// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 16.03.2017
Určení rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení
Z hlediska rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení je rozhodný okamžik vzniku bezdůvodného obohacení (přijetí plnění bez právního důvodu), a nikoli to, jak obohacený s plněním dále naložil, či to, zda (a jakým způsobem) je následně zpeněžil. Pro zjištění rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení tedy není určující to, zda (a jak) ten, kdo přijal plnění bez právního důvodu, s tímto plněním v rámci dodavatelského řetězce dále naložil, a zda, kolik a od koho dostal za toto plnění zaplaceno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3682/2016, ze dne 10. 1. 2017
Dotčené předpisy: § 458 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu ceny za dílo – dodávku a instalaci zdvojené podlahy v budově Českého rozhlasu, ke které mělo dojít v červnu roku 2006. Žalobkyně tvrdila, že předmětné dílo zhotovila na výzvu žalované, která byla zhotovitelem společnosti Intersono SG a.s. (dále jen „Intersono“), jež následně předala dílo Českému rozhlasu.
Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 18. 6. 2015, č. j. 21 Cm 96/2008-239, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná podlaha byla v budově Českého rozhlasu žalobkyní skutečně provedena, aniž by však mezi účastnicemi řízení byla platně uzavřena ústní či písemná smlouva. Práce, jež žalobkyně pro žalovanou v budově Českého rozhlasu provedla, je proto nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně dále konstatoval, že bezdůvodným obohacením na straně žalované nemůže být hodnota či cena díla provedeného žalobkyní pro třetí subjekt, ale jen to, co žalovaná získala. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, jakou částku za provedené podlahy získala Intersono od Českého rozhlasu, ani zda a případně jakou částku Intersono za provedení předmětných podlah zaplatila žalované. Právě tato částka by přitom podle soudu prvního stupně představovala to, o co by se žalovaná vůči žalobkyni bezdůvodně obohatila. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala, zda a kolik bylo žalované za předmětné podlahy zaplaceno.
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi řízení nebyla platně uzavřena smlouva o dílo a jejich vztah je třeba posoudit podle § 451 a násl. obč. zák. V řízení bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně skutečně provedla práce, o kterých se žalovanou jednala a které měly být předmětem neexistující smlouvy o dílo. Český rozhlas měl uzavřenu smlouvu o dílo s Intersono, přičemž zhotovení podlahy bylo do této smlouvy zahrnuto. Český rozhlas také potvrdil, že podlaha byla provedena a byla mu ze strany Intersono předána.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že jelikož mezi účastnicemi řízení nebyla platně uzavřena smlouva o dílo a budova, ve které byla zdvojená podlaha zhotovena, nebyla ve vlastnictví žalované, nemohlo bezdůvodné obohacení žalované spočívat ve zhodnocení budovy Českého rozhlasu, ale pouze v prospěchu, který v důsledku zhotovení podlah získala. Bezdůvodné obohacení na straně žalované však mohlo podle odvolacího soudu vzniknout tak, že Český rozhlas zaplatil za tyto podlahy Intersono, která za ně dále zaplatila žalované.
Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že za daného skutkového stavu představuje výši bezdůvodného obohacení obvyklá cena díla, jak byla stanovena znaleckým posudkem. V posuzovaném případně může být podle odvolacího soudu bezdůvodným obohacením na straně žalované jen to, co v důsledku plnění provedeného žalobkyní získala, nikoliv však více. Zda a kolik žalovaná získala, však v řízení prokázáno nebylo, neboť žalobkyně s ohledem na svůj právní názor i přes poučení soudu prvního stupně v tomto směru ničeho netvrdila ani nenavrhla žádné důkazy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil rozsah a výši bezdůvodného obohacení, pokud konstatoval, že jeho výší by byla částka, kterou by žalovaná obdržela od svého odběratele za plnění, jež přijala od žalobkyně. Dovolatelka plnila žalované bez právního důvodu (na základě neexistující smlouvy), výše bezdůvodného obohacení na straně žalované je proto podle ní dána „objektivizovanou hodnotou“ toho, co obdržela žalovaná od dovolatelky, přičemž je nepodstatné, jak žalovaná s tímto plněním dále naložila. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je tedy přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.].
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že „rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo). Na povinnost toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený získal (zda jej např. zničil) a nezáleží ani na tom, zda a popř. v jakém rozsahu v době rozhodování soudu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal.“
Závěr, že z hlediska rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení je rozhodný okamžik vzniku bezdůvodného obohacení (přijetí plnění bez právního důvodu), a nikoli to, jak obohacený s plněním dále naložil, či to, zda (a jakým způsobem) je následně zpeněžil, zaujal Nejvyšší soud i v jiných svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2145/2004, usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010 či rozsudek ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003), a nemá důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci. Pro zjištění rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení tedy není určující to, zda (a jak) ten, kdo přijal plnění bez právního důvodu, s tímto plněním v rámci dodavatelského řetězce dále naložil, a zda, kolik a od koho dostal za toto plnění zaplaceno, jak nesprávně uvedl odvolací soud.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislého výroku) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že správný není ani názor dovolatelky, podle nějž věcnou pasivní legitimaci ve vztahu z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu mají pouze účastníci domnělé (neexistující) smlouvy. Věcnou legitimaci ve vztahu z bezdůvodného obohacení adresně stanoví pouze § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Toto ustanovení se však uplatní toliko v případě neplatné či zrušené smlouvy, nikoli v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním přijatým bez právního důvodu. V posledně jmenovaném případě je totiž pasivně věcně legitimovaným účastníkem (účastníkem povinným obohacení vydat) ten, kdo plnění bez právního důvodu přijal a bezdůvodně se tak obohatil. Aktivní věcnou legitimací je pak nadán ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-