// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 25.08.2017
ÚS: Náhrada újmy za dlouhodobé odebrání novorozeného dítěte
1) Základní právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem pro rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), je pod ochranou soudní moci, a to i v řízení o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí (čl. 36 odst. 3 Listiny). Obecné soudy jsou při svém rozhodování v každém jednotlivém případě povinny pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Jsou povinny tak činit a nejlepší zájem dítěte zohlednit i bez výslovného návrhu dotčeného dítěte či jeho zákonného zástupce.
2) Pokud obecné soudy nerespektují kasační závaznost nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a pokračují v porušování základních práv a svobod v rozporu se závazným právním názorem obsaženým v nálezu, vždy tím působí dotčeným jednotlivcům i nemajetkovou újmu, za kterou těmto jednotlivcům přísluší náhrada dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1737/16, ze dne 12. 7. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (více ZDE):
----------------------------
III. Hodnocení Ústavního soudu
39. Ústavní stížnost splňuje požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu a je možné ji věcně projednat.
40. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. V řízení o individuální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto zásadně nezabývá otázkami interpretace a aplikace podústavního práva, ale jen tím, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud je při tomto přezkumu vázán petitem ústavní stížnosti, ale nikoliv jejím právním zdůvodněním. Ústavní soud proto může napadená rozhodnutí přezkoumat i z hlediska dodržení jiných základních práv a svobod než těch, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně dovolává [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, body 30-31, nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517), bod 22; nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 25; nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), bod 33].
41. V projednávaném případě stěžovatelky namítají, že jim nebylo přiznáno dostatečně vysoké zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, kterou utrpěly v důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelek se tak obecné soudy pokračují v porušování základních práv, které bylo Ústavním soudem shledáno již v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2244/09 a sp. zn. II. ÚS 2546/10, a rovněž porušují jejich majetková práva (bod 28 výše).
42. Dle judikatury Ústavního soudu je "[v] náhradě jakékoli újmy [...] zapotřebí vidět i jakési ‚pokračování' práv" [nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), bod 35; nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 65]. Pro případy, kdy byla újma způsobena veřejnou mocí, pak obsahuje ústavní pořádek speciální úpravu: právo na náhradu škody (respektive újmy, viz body 44-45 níže) způsobené veřejnou mocí je totiž přímo garantováno jako základní právo v čl. 36 odst. 3 Listiny. Aby bylo možné se tohoto práva dovolávat, újma nemusí být způsobena rozhodnutím či postupem protiústavním, porušujícím základní práva jednotlivců. Jak totiž plyne ze znění tohoto ustanovení, postačí, že šlo o rozhodnutí nezákonné či o nesprávný úřední postup. Nárok stěžovatelek na náhradu újmy se tak opírá přímo o toto ustanovení a není nezbytné jej dovozovat ze základních práv porušených v původních řízeních. Věc je proto třeba posoudit primárně z hlediska práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když se jej stěžovatelky výslovně nedovolávají. Protože jde o náhradu újmy způsobené i nezletilé stěžovatelce, je třeba v rámci přezkumu zohlednit i závazky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, zejména pak čl. 3 odst. 1, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že v projednávané věci jde o vyčíslení peněžité náhrady za zásahy do soukromého a rodinného života dítěte, které ho mohly poznamenat na celý život.
A. Právo na náhradu újmy způsobné veřejnou mocí
43. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý "právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem", tedy právo na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí.
44. Ústavní soud totiž opakovaně aplikoval čl. 36 odst. 3 Listiny i na případy, v nichž šlo o náhradu nemajetkové újmy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, body 18 a 20; nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015, body 14 a 16; srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), body 30-41]. Proto je třeba pod náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny zahrnovat jak náhradu majetkové újmy (tedy škody v užším smyslu), tak i nemajetkové újmy.
45. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Ústavní soud však připomíná, že aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15).
46. "Rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Posledním krokem zůstává stanovení výše zadostiučinění" [nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), bod 33]. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22] a připomíná, že hodnocení konkrétních okolností jednotlivých případů je v prvé řadě úkolem obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům, což platí ve všech třech zmiňovaných krocích, tedy i při rozhodování o formě zadostiučinění či jeho konkrétní výši.
47. Ústavní soud se při přezkumu rozhodnutí o přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích zabývá v prvé řadě tím, zda je toto rozhodnutí řádně odůvodněno, tedy zda jsou v něm "dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při [určení výše zadostiučinění] soud řídil" [nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535), bod 23]. V této souvislosti Ústavní soud zkoumá, zda se obecné soudy zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a okolnostmi, za kterých došlo ke vzniku újmy, a zda je zohlednily při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění [nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), body 22 a 27]. Nakonec se Ústavní soud zabývá i tím, zda výše zadostiučinění není v extrémním nepoměru k utrpěné újmě, a zda se tedy zcela nevymyká smyslu a účelu právní úpravy [nález sp. zn. I. ÚS 3016/11, body 23 a 25; srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].
B. Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko rozhodování
48. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
49. V nálezu sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 dospěl Ústavní soud k závěru, že toto ustanovení se uplatní i při rozhodování o náhradě újmy způsobené veřejnou mocí podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jinak řečeno, nejen v řízení ve věci samé, ale rovněž v "následném kompenzačním řízení je [...] třeba chránit nejlepší zájem dítěte" (bod 25).
50. Vydá-li orgán veřejné moci nezákonné či protiústavní rozhodnutí nebo se dopustí nezákonného či protiústavního postupu a způsobí tím dítěti újmu, ve většině případů tím kromě jiných pochybení poruší rovněž čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Toto pochybení by měl stát napravit tím, že povinnost chránit nejlepší zájem dítěte bude respektovat alespoň v řízení o náhradě takto vzniklé újmy, jinak řečeno, že v tomto řízení již bude nejlepší zájem dítěte předním hlediskem pro rozhodování. Porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v řízení o věci samé nemůže vést k tomu, že stát bude zbaven povinnosti jednat v souladu s tímto ustanovením v navazujícím řízení o náhradě újmy. Znamenalo by to totiž, že stát bude těžit z vlastního protiprávního jednání, a to je v rozporu s obecnými principy práva.
51. Současně je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zakotvuje povinnost brát nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoliv činnosti či rozhodování, které se týkají dětí. Nezáleží tedy na tom, zda se děti či jejich zákonní zástupci tohoto ustanovení dovolávají. Veřejná moc musí sama aktivně plnit povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a zajistit, že toto ustanovení bude respektováno.
52. Obecně má ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte trojí význam. Zaprvé toto ustanovení zakotvuje (hmotné) právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí [k tomu více Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), CRC/C/GC/14 (dále jen "Obecný komentář č. 14), bod 6 písm. a)]. Tato interpretace čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte byla opakovaně potvrzena v judikatuře Ústavního soudu, podle níž má právo vyplývající z odkazovaného ustanovení povahu základního práva, a lze se ho tedy dovolat i před Ústavním soudem.
53. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997 (N 41/7 SbNU 279; 103/1997 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je "vnitrostátně bezprostředně použitelné (‚self-executing')." V nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377) Ústavní soud zohlednil, že rozhodnutím obecného soudu "mohlo dojít k zásahu do práv dětí garantovaných [...] Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, [...])". V prvním nálezu týkajícím se stěžovatelek, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 36, pak Ústavní soud výslovně konstatoval, že v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je obsaženo ústavně zaručené právo; jeho porušení ze strany obecných soudů bylo jedním z důvodů pro zrušení jejich rozhodnutí. Tento závěr byl potvrzen i druhým nálezem týkajícím se stěžovatelek, sp. zn. II. ÚS 2546/10, podle něhož byla rozhodnutí obecných soudů "v rozporu s ústavně chráněným zájmem nezletilé garantovaným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte". Závěr, že z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte plyne základní právo, kterého se nezletilí mohou dovolat i v řízení před Ústavním soudem, byl potvrzen i nálezem sp. zn. II. ÚS 19/16 (viz zejména body 33, 36 a 38).
54. Zadruhé z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývá základní interpretační princip pro soudy a další orgány veřejné moci v případech, kdy se jejich činnost dotýká dětí: je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte [Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. b); shodně nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, bod 28; ve vztahu k rozhodování o svěření dítěte do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 17 a násl.]. Tento interpretační princip je třeba respektovat i v řízení o náhradě újmy způsobené veřejnou mocí.
55. Zatřetí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývají i procesní požadavky [Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. c)], mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Dle Obecného komentáře č. 14 musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování, musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl, a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy [viz Obecný komentář č. 14, bod 6 písm. c), bod 14 písm. b), podrobněji bod 97]. Tento požadavek již Ústavní soud vyslovil ve své judikatuře týkající se rozhodování o péči o dítě. V těchto případech musí být v rozhodnutích vyložena kritéria, podle nichž byl nejlepší zájem dítěte hodnocen, a objasněno, k jakým závěrům a proč na jejich základě obecné soudy dospěly [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 18-30; nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 16; nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016, bod 39; k významu odůvodnění soudních rozhodnutí obecně viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
56. Tento požadavek se analogicky uplatní i na rozhodnutí o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí. Je tudíž třeba, aby z rozhodnutí bylo patrné, že obecné soudy považovaly nejlepší zájem dítěte za přední hledisko pro své rozhodování. To znamená, že je třeba pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Ústavní soud připomíná, že tyto povinnosti musí soudy samy aktivně plnit i v případě, že se čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nikdo nedovolával, tedy ani nezletilý či jeho zákonní zástupci (bod 52 výše).
57. Ústavní soud tak konstatuje, že základní právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem pro rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), je pod ochranou soudní moci, a to i v řízení o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí (čl. 36 odst. 3 Listiny). Obecné soudy jsou při svém rozhodování v každém jednotlivém případě povinny pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Jsou povinny tak činit a nejlepší zájem dítěte zohlednit i bez výslovného návrhu dotčeného dítěte či jeho zákonného zástupce.
C. Aplikace na projednávaný případ
58. V projednávaném případě dospěly obecné soudy k závěru, že předběžná opatření byla nezákonná a protiústavní a stěžovatelkám v jejich důsledku vznikla újma, za kterou je nezbytné jim přiznat zadostiučinění v penězích. Podle stěžovatelek je ale peněžité zadostiučinění, které jim obecné soudy přiznaly, příliš nízké a neodpovídá újmě, kterou utrpěly. Ústavní soud se zabýval případem z hlediska dodržení základních práv stěžovatelek podle čl. 36 odst. 3 Listiny a základního práva nezletilé dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; soustředil se na otázku, zda byly zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy a zda byl předním hlediskem při rozhodování nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
59. Ústavní soud předesílá, že při svém hodnocení není žádným způsobem vázán judikaturou obecných soudů. Porovnání věci stěžovatelek s případem řešeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3124/2013 ze dne 16. 4. 2014, který se týkal záměny dětí v třebíčské nemocnici, by mohlo mít význam pouze z hlediska posouzení, zda byl dodržen požadavek na jednotnost rozhodování v obdobných věcech [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 682/15 ze dne 7. 6. 2016, bod 20]. Provést takové srovnání v nyní řešení věci postrádá smysl. Kauza záměny dětí v třebíčské nemocnici je totiž skutkově velmi odlišná od projednávané věci, což ostatně zdůrazňují jak stěžovatelky (bod 30 výše), tak Nejvyšší soud (bod 33 výše), byť každý z jiných důvodů. Zadostiučinění přiznaná jednotlivým poškozeným v této kauze se navíc pohybují od 150 000 Kč do 1 000 000 Kč, a významně se tedy liší u každé ze šesti osob, jimž byla za relativně podobných okolností způsobena újma. Z dané kauzy tak ve vztahu k případu stěžovatelek lze vyvodit nanejvýše to, že jim byla přiznána řádově stejná náhrada. Vzhledem k tomu nebylo třeba zasílat stěžovatelkám vyjádření Nejvyššího soudu, které se - s ohledem na obsah jejich stížnosti - soustředilo na otázku srovnání případu s kauzou záměny dětí v třebíčské nemocnici.
60. V projednávaném případě byla nezletilá odebrána matce tři dny po svém narození a umístěna do dětského centra, kde zůstala téměř dva a půl roku. Veškerý vzájemný kontakt nezletilé a matky v této době podléhal kontrole ze strany dětského centra (bod 15 výše). Lze souhlasit s tím, že toto závažné a dlouhotrvající narušování vzájemného vztahu nezletilé a matky působilo oběma stejnou újmu. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoliv snižovat závažnost újmy, kterou utrpěla matka, je ovšem nucen konstatovat, že nezletilá byla nad rámec toho podrobena dalším zásahům do jejích práv a zájmů, kterým její matka vystavena nebyla. Jedině pečlivým zhodnocením těchto zásahů a promítnutím těchto úvah do výše náhrady je přitom možné dostát čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování.
61. Kromě toho, že byl narušován vztah mezi nezletilou a matkou, byla nezletilá stejným způsobem odloučena i od všech svých dalších příbuzných, a tedy vytržena z rodinného prostředí, v němž by jinak vyrůstala (bod 16 výše). V tomto směru tak došlo k narušení dalších rodinných vazeb, a tedy k intenzivnějšímu zásahu do rodinného života nezletilé oproti matce.
62. Navíc se život nezletilé po dobu dva a půl roku odehrával výlučně v prostředí kontrolovaném státem - dětském centu, jehož režimu se musela podrobit. Místo individualizované péče a výchovy v rodině jí byla v citlivém věku poskytována hromadná péče ze strany zaměstnanců centra (bod 16 výše). Tyto skutečnosti představují zásah do soukromého života nezletilé, avšak matka tímto způsobem omezována nebyla.
63. Konečně, odloučení nezletilé od matky a její dvou a půl roku trvající pobyt v dětském centru měl pro nezletilou řadu negativních důsledků, které přetrvaly i poté, co byla předána matce. Podle obecných soudů je totiž nezletilá "fixována na [svou matku], kdykoliv se tato vzdálí, musí být [nezletilá] přesvědčována, že [...] ji neopustí." V důsledku umístění v dětském centru byla dle obecných soudů nezletilá "psychomotoricky opožděná", nebyly u ní standardně rozvinuté sluchové a jazykové schopnosti, nebyla schopna normálně jíst, trpěla pomočováním (ve věku, kdy je již neobvyklé; dále viz bod 17 výše).
64. Ústavní soud připomíná, že vazba mezi rodičem a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 43; a nález sp. zn. II. ÚS 2546/10; týkající se stěžovatelek; shodně nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), bod 31]. Umístění dítěte do dětského centra krátce po narození a jeho odloučení od rodiče přitom brání vytvoření této vazby nebo přinejmenším její vytváření značně ztěžuje. Čím déle takové odloučení dítěte a rodiče trvá, tím nižší je šance, že se tato vazba odpovídajícím způsobem rozvine. Institucionalizovaná péče, poskytovaná dítěti v dětském centru, mu přitom tuto vazbu nemůže v žádném případě adekvátně nahradit, k tomu ostatně nejsou dětská centra určena. Absence nebo narušení vazby mezi dítětem a jeho rodičem však může mít negativní dopad na celý jeho další život, neboť - jak již bylo řečeno - je tato vazba jedním z prvořadých předpokladů lidského vývoje. V projednávaném případě byla nezletilá odebrána matce krátce po porodu a v dětském centru strávila dalšího dva a půl roku svého života, tedy značně dlouhou dobu. Je tedy třeba, aby se obecné soudy podrobně zabývaly tím, jaký dopad to bude mít na nezletilou v dalším životě, tedy aby zohlednily dlouhodobé důsledky způsobené narušením vazby rodiče a dítěte, nikoliv pouze krátkodobé (k těm viz předchozí bod).
65. Ačkoliv tedy matka utrpěla v důsledku odloučení od nezletilé výraznou újmu, zásah do práv a zájmů nezletilé byl ještě výraznější a újma tím způsobená ještě větší.
66. Jsou zde však i další okolnosti, které svědčí o újmě způsobené srovnatelnou měrou nezletilé i její matce.
67. Narušování vztahu nezletilé a matky začalo tři dny po narození nezletilé tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 dne 29. dubna 2009 umístil nezletilou do kojeneckého ústavu. Tento zásah do práv nezletilé a její matky byl sice neústavní, ale současně měl alespoň zákonný základ. To se ovšem nedá říci o opakovaném prodlužování trvání tohoto předběžného opatření. Podle zákona totiž mělo předběžné opatření trvat pouze po dobu jednoho měsíce, a dne 29. května 2009 tak toto předběžné opatření zaniklo. Zákon neumožňoval prodloužit trvání tohoto předběžného opatření bez zahájení řízení ve věci samé, v případě stěžovatelek do doby zániku předběžného opatření takové řízení zahájeno nebylo. Navzdory tomu Obvodní soud pro Prahu 1 opakovaně trvání předběžného opatření prodlužoval a ponechal nezletilou stěžovatelku v kojeneckém ústavu na jeho základě až do 8. března 2010 (bod 2 výše). Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že od 29. května 2009 do 8. března 2010 neměl zásah do práv stěžovatelek ani zákonný podklad a šlo, jak již Ústavní soud uvedl (bod 5 výše), o projev zřejmé svévole ze strany Obvodního soudu pro Prahu 1. Podle Ústavního soudu svévolné rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 1 a absence zákonného základu pro zásah do práv stěžovatelek zvyšuje intenzitu újmy způsobené v této době, a musí se promítnout do výše zadostiučinění. Vědomí, že se orgán veřejné moci, ba dokonce soud, zcela vzepřel zákonu, totiž bezpochyby zesiluje pocit příkoří a bezpráví, a zvyšuje tedy utrpěnou nemajetkovou újmu.
68. V této době navíc Městský soud v Praze opakovaně konstatoval, že jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 je nezákonné a že již 29. května předběžné opatření zaniklo. Navzdory tomu Městský soud v Praze opakovaně odvolání matky proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 odmítal pro bezpředmětnost (bod 2 výše). Tím se Městský soud v Praze opakovaně dopouštěl porušení práv stěžovatelek (bod 6 výše) na přístup k soudu, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 3682/16 ze dne 24. 4. 2017, body 16-18; nález sp. zn. IV. ÚS 746/15 ze dne 25. 2. 2016, bod 13; a zejména nález sp. zn. III. ÚS 2433/15 ze dne 29. 11. 2016, bod 20 a následující, zabývající se porušením tohoto práva odmítáním odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření jako bezpředmětných) a rovněž dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz již rozsudek pléna ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1975, č. 4451/70, § 36; dle rozsudku ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice ze dne 15. 10. 2009 č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05, § 90, zahrnuje právo na přístup k soudu i právo na meritorní rozhodnutí věci). Újma způsobená porušením práva na přístup k soudu jako jednoho ze základních aspektů práva na spravedlivý proces je odlišitelná od újmy způsobené pokračujícím držením nezletilé v dětském centru, a vyžaduje zvláštní náhradu. Tato újma vzniká obdobným způsobem jako v případě nepřiměřené délky řízení, a to odpíráním meritorního rozhodnutí věci po určitou dobu. Při rozhodování o náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na přístup k soudu je tak možné analogicky vycházet z principů a pravidel, které jsou uplatňovány v případě nepřiměřené délky řízení.
69. Na základě původního předběžného opatření z 29. dubna 2009 byla nezletilá v dětském centru ponechána až do 8. března 2010. Dne 9. března 2010 bylo vydáno další předběžné opatření, na jehož základě zůstala nezletilá v dětském centru až do 27. září 2011. Toto předběžné opatření se opíralo o stejné důvody jako původní předběžné opatření (bod 7 výše). Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2244/09, který byl vyhlášen dne 21. července 2010, původní předběžné opatření zrušil a uvedl, že žádný z důvodů v něm uvedených neobstojí a že nezletilá nemohla být na jejich základě umístěna do dětského centra. Obecné soudy na tento nález nijak nereagovaly, a druhé předběžné opatření ponechaly v platnosti, takže je zrušil až Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2546/10, vyhlášeným dne 6. září 2011. Nezletilá tak byla předána matce až 27. září 2011 (body 8-9 výše).
70. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z tohoto ustanovení plyne jednak kasační závaznost nálezů, tedy povinnost respektovat právní závěry nálezu v dalším řízení v té samé věci [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 57-58], a jednak precedenční závaznost nálezů, tedy povinnost reflektovat nosné důvody nálezů i v obdobných věcech (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 59-72). Kasační závaznost znamená, že "nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný" (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 58). Nerespektování kasační závaznosti nálezu představuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá právo na výkon pravomocného rozhodnutí, neboť jinak by veškeré záruky práva na spravedlivý proces byly zbaveny smyslu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hornsby proti Řecku ze dne 19. 3. 1997 č. 18357/91, § 40); z toho vyplývá i povinnost respektovat konečná soudní rozhodnutí, a to i pro výkonnou a zákonodárnou moc (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96, § 175; rozsudek ve věci Oliari a další proti Itálii ze dne 21. 7. 2015 č. 18766/11 a 36030/11, § 184).
71. Obecné soudy byly povinny respektovat nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09 od jeho vyhlášení dne 21. července 2010. Ve věci stěžovatelek měl tento nález pro obecné soudy kasační závaznost, jinak řečeno, obecné soudy byly povinny ho bezvýhradně provést. I když tímto nálezem bylo zrušeno původní předběžné opatření z 29. dubna 2009, kasační závaznost nálezu se uplatnila i ve vztahu k druhému předběžnému opatření z 9. března 2010. To totiž bylo vydáno v řízení se stejnými stěžovatelkami, obsahově a časově navazovalo na původní předběžné opatření a opíralo se o totožné důvody, lišilo se pouze v tom, na základě jakého ustanovení zákona bylo vydáno (srov. body 2 a 7 výše), což není z hlediska ústavněprávního významné. Obecné soudy měly v souladu s § 77 odst. 2 ve spojení s § 102 odst. 3 o. s. ř. druhé předběžné opatření zrušit, neboť pominuly důvody, pro které bylo nařízeno. Druhé předběžné opatření se totiž opíralo o tytéž důvody jako původní předběžné opatření. Tyto důvody přitom byly dle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 protiústavní a toto hodnocení bylo pro obecné soudy kasačně závazné.
72. Ode dne 21. července 2010 až do 27. září 2011 tak obecné soudy nerespektovaly kasačně závazný nález Ústavního soudu. Újma vyvolaná tímto zásahem do práva na spravedlivý proces stěžovatelek je opět odlišitelná od újmy vzniklé pokračujícím odloučením nezletilé od matky a jejím trvajícím pobytem v dětském centru. Tato újma vyžaduje samostatnou náhradu. Pokud obecné soudy nerespektují kasační závaznost nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a pokračují v porušování základních práv a svobod v rozporu se závazným právním názorem obsaženým v nálezu, vždy tím působí dotčeným jednotlivcům i nemajetkovou újmu, za kterou těmto jednotlivcům přísluší náhrada dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Tato nemajetková újma vznikne, není-li kasačně závazný nález obecným soudem respektován, a čím déle takové nerespektování trvá, tím větší je utrpěná nemajetková újma. Vzhledem k tomu ji lze připodobnit k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Při rozhodování o náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou nerespektováním kasačně závazného nálezu je tak možné analogicky vycházet z principů a pravidel, které jsou uplatňovány v případě nepřiměřené délky řízení.
73. Ústavní soud zdůrazňuje, že tuto újmu je třeba v plné výši nahradit i nezletilé, přestože ta pochopitelně vzhledem ke svému věku nemohla rozlišovat a chápat jednotlivé zásahy do svých práv tak, jako mohou dospělí. Náhrada újmy ve výši přinejmenším odpovídající náhradě pro dospělého je jediným řešením, které respektuje čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Bylo by v rozporu s účelem tohoto článku přiznávat dětem nižší zadostiučinění - tedy poskytovat jim nižší ochranu právě proto, že jsou jako děti zranitelnější a vzhledem ke svému věku a stupni vývoje nemohou vždy zcela chápat zásahy do svých práv a bránit se proti újmě jim působené. Z těchto principů Ústavní soud vyšel již v nálezu sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, body 33-34, ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy, kterou nezletilé způsobila nepřiměřená délka řízení; nyní nemá důvod se od nich odchylovat.
74. Ústavní soud je nucen konstatovat, že obecné soudy tyto relevantní skutečnosti ve svých rozhodnutích nezvážily a nepromítly je do výše přiznaného zadostiučinění.
75. Obvodní soud zmínil celou řadu skutečností svědčících o intenzitě újmy způsobené nezletilé a okolnosti svědčící o intenzitě újmy způsobené její matce. Avšak z jeho rozhodnutí nelze zjistit, jak se tyto okolnosti projevily na výši přiznané náhrady. Obvodní soud pouze uvedl, že újma nezletilé i matky byla srovnatelná a přísluší jim proto stejná náhrada, přičemž za druhé období musí být tato náhrada vyšší, neboť šlo o delší období a současně v tomto období soudy nereagovaly na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (body 14-18 výše).
76. Městský soud se sice ztotožnil se zjištěními obvodního soudu, ale výši náhrady určil odlišně. Na základě civilní judikatury k náhradě nemajetkové újmy v případě smrti rodiče a se zohledněním přiznávaných náhrad za nezákonnou vazbu dospěl k závěru, že matce i nezletilé náleží 20 000 Kč za každý měsíc odloučení (body 20-23 výše). Opět tedy není zřejmé, jak se jednotlivé okolnosti případu promítly do výše zadostiučinění.
77. Pokud jde o nezletilou, obvodní soud ani městský soud nesplnily svou povinnost dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není vůbec patrné, že by braly nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko pro své rozhodování. V důsledku toho navíc obvodní a městský soud nezvážily skutečnosti vypovídající o tom, že újma nezletilé byla ještě větší než újma matky (body 62-64 výše), a nepromítly je do výše zadostiučinění. Nezabývaly se ani možnými dlouhodobými negativními dopady na nezletilou (bod 65 výše). Stejně tak nezvážily, že svévolné jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 v prvním období od 29. května 2009 do 8. března 2010 zvyšuje intenzitu újmy způsobené v této době nezletilé (bod 68 výše). Nepřihlédly ani k újmě způsobené nezletilé porušením práva na přístup k soudu a nezohlednily újmu způsobenou nerespektováním kasačně závazného nálezu (body 69 a 73 výše). Náhrada za újmu způsobenou dvěma posledně zmíněnými zásahy přitom musí být vyčíslena samostatně, neboť je odlišitelná od újmy způsobené umístěním nezletilé do dětského centra a jejím dlouhodobým odloučením od matky, a to dle obdobných pravidel a principů jako náhrada za nepřiměřenou délku řízení. Nestačí tedy, že obvodní soud přihlédl k tomu, že obecné soudy nereagovaly na nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, neboť není jasné, jak se to promítlo do výše zadostiučinění (pouhé zvýšení přiznané náhrady o 20 000 Kč, jako to učinil obvodní soud, by přitom bylo zjevně nedostačující). Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že nejlepší zájem dítěte nebyl předním hlediskem pro rozhodování obvodního soudu ani městského soudu, že tyto soudy nezhodnotily pečlivě všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Tím porušily základní právo nezletilé dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a současně její právo na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
78. Pokud jde o matku, obvodní a městský soud nezohlednily, že svévolné jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 v prvním období od 29. května 2009 do 8. března 2010 zvyšuje intenzitu újmy způsobené v této době matce (bod 68 výše). Nepřihlédly ani k újmě způsobené nezletilé porušením práva na přístup k soudu a nezohlednily újmu způsobenou nerespektováním kasačně závazného nálezu (body 69 a 73 výše). Jak již Ústavní soud konstatoval v předchozím bodě, náhrada za újmu způsobenou dvěma posledně zmíněnými zásahy přitom musí být vyčíslena samostatně, a to dle obdobných pravidel a principů jako náhrada za nepřiměřenou délku řízení (pouhé zvýšení přiznané náhrady o 20 000 Kč, jako to učinil obvodní soud, by přitom bylo zjevně nedostačující). Ani v případě matky se tak obvodní soud ani městský soud se nezabývaly všemi relevantními skutečnostmi a svá rozhodnutí o výši náhrady nedostatečně odůvodnily. Tím porušily právo matky na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
79. Nejvyšší soud neposkytl těmto základním právům stěžovatelek v dovolacím řízení ochranu v rozporu s čl. 4 Ústavy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), body 17-22; k civilnímu dovolání viz nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 31 a násl.; k dovolání v trestních věcech stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 26].
80. Pokud jde o nezletilou, měl být předním hlediskem pro rozhodování Nejvyššího soudu nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, i když se ho stěžovatelky samy nedovolávaly. Ten ovšem Nejvyšší soud vůbec nevzal v úvahu a nijak se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Nejvyšší soud se totiž nezabýval tím, zda obvodní a městský soud dodržely čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, tedy zda byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem jejich rozhodování, zda tyto soudy pečlivě zhodnotily všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy (čl. 36 odst. 3 Listiny), zvážily, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlily, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Nejvyšší soud přezkoumal pouze to, zda není výše náhrady zcela zjevně nepřiměřená, a to pouze srovnáním s případem, které se od projednávané věci skutkově významně liší (body 26 a 60 výše). Takový přezkum a odůvodnění rozhodnutí jsou v případě nezletilé zcela nedostačující.
81. Nejvyšší soud se navíc odmítl zabývat otázkou, zda nezletilé a matce přísluší zadostiučinění ve stejné výši, neboť tato otázka nebyla dovoláním napadena a stěžovatelky takové řešení samy navrhovaly (bod 27 výše). Avšak bez ohledu na to, jaké řešení stěžovatelky navrhovaly, měl být předním hlediskem rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nejlepší zájem dítěte. Z pohledu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte měl Nejvyšší soud povinnost zkoumat, zda nezletilé nemělo být přiznáno vyšší zadostiučinění, a případně zasáhnout ve prospěch ochrany jejích práv. Tím, že se s touto otázkou nevypořádal, Nejvyšší soud porušil čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
82. Nejvyšší soud tedy neposkytl základním právům nezletilé odpovídající ochranu, a porušil tím základního práva nezletilé na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí podle čl. 36 odst. 3 Listiny a jejího základního práva, aby byl v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nejlepší zájem dítěte předním hlediskem pro rozhodování.
83. Pokud jde o matku, Nejvyšší soud porušil její právo na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť ve světle námitek matky Nejvyšší soud neověřil, zda se městský soud zabýval všemi relevantními skutečnostmi a promítl je do výše zadostiučinění.
D. Závěr
84. Z výše uvedených důvodu bylo napadenými výroky rozhodnutí obecných soudů porušeno základní právo stěžovatelek 1) a 2) na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny a základní právo stěžovatelky 1), aby byl dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené části rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US