// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 01.09.2016
Škoda spočívající v dosažení nižší ceny při opakované dražbě
Při posuzování odpovědnosti vydražitele za škodu způsobenou zmařením dražby se postupuje podle občanského zákoníku, neboť zákon o veřejných dražbách tuto odpovědnost neupravuje.
Samotná okolnost, že předmět dražby je dražen opakovaně v důsledku zmaření předchozí dražby vydražitelem, s výší dosažené ceny bezprostředně nesouvisí, a sama o sobě proto nemůže vést k závěru o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vydražitele uhradit ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením a škodou spočívající v dosažení nižší ceny při opakované dražbě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2767/2015, ze dne 23. 6. 2016
Dotčené předpisy:
§ 420 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 49 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 51 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 65 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 11. 10. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 7 445 448 Kč „se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7 445 448 Kč za období od 13. 7. 2013 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 5. 12. 2012 se konala nedobrovolná veřejná dražba č. ND/0011/2012, ve které žalovaný vydražil nemovitosti v katastrálním území L. (stavbu občanského vybavení na pozemku parc. č. 1873/3, stavbu občanského vybavení na pozemku parc. č. 1873/42, stavbu občanského vybavení bez č. p. nebo č. e. na pozemku parc. č. 1873/31 a pozemky parc. č. 1873/3, parc. č. 1873/31, parc. č. 1873/42 a parc. č. 1873/43 – dále též jen „předmětné nemovitosti“), jejichž vlastníkem byl žalobce, za cenu 64 000 000 Kč, že druhé nejvyšší podání v dražbě bylo učiněno ve výši 63 000 000 Kč společností Honoris Clinic Louny, a. s., (dříve Honoris Investment One, a. s.), že žalovaný cenu dosaženou vydražením nezaplatil a tím dražbu zmařil a že v opakované nedobrovolné veřejné dražbě, která se konala dne 28. 1. 2013, byly nemovitosti vydraženy společností Honoris Clinic Louny, a. s., „již jen“ za částku 56 000 000 Kč, která byla společností Honoris Clinic Louny, a. s., uhrazena. Žalobce má za to, že v důsledku porušení povinnosti žalovaného stanovené v § 52 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) zaplatit cenu dosaženou vydražením ve lhůtě 30 dnů od skončení dražby mu vznikla škoda ve výši 7 445 448 Kč představovaná rozdílem mezi částkou, kterou by za nemovitosti získal v původní dražbě nebýt nezaplacení ceny dosažené vydražením žalovaným po odečtení nákladů původní dražby (tj. částkou 61 988 910 Kč), a částkou, za kterou byly nemovitosti vydraženy v opakované dražbě po odečtení nákladů této dražby (tj. částkou 54 543 462 Kč); za tuto škodu žalovaný odpovídá podle ustanovení § 420 občanského zákoníku, který je třeba použít na základě § 65 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť tento zákon neobsahuje speciální ustanovení o povinnosti k náhradě škody v případě porušení povinnosti vydražitele podle § 52 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 2. 7. 2013 k náhradě uvedené škody ve lhůtě 10 dnů od doručení dopisu, žalovaný však této výzvě nevyhověl.
Žalovaný zejména namítal, že dražbu nemovitostí nezmařil, neboť „zjistil pochybnosti týkající se nabývacích titulů k předmětným nemovitostem“ a „hrozilo reálné nebezpečí zneplatnění předchozích převodů vlastnického práva k předmětné nemovitosti“, a že náhrada vzniklé škody ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb. je omezena na náhradu nákladů zmařené dražby.
Okresní soud v Ostravě – poté, co Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 14. 1. 2014 č. j. Ncp 1377/2013-22, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud podle ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu - rozsudkem ze dne 8. 10. 2014 č. j. 124 C 54/2013-93 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6 605 824 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 13. 7. 2013 do zaplacení, žalobu co do 839 624 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 13. 7. 2013 do zaplacení zamítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 648 440 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladimíry Glatzové. Vycházel ze zjištění, že dne 5. 12. 2012 se konala na návrh QI investiční společnost, a. s., nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobce, které vydražil žalovaný za cenu 64 000 000 Kč, že dražebník NAXOS, a. s., vyhotovil dne 10. 1. 2013 oznámení o zmaření nedobrovolné dražby konané dne 5. 12. 2012 z důvodu neuhrazení ceny dosažené vydražením vydražitelem do 30 dnů, že dne 28. 1. 2013 se konala opakovaná dražba, při níž předmětné nemovitosti vydražila za cenu 56 000 000 Kč společnost Honoris Clinic Louny, a. s., že náklady opakované nedobrovolné dražby byly uhrazeny z dražební jistoty stanovené dražební vyhláškou na 2 000 000 Kč a že žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 2. 7. 2013, aby zaplatil žalobci 7 445 538 Kč jako náhradu škody vzniklou žalobci tím, že žalovaný nesplnil povinnost uhradit cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě a že v opakované dražbě bylo dosaženo výnosu pro žalobce nižšího o tuto částku. Soud prvního stupně dovodil, že nesplněním své zákonné povinnosti zaplatit cenu dosaženou vydražením žalovaný znemožnil jak realizaci vlastního nejvyššího podání, tak realizaci druhého nejvyššího podání ve výši 63 000 000 Kč, které v průběhu první dražby nabídla společnost Honoris Clinic Louny, a. s., a že žalobce utrpěl škodu, neboť v opakované dražbě byla cena dosažená vydražením, a tedy i čistý výnos dražby, nižší. Uvedl, že úprava náhrady škody provedená zákonem č. 26/2000 Sb. není komplexní, ale „speciální ve vztahu k některým situacím, které při zmaření veřejné dražby vydražitelem mohou typicky nastat“, že by bylo „proti rozumnému uspořádání věcí“ předpokládat, že touto úpravou specifických situací náhrad škod měl zákonodárce v úmyslu vyloučit subsidiární úpravu náhrady škody provedenou občanským zákoníkem pro případy, které zákon č. 26/2000 Sb. výslovně neupravuje, a že ustanovení § 65 zákona č. 26/2000 Sb. lze interpretovat i tak, že občanským zákoníkem se řídí veškeré vztahy neupravené zákonem č. 26/2000 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak. Dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle občanského zákoníku, neboť mezi protiprávním úkonem žalovaného a škodou vzniklou žalobci je příčinná souvislost a žalovaný neprokázal, že by škodu nezavinil. Při stanovení výše škody vycházel soud prvního stupně z toho, že žalovaný neuhrazením ceny dosažené vydražením znemožnil realizaci druhého nejvyššího podání nabídnutého jiným subjektem ve výši 63 000 000 Kč a že rozdíl mezi čistým výnosem dražby, který by žalobce získal při této ceně (61 149 286 Kč), a výnosem, který získal při opakované dražbě (54 543 462 Kč), představuje jeho škodu ve výši 6 605 824 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 č. j. 57 Co 733/2014-135 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 5 988 910 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 13. 7. 2013 do zaplacení, změnil jej ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci dalších 616 914 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 13. 7. 2013 do zaplacení, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 390 632 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 69 534 Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Vladimíry Glatzové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je na danou věc nutné aplikovat obecná ustanovení o náhradě škody podle občanského zákoníku, neboť v ustanovení § 63 zákona č. 26/2000 Sb., které upravuje zvláštní odpovědnost v případech dražby, není upravena odpovědnost vydražitele za škodu způsobenou zmařením dražby, a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce, protože nezaplacení nejvyššího podání žalovaným bylo jedinou a hlavní příčinou vzniku škody u žalobce, aniž by bylo významné, z jakého důvodu nebylo v opakované dražbě dosaženo tak vysokého podání jako v první dražbě a kdo za to mohl, neboť opakovaná dražba byla vyvolána „jedině a výlučně“ v důsledku jednání žalovaného. Nesouhlasil však se způsobem stanovení výše škody soudem prvního stupně, neboť podle názoru odvolacího soudu představuje škodu vzniklou žalobci „to, čeho by se z výtěžku dražby všem přihlášeným věřitelům žalobce dostalo na jejich pohledávkách poté, kdy by byly vypořádány náklady dražby“. Uvedl, že je správné vycházet z částky 64 000 000 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit na nejvyšším podání, a že škodu představuje rozdíl mezi touto částkou, sníženou o náklady dražby ve výši 2 011 090 Kč (tj. částkou 61 988 910 Kč), a tím, čeho se skutečně mělo dostat přihlášeným věřitelům žalobce z čistého výtěžku opakované dražby (tj. částkou 56 000 000 Kč); k nákladům opakované dražby nemělo být přihlédnuto, neboť tyto náklady hradí vydražitel, který zmaření veřejné dražby způsobil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že občanský zákoník je subsidiárně použitelný ve vztahu k zákonu č. 26/2000 Sb., vždy je ale nutno posoudit, zda je úprava konkrétního institutu obsažená v zákoně č. 26/2000 Sb. úpravou komplexní či nikoli, a v případě, kdy jde o úpravu komplexní, je aplikace občanského zákoníku vyloučena. Má za to, že právní úprava v ustanovení § 63 zákona č. 26/2000 Sb. ve spojení s § 51 odst. 3 a 4 tohoto zákona je úpravou komplexní, neboť plně vymezuje konkrétní případy odpovědnosti za porušení právní povinnosti spolu se stanovením sankcí, což vylučuje použití občanského zákoníku. K tomuto závěru je podle dovolatele třeba dojít autoritativním výkladem pomocí důvodové zprávy k § 63 zákona č. 26/2000 Sb., která uvádí, že „je nutno stanovit zvláštní odpovědnost osob, které se účastní procesu dražeb“, a ze které lze dovodit, že zákonodárce přijetím této úpravy sledoval stanovení „speciální formy odpovědnosti“ vážící se jen a pouze k zákonu č. 26/2000 Sb., aniž by ji spojoval s podpůrným použitím občanského zákoníku. Systematickým výkladem lze dále dovodit, že pokud by zákon č. 26/2000 Sb. připouštěl náhradu škody podle obecných ustanovení o náhradě škody v občanském zákoníku, zbytek složené dražební jistoty by se po úhradě nákladů zmařené a opakované dražby nevracel zpátky vydražiteli, který dražbu zmařil, ale byl by použit na úhradu náhrady škody, výkladem a contrario a porovnáním s úpravou v ustanovení § 336n občanského soudního řádu, které stanoví, že na škodu vzniklou nezaplacením nejvyššího podání se započítává jistota složená vydražitelem, lze dojít k závěru, že kdyby zákonodárce měl v úmyslu upravit důsledky zmaření dražby shodně s občanským soudním řádem, „nic by mu v tom nebránilo“, a výkladem reductio ad absurdum lze dovodit, že v případě, kdy by vydražitel odpovídal za škodu při nezaplacení ceny dosažené vydražením, by po zmaření dražby vůbec nezáleželo na výsledku opakované dražby a dokonce by ani nezáleželo na tom, zda se opakovaná dražba vůbec konala, neboť dlužník by i tak v nějaké formě obdržel částku dosaženou v první zmařené dražbě. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „zcela rezignoval“ na posuzování příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a „údajnou vzniklou škodou“, přestože v opakované dražbě mohlo být dosaženo nižšího podání ze zcela jiných důvodů. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a ve výrocích o nákladech řízení jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl z důvodu nepřípustnosti, neboť otázka použitelnosti občanského zákoníku na daný případ náhrady škody byla odvolacím soudem vyřešena v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu a otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 5. 12. 2012 se konala na návrh QI investiční společnost, a. s., nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobce, které vydražil žalovaný za cenu 64 000 000 Kč, že dražebník NAXOS, a. s., vyhotovil dne 10. 1. 2013 oznámení o zmaření nedobrovolné dražby konané dne 5. 12. 2012 z důvodu neuhrazení ceny dosažené vydražením žalovaným do 30 dnů, že dne 28. 1. 2013 se konala opakovaná dražba, při níž předmětné nemovitosti vydražila za cenu 56 000 000 Kč společnost Honoris Clinic Louny, a. s. (dříve Honoris Investment One, a. s.), že náklady opakované nedobrovolné dražby byly uhrazeny z dražební jistoty stanovené dražební vyhláškou ve výši 2 000 000 Kč a že žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 2. 7. 2013, aby mu zaplatil 7 445 538 Kč jako náhradu škody vzniklou žalobci tím, že žalovaný nesplnil povinnost uhradit cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě a že v opakované dražbě bylo dosaženo pro žalobce výnosu nižšího o tuto částku.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek vydražitel, který zmaří veřejnou nedobrovolnou dražbu nezaplacením ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě, odpovídá za škodu vzniklou vlastníku předmětu dražby tím, že v opakované dražbě bylo dosaženo nižší ceny. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – s ohledem na dobu konání zmařené veřejné nedobrovolné dražby a opakované dražby – posuzovat podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., zákonů č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012, tedy podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné nedobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách).
Podle ustanovení § 52 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je-li cena dosažená vydražením vyšší než 5 000 000 Kč, je vydražitel povinen uhradit cenu dosaženou vydražením do 30 dnů od skončení dražby. V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby (§ 48 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
Byla-li dražba zmařena tím, že vydražitel neuhradil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, uskuteční se opakovaná dražba, dohodl-li se na tom dražebník s navrhovatelem předchozí dražby; smlouva o provedení opakované dražby musí být uzavřena do 10 dnů po doručení vyrozumění o zmaření dražby (srov. § 49 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
Byla-li dražba zmařena vydražitelem, dražební jistota složená vydražitelem včetně jejího příslušenství se použije na náklady zmařené dražby. Koná-li se opakovaná dražba, zúčtuje se zbývající část dražební jistoty složené vydražitelem, který způsobil zmaření dražby, na náklady opakované dražby; po úhradě nákladů dražby a opakované dražby se zbývající část vrátí vydražiteli, který způsobil zmaření dražby (§ 51 odst. 3 zákona o veřejných dražbách). Vydražitel, který způsobil zmaření dražby, je povinen na vyzvání dražebníka uhradit tu část nákladů dražby, kterou nepokrývá dražební jistota jím složená; to platí i pro náklady opakované dražby konané v důsledku zmaření předchozí dražby vydražitelem (§ 51 odst. 4 zákona o veřejných dražbách).
Právní úprava veřejných dražeb a vznik, trvání a zánik právních vztahů s nimi souvisejících obsažená v zákoně o veřejných dražbách není úplná (komplexní); není-li stanoveno jinak, řídí se tyto právní vztahy občanským zákoníkem (srov. § 65 zákona o veřejných dražbách).
V ustanovení § 63 odst. 2 až 8 zákona o veřejných dražbách je upravena zvláštní odpovědnost za škodu některých osob, které se účastní procesu veřejných dražeb jako účastníci dražeb nebo jako osoby tyto dražby organizující, popřípadě na dražbách jiným způsobem účastné. Jedná se o odpovědnost navrhovatele nedobrovolné dražby za škodu způsobenou neoprávněným návrhem na provedení dražby, odpovědnost dražebních věřitelů za škodu způsobenou neoprávněným přihlášením pohledávek, odpovědnost dražebníka za škodu, kterou způsobil porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách, odpovědnost osoby, která provedla dražbu, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, za škodu způsobenou provedením dražby, odpovědnost správce centrální adresy za škodu způsobenou jeho pochybením při uveřejnění informací podle zákona o veřejných dražbách, odpovědnost bývalého vlastníka předmětu dražby za škodu způsobenou vydražiteli prodlením s předáním předmětu dražby a odpovědnost osoby, která podala zjevně bezdůvodný návrh na prohlášení dražby za neplatnou, za škodu vzniklou v důsledku toho navrhovateli, dražebníkovi nebo vydražiteli.
Odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst. 2 až 8 zákona o veřejných dražbách má přednost před odpovědností za škodu podle občanského zákoníku; podle občanského zákoníku se proto v těchto případech postupuje, jen jestliže zákon o veřejných dražbách neobsahuje vlastní právní úpravu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 732/2006). Podle občanského zákoníku se postupuje též při posuzování odpovědnosti vydražitele za škodu způsobenou zmařením dražby, neboť zákon o veřejných dražbách tuto odpovědnost neupravuje.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. je porušení právní povinnosti škůdcem (protiprávní úkon spočívající v chování škůdce v rozporu s právem stanovenou povinností), vznik škody (újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena v penězích), příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění na straně škůdce (psychický vztah škůdce ke svému protiprávnímu jednání a ke škodě jako jeho následku). Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení právní povinnosti škůdcem (tj. bez zaviněného porušení právní povinnosti škůdcem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení právní povinnosti škůdcem, nýbrž tato příčinná souvislost musí být najisto postavena. Zaviněné porušení právní povinnosti škůdcem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být alespoň jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu; současně se musí prokázat, že škoda by bez této příčiny nenastala. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu (skutkové události), který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Při odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným porušením právní povinnosti škůdcem tedy nejde o jakoukoliv, třeba i jen nepřímou souvislost, ale jen o souvislost přímou (vztah příčiny a následku musí být přímý, a nikoliv zprostředkovaný).
V projednávané věci žalovaný tím, že jako vydražitel neuhradil cenu dosaženou vydražením ve výši 64 000 000 Kč do 30 dnů od skončení veřejné nedobrovolné dražby konané dne 5. 12. 2012, v níž vydražil předmětné nemovitosti, porušil svou právní povinnost stanovenou v § 52 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Protože tímto jednáním dražbu zmařil, nenabyl žalovaný – jak vyplývá z ustanovení § 48 odst. 1 zákona o veřejných dražbách - vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jejichž vlastníkem zůstal i nadále žalobce, a vznikla mu povinnost uhradit náklady zmařené dražby a opakované dražby, na jejímž konání se dohodl dražebník s navrhovatelem předchozí dražby. Vznikla-li žalobci majetková újma (škoda) tím, že při opakované dražbě byly nemovitosti vydraženy za nižší cenu (56 000 000 Kč) než byla cena dosažená vydražením při dražbě zmařené žalovaným, odpovídal by žalovaný za tuto škodu (mimo jiné) za podmínky, že – jak vyplývá z výše uvedeného - jeho protiprávní jednání spočívající v neuhrazení ceny dosažené vydražením při předchozí dražbě bylo důležitou, podstatnou a značnou příčinou škody (dosažení nižší ceny vydražením předmětných nemovitostí při opakované dražbě) a že mezi uvedeným porušením právní povinnosti žalovaného a škodou byl přímý (bezprostřední) vztah příčiny a následku.
Založil-li v posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného uhradit cenu dosaženou vydražením předmětných nemovitostí v jím zmařené dražbě a škodou spočívající v dosažení nižší ceny jejich vydražením při opakované dražbě na tom, že opakovaná dražba byla vyvolána jednáním žalovaného, který předchozí dražbu zmařil, pak nevzal náležitě v úvahu, že samotným opakováním dražby žalobci žádná majetková újma nevznikla a že ke vzniku újmy došlo až tím, že při opakované dražbě byla dosažena nižší cena než při předchozí dražbě. Je přitom nepochybné, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) kromě úrovně skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na trhu v rozhodné době také další skutečnosti, jako například okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné „dohody o předmětu dražby“, které mohou vést k tomu, že cena dosažená vydražením při opakované dražbě je nižší (nebo naopak vyšší) než cena dosažená při předchozí dražbě. Samotná okolnost, že předmět dražby je dražen opakovaně v důsledku zmaření předchozí dražby vydražitelem, však s výší dosažené ceny bezprostředně nesouvisí, a sama o sobě proto nemůže vést k závěru o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vydražitele uhradit ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením a škodou spočívající v dosažení nižší ceny při opakované dražbě.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě co do 5 988 910 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-