// Profipravo.cz / Dědění 18.08.2015
Platnost odlišné formy závěti dle § 18 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.
I. Pro aplikaci cizího práva ve smyslu § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 je nezbytné nejprve zjistit, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti (např. pravidelně po určitou dobu v roce zde bydlel, pracoval nebo z jiných důvodů pobýval), případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod (např. nacházel se nebo se cítil v bezprostředním ohrožení života a nemohl pořídit závětí v písemné formě), či zda tak zůstavitel učinil, aniž by měl jakýkoliv objektivní důvod pro pořízení závěti v jiné formě, než kterou umožňuje právo státu určené podle hraničního určovatele lex patrie (zejména během krátkodobého pobytu na území cizího státu).
II. Odvolací soud dále řešil otázku, jak má být formulován výrok usnesení, jímž se odkazuje účastník dědického řízení k podání žaloby na určení, že je dědicem z ústní závěti. Dospěl k závěru, že „je nutno prokazovat nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, a že je nutno změnit petit žaloby „tak, aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat určení dědického práva, tj. určení, který z účastníků dědického řízení je či není zůstavitelovým dědicem, přičemž zodpovězení otázky, jaký je obsah konkrétní závěti (tj. rozsah majetku, o kterém zůstavitel předmětnou závětí pořídil a jak jej rozdělil mezi závětní dědice), o niž některý z účastníků opírá své dědické právo nebo jejíž pravost či platnost účastník odkázaný k podání žaloby popírá, je (pouze) předběžnou otázkou pro posouzení existence (neexistence) dědického práva, bez níž nelze o předmětu sporného řízení vůbec rozhodnout. Prokázání obsahu konkrétní závěti (případně jiného pořízení pro případ smrti), tj. také rozsahu majetku, o němž zůstavitel závětí pořídil, a způsobu, jak jej mezi závětní dědice rozdělil, je totiž předpokladem pro vyhovění žalobě o určení dědického práva jako takové.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 15/2014, ze dne 18. 6. 2015
Dotčené předpisy:
§ 18 odst. 2 písm. věta první za středníkem) zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o dědictví po Ing. J. K., zemřelém dne 19.12.2008 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 7.1.2009, č.j. 26 D 13/2009-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Ivana Krušková, notářka v Praze 6 (§ 38 o.s.ř.).
V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že jako zákonní dědicové zůstavitele přicházejí v úvahu pozůstalá manželka Mgr. V. K. a děti zůstavitele J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. Při jednání konaném dne 18.1.2011 před soudním komisařem Mgr. V. K. namítla, že zůstavitel o svém majetku pořídil ústní závětí v Rakousku v prosinci 2004 za účasti MUDr. F. D., na nezjištěné adrese, W. Č. a M. K., a že touto závětí povolal k dědění své dcery J. M. a Ing. K. B. každou k jedné polovině finanční částky ve výši 1.200.000,- Kč, svého syna J. K. a dceru Ing. E. K. každého z nich k jedné polovině finanční částky ve výši 1.200.000,- Kč, a ji ustanovil dědičkou „veškerého ostatního majetku, zejména nemovitosti na adrese V P. V. ve V. v P.“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1.6.2011, č.j. 26 D 13/2009-223, nejprve určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s Mgr. V. K. ve společném jmění manželů, částkou 3.281.537,20 Kč a výši pasiv společného jmění manželů částkou 111.891,- Kč, a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví a která aktiva a pasiva připadnou pozůstalé manželce. K odvolání Mgr. V. K. a k odvolání J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.2.2012, č.j. 24 Co 227/2011-262, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku II.“ změnil jen v tom, že „do dědictví nepřipadá pohledávka za F. M. ve výši 372.857,17 Kč“, a „ve výroku III.“ jen v tom, že „tato pohledávka za F. M. ve výši 372.857,17 Kč připadá pozůstalé manželce Mgr. V. K. a zároveň se snižuje výše její pohledávky za dědictvím uvedená pod položkou č. 11 z částky 950.654,10 Kč na částku 577.796,93 Kč“, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Poté Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30.5.2012, č.j. 26 D 13/2009-333, uložil Mgr. V. K., aby „do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K., na určení, že je závětní dědičkou dle ústní závěti zůstavitele“; přitom ji poučil, že, „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na ni jako na závětní dědičku“. Uvedl zejména, že „v průběhu dědického řízení došlo mezi účastníky ke sporu o to, zda zůstavitel pořídil ústní závěť v prosinci 2004 v Rakousku“, když Mgr. V. K. tvrdila, že zůstavitel pořídil ústní závěť, zatímco J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. zpochybnili existenci této ústní závěti. Protože „účastníci setrvali na svých rozporných stanoviscích“, soud dospěl k závěru, že „rozhodnutí o dědickém právu, resp. o tom, zda Mgr. V. K. dědí jako dědička ze závěti nebo (jen) jako dědička ze zákona, závisí na zjištění sporné skutečnosti, tj. na tom, zda zůstavitel pořídil ústní závěť v Rakousku“. Jelikož „postavení zákonných dědiců je nesporné“ soud vyzval k podání žaloby Mgr. V. K., neboť „její tvrzení o existenci ústní závěti zůstavitele se jeví jako méně pravděpodobné“.
K odvolání Mgr. V. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.9.2012, č.j. 24 Co 237/2012-437, usnesení soudu prvního stupně ze dne 30.5.2012, č.j. 26 D 13/2009-333, změnil „jen v tom“, že Mgr. V. K. uložil, „aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti dětem zůstavitele J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K., o určení, že dle ústní závěti zůstavitele pořízené v Rakousku v prosinci 2004 je závětní dědičkou veškerého majetku zůstavitele (zejména nemovitosti na adrese V P. V. ve V. v P.) s výjimkou částky 1.200.000,- Kč, kterou dle této závěti mají nabýt dcery J. M. a Ing. K. B., každá jednou polovinou, a s výjimkou částky 1.200.000,- Kč, kterou mají dle této závěti nabýt dcera E. K. a syn J. K., každý jednou polovinou“, jinak napadené usnesení potvrdil. Dospěl k závěru, že v souladu s judikaturou je třeba podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2012) „zásadně uložit tomu, kdo platnost navenek formálně bezvadné závěti zpochybňuje“, že však „tyto závěry se týkají pouze prokazatelně existujících závětí bez zjevných formálních vad“ a „nelze je použít na spory o existenci, formální náležitosti a obsah mimosoudní ústní závěti pořízené podle cizího práva, které takovou formu závěti připouští“, že „za situace, kdy Mgr. V. K. tvrdí existenci a určitý obsah závěti, která v listinné podobě neexistuje, a toto tvrzení může být prokázáno pouze výslechy svědků, je na ní, aby své tvrzení prokazovala“, že soud prvního stupně proto „správně uložil podání žaloby Mgr. V. K.“, neboť její tvrzení o existenci ústní závěti se jeví jako méně pravděpodobné“. Protože v daném případě bylo nutno prokazovat „nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, odvolací soud změnil výrok usnesení soudu prvního stupně v tom smyslu, „aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Mgr. V. K. dovolání. Uvedla, že se zůstavitelem „trávili vždy část roku ve Vídni, kde měli pronajatý byt“, že „ve Vídni rovněž bydlela její dcera M. K., která v té době studovala na Univerzitě Vídeň“, že „při návštěvě Vídně v prosinci 2004“ se zůstavitel rozhodl, „aniž by ji o tom předem informoval“, pořídit ústní závěť v souladu s § 584 a násl. rakouského obecného zákoníku občanského, že „proto pozval některé ze svých přátel, jmenovitě F. D., P.-M. B., W. Č. a M. K. na návštěvu Vídně, aby byli přítomni pořízení závěti jako svědci“, a namítá, že „rakouský ani český právní řád neumožňují činit rozdíly v hodnověrnosti různých forem závěti“, že „předložené závěti jsou považovány za platné, ledaže byla prokázána jejich neplatnost“ a že „podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. je nutno uložit tomu, kdo platnost navenek formálně bezvadné závěti zpochybňuje“, což podle ní platí „i pro ústní závěť podle cizího právního řádu“, jestliže ji český právní řád připouští. Domnívá se, že, jestliže rakouské právo vyžaduje „pro prokázání existence a obsahu ústní závěti shodnou přísežnou výpověď tří závětních svědků, vážnou vůli zůstavitele k učinění závěti a vědomí závětních svědků, že jsou přítomni závětnímu aktu, tedy pořízení ústní závěti“, je za splnění těchto podmínek „nutno považovat ústní závěť za platnou a řádně předloženou k dědickému řízení“ a soudům vytýká, že v dědickém řízení „nebyla umožněna výpověď všech tří závětních svědků“, a proto „nebyla splněna formální podmínka platnosti ústní závěti dle § 586 ABGB“, čímž jí bylo znemožněno „předložit v dědickém řízení platnou ústní závěť“. Dovolání je podle dovolatelky přípustné, neboť „otázka uplatnění formy závěti dle cizího právního řádu v dědickém řízení dle předpisů českého civilního práva procesního, kterou občanský zákoník nepřipouští, ale která je přípustná dle předpisů mezinárodního práva soukromého, jakož i otázka postavení této formy závěti v dědickém řízení, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. k dovolání uvedli zejména, že „praxe rakouských soudů, podle níž není výpověď závětních svědků v dědickém řízení důkazním prostředkem, nýbrž pouze nutným formálním předpokladem platnosti ústní závěti, nemůže být vodítkem pro jednání dle občanského soudního řádu před zdejšími soudy“, že tvrzení Mgr. V. K. „o existenci ústní závěti pořízené dle rakouského právního řádu při v zásadě náhodné návštěvě Vídně, a to čtyři roky před smrtí zůstavitele a před cizími lidmi“, považují za „natolik nevěrohodné, že to plně postačuje k posouzení tohoto tvrzení jako méně pravděpodobného ve smyslu § 175k o.s.ř.“, a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Mgr. V. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně (přestože výrok usnesení odvolacího soudu je formulován částečně jako měnící, neboť z porovnání obsahu napadeného usnesení a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30.5.2012, č.j. 26 D 13/2009-333, vyplývá, že jde o usnesení potvrzující), a kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008). Protože dovolání Mgr. V. K. není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Soudy v projednávané věci vycházely z toho, že mezi účastníky dědického řízení vznikl spor o dědické právo v rovině skutkových okolností již v důsledku toho, že Mgr. V. K. tvrdí, že zůstavitel pořídil mimosoudní ústní závětí na území Rakouska podle § 584-586 rakouského obecného občanského zákoníku, a ostatní účastníci pravost této závěti s ohledem na konkrétní okolnosti případu zpochybňují.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze aplikovat subsidiární kolizní normu o platnosti formy závěti obsaženou v ustanovení § 18 odst. 2 věty první části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále také jen „zákon č. 97/1963 Sb.“), a právní otázky, jak je třeba v usnesení vydávaném v řízení o dědictví odkazujícím na podání žaloby o určení dědického práva vymezit předmět sporného řízení, má-li být žalováno o určení dědického práva z mimosoudní ústní závěti pořízené podle cizího práva, které takovou formu závěti připouští. Protože první z uvedených právních otázek dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože druhou právní otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání Mgr. V. K. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 19.12.2008, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo zmatečností.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 97/1963 Sb. je účelem tohoto zákona stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci. Stanovení toho, kterým právním řádem se řídí vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i toho, jaké je právní postavení cizinců v České republice, upravují ustanovení § 3 až 36 zákona č. 97/1963 Sb.
V dědických věcech je mezinárodní (zahraniční nebo cizí) prvek dán tehdy, jestliže se dědictví zcela nebo alespoň zčásti nachází v cizině, jestliže zůstavitel pořídí pro případ své smrti na území cizího státu, jestliže zůstavitel byl cizincem nebo jestliže český soud má užít cizí hmotné právo z jiných důvodů. V řízení o dědictví je mezinárodní prvek dán nejčastěji tehdy, vede-li se toto řízení o soukromoprávním vztahu, který sám obsahuje mezinárodní prvek, ale také tehdy, jestliže účastníkem řízení je cizinec, nebo je třeba určitý procesní úkon provést v cizině (např. doručit písemnost do ciziny nebo provést důkaz výslechem svědka v cizině) anebo se žádá uznání nebo výkon cizího rozhodnutí (srov. k tomu např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno - Plzeň 2009, str. 21; Másilko, V., Steiner, V.: Mezinárodní právo soukromé v praxi, Orbis - Praha 1976, str. 188).
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. se způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu, řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Totéž právo je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. se forma závěti řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Totéž platí o formě zrušení závěti.
Ustanovení § 18 zákona č. 97/1963 Sb. obsahuje zvláštní kolizní normy pro některé otázky dědění ze závěti (forma závěti je vyjmuta z působnosti obecné kolizní normy upravující formu právních úkonů, srov. § 4 zákona č. 97/1963 Sb.). Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Tímto právem se řídí také účinky vad vůle a jejího projevu při zřizování a zrušení závěti. Určující pro výběr rozhodného práva je státní příslušnost zůstavitele v době, kdy posuzovaný projev vůle učinil (hraniční určovatel lex patriae). Dojde-li po projevu vůle ke změně státní příslušnosti zůstavitele, nemá to vliv na otázku platnosti závěti nebo zrušení závěti, pokud se týče otázek vad vůle a jejího projevu a způsobilosti zůstavitele k těmto právním úkonům. Závěť se dodatečně nestane neplatnou a její vady se nemohou zhojit. Právo určené podle státní příslušnosti zůstavitele v době úmrtí se však jinak uplatní pro ostatní otázky dědění ze závěti (např. v otázce povinných podílů neopomenutelných dědiců), tzn. pro účinky závěti. Právo státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle, je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné (srov. k tomu Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno - Plzeň 2009, str. 344).
Forma závěti se řídí v prvé řadě právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil. K této základní kolizní normě se připojuje kolizní norma subsidiární, podle níž stačí, vyhoví-li forma závěti právu státu, na jehož území byla závěť učiněna (hraniční určovatel lex loci actus). Stejná kolizní kritéria platí i pro formu zrušení závěti. Podpůrná kolizní norma je stanovena v zájmu respektování vůle zůstavitele, který se v cizině dostane do situace, v níž pokládá za potřebné nebo nezbytné (např. z důvodu náhlého ohrožení jeho života) pořídit o svém majetku pro případ své smrti nebo svoji dosavadní závěť zrušit či změnit, neboť lze očekávat, že v takovém případě bude zůstavitel odkázán na pomoc místních obyvatel nebo státních orgánů, které postupují podle právních předpisů státu, na jehož území se zůstavitel nachází (srov. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 2. přepracované a doplněné vydání, Panorama, Praha, 1980, str. 286).
Právní teorie již dříve dovodila, že kolizní normy nelze aplikovat v případě obcházení zákona, za nějž je v mezinárodním právu soukromém považováno takové jednání, kterým jednající záměrně uměle vytvoří nebo předstírá skutečnost, která má význam pro použití kolizní normy, aby bylo určeno jiné rozhodné právo než to, kterého by se normálně použilo (v úmyslu vyloučit použití tohoto pro jednajícího nežádoucího práva). Obcházení zákona přitom může spočívat jednak v umělém vytvoření nebo předstírání (simulování) skutečnosti, které se v kolizní normě používá jako hraničního určovatele nebo která povede k zařazení do rozsahu jiné kolizní normy a k vyhnutí se pro jednajícího nepříznivému rozhodnému právu. Jednání, jímž se obchází zákonné ustanovení mezinárodního práva soukromého, je třeba postihnout přiměřeným použitím ustanovení § 39 obč. zák. o důsledcích obcházení zákona. Z přiměřeného použití tohoto ustanovení je nutno dovodit, že ke skutečnosti záměrně vytvořené nebo simulované se nepřihlédne a postupuje se při určení rozhodného práva tak, jako by neexistovala (srov. k tomu Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno - Plzeň 2009, str. 174-177). Tak tomu bude také v situaci, kdy zůstavitel v čistě vnitrostátní věci (bez skutečné vazby na území cizího státu) uvede nepravdivě jako místo pořízení jiný stát (předstírá, že závěť učinil v jiném státě), nebo do něj skutečně zajede, aby zde závěť pořídil, ale jen proto, aby vytvořil mezinárodní prvek a tím založil působnost zákona č. 97/1963 Sb. a umožnil aplikaci subsidiární kolizní normy § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zák. č. 97/1963 Sb. Při zjišťování existence mezinárodního prvku v určité věci je třeba posoudit, zda okolnosti konkrétního případu nenasvědčují tomu, že by docházelo k obcházení kogentních ustanovení vnitrostátních zákonů, např. ohledně povinné formy právního úkonu (závěti). Nelze totiž připustit, aby adresáti právní normy výše popsaným způsobem zneužívali hraničních určovatelů kolizních norem s cílem vyhnout se pro ně nepříznivému rozhodnému právu a tím obcházeli kogentní právní normy státu, jehož jsou státními příslušníky (např. ustanovení § 476 obč. zák. o povinné písemné formě závěti).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pro aplikaci cizího práva ve smyslu § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. je nezbytné nejprve zjistit, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti (např. pravidelně po určitou dobu v roce zde bydlel, pracoval nebo z jiných důvodů pobýval), případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod (např. nacházel se nebo se cítil v bezprostředním ohrožení života a nemohl pořídit závětí v písemné formě), či zda tak zůstavitel učinil, aniž by měl jakýkoliv objektivní důvod pro pořízení závěti v jiné formě, než kterou umožňuje právo státu určené podle hraničního určovatele lex patrie (zejména během krátkodobého pobytu na území cizího státu).
Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Soudy v projednávané věci dovodily, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, aniž by v řízení o dědictví bylo zjištěno, zda se zůstavitel (státní příslušník České republiky) zdržoval (dlouhodobě pobýval) na území Rakouska s úmyslem zdržovat se zde delší dobu, případně, zda měl jiný objektivní důvod pro pořízení závěti v ústní formě na území Rakouska. Takové skutečnosti relevantní pro posouzení možnosti zůstavitele platně pořídit ústní závětí podle cizího práva zatím nebyly v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem zjištěny, když dovolatelkou nebyly v řízení o dědictví jednoznačně tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Mgr. V. K. v dovolání sice uvedla, že se zůstavitelem „trávili vždy část roku ve Vídni, kde měli společně pronajatý byt“, současně však dodala, že závěť byla pořízena „při návštěvě Vídně v prosinci 2004“. Svědkyně ústní závěti M. K. přitom k této otázce vypověděla, že závěť byla pořízena „v bytě, který ve Vídni užívala M., dcera V. K.“, a že „nic nenasvědčovalo“ tomu, že by se zůstavitel v době pořízení ústní závěti mohl domnívat, že již nestihne pořídit písemnou závěť (čl. 294-295).
Za takové situace je závěr o existenci sporu o dědické právo Mgr. V. K. z předmětné ústní závěti předčasný, a postup podle § 175k odst. 2 OSŘ není (prozatím) namístě. Není totiž postaveno najisto, zda jsou splněny základní předpoklady pro aplikaci subsidiární kolizní normy podle § 18 odst. 2 věty první části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb., ve smyslu shora uvedeném, tj. zda v souzené věci je dán specifický (bližší) vztah zůstavitele k cizímu státu (Rakousku), na jehož území měl zůstavitel ústní závětí pro případ své smrti pořídit, případně zda v době pořízení závěti existoval jiný objektivní důvod pro pořízení pro případ smrti v ústní formě, a zda vůbec lze v daném případě připustit možnost zůstavitele (příslušníka České republiky) platně pořídit na území Rakouska závětí učiněné v ústní formě. Teprve v případě, že by tato skutečnost byla v řízení prokázána a pořízení ústní závěti zůstavitelem na území Rakouska bylo v daném případě opodstatněné, bude třeba zabývat se okolnostmi, za nichž mělo k příslušnému právnímu jednání zůstavitele a svědků ústní závěti dojít. Bude-li i nadále mezi účastníky dědického řízení spor o to, zda k ústnímu pořízení pro případ smrti došlo tak, jak je Mgr. V. K. tvrzeno, a zda ústní závěť zůstavitele je platným pořízením pro případ smrti podle rakouského práva, a nezdaří-li se spor vyřešit dohodou, bude třeba postupovat podle § 175k odst. 2 OSŘ, neboť mezi účastníky budou sporné skutkové okolnosti, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu.
Odvolací soud dále řešil otázku, jak má být formulován výrok usnesení, jímž se odkazuje účastník dědického řízení k podání žaloby na určení, že je dědicem z ústní závěti. Dospěl k závěru, že „je nutno prokazovat nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, a že je nutno změnit petit žaloby „tak, aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že usnesení vydané soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že „žalobce je dědicem zůstavitele“, nebo že „žalovaný není zůstavitelovým dědicem“, popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že „žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti“ nebo že „žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti“. Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; na rozdíl od dřívější právní úpravy, obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nyní platné ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4729/2010).
Z výše uvedeného vyplývá, že výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat určení dědického práva, tj. určení, který z účastníků dědického řízení je či není zůstavitelovým dědicem, přičemž zodpovězení otázky, jaký je obsah konkrétní závěti (tj. rozsah majetku, o kterém zůstavitel předmětnou závětí pořídil a jak jej rozdělil mezi závětní dědice), o niž některý z účastníků opírá své dědické právo nebo jejíž pravost či platnost účastník odkázaný k podání žaloby popírá, je (pouze) předběžnou otázkou pro posouzení existence (neexistence) dědického práva, bez níž nelze o předmětu sporného řízení vůbec rozhodnout. Prokázání obsahu konkrétní závěti (případně jiného pořízení pro případ smrti), tj. také rozsahu majetku, o němž zůstavitel závětí pořídil, a způsobu, jak jej mezi závětní dědice rozdělil, je totiž předpokladem pro vyhovění žalobě o určení dědického práva jako takové.
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným usnesením o odvolání Mgr. V. K. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí (částečně) i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Dále Nejvyšší soud České republiky zrušil jako závislé výroky (podle § 243e odst. 2 věty třetí o.s.ř.) obsažené v jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích rozsudky, jimiž soudy ve sporném řízení rozhodovaly o žalobě Mgr. V. K. (podané podle § 175k odst. 2 OSŘ) o určení dědického práva Mgr. V. K. z ústní závěti zůstavitele Ing. J. K. (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6.12.2013, č.j. 6 C 28/2013-111, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2014, č.j. 68 Co 390/2014-175), ohledně nichž sice dovolání nebylo podáno, ale které jsou dovoláním ve smyslu § 242 odst. 2 o.s.ř. dotčeny.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-