// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 14.07.2016
Rozpor ujednání o výši vypořádacího podílu s obch. zák.
I. Společníci společnosti s ručením omezeným se nemohli odchýlit od § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013, tak, že základ pro výpočet vypořádacího podílu bude představován jinou veličinou než vlastním kapitálem (plynoucím z účetní závěrky) nebo čistým obchodním majetkem (určeným znaleckým posudkem). Nemohli se tudíž ani dohodnout na konkrétní výši vypořádacího podílu, která nevychází z takto určeného základu.
Zbývá dodat, že odchylnou úpravu výše vypořádacího podílu mohou (v mezích výše naznačených) sjednat toliko společníci ve společenské smlouvě, nikoliv společnost s některým ze společníků.
II. V obecné rovině platí, že není-li dohoda o ukončení účasti společníka platná, nedošlo na jejím základě k zániku účasti společníka, jehož účast měla podle dohody skončit. Avšak stejně jako nelze vázat úspěšnost návrhu na určení, že určitá osoba je společníkem společnosti, na vrácení částky zaplacené této osobě z titulu vypořádacího podílu či ceny za převod obchodního podílu, nelze ani dovozovat, že návrhu na vrácení takto zaplacených částek je možné vyhovět pouze tehdy, bude-li současně určeno, že osoba, jejíž účast měla zaniknout, je společníkem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 993/2015, ze dne 27. 4. 2016
Dotčené předpisy:
§ 61 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 149a obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 150 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 41 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. září 2012, č. j. 37 Cm 32/2011-81, uložil P. B. (dále též jen „P. B.“) zaplatit navrhovatelce (ZATO Černíkovice, spol. s r. o., dále též jen „společnost“) částku 296.700 Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 22. února 2011 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) P. B. Byl společníkem společnosti s podílem ve výši 40 % na základním kapitálu společnosti.
2) Účast P. B. ve společnosti zanikla ke dni 31. prosince 2007 dohodou společníků, uzavřenou dne 21. prosince 2012 v souladu s § 149a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
3) Uvolněný podíl společnost převedla na oba zbývající společníky.
4) Podle článku XIII. společenské smlouvy se při „vypořádání se společníkem, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo s jinými osobami oprávněnými dle obchodního zákoníku nebo této listiny, postupuje dle § 61 a § 150 obchodního zákoníku“.
5) Společnost se v dohodě o ukončení účasti žalovaného zavázala zaplatit P. B. na vypořádacím podílu 4.269.100 Kč.
6) Podle znaleckého posudku zpracovaného Českou znaleckou, a. s. činil ke dni 31. prosince 2007 vlastní kapitál společnosti 4.681.000 Kč a výše vypořádacího podílu P. B. 1.872.400 Kč.
7) P. B. obdržel na vypořádací podíl od společnosti celkem 2.169.000 Kč.
Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. umožňuje společníkům „pouze jednu odchylku ve způsobu určení výše vypořádacího podílu, a to že vypořádací podíl se zjišťuje z čistého obchodního majetku společnosti“, uzavřel, že dohoda mezi společností a P. B. o výši vypořádacího podílu je neplatná pro rozpor se zákonem. Jelikož P. B. ani netvrdil, že by výše vypořádacího podílu zjištěná z vlastního kapitálu byla ve zjevném nepoměru ke skutečné hodnotě majetku společnosti, vyšel soud při stanovení výše vypořádacího podílu z (znaleckým posudkem určeného) vlastního kapitálu a dovodil, že vypořádací podíl P. B. činí 1.872.400 Kč. Zaplatila-li společnost P.B. na vypořádacím podílu více, plnila (v tomto rozsahu) bez platného právního důvodu a P. B. se tak na její úkor bezdůvodně obohatil.
Vrchní soud v Praze k odvolání P. B. ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – považoval dohodu uzavřenou mezi společností a P. B. o výši vypořádacího podílu za platnou, dovozuje, že „obchodní zákoník nevylučuje, aby si účastníci dohody o ukončení účasti ve společnosti dle § 149a obch. zák. ujednali vypořádací podíl v jiné výši, než odpovídá výpočtu dle § 150 a § 61 obch. zák.“.
I v případě, pokračoval odvolací soud, že by dohoda o ukončení účasti byla neplatná pro rozpor sjednané ceny se zákonem, mohla se společnost domáhat pouze „vrácení kupní ceny oproti tomu, že se P. B. „stane znovu společníkem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešených) otázek výkladu § 61 a § 150 obch. zák. (zda se lze při stanovení výše vypořádacího podílu odchýlit od označených ustanovení) a důsledků neplatnosti ujednání o výši vypořádacího podílu pro platnost dohody o ukončení účasti společníka ve společnosti.
Dovolatelka, poukazujíc na komentářovou literaturu, dovozuje, že ustanovení § 61 a § 150 obch. zák. umožňují pouze dva způsoby určení výše vypořádacího podílu – z vlastního kapitálu nebo (určí-li tak společenská smlouva) z čistého obchodního majetku. S názorem odvolacího soudu na možnost „stanovení v podstatě libovolné výše vypořádacího podílu“ nesouhlasí.
Za správný pak dovolatelka nepovažuje ani názor odvolacího soudu, podle něhož by případná neplatnost dohody o výši vypořádacího podílu vedla k neplatnosti dohody o ukončení účasti společníka ve společnosti podle § 149a obch. zák. V této souvislosti poukazuje na to, že účastníky dohody podle § 149a obch. zák. jsou společníci, kdežto stranami ujednání o výši vypořádacího podílu byl (bývalý) společník P. B. a společnost; případná neplatnost uvedeného ujednání by proto nemohla mít vliv na platnost dohody podle § 149a obch. zák.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení (dovolatelkou předestřené) otázky výkladu § 61 odst. 2 obch. zák. [v judikatuře Nejvyššího soudu dosud (beze zbytku) neřešené], a otázky (ne)platnosti dohody o ukončení účasti společníka podle § 149a obch. zák. pro rozpor ujednání o výši vypořádacího podílu se zákonem (jíž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu).
Dovolání je i důvodné.
1) K výkladu § 61 odst. 2 obch. zák.
Podle § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000, při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti na základě mimořádné účetní závěrky a vyplácí se v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného.
Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2007, pod číslem 118 (jenž je veřejnosti dále dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu), v němž – mimo jiné – vysvětlil, že citované ustanovení je dispozitivním a umožňuje společníkům, aby se od něj ve společenských smlouvách či stanovách odchýlili.
Ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. však bylo (s účinností od 1. ledna 2001) změněno zákonem č. 370/2000 Sb. Po této novele znělo takto:
Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného.
V tomto znění bylo citované ustanovení účinné i ke dni uzavření dohody o ukončení účasti P. B. ve společnosti (21. prosinec 2007) a ke dni ukončení této účasti (31. prosinec 2007).
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod číslem 370/2000 Sb. (sněmovní tisk číslo 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3. volební období 1998 – 2002; dále jen „důvodová zpráva“) upravuje ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. odchylně od § 61 odst. 1 obch. zák. způsob ocenění podílu společníka pro případ ukončení jeho účasti, kdy „výše vypořádacího podílu společníka na společnosti není primárně zjišťována z hodnoty čistého majetku, ale z vlastního kapitálu společnosti a hodnota čistého majetku se použije pouze v případě, že tak výslovně stanoví společenská smlouva. Společnostem se tak dává na výběr, zda v případě zjišťování výše vypořádacího podílu budou sestavovat účetní závěrku ke zjištění výše obchodního podílu, (zpravidla půjde o účetní závěrku mezitímní, pokud den zániku účasti společníka na společnosti nepřipadne na den, k němuž se podle zákona povinně sestavuje řádná nebo mimořádná účetní závěrka). Pokud tak bude určovat společenská smlouva, bude muset dojít k ocenění veškerého majetku společnosti na základě posudku znalce, kterého jmenuje soud a výše vypořádacího podílu se zjistí z rozdílu reálného ocenění majetku po odečtení výše závazků.“.
Jak z textu § 61 odst. 2 obch. zák., tak i z úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě zcela zřetelně plyne, že společnostem s ručením omezeným, resp. jejich společníkům, se (s účinností od 1. ledna 2001) umožňuje upravit (ve společenských smlouvách) základ pro výpočet vypořádacího podílu dvěma způsoby – vypořádací podíl se určí buď z vlastního kapitálu, anebo z čistého obchodního majetku. Jinou možnost společníci nemají.
Ke stejnému závěru, z něhož vychází i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 61 odst. 2 obch. zák. (srov. zejména důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013), dospívá i komentářová literatura. V díle Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. § 1 - § 92e, Polygon, Praha, 2002, s. 413, se k tomu uvádí:
„Hodnota vypořádacího podílu se zjišťuje z vlastního kapitálu (viz výklad k § 6 odst. 4) společnosti zjištěného ke dni zániku účasti společníka na společnosti. Společenská smlouva (zakladatelská listina) může určit pouze jednu odchylku, a to, že vypořádací podíl se zjišťuje ke dni zániku účasti společníka na společnosti z čistého obchodního majetku (viz výklad k § 6 odst. 3). Obsahovala-li společenská smlouva ke dni 1. 1. 2001 jiná pravidla pro stanovení hodnoty vypořádacího podílu, pozbyla platnosti dne 1. 1. 2001 podle čl. VIII bod 21 zák. č. 370/2000 Sb. a uplatní se úprava, podle níž se zjišťuje obchodní podíl z vlastního kapitálu, a to do doby, než dojde případně ke změně společenské smlouvy, jež může zase jen připustit stanovení hodnoty vypořádacího podílu z čistého obchodního majetku.“
Taktéž J. Pokorná dovozuje, že „pravidlo pro výpočet základu vypořádacího podílu dává společnosti na výběr ze dvou možností“ (Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 312).
Naopak při stanovení poměru, jakým se z takto (kogentně) stanoveného základu určí konečná výše vypořádacího podílu, umožňuje obchodní zákoník, aby se společníci odchýlili (ve společenské smlouvě) od dispozitivního pravidla vyjádřeného v ustanovení § 150 odst. 1 věty druhé obch. zák., podle něhož se vypořádací podíl „určuje poměrem obchodních podílů, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného“.
Taktéž dispozitivní je pravidlo, podle kterého se vypořádací podíl vyplácí v penězích (§ 61 odst. 2 in fine obch. zák.), jakož i zákonná úprava splatnosti vypořádacího podílu (§ 150 odst. 3 in fine obch. zák.); v druhém případě však společníci mohou (ve společenské smlouvě) lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu pouze prodloužit, nikoliv zkrátit (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že společníci společnosti s ručením omezeným se nemohou odchýlit od § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013, tak, že základ pro výpočet vypořádacího podílu bude představován jinou veličinou než vlastním kapitálem (plynoucím z účetní závěrky) nebo čistým obchodním majetkem (určeným znaleckým posudkem). Nemohou se tudíž ani dohodnout na konkrétní výši vypořádacího podílu, která nevychází z takto určeného základu.
Zbývá dodat, že odchylnou úpravu výše vypořádacího podílu mohou (v mezích výše naznačených) sjednat toliko společníci ve společenské smlouvě, nikoliv společnost s některým ze společníků.
Dohodla-li se proto v projednávané věci společnost se společníkem P. B. na výši vypořádacího podílu v rozporu s pravidly pro její určení (upravenými v § 61 odst. 2 a § 150 obch. zák. a ve společenské smlouvě), je tato dohoda pro rozpor se zákonem neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“).
2) K (ne)platnosti dohody o ukončení účasti ve společnosti.
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, posouzení toho, zda lze část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011
Odvolací soud dovodil (pro případ nesprávnosti svého názoru na dispozitivitu § 61 odst. 2 obch. zák.), že by „dohoda o ukončení účasti byla neplatná pro rozpor sjednané ceny se zákonem“, aniž (v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu) posuzoval (za využití pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.), zda lze (neplatné) ujednání o výši vypořádacího podílu oddělit od ostatního obsahu dohody. Jeho právní posouzení (ne)platnosti dohody o ukončení účasti společníka P. B. ve společnosti je tudíž (přinejmenším) neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nesprávný je však i názor odvolacího soudu, podle kterého by se v případě neplatnosti dohody podle § 149a obch. zák. mohla společnost v projednávané věci domáhat pouze „vrácení kupní ceny oproti tomu, že se“ P. B. „stane znovu společníkem“ společnosti. Odvolací soud zcela přehlédl, že podíl jakožto jinou majetkovou hodnotu bez hmotné podstaty nelze z povahy věci „vracet“ podle § 457 obč. zák. „druhé straně“ dohody. Navíc, účastníky dohody o ukončení účasti jsou společníci a nikoliv společnost (srov. § 149a obch. zák.); společnost tudíž povinnost podle § 457 obč. zák. ani stíhat nemůže (a to bez ohledu na to, že v poměrech projednávané věci byla společnost v dohodě označena jako jeden z účastníků).
V obecné rovině pak platí, že není-li dohoda o ukončení účasti společníka platná, nedošlo na jejím základě k zániku účasti společníka, jehož účast měla podle dohody skončit. Avšak stejně jako nelze vázat úspěšnost návrhu na určení, že určitá osoba je společníkem společnosti, na vrácení částky zaplacené této osobě z titulu vypořádacího podílu či ceny za převod obchodního podílu (srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze dovozovat, že návrhu na vrácení takto zaplacených částek je možné vyhovět pouze tehdy, bude-li současně určeno, že osoba, jejíž účast měla zaniknout, je společníkem.
Jelikož řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. a § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, se ve věcech sporu mezi společníkem a společností, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-