// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 05.10.2017
Škoda na zdraví vzniklá pádem do neoznačeného výkopu na cyklostezce
Řádně neoznačený a nezabezpečený výkop na pozemní komunikaci, po níž probíhá stezka pro cyklisty a pro pěší, nelze považovat za závadu ve sjízdnosti komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, neboť nejde jen o zhoršení sjízdnosti komunikace, které je odstranitelné běžnou údržbou. Takový stav komunikace neodpovídá pojmu vymezenému zákonem jako „závada ve sjízdnosti“.
Odpovědnost za škodu na zdraví vzniklou pádem do neoznačeného výkopu v rámci stavebních prací na cyklostezce je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, především z hlediska povinností stavebníka při provádění stavebních prací. Za škodu vzniklou následkem porušení právní povinnosti, která byla správním orgánem uložena stavebníkovi, odpovídá stavebník, pokud nerespektoval podmínky, za nichž mu bylo povoleno práce provést. Tím ovšem není vyloučena ani odpovědnost toho, jemuž stavebník zadal realizaci stavby a kdo práce pro něj provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo jeho činností či opomenutím. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, který byl povinen dodržovat podmínky stavebního povolení stejně jako stavebník, zejména porušil-li povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního vztahu převzal.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 832/2016, ze dne 28. 6. 2017
Dotčené předpisy:
§ 420 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 27 zák. č. 13/1997 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Chebu mezitímním rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 13 C 31/2013-398, rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody na zdraví je v celém rozsahu opodstatněný. V řízení zjistil, že první žalovaný jako objednatel uzavřel s druhým žalovaným jako zhotovitelem smlouvu o dílo na realizaci stavby, druhý žalovaný převzal smluvně odpovědnost za zajištění zábran potřebných pro průběh prací, bezpečnostních a dopravních opatření pro ochranu staveniště. Při odstraňování pokolaudačních závad na kanalizačním potrubí uloženém v ulici, kde probíhá stezka pro cyklisty a pro pěší, zůstal dne 1. 7. 2010 po ukončení výkopových prací neoznačený výkop v komunikaci o délce 10,2 m, šířce od 1,7 m do 2,4 m a hloubce 2,7 m, do nějž téhož dne ve večerních hodinách vjel žalobce na jízdním kole. Neoznačený výkop na cyklostezce byl špatně viditelný, nacházel se za mírnou pravotočivou zatáčkou na rozhraní stínu od lesního porostu. Žalobce při pádu do výkopu utrpěl mnohočetná poranění, která si vyžádala dlouhodobou hospitalizaci. Soud dovodil, že bylo v možnostech vlastníka komunikace města Aš odstranit závadu ve sjízdnosti komunikace, popřípadě řádně zajistit a označit nesjízdnost komunikace, a proto podle § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, odpovídá za škodu vzniklou žalobci, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti komunikace, a této odpovědnosti se vlastník komunikace nemůže zbavit tím, že smlouvou o dílo přenese povinnost zajištění staveniště na zhotovitele. Druhý žalovaný porušil svou smluvní povinnost a na jeho odpovědnost podle § 420 obč. zák. nemá vliv, že dále uzavřel tzv. subdodavatelské smlouvy a práce fakticky prováděl někdo jiný, neboť se jednalo o osoby, které na základě smlouvy použil ke splnění svého závazku právě druhý žalovaný. Práce tak byly prováděny jednoznačně v zájmu druhého žalovaného, neboť ten byl smluvně zavázán k odstranění vad díla, a nese tak odpovědnost za způsobenou škodu. Spoluzavinění žalobce na vzniku škody soud neshledal.
K odvolání žalovaných a 2. vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 12 Co 335/2015-496, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobcova nároku je ze 70 % po právu. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti prvního žalovaného jako vlastníka komunikace, na níž došlo k nehodě žalobce, neboť bylo v mezích jeho možností zajistit řádné označení výkopu v komunikaci a na nesjízdnost komunikace předepsaným způsobem upozornit, a protože porušil svou povinnost dle § 27 odst. 2, 3 zák. č. 13/1997 Sb., odpovídá za závadu ve sjízdnosti, přičemž pochybení prvního žalovaného může být i porušením povinnosti dle § 415 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odpovědnost druhého žalovaného. Žalovaní uzavřeli smlouvu o dílo a po předání díla byla uzavřena dohoda mezi žalovanými a společností Chevak Cheb, a. s., o odstranění zjištěných závad, a je nerozhodné, že první žalovaný přenesl svou povinnost na další subjekt a ten na dalšího subdodavatele. Ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. se druhý žalovaný nemůže své odpovědnosti zprostit tím, že zajistil odstranění vad díla prostřednictvím jiného subjektu. Z hlediska spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) odvolací soud vzal za prokázáno, že cyklostezka nebyla osazena dopravní značkou zakazující vjezd všech vozidel, a dovodil, že žalobce sice nemohl předpokládat, že na cyklostezce bude přes její celou šíři neoznačený výkop, ale protože je tato stezka i stezkou pro pěší, měl jet tak, aby se mohl překážce, kterou měl předpokládat (chodec, zvíře, …) včas vyhnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, jaké jsou meze objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., v nichž lze po něm spravedlivě požadovat, aby kontroloval stav vlastněných komunikací za účelem odstranění, zmírnění anebo upozornění na závadu ve sjízdnosti, případně se v tomto směru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dalším důvodem dovolání je podle dovolatele, že odvolací soud nerozhodl o poměru, jakým každý z účastníků odpovídá žalobci, nebo o jejich solidární odpovědnosti, ani nijak své rozhodnutí o míře jejich odpovědnosti nezdůvodnil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba proti prvnímu žalovanému se zamítá a že základ žalobcova nároku je ze 70 % po právu vůči druhému žalovanému, popř. aby rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání prvního žalovaného uvedl, že v daném případě lze po prvním žalovaném spravedlivě požadovat, aby znal stav předmětné komunikace, neboť výkop provedla společnost, jejímž stavbyvedoucím byla tatáž osoba, která prováděla technický dozor pro prvního žalovaného, tedy P. H., navíc první žalovaný má objektivní odpovědnost dle zák. č. 13/1997 Sb., když nezajistil uzavírku komunikace na dobu provádění výkopu. Dovolání považuje za nedůvodné.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal i druhý žalovaný s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva, neboť odvolací soud neuvedl ve výroku rozhodnutí, zda se jedná o solidární nebo dělenou odpovědnost žalovaných a písemné vyhotovení jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Další otázka procesního práva se týká § 135 odst. 1 o. s. ř., neboť soud v občanskoprávním řízení je vázán trestním rozsudkem, jímž byl pravomocně odsouzen P. H. za nedodržení povinnosti uvedené v mandátní smlouvě uzavřené s prvním žalovaným, a pokud by soud z trestního rozhodnutí převzal a byl vázán tím, že výkop nezabezpečil P. H., druhý žalovaný by nebyl pasivně legitimován. V této souvislosti dovolatel poukázal na některá i publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále namítl, že společnost Dusta, s. r. o., vyhloubila příkop podle Dohody o odstranění vad a nedodělků dříve, než staveniště bylo druhému žalovanému předáno prvním žalovaným, navíc bez pokynu druhého žalovaného, a je dosud neřešenou otázkou hmotného práva - zda je možné považovat toto jednání společnosti Dusta, s. r. o., za exces, tedy za jednání nespadající do rámce činnosti druhého žalovaného, a dovozuje, že nejde o činnost osoby použité ke splnění závazku druhého žalovaného. Namítá, že míra spoluzavinění poškozeného by měla být podstatně vyšší než 30 %, nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, že na cyklostezce nebyly osazeny dopravní značky zakazující vjezd všech vozidel. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba proti němu zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
K dovolání druhé žalované se vyjádřili i oba vedlejší účastníci na straně prvního a druhého žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.) a že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku předpokladů odpovědnosti vlastníka komunikace za závady ve sjízdnosti, neboť při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na závěru o odpovědnosti prvního žalovaného za závadu ve sjízdnosti komunikace. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v § 27 odst. 1 a 2 upravuje odpovědnost vlastníka dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Vzhledem k tomu, že v daném případě škoda na zdraví žalobce byla způsobena pádem do řádně neoznačeného a nezabezpečeného výkopu o rozměrech 10,2 x 1,7 až 2,4 m, hlubokého 2,7 m, který se nacházel prakticky přes celou šíři pozemní komunikace, po níž probíhá stezka pro cyklisty a pro pěší, nelze tento výkop považovat za závadu ve sjízdnosti komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, neboť nejde jen o zhoršení sjízdnosti komunikace, které je odstranitelné běžnou údržbou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2751 – dále jen „Soubor“). Stav komunikace v místě úrazu, jak byl v řízení zjištěn, neodpovídá pojmu vymezenému zákonem jako „závada ve sjízdnosti“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10755), takže odpovědnost prvního žalovaného za škodu není v daném případě odpovědností vlastníka komunikace za závady ve sjízdnosti či schůdnosti podle silničního zákona, nehledě k tomu, že pokud by cyklostezka měla charakter účelové komunikace, nepřichází v úvahu aplikace objektivní odpovědnosti dle silničního zákona, který stanoví odpovědnost za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či schůdnosti jen na některých vyjmenovaných komunikacích, a neupravuje odpovědnost vlastníka veřejné účelové komunikace. Zákon č. 13/1997 Sb. je speciálním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku (v daném případě k zákonu č. 40/1964 Sb.), který v § 420 obč. zák. upravuje obecnou odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti, a podle tohoto ustanovení se posuzuje odpovědnost za škodu vzniklou uživateli účelové komunikace (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, uveřejněné v Souboru pod C 6063 a C 4033).
Protože škoda na zdraví žalobce vznikla pádem do neoznačeného výkopu v rámci stavebních prácí na cyklostezce, je třeba odpovědnost prvního žalovaného podle § 420 obč. zák. zvážit nejen z hlediska vlastníka této komunikace, ale především z hlediska jeho povinností při provádění stavebních prací, pokud byl jejich investorem či stavebníkem, kterému bylo správním orgánem vydáno povolení se stanovením určitých povinností při provádění stavby. Jeho povinností pak bylo tyto podmínky dodržet, a to bez ohledu na to, zda si konkrétní práci zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, neboť své odpovědnosti vůči třetím osobám se nemůže zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací na základě povolení, jež mu bylo vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práci pro něj provedl (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009, uveřejněné v Souboru pod C 9751, usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2338/2012, rozsudky ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005, a ze dne 12. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002, uveřejněné v Souboru pod C 5508 a C 1852). Za škodu vzniklou následkem porušení právní povinnosti, která byla správním orgánem uložena stavebníkovi, odpovídá stavebník, pokud nerespektoval podmínky, za nichž mu bylo povoleno práce provést. Tím ovšem není vyloučena ani odpovědnost toho, jemuž stavebník zadal realizaci stavby a kdo práce pro něj provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo jeho činností či opomenutím. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, který byl povinen dodržovat podmínky stavebního povolení stejně jako stavebník, zejména porušil-li povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního vztahu převzal (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 422/99). V dané věci druhý žalovaný převzal odpovědnost za zajištění zábran potřebných pro průběh prací, bezpečnostních a dopravních opatření pro ochranu staveniště, když jako zhotovitel z titulu smlouvy o dílo, uzavřené s prvním žalovaným jako objednatelem, odstraňoval pokolaudační závady na kanalizačním potrubí uloženém v daném místě (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99).
Za této situace je dovolací důvod nesprávného právního posouzení odpovědnosti prvního žalovaného naplněn, byť poněkud z jiných důvodů než uplatněných v dovolání.
Odvolací soud rozhodl mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), tedy o základu věci. Základ uplatněného nároku v řízení o náhradu škody zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti kromě výše škody. Je-li rozhodováno o nároku proti více žalovaným, vydání mezitímního rozsudku předpokládá vyřešení i otázky jejich společné či dělené odpovědnosti (§ 438 obč. zák. - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000), což bylo opomenuto. Stanovení solidární odpovědnosti žalovaných pak lépe zabezpečuje ochranu práva poškozeného, přičemž kriteriem jak pro dělenou odpovědnost (§ 438 obč. zák.), tak pro vypořádání vzájemného poměru mezi solidárně odpovědnými (§ 439 obč. zák) je míra jejich účasti na škodě.
Nelze přisvědčit námitce v dovolání druhého žalovaného, že by ve sporu nebyl pasivně legitimován, pokud by odvolací soud v souladu s § 135 odst. 1 o. s. ř. z pravomocného rozhodnutí v trestním řízení převzal závěr, že výkop nezabezpečil P. H.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, avšak pouze pokud jde právě o jednání tohoto pachatele. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se podílel i jiný subjekt, vázanost soudu výrokem o vině pachatele dle § 135 odst. 1 o. s. ř. nevylučuje závěr o odpovědnosti další osoby. Výrok pravomocného trestního rozhodnutí nepřináší automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně odsouzeným pachatelem (obdobně rozsudek ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99), neboť přichází v úvahu jak spoluzavinění samotným poškozeným, tak i odpovědnost jiných subjektů, nehledě k tomu, že způsobil-li škodu např. zaměstnanec v rámci plnění úkolů zaměstnavatele, je sice trestně odpovědný, avšak občanskoprávní odpovědnost za škodu vůči třetím osobám nese jeho zaměstnavatel (§ 420 odst. 2 obč. zák.). Pravomocným trestním rozsudkem odsuzujícím konkrétního pachatele trestného skutku tedy není dotčena případná občanskoprávní odpovědnost jiných osob, právnických či fyzických za způsobenou škodu, a v uvedeném směru soud v občanskoprávním řízení provádí vlastní dokazování (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1966 a č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto právním názoru se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Tzv. exces z rámce činnosti druhého žalovaného při odstraňování vad a nedodělků dovolatel spatřuje v jednání společnosti Dusta, s. r. o., která v pozici subdodavatele vyhloubila výkop dříve, než bylo staveniště druhému žalovaného předáno prvním žalovaným.
Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává podnikatel nikoliv sám, nýbrž prostřednictvím jiných osob (právnických či fyzických), které buď zaměstnává, nebo jejich práci ke své činnosti využívá. Tato odpovědnost se uplatní v případech, kdy škoda byla způsobena osobami, které podnikatelský subjekt použil ke své činnosti. Podstatné je, zda jednání toho, kdo škodu způsobil, nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů podnikatele v rámci jeho činnosti, tedy zda nešlo o jednání, jímž by tzv. škůdce sledoval svůj vlastní zájem; rozhodující je vnitřní (účelový) vztah jednání, při němž vznikla škoda, k činnosti podnikatele (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, uveřejněné v Souboru pod C 12715 a C 3735). Podstatné tedy je, zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval škůdce z objektivního i subjektivního hlediska plnění úkolů právnické (fyzické) osoby. O exces se jedná, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování vlastních zájmů či potřeb, popř. zájmů třetích osob. Jestliže v dané věci bylo vyhloubení výkopu pracovníky společnosti Dusta, s. r. o., potřebnou činností sloužící k odstranění vad a nedodělků v rámci závazku druhého žalovaného dle uzavřené dohody, a nikoliv činností jen v jejím zájmu, pak se nejednalo o tzv. exces z rámce plnění úkolů druhého žalovaného.
V tomto směru je právní názor odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, popř. sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněná v Souboru pod C 1724, C 1648 a C 838).
Pokud dále druhý žalovaný v dovolání zpochybňuje míru spoluzavinění úrazu samotným poškozeným (§ 441 obč. zák.), jde především o námitky skutkového charakteru (způsob jízdy cyklisty, osazení cyklostezky dopravními značkami apod.). Pro stanovení podílu odpovědnosti na straně škůdce a poškozeného jsou rozhodující příčiny vzniku škody na obou stranách. Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, uveřejněný v Souboru pod C 9409). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud zvážil okolnosti na obou stranách, které vedly ke škodě; na straně žalobce hodnotil zejména tu okolnost, že neoznačený výkop na cyklostezce sice cyklista nemohl předvídat, avšak při zachování běžné opatrnosti měl svou jízdu na kole přizpůsobit případným jiným překážkám, jež v daném prostředí mohl předpokládat. Právní názor odvolacího soudu na otázku rozsahu spoluzavinění poškozeného nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných případech (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, uveřejněné v Souboru pod C 9377, rozsudek ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015).
Veškeré další námitky dovolatelů, které se týkají skutkových zjištění nebo směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům včetně připomínek k odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí, přípustnost dovolání nezakládají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněný prvním žalovaným je naplněn, byl k jeho dovolání zrušen rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soudu podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-