// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 28.04.2016
Určení výše obvyklé licenční odměny
Z ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, nelze dovozovat výši obvyklé licenční odměny ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, ze dne 27. 1. 2016
Dotčené předpisy:
§ 100 zák. č. 121/2000 Sb.
§ 23 zák. č. 121/2000 Sb.
§ 40 odst. 4 zák. č. 121/2000 Sb.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhal proti žalované (za období od 1. června 2007 do 18. května 2008 i za zastupovanou divadelní, literární a audiovizuální agenturu DILIA a od 18. května 2008 do 31. prosince 2010 též za dalšího kolektivního správce OOA-S) zaplacení částky 486.940,- Kč s příslušenstvím s tím že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. června 2007 do 31. prosince 2010 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Při vyčíslení částky bezdůvodného obohacení vyšel žalobce ze svého sazebníku a ze sazebníku DILIA.
Rozsudkem ze dne 24. června 2013, č. j. 23 C 151/2010-269, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2013, č. j. 23 C 151/2010-314, Krajský soud v Ostravě výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 228.823,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu dalších 258.117,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012, zjistil celkové počty ubytovaných osob a poměr ubytovaných osob, jimž byla poskytována komplexní zdravotní péče, vůči ostatním ubytovaným na komerčním základě v létech 2007, 2008, 2009 a 2010, přihlédl k průměrné délce jejich pobytu (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a žalobcem prokázanou výši odměny, za niž poskytuje lázeňským zařízením licenci, konkrétně pak vyšel z licenční smlouvy s Priessnitzovými lázněmi a.s., které se nacházejí ve stejném regionu a jsou rovněž lázněmi klimatickými, vyčíslil obvyklou autorskou odměnu včetně DPH, a dovodil tak výši bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalovanému, v částce 228.823,- Kč.
K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. ledna 2015, č. j. 1 Co 389/2013-501, výrokem I. rozsudek krajského soudu ve výroku I. co do částky 117.932,- Kč s příslušenstvím potvrdil, výrokem II. jej ve zbývající odvoláním napadené části změnil tak, že nárok ohledně částky 110.891,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem III. nově rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byly rozhodující sporné otázky vyřešeny Evropským soudním dvorem ve věci C-351/12, na žalovaného se tedy nevztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 23 autorského zákona, a proto je žalovaný povinen hradit odměnu za užití chráněných autorských práv na pokojích všech svých ubytovaných pacientů, bez ohledu, zda se jedná o pacienty, u nichž byla předepsána komplexní či příspěvková lázeňská péče, či o samoplátce. Při stanovení výše autorské odměny, respektive bezdůvodného obohacení, pak odvolací soud poukázal na své závěry, které přijal v řízení vedeném pod sp.zn. 1 Co 494/2013, kdy žalobce požadoval totožné plnění po Lázních Darkov, zejména že při určení výše obvyklé odměny nelze vycházet z částek, které na základě uzavřených licenčních smluv hradí žalobci jiná lázeňská zařízení, např. Priessnitzovy léčebné lázně a.s., Imperial Karlovy Vary a.s., Lázně Kundratice, Léčebné lázně Jáchymov, Lázně Slatinice a.s. a další. Vyšel z toho, že sazebník OSA neodlišuje sazby pro žalovaného od stejného institutu ve vztahu k běžným ubytovacím zařízením, nezohledňuje specifičnost lázeňství a předmětné lázně nejsou srovnatelné s žalovaným. Srovnatelnými by byly např. Rehabilitační ústav Hrabyně nebo Léčebně rehabilitační ústav Kladruby, s nimiž ovšem žalobce obdobnou dohodu či smlouvu neuzavřel. Při absenci možného srovnání výše licenční odměny placené jinými léčebně rehabilitačními lázněmi pak odvolací soud přistoupil k vyčíslení obvyklé odměny za užití chráněných autorských práv a zohlednil zejména kritéria, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona stejným způsobem jako v rozsudku ze dne 26. června 2014, č. j. 1 Co 494/2013-548. Konkrétně pak výši licenčního poplatku vyčíslil na základě ustanovení § 23 novely autorského zákona účinné od května 2008, podle něhož autorům přísluší odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše koncesionářských poplatků 135,- Kč za televizní přístroj a 45,- Kč za rozhlasový přístroj. Jednotliví kolektivní správci (tj. OSA, DILIA, OOA-S a INTERGRAM) si musí částku ve výši 50 %, tj. 67,50 Kč za televizní přístroj a 22,50 Kč za rozhlasový přístroj rozdělit. Vzhledem k dohodě kolektivních správců náleží žalobci a jím spravovaným autorům 33,41 Kč za televizní přístroj, tj. 1,08 Kč denně a 11,25 Kč za rozhlasový přístroj, tj. 0,36 Kč denně a tyto částky jsou maximem, které žalobce může nárokovat. Tyto částky pak odvolací soud snížil o 50 % a přiznal pak žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v měsíční výši 16.705,- Kč za jeden televizní přístroj a 5. 625,- Kč za jeden rozhlasový přijímač. Dále vzal v úvahu počet televizních a rozhlasových přístrojů a obsazenost pokojů žalovaného v jednotlivých obdobích a tak dospěl k celkové částce oprávněného nároku žalobce 117.932,- Kč, tedy částce o 110.891,- Kč vyšší než soud prvního stupně, kterou přiznal bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když otázka navýšení platby o DPH je aktuální pro příjemce, který ji odvádí do státního rozpočtu, nikoliv pro platící subjekt. V dané věci je podle názoru odvolacího soudu požadováno vydání bezdůvodného obohacení, tedy plnění bezesmluvní, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází.
Žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze dne 30. dubna 2015 napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu dalších 258.117,- Kč s příslušenstvím); dovoláním byl napaden i výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel přípustnost předmětného dovolání dovozuje z toho, že napadené výroky rozsudku odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
- která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a
- která coby vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky právní relevance sazebníku kolektivního správce, když podle judikatury Nejvyššího soudu se obvyklost autorské odměny v zásadě má odvíjet od sazebníku kolektivního správce (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a také ohledně interpretace zákonného pojmu obvyklé odměny, protože např. v citovaném rozsudku ze dne 18. prosince 2012, či rozsudku ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, nikdy nezpochybnil, že zákonný pojem obvyklé odměny podle § 40 odst. 4 autorského zákona je třeba vykládat jako odměnu, kterou v době neoprávněného nakládání poskytovatel licence ujednával s nabyvateli licence.
Za dovolacím soudem dosud neřešené otázky žalobce považuje zda:
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacího zařízení právně relevantní jeho příslušnost k lázním (druh ubytovaných hostů či činnost vykonávaná provozovatelem v jiných místnostech než na pokojích – lázeňské zdravotní úkony),
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytovacího zařízení právně relevantní, že výrazný podíl jeho hostů představují pacienti vyžadující intenzivní léčebnou rehabilitaci poúrazových a pooperačních stavů,
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích lázeňských ubytovacích zařízení právně relevantní obsazenost těchto pokojů a
- zda odměnou, která „by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem“ (§ 40 odst. 4 autorského zákona), coby základ pro výpočet bezdůvodného obohacení, je částka zahrnující DPH. V této souvislosti také připomíná, že v jeho sazebníku je uvedeno, že sazby odměn se navyšují o DPH v zákonné základní sazbě.
Vyřešenou právní otázkou, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, je podle žalobce kritérium vytíženosti ubytovacího zařízení, když toto řešení není podloženo žádným argumentem, přičemž ani není dostatečně časově diferencované, a to pro období od 1. června 2007 do 18. května 2008 a období po novele autorského zákona provedené zákonem č. 168/2008 účinné od 19. května 2008, kterou byl zaveden tzv. strop autorské odměny. Upozorňuje, že po tomto datu žalobce přestal brát v úvahu individuální obsazenost při výpočtu odměny (a tedy i bezdůvodného obohacení). Navíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, je judikátem k subjektivní promlčecí lhůtě, nikoli k obsazenosti. Poukazuje na usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. března 2010 – Organismos Sillogikis Diacheirisis Dimiourgon Theatrikon kai Optikoakoustikon Ergon v. Divani Akropolis Anonimi Xenodocheiaki kai Touristiki Etaireai, C-136/09, kde se konstatuje, že provozovatel hotelu tím, že umístí do pokojů svého zařízení televizory a napojí je na centrální anténu, uskutečňuje na základě této pouhé skutečnosti sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Dovolatel dále připomíná rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června, sp.zn. 3 Co 10/2000, resp. i komentář k autorskému zákonu (Telec, Tůma, Praha“ C.H.Beck, 2007), v němž autoři uvádějí, že to, zda došlo skutečně ze strany členů veřejnosti ke skutečnému příjmu (zhlédnutí) díla není podmínkou pro vznik případné autorskoprávní odpovědnosti a nemusí to být ani dokazováno (postačí tzv. potenciální recepce). V důsledku toho vyslovuje názor, že zpřístupňování díla na pokojích vybavených rádii či televizory prostřednictvím těchto přijímačů může být vyloučeno pouze v případě uzavření (neobsaditelnosti) těchto pokojů. Uzavření pokojů však žalovaný nenamítal.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v dotčené části výroku I. změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit částku 258.117,- Kč s úrokem z prodlení, ve výroku II. tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 110.891,- Kč s úrokem z prodlení, ve výroku III. tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů prvostupňového řízení a ve výroku IV. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, přičemž se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při posuzování dovolání soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou jeho přípustnosti s konečným pozitivním závěrem, jak vyplyne z následujícího textu.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalobce ve svém dovolání nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud určil obvyklou licenční odměnu. Zejména namítá, že nevyšel z jeho sazebníku a dále nesouhlasí s tím, že soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení, že výši bezdůvodného obohacení určil bez DPH, a že odvolací soud vzal v úvahu obsazenost pokojů žalovaného v rozhodném období.
Ve vztahu k právní otázce, která podle názoru dovolatele má být vyřešena jinak, kdy dovolatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který zaujal v rozsudku ze dne 31. července 2012, č. j. 30 Cdo 2883/2011-126, že konkrétní výše nároků se odvíjí mimo jiné i od vytíženosti ubytovacího zařízení, dovolací soud konstatuje, že nevidí důvod ke změně svého právního názoru. V této souvislosti je třeba připomenout předběžnou otázku, která byla položena v případu SGAE v. Rafael Hoteles, C-306/05 a rozhodnuta usnesením soudního dvora ES ze dne 7. prosince 2006 (citovaného také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010), kdy bylo vyloženo, že „ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje, jako takové, sdělování ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice“. Je tedy zřejmé, že veřejností, které jsou chráněná díla sdělována, mohou být pouze skutečně ubytované osoby. K závěru o potřebě změny judikatury nemůže vést ani argumentace rozdílem mezi neobsazeností a neobsaditelností (která by vylučovala zpřístupňování díla) pokojů vybavených rozhlasovými nebo televizními přijímači. Tato argumentace totiž postrádá zdůvodnění, proč v neobsazených pokojích by mohlo docházet ke zpřístupňování děl veřejnosti (potencionální recepci) a v neobsaditelných nikoli. Nepochybil proto odvolací soud pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení žalovaného.
Pokud žalobce nesouhlasí ve svém dovolání se závěrem odvolacího soudu, že zjištěné bezdůvodně obohacení, tedy bezesmluvní plnění, nelze navyšovat o DPH, pak tento názor je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který vychází z toho, že plnění lze navyšovat o DPH pouze v případech, kdy tak byla tato možnost smluvně zakotvena (srovnej např. rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010 , rozsudek ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, nebo rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010).
Dovolací soud však shledal přípustným a také důvodným dovolání žalobce, pokud jím zpochybňuje správnost určení výše obvyklé licenční odměny. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 16. prosince 2015, sp.zn. 30 Cdo 5429/2014, kterým částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č. j. 1 Co 494/2013-548, ve věci žalobce OSA proti Lázním Darkov, z něhož ostatně vycházel odvolací soud i v nyní posuzované věci při stanovení výše obvyklé odměny. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na svou konstantní judikaturu týkající se pojmu obvyklosti. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na svůj rozsudek ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, kde dovolací soud konstatoval, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny. Možnost stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví, ostatně připouští v čl. 13 odst. 1 i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví. Odvolací soud však v tomto souzeném případě dovodil nepoužitelnost shora uvedeného rozsudku ze dne 21. prosince 2012 a v důsledku toho i Sazebníku OSA, avšak učinil tak prostřednictvím nepřesvědčivého argumentu, že tento sazebník neobsahuje žádnou položku pro lázeňská ubytovací zařízení, jejich druhy a typy. Dále připomněl, že žalobce důvodně namítá, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně charakterizoval pojem obvyklosti, ať už v souvislosti s odměnou, cenou nebo nájemným. Tak např. v rozsudcích ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, zdůraznil, že při určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že např. při stanovení obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu pro účely určení obvyklé ceny dědictví a rozhodnutí o dědictví soudem (obdobně též při určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela), je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době, tj. v době smrti zůstavitele, a místě dosáhnout (srov. např. rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, usnesení ze dne 22. září 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 nebo usnesení ze dne 24. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4422/2013). V rozsudcích ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, (uveřejněném pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009 nebo ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, popř. v usnesení ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014, vyšel dovolací soud z toho, že se výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepřihlédl při určení obvyklé licenční odměny k částkám placeným jinými lázeňskými zařízeními také proto, že tato zařízení nepovažuje za srovnatelná s žalovaným, aniž by ovšem rozdíly mezi nimi podrobněji a zejména přesvědčivě doložil. Proto přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalovanému, kde akcentoval zejména hledisko přiměřenosti. Podle názoru dovolacího soudu však nelze z ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny.
Odvolací soud v nyní posuzované věci však při stanovení výše bezdůvodného obohacení bez přesvědčivého zdůvodnění zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat v dovoláním napadených výrocích za správný. Nejvyšší soud jej proto v těchto napadených výrocích ve věci samé zrušil (§ 243e o. s. ř.), stejně jako v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), aniž nařídil ve věci jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-