// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 30.04.2015
ÚS: Znalecký posudek v procesu dokazování (bezdůvodné obohacení)
Jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její „prostupování“ celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého, spočívající v zakotvení povinnosti orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv. Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti.
Je-li rozsah vlastnického práva stěžovatelky zásadně degradován tím, že k budovám ve svém vlastnictví, stojícím na pozemku vedlejší účastnice, nemá přístup, nelze výši bezdůvodného obohacení stěžovatelky odvíjet od smluvního nájemného odpovídajícího běžnému užívání obdobných pozemků, obvyklého v daném místě a čase, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka o omezení výkonu svého vlastnického práva předem věděla.
Naplnění kautel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto vyžaduje, aby obecný soud řádně vyhodnotil znalecký posudek, který se při posouzení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky vypořádá se zamezením jejího přístupu k předmětným budovám.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 415/14 ze dne 24. 3. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností ze dne 30. ledna 2014, kterou doplnila podáními ze dne 28. srpna 2014, 12. září 2014 a 3. října 2014, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí první) ze dne 8. ledna 2013, č. j. 21 Co 492/2012-206, kterým byl v řízení o zaplacení částky 550.680 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2011, č. j. 8 C 77/2009-162, jímž bylo žalobě co do částky 540.000 Kč vyhověno a žalované (stěžovatelce) bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Skutkově šlo v dané věci o to, že žalovaná získala určité (v žalobě specifikované) budovy na pozemcích žalobkyně ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za níž žalovaná budovy nabyla. Žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) posléze vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky v jejím vlastnictví užívá žalovaná bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Nejvyšší soud vycházeje ze své ustálené judikatury v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou [(§ 451 ve spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Výše náhrady se přitom odvíjí od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu, kterým se právo užívání věci zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V dané věci pak dovolací soud dospěl k závěru, že i v případě, že žalovaná nemá přístup ke svým budovám, užívá pozemky žalobkyně již tím, že na nich jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví. Žalobkyně svým jednáním nikterak nebrání v užívání svých pozemků žalovanou, nýbrž brání jí užívat její budovy. Pozemky jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. Jinými slovy, skutečnost, že k budovám není sjednán přístup, by se projevila na obvyklé výši nájmu za užívání těchto budov, nikoliv ve výši nájmu za pozemky pod těmito budovami. Nejvyšší soud proto uzavřel, že posouzení věci odvolacím soudem, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila užíváním pozemků, na nichž jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví a ke kterým nemá přístup, nebylo správné, a proto bylo na místě výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušit. Současně Krajskému soudu v Praze uložil, aby v dalším řízení celou situaci zkoumal z pohledu námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), kterou vznesla žalovaná.
3. Na základě výše uvedeného závěru dovolacího soudu Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 21 Co 492/2012-267, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 540.000 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zopakoval, že na straně žalované dochází k bezdůvodnému obohacení již tím, že stavby v jejím vlastnictví stojí na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, a to bez ohledu na to, že k těmto budovám nemá žalovaná přístup. Odvolací soud ve vztahu k námitce výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy poukázal rovněž na stanovisko vyjádřené v rozsudku dovolacího soudu a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně není možné spatřovat postup v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná byla dopředu (před konáním dražby) informována o tom, že vydražitel k nim nebude mít přístup, protože všechny ostatní části skladového areálu jsou ve vlastnictví žalobkyně, která přístup k vydraženým budovám neumožní.
4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014, č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255) 319, odmítnuto jako nepřípustné, když žádnou z námitek nastolených dovolatelkou nepovažoval dovolací soud za námitku zásadního právního významu. Jednalo se přitom jednak o námitku, že výše bezdůvodného obohacení má zohledňovat skutečnost, že žalovaná nemá k pozemku přístup, a která byla vyřešena předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci (viz sp. zn. 28 Cdo 2020/2013), jednak o námitku rozporu s dobrými mravy, kde odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dovolací soud uzavřel, že ani námitka zmatečnosti řízení nemohla založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nenastolila v souvislosti s tvrzenou vadou žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti i v jejích doplněních namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti věci a reprodukuje jednotlivá rozhodnutí a právní názory obecných soudů. Stěžovatelka brojí zejména proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, z jehož závazného názoru následně vycházelo v pořadí druhé rozhodnutí Krajského soudu v Praze. V prvé řadě namítá obsahovou rozpornost mezi dvěma různými rozsudky Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2020/2013 a rozsudek sp. zn. 33 Odo 1405/2005), a to v otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Zatímco v předchozí judikatuře byla aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečná, ve stávající věci je jeho aplikace dána jím samotným, tedy, že je ve vztahu k ostatním ustanovením občanského zákoníku zcela rovnocenné. To má dle názoru stěžovatelky dopad do právní jistoty a má vliv na předvídatelnost práva. Obecné soudy dále svými rozhodnutími zasáhly do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), když stěžovatelce prakticky znemožnily užívání věci a braní užitků z věci, čímž samy nad rámec zákona omezily její vlastnické právo.
6. Stěžovatelka dále namítá, že během části řízení (v době od 25. dubna 2008 do 12. dubna 2010) neměla procesní způsobilost, neboť neměla statutární orgán a neexistovala ani žádná oprávněná osoba, která by jménem stěžovatelky platně jednala. Jestliže taková situace nastala a soud neustanovil stěžovatelce opatrovníka podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jedná se o zmatečnost, kterou jsou soudy povinny zkoumat z úřední povinnosti, ale v dané věci ji v podstatě přehlédly. Na podporu svého tvrzení poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3714/10. Takový stav, který nemůže být napraven ani tím, že stěžovatelka byla ve výše uvedeném období zastoupena advokátem, nelze dle jejího názoru tolerovat.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. srpna 2014 stěžovatelka poukázala na možné zneužití práva na zastupování advokátem protistrany, neboť vedlejší účastnice byla na počátku řízení zastupována společníkem a jednatelem advokátem Mgr. Martinem Petříkem a teprve posléze v průběhu řízení před odvolacím soudem došlo ke změně v zastupování, když začal vedlejší účastnici zastupovat advokát, který nebyl společníkem a jednatelem a jemuž byla přiznána odměna za zastupování. V tomto spatřuje stěžovatelka zneužití práva a dokonce šikanózní jednání, neboť jediným účelem advokátního zastoupení mělo být dosažení bezdůvodného zisku. Náklady vynaložené na zastupování advokátem v situaci, kdy společníkem a jednatelem vedlejší účastnice byl rovněž advokát, nepovažuje stěžovatelka za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. září 2014 rozšířila stěžovatelka petit stížnosti i na rozsudek Okresního soudu v Kolíně. Rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ostatním napadeným rozhodnutím vytýká nedostatečné zdůvodnění a nevypořádání se se všemi rozhodnými skutečnosti, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti upozorňuje především na to, že obecné soudy vyšly ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Milana Kačerovského, který stanovil výši obvyklého nájemného na částku 540.000 Kč, avšak v situaci, kdy nevěděl, že k předmětným nemovitostem není přístup. Pokud by mu byla tato skutečnost známa, jeho závěr by byl, že obvyklé nájemné je prakticky nulové, což bylo i zaprotokolováno při jednání dne 6. září 2011 před soudem prvního stupně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je třeba vycházet z toho, že obvyklé nájemné se hradí za obvyklých okolností, k nimž patří i přístup majitele k jeho nemovitostem. Navíc cena obvyklého nájemného stanovená v daném posudku je několikanásobně vyšší než cena vyplývající z jiných ve věci vyhotovených znaleckých posudků. Pakliže obecné soudy tento rozpor mezi znaleckými posudky nevysvětlily, resp. nevyžádaly si doplnění revizního znaleckého posudku, dopustily se podle názoru stěžovatelky extrémního vybočení z procesních pravidel a svévole v důsledku nerespektování kogentní normy (§ 127 o. s. ř.), což představuje i z pohledu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2399/08 (N 37/52 SbNU 375) nebo sp. zn. I. ÚS 1012/07 (N 173/51 SbNU 141)] porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti brojí především proti závěru Nejvyššího soudu vyslovenému v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 27. srpna 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, který rozdíly mezi znaleckými posudky ospravedlnil úvahou, že na výši nájemného za pozemky pod budovami stěžovatelky se absence přístupu k těmto budovám neprojeví.
9. V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. října 2014 stěžovatelka konečně namítla, že věc projednával místně nepříslušný soud (Okresní soud v Kolíně namísto správně místně příslušného Okresního soudu v Ostravě), který vydal rozsudek (rozsudek ze dne 6. září 2011, č. j. 8 C 77/2009-162), jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 540.000 Kč. Tímto postupem došlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, ve spojení s právem na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Toto pochybení se zvýrazňuje ve světle toho, že v obdobném sporu o vydání bezdůvodného obohacení vedeném právní nástupkyní stěžovatelky byla určena Nejvyšším soudem (viz usnesení ze dne 18. září 2014, sp. zn. 21 Nd 282/2014) místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, resp. věc nebyla přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Kolíně.
III.
Rakapitulace vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
10. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Kolíně příslušný spis a zaslal ústavní stížnost včetně jejích doplnění k vyjádřením účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé námitky stěžovatelky. Předně nesouhlasí s námitkou, která měla vyplynout z odůvodnění rozhodnutí o nemožnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. namísto kteréhokoliv ustanovení. Rovněž nesouhlasí s názorem, že napadené rozhodnutí vedlo k vyloučení možnosti stěžovatelky užívat své stavby (v předmětné věci se jednalo o vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv o otázku užívání staveb). Nejvyšší soud nepřitakal ani námitce ohledně zmatečnosti řízení. Skutečnost, že stěžovatelka po určitou dobu řízení neměla statutární orgán, nevedla ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), nýbrž pouze ke ztrátě procesní způsobilosti (§ 20 odst. 1 o. s. ř.). Plná moc udělená právní zástupkyni stěžovatelky tedy nezanikla, a proto nemusela mít ani ustanoveného opatrovníka. Ve vztahu k námitce, že soudy nižších stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšly ze znaleckého posudku, který znalec sám zpochybnil, se Nejvyšší soud nevyjádřil, neboť otázka dokazování nebyla v dovolacím řízení nastolena. K tomu podotkl, že ve svém zrušujícím rozhodnutí nemohl zpochybnit závěr znaleckého posudku, ale jen úvahu odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení nevzniklo. V této souvislosti však připustil, že Nejvyšším soudem vyslovený názor by mohl vést ke střetu se závěry znalce, pokud by znalec dospěl k závěru, že obvyklá výše nájmu pozemků pod stavbami je ovlivněna skutečností, že ke stavbám není sjednán přístup. Podstatné pro danou věc však je, že podle názoru Nejvyššího soudu je výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků tím, že jsou zastavěny stavbami stěžovatelky, stejná, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelka má nebo nemá ke stavbám přístup. Tuto úvahu považuje Nejvyšší soud za správnou a logickou, pokud se zohlední, že na nich stojí stavby ve vlastnictví stěžovatelky a rozsah jejich užívání by nebyl jiný, pokud by měla stěžovatelka ke svým stavbám sjednaný přístup. Z pohledu Nejvyššího soudu je pro rozhodnutí o vzniku a výši bezdůvodného obohacení podstatné, že žalobkyně byla zbavena možnosti zastavěné pozemky užívat.
12. Krajský soud v Praze ve svém účastnickém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou s tím, že odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu, který byl vyjádřen v rozsudku ze dne 27. srpna 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, jímž byl při svém rozhodování vázán. Ve vztahu k námitkám ohledně údajně vadného znaleckého posudku, odvolací soud uvádí, že v důsledku právního názoru vysloveného dovolacím soudem, jsou prakticky irelevantní. Navíc jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se závěry předložených znaleckých posudků zabývaly a vyložily, které skutečnosti považují za důležité a které nikoliv.
13. Okresní soud v Kolíně pak zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v jeho rozsudku.
14. Vedlejší účastnice řízení nejprve zrekapitulovala skutkový stav věci, přičemž zdůraznila, že stěžovatelka nabyla předmětné nemovitosti v rámci dražby s vědomím, že stojí na cizím pozemku v areálu náležejícím jinému vlastníkovi (vedlejší účastnici řízení) bez samostatného přístupu. Pro doplnění uvádí, že v současnosti byl právní nástupkyni stěžovatelky, na niž byly předmětné nemovitosti převedeny, umožněn vstup v režimu práva vstupu na sousední pozemek (§ 127 odst. 3 obč. zák., resp. § 1021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vedlejší účastnice řízení se dále vyslovuje k jednotlivým námitkám stěžovatelky, s nimiž polemizuje. Nesouhlasí s tím, že se dovolací soud chybně vypořádal s námitkou týkající se jednání v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru vedlejší účastnice to byla naopak sama stěžovatelka, která jednala v rozporu s dobrými mravy. Za důvodnou nepovažuje ani námitku, že by měl být omezen výkon jejího vlastnického práva k předmětným budovám. Podrobně rozebírá, že i vlastnictví budov bez možnosti přístupu do nich může mít ekonomický smysl. Dále nesouhlasí s námitkou ohledně zmatečnosti řízení a zneužití práva na zastupování advokátem vedlejší účastnicí řízení. Závěrem se vedlejší účastnice zabývá otázkou stanovení výše bezdůvodného obohacení. Zde se ztotožňuje se závěry, které vyplynuly z rozhodnutí soudů, v tom směru, že skutečnost, že ke stavbám není sjednán přístup, by se projevila na obvyklé výši nájmu za užívání těchto staveb, nikoliv však ve výši nájmu za pozemky pod těmito stavbami. Připouští, že mezi znaleckými posudky v řízení předloženými existují rozdíly, avšak nelze v nich spatřovat extrémní rozpor.
15. Stěžovatelka následně svého práva vyjádřit se v replice k vyjádřením účastníků a vedlejší účastnice nevyužila.
IV.
Rozhodnutí bez nařízení jednání
16. Podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť neočekával od ústního jednání další objasnění věci.
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
17. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Ústavní soud totiž není vrcholem soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v zakotvení povinnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy).
19. Na základě těchto východisek Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek důvodná.
20. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Čl. 90 Ústavy stanovuje: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům."
21. Čl. 11 odst. 1 Listiny stanovuje: "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje." Čl. 11 odst. 3 Listiny konstatuje: "Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem."
22. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. května 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz].
23. Ústavní soud vychází z premisy, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. března 2008 (N 58/48 SbNU 857)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a patří k jádru personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci.
24. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přednáší celou řadu námitek, z nichž většina postrádá relevanci, avšak postačuje byť jediná, která dosáhne ústavněprávní roviny a Ústavní soud je povinen zasáhnout.
25. Podstatou celého sporu byla otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení, resp. určení toho, z jakých kritérií je třeba pro jeho stanovení vycházet. Není sporu o tom, že stěžovatelka užívala předmětné pozemky bez právního titulu, což znamená, že majetkovým vyjádřením jejího prospěchu by měla být peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání (nájem) obdobné věci, kterou by uživatel (nájemce) byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Ústavní soud tedy nikterak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozsudku (sp. zn. 28 Cdo 2020/2013), že bezdůvodné obohacení vzniká již tím, že budovy ve vlastnictví stěžovatelky stojí na pozemcích vedlejší účastnice, přičemž za běžného chodu věcí se výše tohoto obohacení odvíjí od obvyklého nájemného za užívání pozemků. Podstatné pro danou věc ovšem je, že v nastolené věci není možno hovořit o běžném chodu věcí a obvyklých okolnostech, neboť rozsah vlastnického práva stěžovatelky je zásadně degradován tím, že k budovám ve svém vlastnictví nemá přístup. Nemůže tedy plnohodnotně své vlastnictví využívat. Tato skutečnost se pak podle názoru Ústavního soudu samozřejmě nemůže neprojevit ve stanovení výše bezdůvodného obohacení, neboť pokud je omezen obsah vlastnického práva, protože schází jeden ze základních znaků vlastnické triády - ius utendi, když stěžovatelka nemůže užívat budovy ve svém vlastnictví, musí být nutně omezena i výše případného bezdůvodného obohacení, o něž se jako uživatelka cizích pozemků obohacuje (analogicky by nájemce určitě platil nižší nájemné za užívání bytu, pokud by jeho nájemní právo nezahrnovalo např. využívání vody a tepla). Je třeba si navíc uvědomit, že vedlejší účastnice žalovala na vydání bezdůvodného obohacení zpětně, tedy za dobu, kdy stěžovatelka nemohla právě v důsledku vedlejší účastnicí znemožněného přístupu budovy ve svém vlastnictví řádně užívat. Jakkoliv není otázka přístupu k budovám předmětem stávajícího sporu o vydání bezdůvodného obohacení, má na jeho výši bezprostřední vliv, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka předem věděla o postoji vedlejší účastnice k otázce přístupu k budovám ve vlastnictví stěžovatelky. Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by stěžovatelka svoje nemovitosti mohla užívat bez jakýchkoliv omezení.
26. Jinými slovy řečeno, proti obecnému právnímu závěru Nejvyššího soudu o nutnosti poskytnout vlastníkovi pozemků, na nichž stojí budovy ve vlastnictví jiné osoby, náhradu za jejich užívání, protože je vlastník těchto pozemků sám omezen na svém vlastnickém právu, lhostejno přitom, zda vlastník budov má či nemá k budovám přístup, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ovšem východiska, na jejichž základě došlo k výpočtu výše bezdůvodného obohacení, jsou vadná. Soudy totiž stanovily výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku, který však vůbec nepočítal s tím, že stěžovatelka nemá k budovám ve svém vlastnictví přístup. Nejvyšší soud však skutková zjištění, týkající se výše bezdůvodného obohacení a vycházející ze znaleckého posudku, vůbec nemohl přezkoumávat, přestože následně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připustil, že by se mohla dostat do rozporu s jeho právními závěry. Výše uvedená skutečnost má dle názoru Ústavního soudu za následek, že se právní závěry Nejvyššího soudu dostaly do extrémního rozporu se stanovením výše bezdůvodného obohacení, které vyplynulo ze znaleckého posudku, jenž měl být ovšem postaven na zcela odlišném východisku (že k budovám není umožněn přístup). Aby byly naplněny kautely spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, je z pohledu Ústavního soudu nezbytné, aby znalecký posudek zohlednil právě tu skutečnost, že stěžovatelka neměla umožněn přístup k budovám ve svém vlastnictví, popř., že její přístup byl omezen toliko na nutnou údržbu budov. Bylo by totiž absurdní, aby za užívání pozemku, k němuž nemá osoba, která jej užívá, žádný přístup, bylo stanoveno stejné nájemné (tedy stejná výše bezdůvodného obohacení), jako za běžně dostupný pozemek.
27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud přistoupil ke zrušení posledního rozsudku ve věci samé, tzn. ke zrušení ve výroku uvedeného (v pořadí druhého) rozsudku Krajského soudu v Praze. Vedle rozsudku Krajského soudu v Praze zrušil Ústavní soud i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014, přestože jeho zrušení stěžovatelka výslovně nenavrhovala, avšak z kontextu a obsahu ústavní stížnosti lze jeho zrušení dovodit. Je to proto, že Nejvyšší soud v uvedeném usnesení nedostál své povinnosti, která vyplývá z čl. 4 Ústavy, chránit základní práva (viz čl. 4 Ústavy) a důvody zrušení se tedy vztahují i na toto usnesení. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl, neboť jak již bylo řečeno výše, obecný závěr Nejvyššího soudu o nutnosti poskytnout vlastníkovi pozemků, na nichž stojí budovy ve vlastnictví jiné osoby, náhradu za jejich užívání, shledal jako ústavně souladný. Pokud však považuje Ústavní soud právní závěr Nejvyššího soudu za správný, nemohl současně přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházel, přestože primární pochybení spočívající v rozporu závěrů ze znaleckého posudku s východiskem pro výpočet bezdůvodného obohacení nastalo již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Avšak s ohledem na nastalou procesní situaci (a nepřípustnost přezkumu dovolacího soudu stran skutkových zjištění), není možné toto pochybení odčinit ani v řízení před Ústavním soudem. Nyní tedy bude na Krajském soudu v Praze, aby se vypořádal zejména s otázkou vyhodnocení znaleckého posudku a případně nechal zadat (třeba i prostřednictvím soudu prvního stupně) vyhotovení nového znaleckého posudku ve věci, který by zohlednil v předchozích odstavcích vyslovené teze.
28. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US