// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 10.04.2018
Výluka z bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.
I. V případě výluky z bezdůvodného obohacení upravené v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Není-li v řízení prokázáno, že si plnitel byl v okamžiku, kdy poskytl plnění, vědom toho, že nemá povinnost plnit, nelze výluku aplikovat.
II. I po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 11. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 2991 o. z.
§ 2992 o. z.
§ 2997 odst. 1 o. z.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 170.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 11. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 10. 3. 2014 uzavřel se svým zaměstnavatelem M. H. „smlouvu o bezúročné půjčce“ částky 200.000,- Kč, kterážto byla poukázána na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky přímo na účet žalované, v té době jeho přítelkyni, na čemž se účastníci ústně dohodli. Žalovaná mu vrátila jen částku 30.000,- Kč a nadále mu však přes výzvu dluží 170.000,- Kč.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 9 C 450/2014-114, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54.417,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Po provedeném dokazování především dovodil, že žalobci se ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a že v řízení bylo prokázáno jen to, že žalobce si od M. H. na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 3. 2014 zapůjčil odněj bezúročně částku 200.000,- Kč, kterou měl vrátit do 30. 9. 2014, a že tato částka byla vetřech splátkách poukázána na účet žalované. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z účastnické výpovědi žalované zjistil, že „účastníci v té době společně podnikali ve fitnesscentru“, že „ona do toho vložila stroje a on se nabídl, že sežene peníze na zaplacení nájmu za prostory k podnikání“, že „peníze, které si žalobce půjčil od pana H., převedl na její účet, protože pracoval u pana H., kam byl převeden z Úřadu práce, a nemohl tedy legálně podnikat“, že „s žalobcem společně podnikali a také spolu žili“, že „žalobce měl k účtu, který společně založili v březnu 2014, dispoziční právo, když chtěli začít podnikat, potom se rozešli a z tohoto podnikání si každý vzal to, co do toho vložil“, že „žalobce z předmětného účtu vybíral na kartu, platil si z něho mobil, nájem za garáž“, nechával si na něj posílat peníze od bratra a i od pana H., taktéž bratovi z něj posílal peníze a bratr jemu“, že „částka asi 96.000,- Kč byla použita na nájem a zbytek na vybavení, které si žalobce po skončení podnikání odvezl“, že žalovaná zaplatila žalobci asi 60.000,- Kč jako výnos z podnikání a na společné hospodaření, že z něj platila též tři společné dovolené během roku a že při skončení podnikání se účastníci dohodli, že „jsou vyrovnáni“. Výpověď žalované potvrzují podle soudu jí předložené listinné důkazy, z nichž vyplývá, že žalobce ohledně fitcentra jednal s dodavateli, objednával vybavení, jako zmocněnec žalované byl přítomen při kontrole provedené pracovníky magistrátu a podepsal a převzal vyhotovený protokol. S tím koresponduje i výpověď svědka P., který několikrát ve fitcentru viděl v dopoledních hodinách žalobce sedícího u recepce a uvádějícího do něj klienty. Dále soud zjistil, že k účtu žalované, který byl zrušen ke dni 19. 8. 2014, měl žalobce plná dispoziční práva, že z něj prováděl platby i výběry, a to i v době, kdy žalovaná (dle výkazu vyhotoveného jejím zaměstnavatelem) byla v práci; konkrétně se jednalo o výběr z bankomatu dne 9. 4. 2014 ve výši 3.000,- Kč, o platbu kartou dne 10. 4. 2014 ve výši 10.040,- Kč a o výběry z bankomatu dne 18. 4. 2014 ve výši 6.000,- Kč a dne 23. 5. 2014. Je tedy zřejmé, že žalobce převedl finanční prostředky zapůjčené od M. H. na účet, k němuž měl dispoziční právo, jež také využíval, neboť prováděl výběry a platby, takže nebylo prokázáno, že by částka 200.000,- Kč byla použita pouze žalovanou. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároku žalobce nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná částku 200.000,- Kč užila výlučně pro svou potřebu a tak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila (a v jaké výši). Navíc vzal soud v úvahu, že účastníci v té době žili ve společné domácnosti, takže některé nákupy, které byly z předmětného účtu hrazeny (např. v obchodním domě Tesco, Globus, u čerpacích stanic atd.) byly zřejmě určeny pro společnou potřebu. Pokud pak žalobce měl za to, že zaplacením částky 30.000,- Kč žalovaná svůj dluh vůči němu uznala, což žalovaná ve své účastnické výpovědi popřela s tím, že mu jednak předala i další částky a že tyto peníze byly určeny pro společnou potřebu a „něco žalobce vložil do podnikání“, pak soud dovodil, že tato tvrzení žalované nebyla vyvrácena žádným důkazem a že naopak žalobce svá tvrzení neprokázal (ke svým tvrzením nenavrhl žádné důkazy, přičemž nesouhlasil se svojí účastnickou výpovědí).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 84 Co 1381/2016-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9.939,- Kč k rukám advokátky JUDr. Moniky Koubové. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalobce ani přes poučení soudu neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, tedy, že účastníci sjednali její podstatné obsahové náležitosti, případně další vedlejší náležitosti. Bylo sice nesporné, že na účet žalované byla složena částka 200.000,- Kč, avšak pokud žalovaná uvedla, že část z ní „vrátila“, nehovořila o splátce zápůjčky, nýbrž že takto plnila v rámci společné spotřeby (hradila dovolené), popř. žalobci poskytla výnos ze společného podnikání. Dále odvolací soud zdůraznil, že jde-li o nárok z bezdůvodného obohacení, byly podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 rozšířeny případy tzv. výluk z bezdůvodného obohacení. Jednou z takových výluk je situace, kdy k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělo stát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcela vědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitého právního důvodu (na rozdíl od situace, kdy se totéž stalo např. v důsledku omylu, případně v pochybnostech o dluhu apod.); jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu. Podle odvolacího soudu uvedené odpovídá - není-li prokázáno, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o zápůjčce - skutkovému stavu zjištěnému v posuzovaném případě, neboť žalobce prokazatelně úmyslně poskytl částku na účet žalované, tedy vědomě plnil „nedluh“, aniž by byl jakkoliv uveden v omyl, případně byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo byl nesvéprávný (§ 2997 odst. 2 o. z.). Žalobce tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 2997 odst. 1 o. z. nemá. Bylo proto nadbytečné zabývat se dokazováním tvrzení, jimiž se uplatněnému nároku bránila žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek „má po právní stránce zásadní význam, když závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně otázky existence bezdůvodného obohacení při neprokázání právního titulu poskytnutého plnění)“. Namítá, že bylo-li v řízení nepochybně zjištěno, že zajistil připsání částky 200.000,- Kč na bankovní účet žalované, bylo na ní, aby prokázala, že pro to existoval právní titul. Tím došlo k přenesení břemene tvrzení i břemene důkazního na žalovanou, která - tvrdila-li, že peníze byly na její účet poukázány za účelem společného podnikání účastníků - měla tato svá tvrzení prokázat, což se jí ovšem nezdařilo; v takovém případě měl soud věc posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 248/2012, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, sp. zn. 33 Cdo 1398/2014, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Dále dovolatel poukazuje na to, že od počátku řízení tvrdil, že mezi ním a žalovanou byl uzavřen závazkový právní vztah, v jehož rámci se zavázal zapůjčit žalované finanční prostředky; měl tedy povinnost žalované plnit, svému závazku dostál, když vědomě zajistil, aby sjednaná částka byla připsána na účet žalované. Odvolací soud proto pochybil, pokud na vztah mezi účastníky aplikoval § 2997 o. z., když nebyly splněny základní podmínky pro naplnění dané výluky. Z odůvodnění jeho rozsudku však přitom vyplývá, že nebyla-li zápůjčka prokázána, a přesto žalobce plnil, nemůže jít o bezdůvodné obohacení právě z toho důvodu, že plnil vědomě, z čehož lze a contrario dovodit, že o bezdůvodné obohacení by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby se mu podařilo zápůjčku prokázat; takový výsledek interpretace je ovšem absurdní. Odvolací soud tudíž uvedenou výluku z bezdůvodného obohacení vyložil příliš extenzivně, ačkoliv měl s ohledem na závěr o neprokázání zápůjčky věc posoudit podle citované judikatury dovolacího soudu, i když se vztahuje k úpravě bezdůvodného obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb. Dovolatel uzavírá, že pokud by dovolací soud měl za to, že závěry uvedené v citované judikatuře není možno aplikovat na novou právní úpravu podle zákona č. 89/2012 Sb., „mělo by dovolání být přípustné“ i z důvodu, že posuzovaná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je namístě aplikace § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. v případě, kdy nebylo prokázáno, že plnitel obohatil jiného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce k řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, je důvodné.
Pokud ovšem dovolatel namítá, že „od počátku řízení tvrdil, že mezi ním a žalovanou byl uzavřen závazkový právní vztah, v jehož rámci se zavázal zapůjčit žalované finanční prostředky, že tedy měl povinnost žalované plnit, když vědomě zajistil, aby sjednaná částka byla připsána na účet žalované“, pak nejde o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž dovolatel touto námitkou zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen jeho závěr, že v řízení neprokázal, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce částky 200.000,- Kč. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky dovolatele proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Ustanovení § 2991 navazuje na § 451 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, od nějž se však poněkud formulačně odchyluje. Stejně jako v dosavadní úpravě je vyjádřením obecné zásady občanského práva (známé již z dob římského práva), dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Dopadá tedy na situace, v nichž se jeden subjekt obohatí na úkor druhého, aniž by ho k tomu opravňoval řádný, právem akceptovaný důvod (spravedlivý důvod).
Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
V Důvodové zprávě k § 2997 zákona č. 89/2012 Sb. se uvádí, že „navržené ustanovení vychází z platné právní úpravy (§ 455 občanského zákoníku), volí však obecnější formulace a doplňuje výjimku zakládající ochuzenému právo požadovat vydání v některých mimořádných situacích, kdy obohacení nelze ze zřejmých důvodů uznat za ospravedlněné. Navrhuje se zachovat i nadále právní pravidlo, podle kterého není bezdůvodným obohacením plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy (§ 455 odst. 1 platného občanského zákoníku), které zdejší kodifikace přejímá ze starších úprav (§ 1432 ABGB, § 362 občanského zákoníku z r. 1950). Vyžaduje-li se písemná forma u projevu vůle jedné osoby (např. u ručitelského prohlášení), je plněním překážka formálnosti zhojena. Totéž musí platit i pro smlouvy jednostranně zavazující, např. pro smlouvu, podle níž má být darováno teprve v budoucnu. Vyžaduje-li se písemná forma pro smlouvu zavazující strany k vzájemnému plnění, je ovšem kondikce vyloučena, jen splnily-li obě strany“.
V komentáři k zákonu č. 89/2012 Sb. dostupném v systému ASPI je k § 2997 mimo jiné uvedeno, že „toto ustanovení bude v zásadě dopadat na situace, v nichž je vznik povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vyloučen současně jinými zákonnými ustanoveními (srov. především § 2992 o. z., dle nějž byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Přestože dikce § 2992 o. z. se liší od znění § 2997 o. z., je zřejmé, že oba budou dopadat na případy dobrovolného poskytnutí plnění jiné osobě, jež není možno pokládat za činěné na základě darovací smlouvy či jiného obdobného právního úkonu“.
Odborná literatura (srov. Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 71) dále vyslovila k § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. právní názor, že podstatou tohoto liberačního důvodu je vědomé plnění bez právního důvodu a že podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět o tom, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil, resp. že se jej mohl při vyvinutí obvyklé obezřetnosti vyvarovat. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností o tom, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, resp. je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o tom, že mezi stranami vznikla smlouva. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.
Lze tedy shrnout, že v případě uvedeném v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá - na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení k závěru, že žalobci se ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 o. z.), a dále „že žalobce neprokázal, že by se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, jelikož nebylo prokázáno, že by částku 200.000,- Kč užila výlučně pro svou potřebu“.
Odvolací soud, který v odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 17. 5. 2017 (viz č. l. 136 a 137 spisu) - žádné dokazování (ať již formou opakování dokazování nebo doplňování dokazování) neprováděl, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalobce ani přes poučení soudu neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, tedy, že účastníci sjednali její podstatné obsahové náležitosti“, případně další vedlejší náležitosti. Ohledně žalobcem požadovaného posouzení uplatněného nároku na zaplacení žalované částky s příslušenstvím jako nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení pak odvolací soud bez dalšího, a aniž to žalovaná namítla, aplikoval na danou věc výluku zakotvenou v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z., spočívající v tom, že „k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělo stát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcela vědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitého právního důvodu“, která podle něj odpovídá - není-li prokázáno, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o zápůjčce - skutkovému stavu zjištěnému v posuzovaném případě. Odvolací soud však zcela zřejmě přehlédl závěr učiněný soudem prvního stupně a žalobcem v odvolacím řízení zpochybněný, že „žalobce neprokázal, že by se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, jelikož nebylo prokázáno, že by částku 200.000,- Kč užila výlučně pro svou potřebu“ (jinak řečeno, nebylo prokázáno, že žalobce žalovanou obohatil, případně v jaké výši). Za tohoto stavu věci, který v odvolacím řízení nedoznal změny, již z tohoto důvodu nebylo namístě použití § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., neboť nebyl splněn jeden z předpokladů této výluky, totiž že žalobce žalovanou obohatil - viz „obohatil jiného“. [Srov. např. Rv I 154/21, ASPI JUD209165CZ, v němž bývalý Nejvyšší soud ČSR dospěl k závěru, že „nelzeť souhlasiti s odpůrkyní dovolatelky v jejím právním stanovisku, že prý nárok žalovaného na vrácení onoho peníze dlužno posuzovati dle § 1432 o. z. o.“ (který stanovil, že „placení dluhu promlčeného nebo takového, který je neplatný jen z nedostatku formálnosti, nebo kterého jen zákon nedopouští stihati žalobou, nemůže býti žádáno zpět, právě tak, jako když někdo něco zaplatí věda, že to není dlužen - nyní přiměřeně § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. - poznámka NS). „Řečené ustanovení platí jen pro případ, kde někdo plní, nejsa nijak v pochybnosti o tom, že plniti není povinen. Tu jde v jádru věci o zahalené darování, a nemá proto kondikce místa.“]. Současně je třeba zdůraznit, že neprokázání žalobcem tvrzeného plnění na účet žalované z titulu zápůjčky, neumožňuje bez dalšího aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., není-li v řízení taktéž prokázáno, že plnitel (žalobce) si byl v okamžiku, kdy poskytl plnění (v daném případě na účet žalované) vědom toho, že nemá povinnost plnit. V důsledku nesprávné aplikace § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. odvolacím soudem na projednávanou věc je tudíž chybný i jeho právní názor, že „bylo proto nadbytečné zabývat se dokazováním tvrzení, jimiž se uplatněnému nároku bránila žalovaná“.
Dovolací soud dodává, že žalobci lze přisvědčit v tom, že i po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, a dále Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo i tehdy, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000). Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se shora uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí ve svých závěrech nepostupoval, když z pohledu předcházejícího řízení před soudem prvního stupně danou věc posuzoval zcela originálním způsobem podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., aniž to žalovaná namítla a aniž dal účastníkům řízení možnost skutkově a právně stran výluky uvedené v tomto ustanovení argumentovat.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku I. správný a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I., jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-