// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 18.12.2017
Náhrada z titulu vyloučení z užívání společné věci
Pokud je spoluvlastníkovi vymezen relevantní prostor v rámci užívání společné věci, který odpovídá výši jeho spoluvlastnického podílu, a pokud spoluvlastník takto vymezený prostor nevyužívá, nemůže se následně domáhat náhrady po ostatních spoluvlastnících z titulu vyloučení z užívání společné věci, neboť vyloučen z užívání není.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3876/2017, ze dne 20. 9. 2017
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 44 C 17/2000-790, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 58 361,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 12. 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 3983/2015-846, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 44 Co 444/2013-910, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v této věci, neboť žalobkyni vznikl nárok na náhradu za neužívání společné nemovitosti odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu. Ze znaleckého posudku JUDr. K. vyplynulo, že od 6. 6. 1998 do 31. 12. 1999 (dále jen „rozhodné období“) nebyly ve společné nemovitosti žádné právně ani fakticky volné prostory, které by žalobkyně mohla užívat; to však odvolací soud zcela pominul. Žalobkyni tak vznikl zcela konkrétní nárok, který měl odvolací soud i s ohledem na uplatněné zápočty přesně vyčíslit. Odvolací soud pominul, že žalobkyně jako menšinový vlastník neobdržela od žalovaného v rozhodném období žádný podíl z výnosů. Pokud odvolací soud uvádí, že předmětem řízení není podíl na nájemném z nebytových prostor a bytů, do nichž žalobkyně vstoupila jako právní nástupce, zcela tím popírá závěry obsažené ve svém usnesení ze dne 7. 5. 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, v němž zdůraznil, že žalobkyně nemá nárok na podíl z nájemného; závěry jsou nadto rozporné se závazným právním názorem dovolacího soudu, podle něhož záleží na soudu, jak bude věc právně kvalifikovat. Nesouhlasí s tím, že její spoluvlastnický podíl byl konzumován přímou účastí na závazkových vztazích bez ohledu na to, zda svá práva žalobkyně skutečně využila. Má za to, že napadené rozhodnutí je opětovně v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, 22 Cdo 4756/2010 a 22 Cdo 1029/2013. Dále namítá, že právní hodnocení výpovědi svědkyň S. a H. odvolacím soudem naprosto neodpovídá tomu, co skutečně vypověděly. Nesouhlasí s tím, že by dobrovolně užívala sklepní prostory o výměře 167 m2 coby sklad, když tam byla žalovaným nuceně vystěhována. Nesouhlasí ani s posouzením výpovědi svědka H., že jí byly nabízeny volné prostory tzv. Řeckého klubu, když podle H. se svědkem nikdy o ničem nejednal. Uvedená výpověď neobstojí ani před znaleckým posudkem „ÚSI“ a ve světle přípisu svědka H., který sám žádal o zmenšení pronajaté plochy. Napadený rozsudek je pro zásadní rozpory v hodnocení důkazů rozporný s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2339/07 a III. ÚS 772/13. Konstatování odvolacího soudu, které prostory měla žalobkyně zájem užívat, jsou pak floskulemi, jimiž nelze nahradit proces subsumování skutkového stavu pod konkrétní pravidlo chování. Faktem zůstává, že od 8. 6. 1998 žádný z účastníků prostory ve společném domě neužíval, o co žalobkyně usilovala, je pak zcela nepodstatné. Přitom nepobírala žádný příjem ze smluv a celkem 3 znalecké posudky prokazují výši užitku, který žalobkyni ušel. Odvolací soud vzájemné nároky stran nevyčíslil, pouze konstatoval, že je obtížné je určit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal k rozhodnutí jinému senátu pro nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu.
Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu je věcně i právně správné a respektuje závazný právní názor dovolacího soudu, jakož i ostatní dovolatelkou uváděná rozhodnutí. Otázka přípustnosti dovolání není nic jiného než běžný stav vyplývající z koexistence dvou či více subjektů participujících na společné věci; v této souvislosti žalovaný popisuje genezi případu. Namítá, že hodnocení důkazů není dovolacím důvodem, navíc žalobkyně se dopouští dezinterpretace důkazů. Nesouhlasí s tím, že žalobkyně byla žalovaným vyklizena, že užívání sklepních prostor bylo nedobrovolné. Zmiňované znalecké posudky pak byly vyhotoveny pro řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, čemuž odpovídá i jejich zaměření. Upozorňuje na pasivitu žalobkyně v ochraně jejích vlastnických práv a nesouhlasí, aby jí za to příslušela náhrada. Navrhuje, aby dovolací soud odvolání odmítl, popřípadě zamítl.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předně namítá, že nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v této věci, jakož i další rozhodnutí týkající se užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení částky 58 361,81 Kč s příslušenstvím, a to s argumentací, že má za žalovaným pohledávku ve výši 1 404 106,81 Kč, vůči níž si započetla svůj dluh vůči žalovanému ve výši 1 345 745 Kč; existence tohoto dluhu žalobkyně vůči žalovanému přitom nebyla stranami rozporována, ba naopak žalovaný uváděl ještě vyšší částku. Z uvedeného tedy vyplývá, že aby žalobě mohlo být alespoň zčásti vyhověno, musela by žalobkyně disponovat pohledávkou za žalovaným vyšší jak 1 345 745 Kč.
Žalobkyně svůj nárok nejprve odvozovala z práva na rozdělení zisku z pronájmu společné věci. Na základě závěrů obsažených v usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, žalobkyně změnila žalobu, když uplatnila nárok na náhradu za vyloučení z užívání společné věci, přičemž usnesením ze dne 29. 5. 2013, č. j. 44 C 17/2000-779, vyslovil soud prvního stupně souhlas s „upřesněním – změnou skutkových tvrzení“ žalobkyně tak, že se žalobkyně domáhá od 8. 6. 1998 do 31. 12. 1999 náhrady z titulu, že nemohla užívat nemovitost a nemohla se ani podílet na výnosech a za předchozí období pak z důvodu, že platila nájemné, přestože byla již spoluvlastníkem, takže za určitou dobu bylo nájemné přeplaceno a bylo započítáno, jak je uvedeno v žalobě, přičemž výsledná požadovaná částka činí 58 361,80 Kč.
Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, zdůraznil, že v rozhodném období nepodepsala žalobkyně nájemní smlouvu s p. S. S. F. ani jinou nájemní smlouvu, ani s ní následně neprojevila souhlas, takže žalobkyně se nemohla domáhat rozdělení výtěžku nájmu. Vzhledem k tomu odvolací soud zkoumal, zdali byla žalobkyně omezena či vyloučena z užívání společné věci. Odvolací soud zdůraznil, že společný dům má obytnou výměru 6 502,25 m2, z čehož 3 550 m2 tvoří nebytové prostory, 2 025 m2 byty a zbytek (cca 430 m2) tvoří příslušenství či součásti k bytům; většina plochy byla užívána historickými nájmy, přičemž žalobkyně byla pronajímatelem po jejím právním předchůdci. V rozhodném období pak byly uzavřeny 3 smlouvy o nájmu nebytových prostor, a to s p. F. (výměra 740 m2), s p. Z. (výměra 112 m2) a se společností E a B s. r. o. (výměra 75 m2), přičemž s prvními dvěma smlouvami vyslovila žalobkyně nesouhlas; u třetí nebyl proces uzavírání znám. Dále nebylo sporu o tom, že žalobkyně měla po vystěhování z prodejny v 1. nadzemním podlaží umístěno zboží v 1. podzemním podlaží (výměra 167 m2). Vedle toho jí bylo podle výpovědi svědka H. nabídnuto, aby užívala prostory tzv. Řeckého klubu ve 3. patře domu o celkové rozloze cca 300 m2. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že v důsledku jednání žalovaného nedošlo v rozhodném období ke zkrácení žalobkyně v jejích právech k nemovitosti v rozsahu, který by odpovídal výši jejího spoluvlastnického podílu (id. 1/10). V této souvislosti zdůraznil, že je nezbytné posuzovat věc komplexně, tedy je nezbytné přihlédnout i k tomu, do jaké míry žalobkyně vykonávala svá práva coby spolupronajímatelka, neboť v tomto ohledu je spoluvlastnické právo konzumováno přímou účastí na těchto závazkových vztazích bez ohledu na to, zda žalobkyně skutečně svá práva spoluvěřitelky využila. Vedle toho žalobkyně fakticky užívala nebytové prostory v rozsahu skladovacích prostor o výměře 167 m2 v 1. podzemním podlaží, pročež její spoluvlastnické právo bylo konzumováno jeho přímým výkonem pro svou potřebu. Vzhledem ke skutečnosti, že je obtížné exaktně stanovit, zda uvedeným způsobem bylo skutečně spoluvlastnické právo v plném rozsahu spoluvlastnického podílu naplněno, odvolací soud při úvaze, zda žalobkyni má příslušet náhrada, přihlédl i k tomu, že žalovaný prokazatelně žalobkyni nabízel k užívání volné prostory, z čehož vyplývá, že žalovaný žalobkyni nikdy nebránil v užívání uvolněných nebytových prostor, ovšem žalobkyně této nabídky nevyužila. Odvolací soud tak dospěl v souladu se soudem prvního stupně k závěru, že nenastala situace, že by žalobkyně byla vyloučena z užívání společné věci v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu.
Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že v dovolacím přezkumu obstojí, neboť napadené rozhodnutí je jak v souladu s vysloveným závazným právním názorem v této věci, tak i v souladu s další judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud zcela správně přihlédl ke skutečnosti, že společný dům byl v rozhodné době využíván převážně k pronajímání, přičemž u většiny nájemních vztahů byla žalobkyně v pozici spolupronajímatelky, takže na svém spoluvlastnickém právu nemohla být nijak omezena; to samozřejmě ještě nevylučuje skutečnost, že nemusela obdržet část výtěžku z nájmu odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu. U ostatní plochy pak odvolací soud uzavřel, že nejméně se dvěma nájmy žalobkyně vyslovila nesouhlas, pročež jí nemohla připadnout část výtěžku z nájmu odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu ani nemohla takto pronajatou plochu užívat. Odvolací soud však logickým způsobem ozřejmil, proč se v daném případě nejednalo o nepřípadné omezení spoluvlastnického práva žalobkyně, když zdůraznil, že žalobkyně fakticky užívala část podzemních prostor coby skladu a nadto jí byl nabídnut k užívání prostor tzv. Řeckého klubu, což však odmítla. Jestliže tedy žalobkyně mohla v rozhodné době užívat v domě prostor o výměře 467 m2, což odpovídá minimálně 33,50 % tehdy volnému prostoru (celková výměra společného domu po odečtení pronajatých prostor na základě smluv, jejichž stranou byla i žalobkyně), pak se i při přihlédnutí k možné odlišné kvalitativní hodnotě prostor nejeví dovolacímu soudu zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla omezena v užívání společné věci v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu. Na uvedeném přitom ničeho nemění skutečnost, že žalobkyně byla „donucena“ užívat podzemní prostory tím, že jí tam byly nastěhovány věci z prostor, které předtím užívala; v tomto ohledu je možné dát za pravdu odvolacímu soudu, že je na rozhodnutí spoluvlastníků, jak bude společná věc užívána (např. pronajímána či kterou část společné věci bude užívat ten který spoluvlastník); dovolací soud v tomto případě neshledal, že by žalovaný jakožto většinový spoluvlastník měl zneužít svého většinového podílu na úkor žalobkyně za situace, kdy žalobkyni vznikl dluh vůči žalovanému za užívání společných prostor v předchozích letech a kdy jí byl nabídnut jiný prostor k užívání. Pokud je tedy spoluvlastníkovi vymezen relevantní prostor v rámci užívání společné věci, který odpovídá výši jeho spoluvlastnického podílu, a pokud spoluvlastník takto vymezený prostor nevyužívá, nemůže se následně domáhat náhrady po ostatních spoluvlastnících z titulu vyloučení z užívání společné věci, neboť vyloučen z užívání není. Jestliže pak žalobkyně poukazuje na znalecký posudek JUDr. K., podle něhož neměly být v domě žádné prostory, které by mohla žalobkyně v rozhodném období užívat, je vhodné především zdůraznit, že touto námitkou rozporuje skutkový závěr o existenci volného prostoru ve společném domě; stran právní volnosti je vhodné uvést, že znalci přísluší zodpovídat pouze otázky skutkového charakteru, právní posouzení je pak v souladu se zásadou iura novit curia plně v dikci soudu, který o věci rozhoduje.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby dovolací soud pominul změnu žaloby, kterou žalobkyně navrhla a kterou soud prvního stupně nakonec připustil, nemohlo by být žalobnímu nároku vyhověno ani podle tvrzení obsažených v samotné původní žalobě postavených na tom, že má být podle výše spoluvlastnického podílu rozdělen výtěžek z pronájmu, neboť velkou část takto získaných příjmů (podle tvrzení žalobkyně 3 600 000 Kč), z nichž by mělo žalobkyni podle jejích tvrzení připadnout 10 %, tvořily příjmy od p. F.; jak však bylo uvedeno výše, žalobkyně nedala ani dodatečně souhlas s uzavřením nájemní smlouvy s p. F., pročež by jí z tohoto výtěžku ničeho nepřináleželo a mohla se domáhat toliko náhrady za neužívání společné věci v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu. V tomto směru odkazuje dovolací soud na svůj kasační rozsudek vydaný v této věci dne 13. 1. 2016 a tam vyslovený závazný právní názor. Bez možnosti přiznání těchto finančních prostředků by dluh žalobkyně vůči žalovanému, který si žalobkyně započetla na svou pohledávku za žalovaným, zjevně pohledávku žalobkyně převyšoval, takže by jí soudním rozhodnutím nemohlo být (při uplatnění námitky započtení) přiznáno ničeho.
Žalobkyně v dovolání dále rozporuje zjištěný skutkový stav; tato námitka však k přípustnosti, a především pak k důvodnosti dovolání zjevně vést nemůže, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá. Pokud pak dovolací soud s ohledem na judikaturu Ústavního soudu v některých rozhodnutí zcela výjimečně připustil přezkum činnosti odvolacího soudu v rámci zjišťování skutkového stavu, činil tak z toho pohledu, zda odvolací soud respektoval při zjišťování skutkového stavu zákonem stanovený postup, jakož i právo na spravedlivý proces, a to ještě za předpokladu, že v tomto ohledu byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť námitky vad řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nevedou a dovolací soud k nim může ve shodě s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout až za předpokladu, že dovolací soud shledá z jiného důvodu dovolání přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
V tomto konkrétním případě otázka přípustnosti dovolání v souvislosti s vadami řízení řádně vymezena nebyla, když žalobkyně své výhrady omezila na vyjádření nesouhlasu se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem, který údajně neměl odpovídat provedeným důkazům, pročež dovolací soud se již z tohoto důvodu nemohl tvrzenými vadami řízení zabývat.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v dané věci neshledal při zjišťování skutkového stavu existenci procesního pochybení, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dovolatelky.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Autor: -mha-