// Profipravo.cz / Dědění 22.12.2010
ÚS: Dědění členství v bytovém družstvu a výluka ze SJM
Závěr obecných soudů, podle kterého družstvo platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva, je nesprávný a žaloba stěžovatelky tak byla obecnými soudy zamítnuta z nesprávného důvodu.
Žaloba stěžovatelky měla být podle náhledu Ústavního soudu zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k jejímu podání. K podání této žaloby je aktivně legitimován vlastník bytu, kterým není stěžovatelka, nýbrž družstvo.
V posuzované věci obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 706 odst. 3, § 703 odst. 2 a a § 143 odst. 1) písm. a) občanského zákoníku, avšak přes tuto skutečnost dospěly ve svých rozhodnutích ke správnému závěru o nezbytnosti žalobu stěžovatelky zamítnout.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 362/10, ze dne 02.11.2010
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajky) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kocincem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006 takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 17 C 260/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako jediný dědic po matce stala na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. D 186/95, Nd 57/95 ze dne 28. září 1995, které nabylo právní moci dne 5. prosince 1995, členkou Stavebního bytového družstva Frýdek Místek (dále jen "družstvo"). Dne 11. prosince 1995 stěžovatelka uzavřela s družstvem k matkou stěžovatelky dříve užívanému bytu č. 1889/7 o velikosti 1+1, nacházejícímu se v bytovém domě na ulici Frýdlantská 1889 v Místku (dále jen "byt"), nájemní smlouvu. Na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva podepsané stěžovatelkou a jejím manželem dne 14. srpna 2002 a statutárními orgány družstva dne 20. srpna 2002, bylo do katastru nemovitostí (s účinky vkladu dnem 23. srpna 2002) vloženo vlastnické právo stěžovatelky a jejího manžela (v podobě společného jmění manželů) k bytu a k němu příslušejícím spoluvlastnickým podílům na budově a pozemcích.
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku č. j. 29 Nc 6286/2005-26a ze dne 11. května 2005 byla proti manželovi stěžovatelky nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc Mgr. Ing. Radim Opletal. Jeho exekučním příkazem sp. zn. 057 EX 2316/2005 ze dne 15. září 2005 bylo rozhodnuto o provedení exekuce mj. prodejem bytu a k němu příslušejících podílů na společných částech domu a pozemcích .
Proti zahrnutí bytu a k němu příslušejících podílů na společných částech domu a pozemcích podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala jejich vyloučení z exekuce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006 žalobu stěžovatelky zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Svá rozhodnutí opřely obecné soudy o závěr, podle kterého družstvo správně a platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů, stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva. Na stěžovatelku mělo po její matce přejít členství v družstvu, na základě čehož jí mělo vzniknout právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Se společným nájmem (družstevního) bytu stěžovatelky a jejího manžela mělo vzniknout i jejich společné členství v družstvu. Obecné soudy tak neshledaly existenci výlučného vlastnického práva stěžovatelky k bytu a k němu příslušejícím podílům na společných částech domu a pozemcích, které by bránilo provedení výkonu rozhodnutí.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy jí neumožnily transformaci jejího výlučného majetku ve formě členského podílu v družstvu, kterého nabyla děděním po své matce, na výlučné vlastnictví bytu. Svým hmotněprávním posouzením věci svévolně a v rozporu s ústavněkonformním výkladem podústavního práva odňaly stěžovatelce nejméně částečně vlastnictví zděděné hodnoty (majetku) a zasáhly do jejího vlastnické práva.
Zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů sp. zn. Cpj 182/82 ze dne 24. června 1983, kterou argumentuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, považuje stěžovatelka za překonaný názor z doby hluboké normalizace. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, podle stěžovatelky nezohlednily změny, ke kterým v naší demokratické společnosti od té doby došlo, a nesnažily se vyložit ust. § 703 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s jeho ust. § 143 odst. 1 písm. a) ústavněkonformním způsobem.
Podle stěžovatelky v případě dědění podílu v bytovém družstvu dochází, pokud jde o nájem bytu, k právnímu nástupnictví a nemůže dojít ke vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Nájem bytu tak přešel smrtí matky stěžovatelky na stěžovatelku automaticky a k tomuto přechodu nebylo třeba žádného právního úkonu ve formě podpisu nové nájemní smlouvy.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení.
Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 20 Cdo JUDr. Miroslava Jirmanová. Především poukázala na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyhodnotil stěžovatelčiny námitky. Současně připomněla, že v soudní praxi nebyly dosud zaznamenány problémy s aplikací ust. § 703 odst. 2 občanského zákoníku při řešení otázky dědění členského podílu jedním z manželů za trvání manželství. Na rozdílné názory v odborné literatuře přitom Nejvyšší soud ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí rovněž poukázal. Úprava společného nájmu družstevního bytu zůstala podle vyjádření Nejvyššího soudu i přes změny občanského zákoníku v části týkající se nájmu bytu nezměněna a je chápána jako úprava kogentní. Tato úprava nereflektovala na změny v úpravě společného jmění manželů, ani na úpravu v obchodním zákoníku (takže zůstává zachována rozdílnost přístupu k bytovému družstvu). Z těchto důvodů navrhl Nejvyšší soud, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 57 Co JUDr. Milena Kohoutková, která pouze odkázala na závěry uvedené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tím, že na nich trvá.
Za Okresní soud ve Frýdku-Místku se vyjádřila samosoudkyně JUDr. Jaroslava Volná. Vyjádřila přesvědčení, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo, když Okresní soud ve Frýdku-Místku provedl navrhované důkazy, řádně zjistil skutkový stav a na základě takto zjištěného skutkového stavu vynesl rozsudek, který odpovídá dosavadní judikatuře. Pokud jeden z manželů zdědí za trvání manželství členský podíl v bytovém družstvu a manželé spolu trvale žijí, vzniká se společným nájmem bytu i společné členství manželů v družstvu. Pokud následně družstvo převedlo bytovou jednotku do společného jmění manželů, na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, byl tento postup správný. Proto může být předmětná bytová jednotka postižena exekucí, vedenou proti manželu stěžovatelky.
Vyjádření obecných soudů nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno stěžovatelce k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku s tímto postupem vyslovily souhlas a stěžovatelka a Nejvyšší soud daly tento souhlas najevo tím, že se na výzvu Ústavního soudu stran upuštění od ústního jednání nijak nevyjádřily, přičemž byly upozorněni, že tato skutečnost bude považována za jejich souhlas.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Tyto maximy jsou prolomeny pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud je toho názoru, že ve věci stěžovatelky aplikovaná a níže citovaná zákonná ustanovení dávají obecným soudům prostor pro jejich ústavně konformní výklad (který ovšem ve věci rozhodující obecné soudy nevyužily), a proto nebylo třeba zabývat se eventuelním zrušením některého z těchto ustanovení.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy sice správně žalobu stěžovatelky zamítly, avšak učinily tak z nesprávných důvodů.
Ačkoli Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů a přehodnocování závěrů obecných soudů, nezbývá mu, než tak v projednávané učinit, neboť v projednávané věci uplatněná interpretace obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti, přičemž existuje jiná možná interpretační alternativa těmto hlediskům vyhovující. Přitom obecné soudy na interpretaci, která byla uplatněna v projednávaném případě, ve své rozhodovací praxi dlouhodobě setrvávají.
Podle ust. § 703 odst. 2 zák. č. 40/1964 S., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník") vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Podle ust. § 706 odst. 3 občanského zákoníku jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
Podle ust. § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákon o vlastnictví bytů") byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.
Podle stanov družstva mimo jiné s přechodem členství přechází na dědice i právo na nájem družstevního bytu.
Obecné soudy uzavřely, zřejmě na základě ust. § 703 odst. 2 a § 706 odst. 3 občanského zákoníku a výše uvedeného ustanovení stanov družstva, že po smrti matky stěžovatelky došlo k přechodu členství v družstvu (na stěžovatelku), na základě kterého přešlo na stěžovatelku právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Jelikož ke vzniku tohoto práva na uzavření nájemní smlouvy k bytu došlo za trvání manželství stěžovatelky a jejího manžela, vzniklo se společným nájmem bytu stěžovatelky a jejího manžela i jejich společné členství v družstvu.
Uvedenou interpretaci obecných soudů považuje Ústavní soud za nesprávnou a ústavně nekonformní. Předně je třeba, s ohledem na ust. § 706 odst. 3 občanského zákoníku, přisvědčit stěžovatelce a uzavřít, že stěžovatelce nevzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu, nýbrž na ni smrtí její matky tento nájem ex lege přešel. To podle náhledu Ústavního soudu z citovaného zákonného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá. Naopak závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelce vzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu, podle přesvědčení Ústavního soudu ze žádného ustanovení občanského zákoníku ani jiného právního předpisu nevyplývá. Aplikace ust. § 703 odst. 2 občanského zákoníku na projednávaný případ tedy není namístě.
Prostor pro aplikaci ust. § 703 odst. 2 o.z. na věc stěžovatelky podle Ústavního soudu nejenže nevyplývá z žádného zákonného ustanovení, ale užití uvedeného ustanovení, a v jeho důsledku vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle ust. § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, by v daném případě vedlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Není žádný důvod, aby ta skutečnost, že stěžovatelka žila v manželství v době úmrtí její matky, měla za důsledek nabytí části dědictví manželem stěžovatelky. Ústavní soud tímto přisvědčuje podstatě námitky stěžovatelky, dle které, obecnými soudy zastávaným hmotněprávním posouzením věci, bylo v rozporu s ústavněkonformním výkladem podústavního práva stěžovatelce odňato nejméně částečně vlastnictví zděděné hodnoty a zasaženo do jejího vlastnické práva. Dále Ústavní soud považuje za opodstatněnou též námitku stěžovatelky, dle které Zpráva o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů sp. zn. Cpj 182/82 ze dne 24. června 1983, jíž argumentuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, představuje překonaný názor z doby normalizace.
Jestliže na stěžovatelku přešel nájem bytu, byla stěžovatelka výlučným nájemcem bytu. Nemohl tak vzniknout společný nájem bytu stěžovatelky a jejího manžela, ani jejich společné členství v družstvu. Na této situaci nic nemění ani ta skutečnost, že stěžovatelka uzavřela s družstvem nájemní smlouvu k bytu, neboť tuto smlouvu, uzavřenou k bytu, jež nebyl z hlediska nájmu právně volným, je nutno považovat za neplatnou.
V důsledku výše uvedených skutečností a s ohledem na to, že členství v družstvu nabyla stěžovatelka děděním, je na nabytí členského podílu v družstvu po matce stěžovatelky namístě aplikovat výluku ze společného jmění manželů dle ust. § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Nezbývá proto než konstatovat, že členem družstva po matce stěžovatelky se stala a byla vždy pouze stěžovatelka.
Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani ustanovení stanov družstva, dle kterého s přechodem členství v družstvu přechází na dědice i právo na nájem družstevního bytu. Naopak, podle náhledu Ústavního soudu uvedené ustanovení stanov družstva potvrzuje právo stěžovatelky být nájemcem bytu, když na ni nájem bytu po její matce ex lege přešel.
Závěr o výlučném členství stěžovatelky v družstvu má závažné důsledky na platnost smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, kterou uzavřelo družstvo se stěžovatelkou a jejím manželem. Z ust. § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že byt mohl být převeden pouze nájemci a členu družstva, kterým, jak je uvedeno výše, byla po smrti matky pouze stěžovatelka. Pokud byla smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva uzavřena mezi družstvem, stěžovatelkou i jejím manželem, jedná se o právní úkon uzavřený v rozporu s tímto zákonným ustanovením, a proto neplatný. Na stěžovatelku a jejího manžela tak nebylo platně převedeno vlastnické právo k bytu a vlastníkem bytu (a k němu příslušejícím podílům na společných částech domu a pozemcích) je nadále družstvo.
Závěr obecných soudů, podle kterého družstvo platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů, stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti nesprávný a žaloba stěžovatelky tak byla obecnými soudy zamítnuta z nesprávného důvodu.
Žaloba stěžovatelky měla být podle náhledu Ústavního soudu zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k jejímu podání. K podání této žaloby je aktivně legitimován vlastník bytu, kterým není stěžovatelka, nýbrž družstvo.
VI.
V posuzované věci obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 706 odst. 3, § 703 odst. 2 a a § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, avšak přes tuto skutečnost dospěly ve svých rozhodnutích ke správnému závěru o nezbytnosti žalobu stěžovatelky zamítnout. Ústavní soudu proto ústavní stížnost podle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: ÚS