// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 28.03.2018
Náhrada nákladů na udržení provozu po dobu pracovní neschopnosti
Náhrada nákladů vynaložených na udržení provozu (zde laboratoře) po dobu pracovní neschopnosti poškozené není nákladem spojeným s léčením, ušlým ziskem podnikatele ani škodou způsobenou na věci.
V posuzované věci byla odborná činnost poškozené v mikrobiologické laboratoři zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je irrelevantní, zda v době, kdy poškozená nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud poškozená vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Odpovědnost škůdce za škodu na zdraví poškozeného zahrnuje náhradu za ztrátu výdělku (zisku) za činnost, kterou poškozený v době své pracovní neschopnosti nemohl vykonat, avšak vedle toho není povinností škůdce udržet chod provozovny v době, kdy v ní podnikatelská činnost poškozeného neprobíhá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5974/2016, ze dne 19. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 443 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 444 až 449a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.431.081 Kč, jakožto náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku dopravní nehody dne 20. 11. 2000, kdy na přechodu pro chodce byla sražena automobilem řízeným žalovaným a utrpěla těžká zranění s dobou léčení nejméně jeden rok.
Na základě předchozích pravomocných rozhodnutí soudu v této věci byla žalobkyni přiznána náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a náhrada věcné škody na oblečení. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 9 C 92/2004-417, bylo rozhodnuto o zbývajících nárocích tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 304.980 Kč s příslušenstvím, a to na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, nákladů vynaložených na úklid domácnosti žalobkyně po dobu její hospitalizace a léčení, nákladů spojených s provozem laboratoře, nákladů na zastoupení advokátem v adhezním řízení, nákladů na posudek a na potvrzení o úrazu. Soud posoudil náklady, jejichž náhrada byla požadována, jako účelně vynaložené.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání vedlejší účastnice na straně žalovaného rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 11 Co 730/2015-451, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení 181.128 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil; zrušil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po částečném zopakování listinných důkazů se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů spojených s léčením žalobkyně (54.202 Kč), náhrady nákladů za úklid a údržbu její domácnosti (50.000 Kč) a náhrady nákladů vzniklých v adhezním řízení (19.650 Kč); správným však neshledal právní názor soudu prvního stupně na uplatněný nárok v částce 181.128 Kč, označený jako náhrada nákladů spojených s provozem laboratoře v době pracovní neschopnosti žalobkyně. Tyto náklady, vzniklé v době, kdy žalobkyně nemohla vykonávat svou odbornou činnost v mikrobiologické laboratoři, sestávají z částky 90.000 Kč na odměně J., podle dohody o provedení práce z 26. 11. 2000 a 2. 1. 2001, z částky 70.000 Kč vyplacené J. S. podle dohody o provedení práce z 25. 11. 2000 a 2. 1. 2001, a z náhrady cestovného (19.412 Kč) a stravného (1.716 Kč) jejímu synovi, který v té době zajišťoval provoz laboratoře. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně posoudil nárok z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou na zdraví a dovodil, že z tvrzení žalobkyně nevyplývají skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že se jedná o náhradu ušlého zisku ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák., a nárok není důvodný ani z titulu „věcné škody, představované zvýšeným výdajem na provoz laboratoře“ v době její pracovní neschopnosti, jak jej žalobkyně označila. Z jejích tvrzení vyplývá, že se domáhá náhrady nákladů vynaložených na zajištění svého podnikání a náhradu požaduje ve výši daňově uznatelných výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle zákona č. 586/1992 Sb., jež je možno odečíst od základu daně.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud při právním posouzení jejího nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, neboť jde o výdaj, který – stejně jako náklady adhezního řízení, jejichž náhrada jí byla přiznána – musela vynaložit v souvislosti se škodní událostí, a proto nevidí rozdíl mezi tímto nárokem a nárokem na náhradu nákladů adhezního řízení trestního. Nebýt škodní události, výpomoc pro udržení chodu laboratoře by nepotřebovala. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4851/2014 dovozuje, že náklady, které na odbornou pomoc vynaložila, jsou skutečnou škodou srovnatelnou s náklady na vypůjčení či pronájem vozu za dobu opravy poškozeného vozidla, a jak vyplývá z dalších rozhodnutí dovolacího soudu, náhrada za tyto náklady poškozenému náleží, a není podstatné, zda tyto náklady, které v době své pracovní neschopnosti vydala na udržení chodu laboratoře, byly či nebyly uplatněny jako náklady podnikání pro snížení daňové povinnosti. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že v napadeném výroku se rozsudek potvrzuje, případně jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky dosud na obdobném skutkovém základě neřešené, a to důvodnosti nároku na náhradu nákladů na provoz laboratoře po dobu pracovní neschopnosti poškozené. Dovolání není důvodné.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Především je třeba uvést, že nelze odvolacímu soudu vytýkat odklon od právních názorů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které dovolatelka poukazuje, neboť se v nich jednalo o skutkově i právně odlišné věci. V rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, soud řešil promlčení nároku na náhradu škody spočívající v úhradě faktury za provedené dílo, ve věci sp. zn. 30 Cdo 4851/2014 se jednalo o posouzení nároku osoby zproštěné obžaloby na náhradu nákladů obhajoby v trestním řízení a v dalších v dovolání zmíněných rozhodnutích (sp. zn. 25 Cdo 4868/2014, 25 Cdo 3911/2007) byla řešena náhrada nákladů za pronájem vozidla po dobu opravy vlastního poškozeného vozu.
V dané věci je předmětem řízení nárok na náhradu škody způsobené na zdraví. Pro odškodnění újmy na zdraví upravuje zákon celý soubor jednotlivých práv na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Komplex práv, jenž vzniká poškozenému, je taxativně vymezen v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. (k tomu srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484). Náhrada nákladů vynaložených na udržení provozu laboratoře po dobu pracovní neschopnosti poškozené není nákladem spojeným s léčením, ušlým ziskem podnikatele ani škodou způsobenou na věci. Odborná činnost žalobkyně v mikrobiologické laboratoři byla zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla ve výši 213.146,42 Kč s příslušenstvím za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je irrelevantní, zda v době, kdy žalobkyně nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud žalobkyně vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Odpovědnost škůdce za škodu na zdraví poškozeného zahrnuje náhradu za ztrátu výdělku (zisku) za činnost, kterou poškozený v době své pracovní neschopnosti nemohl vykonat, avšak vedle toho není povinností škůdce udržet chod provozovny v době, kdy v ní podnikatelská činnost poškozeného neprobíhá.
Požadovaná náhrada nákladů na zajištění chodu provozovny není náhradou za poškození věci (§ 443 obč. zák.), na rozdíl od nákladů za pronájem auta po dobu opravy vlastního poškozeného vozidla nejedná se v dané věci o škodu způsobenou na zařízení laboratoře, a ani poukaz dovolatelky na vymezení skutečné škody v § 443 obč. zák. není případný, neboť toto obecné ustanovení, jež upravuje rozsah a způsob náhrady škody, neobsahuje samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně do měnící části výroku I a) rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
K podání dovolání do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť tímto výrokem bylo vyhověno jejímu návrhu, proto bylo v tomto rozsahu dovolání odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-