] pohledávek dlužníka a věřitele (povinné a oprávněné) způsobilých k započtení podle § 580 obč. zák. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, stejně jako soudu prvního stupně, potud, že ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. je ustanovením k § 580 obč. zák. speciálním, avšak jen co do otázky vzájemnosti pohledávek způsobilých k započtení. Nepředstavuje, jak mylně oba soudy vyvozují, v intencích exekučního řízení „obranu“ proti samotnému započtení ve smyslu citovaného ustanovení § 580 obč. zák. Ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. toliko říká, že pokud dlužník, který má v době, kdy se vůči němu stalo účinným postoupení pohledávky, vůči postupiteli pohledávku způsobilou k započtení a který bez zbytečného odkladu poté tuto skutečnost oznámil postupníkovi, může ve smyslu zmiňovaného ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. učinit jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má vůči postupiteli, přímo proti postupníkovi, jen je-li jeho pohledávka již splatná nebo dovoluje-li mu zákonná úprava jinde než v tomto ustanovení započíst i nesplatnou pohledávku. V posuzované věci však dlužník (zde oprávněná) ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. uplatnil vůči povinné pohledávku za věřitelem oprávněné nikoliv pouze poté, co jí bylo oznámeno postoupení pohledávky věřitele oprávněné na povinnou, ale rovněž i poté, co ve smyslu § 580 obč. zák. v tomto exekučním řízení exekvovaná pohledávka oprávněné za povinnou v důsledku zápočtu povinné zanikla. Dovolací soud ve své ustálené judikatuře ostatně opakovaně dovodil, že k započtení může dojít i v exekučním řízení (ve výkonu rozhodnutí), a to bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem výkonu rozhodnutí/exekuce, nebo až po jeho vydání (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, a zde citovaná rozhodnutí). Jednostranný úkon oprávněné směřující k započtení pohledávky ve výši 4 367 610 Kč tak již byl učiněn vůči pohledávce ex tunc v exekučním řízení zaniklé. Shora vymezené předpoklady, jejichž naplnění je vyžadováno, aby došlo k zániku pohledávek, tak z povahy věci nemohou být naplněny. Zanikla-li v důsledku zápočtu provedeného dne 20. dubna 2012 mimo jiné exekvovaná pohledávka, je eventuálně na místě exekuční řízení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., případně ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., došlo-li k setkání pohledávek způsobilých k započtení před vydáním rozhodnutí, ohledně zaniklé pohledávky zastavit. Obrana oprávněné v podobě „započtení proti započtení“ v intencích exekučního řízení vedeného pro vymožení již ex tunc zaniklé pohledávky není možná. Nepřipuštění této možnosti v exekučním řízení však oprávněné nijak nebrání v uplatnění pohledávky za věřitelem oprávněné zákonem předvídanými prostředky mimo rámec exekučního řízení.
Ze shora uvedeného pro tuto věc vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, obdobně jako soudu prvního stupně, který rozhodl o zamítnutí návrhů povinné na zastavení exekuce, je – aniž by se dovolací soud zabýval dalšími námitkami povinné uvedenými v dovolání – nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto usnesení je pro soudy závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-