// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 14.10.2016
ÚS: Zásada potius valeat actus quam pereat
Nerespektování zásady potius valeat actus quam pereat představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která má za následek porušení ústavnosti. Nedošlo-li teleologickým výkladem k odstranění nesouladu mezi návrhem na vklad a obsahem předložené smlouvy, což vedlo k zamítnutí návrhu na vklad, dochází k porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to omezením dispozičního oprávnění, které je jeho imanentní součástí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 212/16, ze dne 20. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 35 C 8/2013 Ústavní soud zjistil, že dne 26. 3. 2013 podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala povolení vkladu vlastnického práva k rozestavěné budově na pozemku parc. č. A1 a parc. č. A2 v katastrálním území Líšeň. V žalobě, kromě jiného, uváděla, že postupem Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město (dále jen "katastrální úřad") byla, společně s dalším účastníkem vkladového řízení, zkrácena na svých právech. Popsala průběh vkladového řízení před katastrálním úřadem a zdůraznila, že jeho postup se dotýká základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to práva vlastnického, jehož inherentní součástí je právo nakládat s majetkem (ius disponendi). Podle ní jsou převody vlastnického práva ovládané zásadami svobodné dispozice a smluvní volnosti. Stát má dbát na to, aby do soukromoprávní sféry nezasahoval nepřiměřeným způsobem, aby se vrchnostenská role státních orgánů v této oblasti neprosazovala na úkor svobodné vůle občanů a aby občané byli omezováni ve výkonu svých základních práv co nejméně. Zdůraznila, že vůle obou účastníků je nesporná a naprosto shodná a tato vůle byla správnímu orgánu účastníky deklarována, přesto jim nebylo umožněno realizovat převod vlastnického práva. Zamítavé stanovisko, podle ní, vyplývá z přehnaně a jednostranně formalistického výkladu zákona, odkazuje na vybrané judikáty ohledně výkladu smluv a označování nemovitostí v listinách. Stěžovatelka akcentuje, že z hlediska stavu zápisu v katastru nemovitostí jde o jednu rozestavěnou budovu postavenou na dvou pozemcích, že vůlí navrhovatelů byl a je převod vlastnického práva k této budově, byť je tato jedna budova v kupní smlouvě označena i v množném čísle (z hlediska stavebně technického je tvořena dvěma částmi, a to stavbou hlavní na pozemku parc č. A1 a přístavbou na pozemku parc. č. A2). Připomíná, že předmět převodu je v předložené kupní smlouvě i v návrhu na vklad dostatečně individualizován, a tudíž je nezaměnitelný. Na listu vlastnictví uvedeném v kupní smlouvě i v návrhu na vklad je zapsána pouze jedna stavba, a to právě rozestavěná budova na obou pozemcích, přičemž z kupní smlouvy i z návrhu jednoznačně vyplývá vůle převést rozestavěnou budovu na těchto pozemcích postavenou, a to jako celek, byť je zmíněna v množném čísle.
2. K žalobě stěžovatelka přiložila kupní smlouvu ze dne 11. 12. 2012, v níž byl předmět smlouvy vymezen (s odkazem na LV č. X pro katastrální území Líšeň) takto:
- rozestavěná budova na pozemku parc. č. A2,
- rozestavěná budova na pozemku parc. č. A1,
- pozemek parc. č. A1,
- pozemek parc. č. A2,
- pozemek parc. č. A3,
- pozemek parc. č. A4.
Kupní smlouva dále obsahuje projevy vůle účastníků prodat a koupit, a to odděleně jednak ohledně rozestavěné budovy na pozemku parc. č. A2 a rozestavěné budovy na pozemku parc. č. A1 (čl. I.3) a jednak čtyř pozemků (čl. I.4), sjednanou kupní cenu (samostatně na rozestavěné budovy a na pozemky), jakož i způsob úhrady a další obvyklé součásti. Dne 17. 12. 2012 byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva k takto označeným nemovitostem. V průběhu vkladového řízení se účastníci společně vyjádřili k podkladům rozhodnutí, deklarovali v něm, že jejich vůle směřovala k převodu vlastnického práva k rozestavěné budově nacházející se na dvou pozemcích, byť je budova v kupní smlouvě označena v množném čísle.
3. Další přílohou žaloby bylo rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl povolen vklad vlastnického práva k pozemkům a zamítnut návrh na vklad k rozestavěné budově. V odůvodnění katastrální úřad konstatoval popis převáděných nemovitostí v kupní smlouvě, v návrhu na vklad, skutečnost, že účastníci byli uvědoměni o tom, že vklad nelze povolit, neboť mu je na překážku stav zápisů v katastru, na což reagovali upřesněním návrhu tak, aby byl povolen a zapsán vklad k jedné rozestavěné budově. Tímto upřesněním ale vznikl nesoulad mezi návrhem a obsahem předložené smlouvy, kde jsou převáděny dvě rozestavěné budovy na dvou pozemcích, a proto návrh na vklad v této části zamítl pro nesoulad návrhu s obsahem předložené listiny.
4. Katastrální úřad, v postavení osoby zúčastněné na řízení, zdůraznil, že vůle smluvních stran převést jednu budovu je v rozporu s jazykovým projevem. Setrval na svém stanovisku, že na základě smlouvy je převáděno vlastnické právo ke dvěma budovám, což je v rozporu s údaji katastrálního operátu, proto nebylo možné návrhu na vklad vyhovět.
5. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 35 C 8/2013-37 žalobu zamítl. V odůvodnění odmítl stěžovatelčiny námitky vůči postupu katastrálního úřadu předcházejícímu vydání rozhodnutí samotného, neboť jsou v rozporu s řízením podle páté části občanského soudního řádu. Optikou rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 o významu určitosti smlouvy pro třetí osoby krajský soud shledal, že nezainteresovaným třetím osobám by z dikce posuzované smlouvy objektivně nevyplývalo, že je převáděna budova jediná, ale naopak zřetelně budovy dvě, což plyne z faktu, že převáděné rozestavěné budovy jsou ve smlouvě uváděny výlučně v plurálu. Dále vyslovil, že zamítavý výrok katastrálního úřadu nevykazuje znaky nepřípustného (přepjatého) právního formalismu, neboť rozdíl v počtu převáděných nemovitostí není rozdílem formálním, nýbrž věcným (materiálním). V závěru ještě uvedl, že katastrální úřad, který vkladový návrh zamítl, rozhodl o věci správně, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu odvoláním. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 5 Co 12/2015-64 rozsudek krajského soudu potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění sdělil, že z příslušných zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí katastrálního úřadu lze přezkoumávat žalobou podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu a že je třeba pouze posoudit, zda katastrální úřad při zamítnutí návrhu na vklad postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Posléze se vrchní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že rozdíl v počtu převáděných nemovitostí není formálním nedostatkem, ale věcným nedostatkem, který brání vyhovění návrhu na vklad.
7. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem s ohledem na označení předmětu převodu ve smlouvě. Z dalšího obsahu dovolání (strana třetí) lze usuzovat, že stěžovatelka namítá rozpornost rozsudku se závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 a upozorňuje na odchýlení od závěrů Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 222/2000 (na tento nález se odvolával i Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku). V závěru dovolání stěžovatelka vyjádřila názor, že odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 6. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3539/2015-82 pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek v závěru, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin, je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, přičemž odkázal na řadu svých rozhodnutí. S pomocí odkazů na judikaturu odůvodnil i rozsah přezkumného oprávnění soudu ohledně platnosti kupní smlouvy.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů pro zásah do jejích práv zajištěných v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu se domáhala zrušení napadených rozhodnutí.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně popsala průběh a výsledek vkladového řízení a průběh řízení o povolení vkladu před obecnými soudy. Připouští, že v kupní smlouvě byl předmět převodu označen jako rozestavěná budova na pozemku parc. č. A1 a rozestavěná budova na pozemku parc. č. A2 v kat. ú. Líšeň a polemizuje s odůvodněním zamítavých rozsudků. Krajskému soudu vytýká, že sice odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, rozhodl však v rozporu s ním. Jak krajský soud, tak vrchní soud se podle stěžovatelky odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména připomíná nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 222/2000, v duchu jehož závěrů byl předmět převodu zjistitelný podle dalších identifikujících znaků i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, v dané věci s odvoláním na list vlastnictví č. X, na němž byla stěžovatelka zapsána jako vlastník jedné rozestavěné budovy postavené na dvou pozemcích. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká závěr, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a odmítnutí dovolání posuzuje též optikou výše zmíněného nálezu Ústavního soudu.
10. Porušení základních práv stěžovatelka konkretizuje v závěru ústavní stížnosti a tvrdí, že ji nebylo umožněno nakládat se svým majetkem. Ačkoli vůle obou účastníků kupní smlouvy je nesporná, a tato vůle byla správnímu orgánu účastníky deklarována, z důvodu přepjatého formalismu nebylo umožněno realizovat převod vlastnického práva. Z napadeného rozhodnutí podle ní plyne, že dispozice s majetkem vyplývá z projevu vůle vlastníka pouze v případě, pokud se formalisticky ani v nejmenším neodchýlí od údajů z evidence vedené státem. Formalismus je údajně zvýrazněn skutečností, že specifičnost jednostupňového řízení před katastrálními úřady oslabuje postavení účastníků nestandardním potlačením apelačního principu, resp. reálné možnosti domáhat se řádného posouzení věci s využitím práva apelace. Na úplný závěr stěžovatelka ještě odkazuje na právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 298/98.
III.
Vyjádření účastníků
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
12. Nejvyšší soud odkázal na důvody uvedené v napadeném usnesení a zaujal stanovisko, že nepředstavují porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ani jejího práva na ochranu vlastnictví; navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
13. Vrchní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení práva na soudní ochranu a že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů; z těchto důvodů navrhl její zamítnutí.
14. Krajský soud uvedl, že respektuje nepřípustnost přepjatého formalismu, v daném případě však o něj nejde, neboť v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že posuzovaný problém je problémem materiálního, a nikoli formálního charakteru. Odmítl stěžovatelčinu argumentaci judikaturou, která se týká odlišných situací. Podle něj nejde o formální nedostatek některého z identifikačních údajů nemovitosti, nýbrž o materiální rozdíl v počtu převáděných nemovitostí, kdy z textu smlouvy by třetí osoby nebyly objektivně schopny dovodit, že namísto převodu dvou rozestavěných budov zamýšleli účastníci převést ve skutečnosti toliko budovu jedinou. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.
15. Vedlejší účastník na výzvu k vyjádření nereagoval.
16. Vzhledem ke stručnosti a lapidárnosti vyjádření účastníků nebylo třeba je zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
17. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ústavní stížnost je tudíž přípustná.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
19. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Ústavní soud po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací a se spisem krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť obecné soudy při posuzování žaloby na povolení vkladu vlastnického práva, tj. návrhu vycházejícího z "podústavního" práva, uplatnily striktní a přepjatě formalistický náhled na soukromoprávní skutečnost (smlouvu) nerespektující autonomii vůle smluvních stran. Jejich závěr o neplatnosti ujednání ohledně zamýšleného převodu vlastnického práva k předmětné rozestavěné budově (v konečném důsledku vedoucí k údajnému nesouladu návrhu na vklad s obsahem předložených listin) nekoresponduje povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků, které vyjadřuje pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního úkonu než pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Respekt k této zásadě vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), de lege lata je zakotvena v § 574 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Postup soudů tak představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která má za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, a to konkrétně omezením dispozičního oprávnění, které je jeho imanentní součástí.
21. V posuzované věci postupovaly soudy podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu, která do něj byla zařazena novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb., s účinností od 1. 1. 2003, jako doplněk k přezkumnému řízení prováděnému ve správním soudnictví podle soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.). Podle těchto ustanovení rozhodují soudy ve věcech, v nichž předtím pravomocně rozhodl správní orgán v soukromoprávních věcech (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu), tj. v občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních, a to na základě žaloby toho, kdo se cítí být rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Účel této právní úpravy spočívá v poskytnutí přístupu k soudu tomu, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, což je souladné s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a tak se domoci ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem. Smysl této regulace je založen na dosažení záměru, aby poté, co správní orgán v rámci své zákonné kompetence rozhodne soukromoprávní věc, mohl se ten, kdo takové rozhodnutí vnímá jako újmu na svém právu, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který pak rozhoduje znovu o věci samé (na rozdíl od předchozí regulace umožňující toliko zrušení napadeného rozhodnutí). V nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2505/11 (N 142/66 SbNU 173) upozornil Ústavní soud na některé problematické souvislosti vznikající při aplikaci příslušných ustanovení na řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, jež jsou ovlivněna povahou vkladového řízení, které je řízením solučním - jeho účastníci nemají protichůdné postavení, nejsou ve "sporu". Povaze tohoto řízení pak musí odpovídat i samotné hodnocení podmínek pro povolení vkladu, nerozhodno, zda před katastrálním úřadem nebo před soudem. Je proto úkolem orgánů veřejné moci, aby při hodnocení, zda jsou splněny zákonné podmínky pro povolení vkladu, v maximálně možné míře usilovaly o zjištění skutečné vůle jednajících osob, a to za použití vhodných interpretačních postupů.
22. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy zmíněnou maximu nerespektovaly, neboť stranou jejich pozornosti zůstal teleologický výklad zaměřený na zkoumání účelu právního jednání a vycházející z předpokladu, že strany chtěly svým právním úkonem dosáhnout výsledku, který odpovídá jejich oboustranným zájmům a má způsobit žádaný účinek. K tomu bylo žádoucí vzít v úvahu, že ve smlouvě byl při identifikaci převáděných nemovitostí uveden i odkaz na příslušný list vlastnictví, na kterém byla evidována jedna rozestavěná budova na dvou pozemcích (pozn. v současné době již evidována pouze na pozemku parc. č. A2). K takovému přístupu přímo vyzývalo ustanovení § 35 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného v době uzavření smlouvy. Na jeho základě bylo možné jednoduchou myšlenkovou úvahou zjistit skutečnou vůli účastníků smlouvy o převodu jedné rozestavěné budovy situované tehdy na dvou z převáděných pozemků (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že případná vůle převést dvě rozestavěné budovy by nekorespondovala objektivní realitě), a tak překlenout jazykový rozpor mezi návrhem na vklad a obsahem kupní smlouvy.
23. Z výše uvedených důvodů (viz zejména body 20. i. f. a 22.) Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US