// Profipravo.cz / Dědění 09.10.2018

Allografní závěť sepsaná v jiném než mateřském jazyce zůstavitele

Závěť může být sepsána v jakémkoliv jazyce za předpokladu, že jej pořizovatel zná. S ohledem na skutečnost, že u formy závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena.

V projednávaném případě není rozhodující závěr soudů o tom, že zůstavitel jako německý státní občan žijící na území České republiky neporozuměl závěti v důsledku „neznalosti“ českého jazyka, pokud nezohlednily především tu okolnost, že závěť zůstavitele obsahuje i text v jeho mateřském jazyce. Závěr textu závěti, završeného podpisem zůstavitele, zahrnuje rovněž větu v němčině, která (alespoň použitím příslušných výrazů) koresponduje s předchozím (byť obsáhlejším) textem závěti v češtině a dostatečně vystihuje jeho významovou podstatu zůstaviteli tímto zcela jistě zřejmou, tj. odkázat závětí své manželce celý jeho majetek. Na uvedeném nemohou nic změnit ani námitky, podle nichž je tato věta „napsaná spíše v pokusu o jazyk německý“ tak, že by „takovou větu rodilý mluvčí nikdy nesepsal“, neboť se nejedná o závěť holografní. Nepodstatné jsou rovněž námitky, podle nichž je allografní závěť v české části „psaná poměrně složitým jazykem s detailními údaji katastru nemovitostí“ (jinými slovy text v němčině nemůže českému znění dostát), neboť označení majetku v německém textu je z hlediska určitosti závěti dostačující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 4. 7. 2018

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 476b obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 25.11.2010 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobci a) a e) a právní předchůdkyně žalobců b) až d) S. K zemřelá dne 13.4.2013, proti žalované domáhali určení, že „dědici po 29. října 2008 zesnulém U. M. W. jsou žalobce a) 1/3, žalobce b) 1/9, žalobce c) 1/9, žalobce d) 1/9 a žalobkyně e) 1/3 “. Zejména uvedli, že „dne 14.4.2003 sepsal zůstavitel holografní závěť, kterou ustanovil svými dědici žalobce 1), 2) a 3), a to každého k jedné třetině dědictví“, že „závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitele v německém jazyce“, že „v následujících letech zůstavitel vážně onemocněl na rakovinu a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval“, že „dne 13.9.2007 uzavřel zůstavitel sňatek s výše jmenovanou žalovanou“, že „v průběhu roku 2008 se zdravotní stav zůstavitele závažným způsobem dále zhoršoval, a to až do té míry, že musel být předán do péče Hospice“, že „kvůli silným bolestem mu bylo v této době podáváno morfium a jiné silné utišující léky, které zásadním způsobem ovlivňují schopnost vnímat“, že „dne 19.10.2008 byla v Hospici v O. pořízena allografní závěť, kterou zůstavitel veškerý svůj majetek odkázal žalované“, že „závěť byla sepsána v českém jazyce, s uvedením kontaktních údajů k majetku zůstavitele, především údajů z katastru nemovitostí“, že „na závěr byla připojena gramaticky nesprávná věta v německém jazyce“, že „v závěti bylo uvedeno, že je sepsána za přítomnosti dvou svědků, na závěr byly připojeny podpisy tří svědků“ a že „podpis zůstavitele byl nesrozumitelný“. Namítali, že „závěť ze dne 19.10.2008 nelze považovat za platnou, jelikož trpí podstatnými nedostatky, a to z hlediska způsobilosti zůstavitele, ve vztahu k jazykovým schopnostem zůstavitele, jakož i s ohledem na formu“, dále že „zůstavitel nebyl v době pořízení závěti ze dne 19.10.2008 dostatečně způsobilý“, neboť „byl vážně nemocný“ a „nebyl schopný zcela vnímat“, že „závěť ze dne 19.10.2008 je zjevně neplatná z důvodu nedostatku jazykových znalostí zůstavitele“, že „z tohoto důvodu nemohly být ani v souladu projev vůle zůstavitele a jeho skutečná a vážná vůle“, že „pořízení pro případ smrti musí být učiněno v jazyce, kterého byl zůstavitel dostatečně znalý“, že „se zde nejedná jen o požadavek německého práva, ale že tento předpoklad je vlastní i právu českému, ačkoli není výslovně v zákonných ustanoveních vyjádřen“, že „v konkrétním případě allografní závěti ze dne 19.10.2008 se jedná o závěť sepsanou v českém jazyce, a to závěť velice komplexní, obsahující složité výrazy a konkrétní informace týkající se např. údajů v katastru nemovitostí“, že „na závěr je pak uvedena německá věta, a to natolik nesprávná, že by tuto osoba s německým jazykem jako jazykem mateřským nikdy nesepsala“, a že „ačkoliv nelze vyloučit, že zůstavitel byl znalý jednoduchých českých výrazů, nejsou tyto k sepsání a porozumění tak komplexnímu právního úkonu, jakým byla závěť ze dne 19.10.2008, dostačující“. Dovozovali, že „potřeba prokazovat nedostatek způsobilosti zůstavitele k sepsání allografní závěti dne 19.10.2008 nebo prošetřovat jeho jazykové znalosti však není nezbytná“, neboť „závěť ze dne 19.10.2008 nebyla platná ani z hlediska formálního“, když „podle příslušných ustanovení německého práva je nezbytné, aby testament byl buďto sepsán vlastnoručně, nebo ve formě notářského zápisu“, a když „závěť, která nevyhovuje formálním předpokladům platnosti dle německého práva, může být považována za platnou, pokud by byla sepsána v souladu s § 476 a násl. o. z.“. Takový závěr však nelze přijmout vzhledem k tomu, že „na závěti chybí řádný podpis zůstavitele, představující základní předpoklad platnosti závěti dle § 476b“, že „podpis nacházející se na závěti je nejen nečitelný, především je ale nesrovnatelný s jakýmkoli dřívějším podpisem zůstavitele“, že ani v případě „vycházelo-li by se ze skutečnosti, že podpis byl psán vlastní rukou zůstavitele, nebylo by jej možno posoudit jako řádný podpis zůstavitele“, neboť „již nebyl ve stavu způsobilém k psaní a v souladu s § 476c zde tedy bylo na místě, aby byla sepsána závěť ve zpřísněné formě“. Konečně namítali, že „je třeba se pozastavit nad podpisy na závěti“, že „v allografní závěti ze dne 19.10.2008 je uvedeno, že je tato provedena za přítomnosti dvou svědků“, že „však pod závětí jsou podepsány svědkyně tři“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 18.8.2015, č. j. 12 C 170/2010-560, rozhodl o procesních nástupcích původní žalobkyně S. K., zemřelé v průběhu řízení dne 13.4.2013, tak, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s jejím manželem R. K. a jejími syny J. M. a F. H. Zjistil, že Okresní soud v Reinbecku „vydal pod. sp. zn. 7 VI 132/15 společný dědický list ve věci po zemřelé S. K.“, podle něhož „na základě zákonné dědické posloupnosti dědili její manžel R. K.“, „její syn J. M.“ a „její syn F. H.“, každý 1/3 pozůstalosti, a že „ společný dědický list je opatřen apostilou“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3.12.2015, č. j. 12 C 170/2010-614, ve znění usnesení ze dne 14.1.2016, č. j. 12 C 170/2010-655, o náhradě nákladů řízení, žalobě vyhověl a určil, že „dědici po 29. října 2008 zesnulém U. M. K. W. jsou žalobce a) K. D. W. 1/3, žalobce b) R. K. 1/9, žalobce c) J. M. 1/9, žalobce d) F. H. 1/9 a žalobce e) N. M. 1/3“ (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b), c), d) a e) „k ruce společné a nerozdílné“ náhradu nákladů řízení ve výši 123.402,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II.), a že žalovaná je povinna zaplatit „České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku“ náhradu nákladů řízení ve výši 100 %, která činí 57.605,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci samostatného usnesení ze dne 14.1.2016 (výrok III.). Předně vycházel ze zjištění, že „zůstavitel měl státní občanství Spolkové republiky Německo“ a že „zemřel dne 29.10.2008 v B.“, a proto dospěl k závěru, že „v daném případě je nutno aplikovat zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění účinném do 31.12.2013“, že „podle § 17 tohoto zákona právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti“, že „podle § 18 odst. 1 tohoto zákona způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu, se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle“, a že „podle § 18 odst. 2 tohoto zákona forma závěti se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna“. Na základě provedeného dokazování k posouzení otázky způsobilosti zůstavitele pořídit závěť dne 19.10.2008 (zejména zdravotnickou dokumentací zůstavitele, výslechy svědků a ústavním znaleckým posudkem včetně jeho dodatku, zpracovanými Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, a výslechem znalce), z něhož vyplynulo, že „zůstavitel trpěl karcinomem prostaty“, že „pro zhoršování bolesti byl přeložen do hospice“, že „u tohoto typu nádoru se metastatické postižení mozku nepředpokládá, není pravděpodobné, že by samotná nemoc přes svou pokročilost mohla změnit úsudek zůstavitele nebo schopnost rozpoznat následky jeho jednání“, a že „vzhledem k dávkám léků, které byly zůstaviteli podávány nízké a dlouhodobě, byl zůstavitel schopen se rozhodovat o podstatných věcech“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „zůstavitel netrpěl žádnou duševní poruchou“ a „byl k datu pořízení závěti, tj. 19.10.2008, schopen pochopit význam tohoto projevu vůle a podle tohoto pochopení jednat“. Pokud se týká zůstavitelovy znalosti českého jazyka, vycházel z toho, že „zůstavitel
– německý státní občan – sice žil na území České republiky od roku 1992, avšak s ohledem na svůj věk zde nepracoval, nepodnikal, navíc často pobýval v zahraničí, se svým okolím komunikoval v německém, popř. anglickém jazyce s výjimkou jednoduchých výrazů a vět v českém jazyce“ a že „taková znalost českého jazyka však není dostačující k porozumění takovému právnímu úkonu, jakým byla závěť ze dne 19.10.2008“. Ve vztahu k formě a platnosti závěti ze dne 19.10.2008 předeslal, že „podle požadavků německého práva je závěť ze dne 19.10.2008 neplatná“, neboť „se nejedná o závěť vlastnoručně sepsanou a podepsanou, ani o závěť ve formě notářského zápisu“, a že „v daném případě závěť ze dne 19.10.2008 byla pořízena v Hospici v O., tedy na území České republiky, a pak stačí, vyhovuje-li požadavkům uvedeným v § 476 a násl. o. z. ve znění účinném do 31.12.2013“. Dále uvedl, že „s ohledem na to, že v závěti jsou uvedeni tři svědci, otázkou je, kteří z nich jsou oni dva svědci ve smyslu ust. § 476b o. z. ve znění účinném do 31.12.2013 a který z nich byl jen náhodně přítomen“, že „další podmínkou závěti podle § 476b o. z. ve znění účinném do 31.12.2013 je, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projeví, že listina obsahuje jeho poslední vůli“, že v daném případě svědkyně A. Č. a M. L. nevypověděly nic, z čeho by bylo možno dovodit, že zůstavitel před svědky výslovně projevil že listina obsahuje jeho poslední vůli“, že „podle svědkyně K. H. pak zůstavitel závěť očima četl a souhlasně přikyvoval“. Co se týče podpisu zůstavitele na závěti ze dne 19.10.2008, vycházel ze znaleckého posudku Mgr. Radima Mončky, znalce z oboru písmoznalectví, podle nějž „charakter podpisu zůstavitele na závěti ze dne 19.10.2008, který byl s největší pravděpodobností ovlivněn zdravotním stavem zůstavitele – nedostatečnou nervosvalovou koordinací, spíše poukazuje na to, že zůstavitel v době pořízení závěti 19.10.2008 pro svůj zdravotní stav již psát nebyl schopen“, a dovodil, že „za takové situace bylo možno pořídit závěť podle § 476c o. z. ve znění účinném do 31.12.2013, který umožňuje za zpřísněných podmínek pořízení závěti osobou, která nemůže číst nebo psát, avšak toto musí ze závěti vyplývat, čemuž tak v daném případě není“. Na základě uvedeného proto při právním posouzení věci uzavřel, že „přestože způsobilost zůstavitele pořídit závěť ke dni 19.10.2008 byla dána, tak je neplatná pro nedostatek jazykových znalostí zůstavitele v době pořízení závěti, jakož i z důvodu formální neplatnosti této závěti“.

K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11.5.2016, č. j. 56 Co 119/2016-706, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. s upřesněním, že dědici po zůstaviteli U. M. K. W. zemřelém dne 29.10.2008, jsou „a) žalobce v rozsahu dědického podílu z 1/3, b) žalobce v rozsahu dědického podílu z 1/9, c) žalobce v rozsahu dědického podílu z 1/9, d) žalobce v rozsahu dědického podílu z 1/9, e) žalobkyně v rozsahu dědického podílu z 1/3“, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že „žalovaná je povinna zaplatit a), b), c), d) a e) žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné k rukám advokáta žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 86.624,- Kč“, ve výroku III. tak, že „na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve lhůtě tří dnů od právní moci toho rozsudku jsou povinni zaplatit a), b), c), d) a e) žalobci společně a nerozdílně částku 49.263,- Kč, žalovaná částku 9.992,- Kč“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že „žalovaná je povinna zaplatit a), b), c), d) a e) žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné k rukám advokáta žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 22.484,- Kč“. Předeslal, že „zůstavitel zanechal majetek na území SRN a zčásti na území ČR“, že „předmětem tohoto řízení však není projednání dědictví, nýbrž určení, zda žalobou označené osoby jsou či nejsou dědici po tomto zůstaviteli“, že však „při zkoumání toho, zda závěť svou formou vyhověla alespoň českému hmotnému právu, je nutno uzavřít, že tomu tak nebylo“, a že tedy „závěť ze dne 19.10.2008 svou formou odporuje oběma právním úpravám“ (německé i české). Na podkladě „úplných skutkových zjištění“ soudu prvního stupně vycházel z právního posouzení, že „závěť nesplňuje základní předpoklady allografní závěti podle § 476b obč. zák.“, a to z důvodů, že „volba svědků závěti byla nahodilá“, že „nelze zjistit, které ze 3 podepsaných: Č., H., L měly být povolanými svědky k podpisu závěti“, že „nelze přijmout závěr, že počet svědkyň nehraje roli a může být vyšší, než zákon vyžaduje“, že „ze 3 těchto osob totiž není postaveno najisto, které 2 osoby plnily funkci svědků povolaných zůstavitelem“, a dále že „zůstavitel výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho závěť; pokyvováním hlavou při četbě závěti, aniž zůstavitel ovládal v dostatečné míře český jazyk, podpisem listiny nebo polibkem ruky jedné ze svědkyň nelze mít za prokázáno, že zůstavitel učinil navenek projev nasvědčující tomu, že listina obsahuje jeho závěť“. Ohledně závěru o „nečitelném podpisu zůstavitele“, z něhož by bylo možné dovozovat, že „zůstavitel již nebyl schopen psát“, podle odvolacího soudu platí, že „není podpořen dalším zejména znaleckým důkazem z oboru zdravotnictví“ a že však „podpis, z něhož nelze rozlišit, zda obsahuje jméno a příjmení zůstavitele, by z hlediska německého práva neobstál“. Podotkl, že „překážkou platnosti allografní závěti není výběr svědků z řad zdravotnických pracovnic zařízení, ve kterém byl zůstavitel hospitalizován, nýbrž ta skutečnost, že svědkyně k pořízení allografní závěti povolala žalovaná, nikoli zůstavitel nebo výlučně zůstavitel“. Nakonec konstatoval, že „o závislých výrocích v odstavcích II. a III. ve spojení s doplňujícím usnesením“ nebylo možné rozhodnout „stejným způsobem“, a stanovení náhrady nákladů řízení dále podrobněji odůvodnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle jejího názoru jsou otázkami zásadního právního významu, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, „zda vůle zůstavitele, jehož mateřským jazykem byla němčina [který byl mentálně způsobilý k pořízení závěti ze dne 19. října 2008 (viz závěry ústavního znaleckého posudku) a byl tedy plně způsobilý k právním úkonům a nebyl stižen žádnou duševní poruchou ani chorobou, která by jej činila nezpůsobilým k takovému úkonu, a kdy jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací byly plně zachovány], byť projevená v jazyce českém, zahrnovala též jeho vědomí o pochopení významu toho, co bylo obsahem listiny nadepsané závěť, kterou dne 19. října 2008 podepsal“, a „zda větší počet svědků, než požaduje zákon, hraje roli při pořízení závěti podle § 476b občanského zákoníku či nikoliv“; dále otázkami zásadního právního významu, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, „zda volba svědků závěti ze dne 19.10.2008 byla nahodilá“, a „v čem má spočívat výslovný projev vůle zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli“. K tomu zejména namítá, že „v daném případě soud prvního stupně provedl důkaz čtením listin, a to smlouvy o sdružení ze dne 15. prosince 1997, dohody o zrušení této smlouvy ze dne 30. října 2007, zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 15. října 2003, smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 26. března 2007, dohody ze dne 22. října 2007 o odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 23. dubna 2007, dále písemné korespondence vyhotovené advokátem J. Z. ze dne 26. března 2007, 16. dubna 2007, 19. října 2007, plné moci ze dne 30. října 2007, a z nich oba obecné soudy zjistily, že jsou psány v českém jazyce a že je podepsal U. M. K. W.“. Dovozuje, že „jestliže neexistuje žáden poznatek či zmínka o tom, že by se zůstavitel domáhal překladu těchto listin do jazyka německého, a to z důvodu, že by česky psanému textu na těchto listinách nerozuměl, pak jsou skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že pro neznalost českého jazyka allografní závěti ze dne 19. října 2008 U. M. K. W. porozumět nemohl, v extrémním rozporu s těmito důkazy“. Mimo jiné přitom odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, podle níž „o vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě, jíž byl adresován“. Domnívá se, že „v daném případě byl jazyk český pro zůstavitele cizím jazykem“ a pro ni (jako adresáta) „jazykem mateřským, čili srozumitelným“. Rovněž namítá, že „z výpovědi svědkyň paní Č. a paní L. se jednoznačně podává, že ze tří podepsaných svědkyň na závěti ze dne 19. října 2008 jsou to právě ony, které byly zůstavitelem povolány jako svědkyně jeho projevu poslední vůle“, a že tudíž „listina splňuje zákonem stanovenou podmínku“. Je navíc přesvědčena, že „větší počet svědků přítomných podpisu závěti nad zákonem vyžadovaný počet nečiní a priori závěť neplatnou, ba naopak, jejich výpověď toliko osvětlí okolnosti pořízení takové závěti a soudům poskytne podrobnější informace o tom, zda listina skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu důležitou skutečnost, zjištěnou z výpovědi paní H. dne 25.6.2012, která zopakovala ústní projev zůstavitele přednesený v jazyce českém: „Ano, je to v pořádku“, a že neseznal, že „zůstavitel výslovný projev své poslední vůle dovršil dokonce ústním projevem, a to v jazyce českém“. Dospívá k závěru, že „tento způsob, to je čtení listiny, pokyvování hlavou na důkaz toho, že s obsahem listiny souhlasí, její podpis a sdělení, že ‚ano, je to v pořádku‘, políbení ruky paní Č. a projev úlevy lze důvodně označit za jednoznačný, nesporný a pochyby nevzbuzující projev, že listina obsahuje zůstavitelovu poslední vůli“. V závěru dovolání vznáší námitky, jimiž zpochybňuje platnost dřívější holografní závěti zůstavitele ze dne 14.4.2003, a uvádí, že „po celou dobu vedeného sporu měla k dispozici ještě další dvě závěti zůstavitele z roku 2007“, avšak že „pevně doufala, že právě na základě poslední závěti zůstavitele ze dne 19. října 2008, která je pro ni výhodnější, bude dědit“, že „jak závěti z roku 2007, tak i závěť ze dne 19. října 2008 jsou závěťmi allografními vyhotovenými podle § 476b občanského zákoníku s tím však rozdílem, že zatímco v závětech z roku 2007 zůstavitelem povolanými svědky jeho poslední vůle jsou advokát J. Z. a jeho asistentka paní P. K., v závěti ze dne 19. října 2008 jsou za svědky poslední vůle zůstavitelem povolány pracovnice hospice, konkrétně paní Č. a paní L.“ , že „obě závěti z roku 2007 a taktéž i závěť ze dne 19. října 2008 jsou napsány v jazyce českém“ a že „nikdy nevzešla ze strany zůstavitele žádná zmínka o tom, že by významu textu těchto listin jak z roku 2007, tak z roku 2008 nerozuměl“. Dovozuje, že „do jaké míry zůstavitel rozuměl jazyku českému v roce 2007, minimálně ve stejné míře rozuměl českému jazyku i v roce 2008, kdy dne 19. října 2008 závěť podepsal“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Ve vyjádření k dovolání žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako „nepřípustné“ odmítl, případně zamítl „pro nedostatek důvodů a správnost rozhodnutí odvolacího soudu“, a aby dovolatelce stanovil povinnost nést náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu (rozhodného pro posouzení projednávané věci) zjištěno, že U. M. K. W. (dále jen „zůstavitel“), občan Spolkové republiky Německo, zemřel se zanecháním dvou závětí, byl ženatý a neměl děti. Ve prospěch svého bratra žalobce a), své neteře S. K, právní předchůdkyně žalobců b) až d) a své neteře žalobkyně e) pořídil dne 14.4.2003 holografní závěť sepsanou v německém jazyce. V pozdější allografní závěti ze dne 19.10.2008, sepsané v českém jazyce, zůstavitel odkázal „pro případ své smrti své manželce H. S., veškerý svůj majetek“. Závěr textu závěti ze dne 19.10.2008, završeného podpisem zůstavitele, obsahoval následující větu: „Ich, U. M. K. W., geboren xxx mein letzte wuensch, Vermaechtnis ganze Vermoegen meine frau H. S. geboren xxx.“. Vzhledem ke zjištění, že „je sporné, zda zůstavitel byl schopen číst nebo psát a zda byl způsobilý k sepisu závěti“, uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku v řízení o dědictví po zůstaviteli usnesením ze dne 11.10.2010, č. j. 45 D 16/2008-210, pozůstalým neteřím S. K. a N. M. a pozůstalému bratrovi K. D. W., aby podali ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení žalobu na určení, že „jsou dědici ze závěti po zůstaviteli“.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda (případně za jakých okolností) lze závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, pořídit v jiném než mateřském jazyce zůstavitele a zda výslovný projev o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví zákon. Vzhledem k tomu, že tyto hmotněprávní otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci, Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 29.10.2008, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II body 7 a 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstaviteli se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19.7.2009 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle ustanovení § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.

Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011].

Odvolací soud (obdobně jako předtím i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že zůstavitel „jednoznačným, pochyby nevzbuzujícím způsobem nedal najevo, že jde o jeho poslední vůli“. Dovolacímu soudu nezbývá, než s tímto závěrem souhlasit.

Svědkyně závěti Č. a L., vyslechnuté při jednání před soudem (soudním komisařem) dne 30.3.2009, nevypověděly nic, z čeho by bylo možné usuzovat na výslovnost projevu zůstavitelovy vůle, pokud ji není možné spatřovat pouze v „projevení jeho zřetelného vděku“. Naproti tomu K. H., vyslechnutá při jednání před soudem prvního stupně dne 25.6.2012, vypověděla nejen o okolnostech svědčících o konkludentním projevu zůstavitelovy vůle, tj. že zůstavitel „při čtení závěti očima souhlasně přikyvoval hlavou, neřekl, že s něčím nesouhlasí“, ale (rovněž) o okolnostech svědčících o projevu výslovném, tj. že „po svém s německým přízvukem řekl: ‚ano, je to v pořádku‘“. Podstatné je, že ani v případě zohlednění ojedinělého svědectví K. H. (jakkoliv je její role při pořízení závěti zpochybňována, k tomu srov. níže) by však nebylo možné dospět k závěru o naplnění zákonného požadavku, že zůstavitel před dvěma (současně přítomnými) svědkyněmi – právě jejichž korespondující svědectví má jakoukoliv pochybnost týkající se pořízení závěti odstranit – výslovně projevil, že listina ze dne 19.10.2008 obsahuje jeho poslední vůli.

Dovolací soud naopak nesdílí názor odvolacího soudu, podle nějž „volba svědků závěti byla nahodilá“ a „nelze zjistit, které ze 3 podepsaných: Č., H., L. měly být povolanými svědky k podpisu závěti“, a tedy „nelze přijmout závěr, že počet svědkyň nehraje roli a může být vyšší, než zákon vyžaduje“.

Opačný závěr, že výslovný projev zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví ustanovení § 476b obč. zák., je podpořen i názory vyslovenými v právní literatuře. Dovozuje se, že nadbytečná přítomnost většího než zákonem požadovaného počtu svědků (tj. přítomnost tří a více svědků) a připojení jejich podpisu na závěti nemá zásadně negativní (ani pozitivní) dopad na platnost závěti. Mohla by se však projevit i kladně, kdyby mezi svědky závěti byla osoba, která vzhledem k ustanovení § 476e či § 476f obč. zák. takovou funkci nemůže vykonávat. Pak by požadovaný počet nevyloučených svědků mohl být naplněn právě díky přítomnosti svědka „nadbytečného“ (k tomu srov. právní názor vyjádřený v Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, str. 648, 649).

Podle soudní praxe přitom spočívá „nahodilost“ svědka závěti ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák. v situaci, kdy se jedná o jakoukoliv osobu, která byla sepsání závěti (náhodně) přítomna, aniž by byla zůstavitelem za svědka určena a projevila by s tímto určením souhlas. Určení svědka i jeho souhlas mohou být projeveny i konkludentně. Skutečnost, že zůstavitel sám volí osoby, které budou svědky, je jednou ze záruk, že je věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť obsahuje jeho vůli (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998). Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou nadále (v poměrech právní úpravy obč. zák.) aplikovatelné.

Dovozuje-li pak odvolací soud, že „překážkou pro platnost allografní závěti není výběr svědků z řad zdravotnických pracovnic zařízení, ve kterém byl zůstavitel hospitalizován“, nýbrž ta skutečnost, že svědkyně L. a H. jako pracovnice hospice byly pouze „momentálně přítomny“ a že v prvém případě „volbu zčásti určovala žalovaná“, ve druhém případě volbu svědkyně určovala „pouze žalovaná“, nejsou jeho závěry rovněž správné.

Z výpovědí svědkyň Č. a L. vyplývá, že svědkyně Č. „si je jistá tím, že osobou, která ji požádala o asistenci při sepisu závěti, byl U. M. K. W.“, a že svědkyně L. vypověděla, že „paní W. ji s panem W. požádali o svědectví při podpisu závěti“. Z výpovědi K. H. pak vyplývá, že „byla požádána manželkou pacienta, zda by mohla potvrdit podpis pacienta na závěti“.

Již z okolností pořízení závěti zůstavitele ze dne 19.10.2008 (zejména z předem vzneseného požadavku o svědectví při podpisu závěti) je zřejmé, že svědkyně L. a Č. (ani K. H.) nebyly tomuto úkonu pouze „momentálně“, resp. „náhodně“ přítomny ve smyslu výše uvedených judikaturních závěrů. Pokud pak ze skutkových zjištění soudů rovněž vyšlo najevo, že v případě svědkyň – Č. a L. - došlo k jejich určení na základě žádosti zůstavitele (byť u svědkyně L. tak učinil společně se svou manželkou), není již třeba se z hlediska naplnění zákonem stanovené podmínky počtu dvou (zůstavitelem zvolených) svědků závěti zabývat otázkou, zda K. H. byla zůstavitelem určena za svědkyni závěti konkludentně.

V posuzované věci rovněž odvolací soud (deklarujíc návaznost na „správné“ závěry soudu prvního stupně) vycházel z toho, že „znalost“ českého jazyka nebyla v případě zůstavitele dostačující k porozumění takovému právnímu úkonu, jakým byla závěť ze dne 19.10.2008.

Závěť může být sepsána v jakémkoliv jazyce za předpokladu, že jej pořizovatel zná. S ohledem na skutečnost, že u formy závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena.

Dovolací soud je toho názoru, že v projednávaném případě není (nemůže být) rozhodující závěr soudů o tom, že zůstavitel jako německý státní občan žijící na území České republiky neporozuměl závěti ze dne 19.10.2008 v důsledku „neznalosti“ českého jazyka, pokud nezohlednily především tu okolnost, že závěť zůstavitele ze dne 19.10.2008 obsahuje i text v jeho mateřském jazyce. Z obsahu spisu bylo (mimo jiné) zjištěno, že závěr textu závěti ze dne 19.10.2008, završeného podpisem zůstavitele, zahrnuje rovněž větu v němčině, která (alespoň použitím příslušných výrazů) koresponduje s předchozím (byť obsáhlejším) textem závěti v češtině a dostatečně vystihuje jeho významovou podstatu zůstaviteli tímto zcela jistě zřejmou, tj. odkázat závětí své manželce (žalované) celý jeho majetek. Na uvedeném nemohou nic změnit ani námitky žalobců ve vyjádření k dovolání, podle nichž je tato věta „napsaná spíše v pokusu o jazyk německý“ tak, že by „takovou větu rodilý mluvčí nikdy nesepsal“, neboť se nejedná o závěť holografní. Nepodstatné jsou rovněž námitky žalobců, podle nichž je allografní závěť ze dne 19.10.2008 v české části „psaná poměrně složitým jazykem s detailními údaji katastru nemovitostí“ (jinými slovy text v němčině nemůže českému znění dostát), neboť označení majetku v německém textu je z hlediska určitosti závěti dostačující a navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu majetek patřící do dědictví musí být označen (až) v usnesení o dědictví způsobem vyplývajícím z katastru nemovitostí (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2016, sp. zn. 21 Cdo 5501/2015).

Konečně, co se týká vlastnoručního podpisu na závěti zůstavitele ze dne 19.10.2008, obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a proto není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal. „Sporným“ se takové pořízení pro případ smrti proto stává - na rozdíl od holografní závěti - jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). V tomto směru jsou proto závěry soudů (opřené o znalecký posudek Mgr. R. M. z oboru písmoznalectví) pro posouzení věci nerelevantní. Je třeba podotknout i to, že hodnocení podpisu na závěti zůstavitele ze dne 19.10.2008 jako podpisu osoby „s nedostatečnou nervosvalovou koordinací“ není podstatné ani pro případné určení zůstavitelovy „neschopnosti psát“, neboť– jak uvedl i odvolací soud – „skutečnost, že listina nesplňuje náležitosti závěti podle § 476c obč. zák., je mezi účastníky nespornou“.

Dovolací soud neshledal jako důvodné námitky žalované týkající se platnosti závěti zůstavitele ze dne 14.4.2003, jelikož touto otázkou (jako otázkou předběžnou) se soudy v posuzované věci nezabývaly a protože (z pohledu dalšího řízení ve věci) se tato otázka stane zásadní až v případě, nebyly-li by pro dědické právo po zůstaviteli určující allografní závěti ze dne 6.11.2007 (předložené žalovanou sice až po pravomocném skončení řízení v projednávané věci, avšak rozhodné pro posouzení dědického práva jako dodatečně najevo vyšlé „nova“ skutečnosti) [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011].

Pro úplnost dovolací soud dodává, že jestliže účastnice řízení o dědictví (S. K.) - odkázaná k podání žaloby podle § 175k odst. 2 OSŘ - zemřela poté, co žalobu společně se žalobci a) a e) podala, bylo při stanovení okruhu účastníků řízení třeba vycházet z rozhodnutí dědického soudu o procesních nástupcích po původní žalobkyni, vydaném podle § 107 odst. 2 OSŘ v řízení o dědictví, v němž spor o určení dědického práva vznikl (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2238, 2423/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2018, sp. zn. 21 Cdo 1979/2017). Nicméně nelze přehlédnout, že i z výsledku řízení o dědictví po zemřelé (původní) žalobkyni je zjevné, kdo se (fakticky) stal jejím procesním nástupcem, a jak by tedy měl soud v řízení o dědictví po zůstaviteli o jejích procesních nástupcích rozhodnout. S týmiž účastníky navíc také pokračoval soud ve sporném řízení na místě zemřelé žalobkyně, byť řízení nepřerušil a nevyčkal rozhodnutí dědického soudu podle ustanovení § 107 odst. 2 OSŘ. Za daného stavu věci se proto dovolací soud nepřiklonil k označení takového procesního postupu za „vadu“, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu (v konečném důsledku) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-