// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 27.09.2017
Posuzování nároků z porušení zákonného předkupního práva po 1. 1. 2014
Pro právní poměry, které se týkají věcných práv, k nimž patří zákonné předkupní právo podílových spoluvlastníků podle § 140 obč. zák., platí tzv. nepravá retroaktivita. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik těchto vztahů, jakož i další právní následky, nastaly-li před 1. 1. 2014, se posoudí podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Půjde-li o nároky z předkupního práva vzniklé a uplatněné před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tj. do 31. 12. 2013, je pro jejich posouzení určující právní úprava účinná do 31. 12. 2013, i když k završení celého procesu mimosoudní nebo soudní cestou dojde po 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, ze dne 26. 7. 2017
Dotčené předpisy:
§ 603 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 3028 o. z.
§ 140 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, č.j. 7 C 199/2011-105, uložil žalovanému uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byl čtvrtinový spoluvlastnický podíl specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území a obci P. zapsaných na listu vlastnictví č. 660 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Louny (dále jen „nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č.j. 11 Co 543/2015-154, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že pro rozhodnutí o uplatněném nároku z porušení zákonného předkupního práva je určující právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (§ 140, § 602 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), že v řízení o uložení povinnosti prohlásit vůli je pasivně věcně legitimována i osoba nezapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, a že v tomto řízení může soud jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti se zřetelem na právní úkony, které byly učiněny po porušení zákonného předkupního páva.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo žalované družstvo dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že při řešení vymezených právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. že řešil otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel má za to, že odvolací soud měl o právu uplatněném žalobou rozhodnout podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 a v jejím rámci posuzovat, zda v řízení o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu k nemovitostem může být pasivně legitimován ten, kdo v katastru nemovitostí není jako vlastník zapsán, a zda může soud v takovém řízení předběžně posoudit otázku vlastnického práva a shledat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným právním stavem, tj. že osobě zapsané v katastru, která se neúčastní soudního řízení, nesvědčí vlastnické právo k nemovitosti.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce a A. D. byli podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí v rozsahu ¾, resp. ¼. Kupní smlouvou ze 7. 4. 2009 převedl A. D. svůj spoluvlastnický podíl na žalované družstvo za kupní cenu 289.000 Kč (s právními účinky vkladu práva k 8. 4. 2009). Před uzavřením kupní smlouvy nenabídl žalobci odkup spoluvlastnického podílu. Žalobou z 20. 10. 2011, na jejímž základě bylo řízení zahájeno 24. 10. 2011 (§ 82 odst. 1 o.s.ř.), uplatnil žalobce nárok z porušení předkupního práva (§ 603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Poté, co soud prvního stupně v dané věci vyhověl žalobě o nahrazení projevu vůle, žalované družstvo dopisem ze 17. 6. 2015 odstoupilo od kupní smlouvy ze 7. 4. 2007 s tím, že A. D. „nesplnil povinnost nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi v rámci zákonného předkupního práva“, čímž „porušil zákonné podmínky pro uzavření kupní smlouvy podstatným způsobem.“ Podle souhlasného prohlášení stran kupní smlouvy o změně práva k nemovitosti katastrální úřad v intencích doložené právní skutečnosti (odstoupení od smlouvy) provedl změnu zápisu v katastru nemovitostí tak, že spoluvlastníkem ideálních ¾ je žalobce a spoluvlastnicí ideální ¼ je Ing. V. Č. (místopředsedkyně představenstva žalovaného).
Přípustnost dovolání nejsou s to založit následující námitky žalovaného.
Závěry odvolacího soudu, že žalované družstvo je ve věci i nadále pasivně věcně legitimováno, přestože jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba, a že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem (ať podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/, ve znění pozdějších přepisů), není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru, nevybočují z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010, a usnesení ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3561/2009, a ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1149/2012). Usnesení ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1374/2015, které dovolatel na podporu svých úvah zmiňuje, se v projednávané věci neuplatní, neboť Nejvyšší soud jím žádnou právní otázku neřešil (dovolání odmítl jako nepřípustné, protože dovolatelka zpochybnila pouze skutkové okolnosti). Odvolací soud nepochybil, posuzoval-li při řešení předběžné právní otázky, která byla významná pro meritorní rozhodnutí, platnost jednostranného právního úkonu odstoupení od kupní smlouvy podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Skutkovému základu, z něhož vycházel – že strany kupní smlouvy ze 7. 4. 2009 možnost od smlouvy odstoupit nesjednaly –, koresponduje závěr o neúčinnosti právního úkonu a odkaz žalovaného na § 49a a § 597 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se „zákonnými důvody pro odstoupení“ je zjevně nepřípadný (okolnosti týkající se kvalifikovaného omylu, případně odpovědnostního vztahu prodávajícího A. D. o žalované družstvo v odvolacím řízení ani netvrdilo).
Dovolání je však přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, a to zda se právní poměr z porušení zákonného předkupního práva řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) nebo ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 3028 o.z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1/). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2/). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práva a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3/).
Pro právní poměry, které se týkají věcných práv, k nimž patří zákonné předkupní právo podílových spoluvlastníků podle § 140 obč. zák., platí tzv. nepravá retroaktivita. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik těchto vztahů, jakož i další právní následky, nastaly-li před 1. 1. 2014, se posoudí podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Půjde-li o nároky z předkupního práva vzniklé a uplatněné před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tj. do 31. 12. 2013, je pro jejich posouzení určující právní úprava účinná do 31. 12. 2013, i když k završení celého procesu mimosoudní nebo soudní cestou dojde po 1. 1. 2014.
Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož právní vztah z porušení zákonného předkupního práva je třeba posoudit podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o.z.), je správný. Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovolatel nenamítal a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
Žalované družstvo sice výslovně napadlo rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř. – nevzneslo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.460 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.050 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované družstvo dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-