// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 13.07.2017
Kritérium účelného využití věci při vypořádání spoluvlastnictví
V rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu o vypořádání spoluvlastnictví, je třeba upřednostnit využití spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku. Na základě aplikace argumentu logického výkladu a maiori ad minus pak musí platit, že není-li pro přikázání věci v poměrech kritéria jejího účelného využití zásadně významný zájem osoby spoluvlastníkovi blízké, o to méně může být zohledněn zájem okruhu třetích osob.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, ze dne 12. 4. 2017
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 11 C 100/2011-260, „oddělil“ žalovanou Z. D. z podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemkovým parcelám č. st. 237, parc. č. 84/1, 84/6, 84/7, 84/8, 84/9, 84/10, 84/11, 84/12, 84/13, 84/14, 84/15, 84/16, 84/17, 84/18, 84/20, 84/21, 84/22, 84/25, 84/32, 84/39, 84/40, vše v katastrálním území Š., zapsaným na listu vlastnictví č. 2184 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, k pozemkovým parcelám parc. č. 238/11, 238/14, 238/17, 238/18, 238/19, 238/20, 238/21, 238/22, 238/23, 238/24, 238/25, 238/26, 238/27, 238/28, 238/29, 238/30, 238/37, 238/40, 238/43, 245/3 – obou jeho částem vyznačeným v geometrickém plánu č. 290-6/2014, vyhotoveném znalcem Ing. Alešem Kubátem nově s parc. č. 245/3, 245/7, a 245/5, vše v katastrálním území K., zapsaným na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a k pozemkové parcele parc. č. 225/3, v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 2110 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (výrok I.). Žalované do jejího výlučného vlastnictví přikázal pozemkové parcely č. st. 237, parc. č. 84/6, 84/7, 84/8, 84/9, 84/10, 84/11, 84/12, 84/13, 84/14, 84/15, 84/16, 84/17, 84/18, 84/20, 84/21, 84/22, 84/25, 84/32, 84/39, 84/40, vše v katastrálním území Š., zapsaným na listu vlastnictví č. 2184 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pozemkové parcely parc. č. 238/11, 238/14, 238/17, 238/18, 238/21, 238/29, 238/30, 238/37/, 238/40, 238/43, nově vzniklou pozemkovou parcelu parc. č. 245/3 o výměře 11 463 m2, vyznačenou v geometrickém plánu č. 290-6/2014, vyhotoveném znalcem Ing. Alešem Kubátem z původní pozemkové parcely parc. č. 245/3 o výměře 24 848 m2, a pozemkovou parcelu parc. č. 245/5, vše v katastrálním území K., zapsanou na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a pozemkovou parcelu parc. č. 225/3, v katastrálním území K., zapsanou na listu vlastnictví č. 2110 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (výrok II.). Žalobcům přikázal do jejich spoluvlastnictví každému s podílem jedné ideální poloviny nově vzniklou parcelu parc. č. 245/7 o výměře 13 385 m2, vyznačenou v geometrickém plánu č. 290-6/2014, vyhotoveném znalcem Ing. Alešem Kubátem z původní pozemkové parcely parc. č. 245/3 o výměře 24 848 m2, pozemkové parcely parc. č. 238/20, 238/22, 238/23, 238/24, 238/25, 238/26, 238/27, 238/28, vše v katastrálním území K., zapsaným na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a pozemkovou parcelu parc. č. 84/1, v katastrálním území Š., zapsanou na listu vlastnictví č. 2184 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (výrok III.). Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované rovným dílem částku 69 484 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Žalobcům byla dále uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady řízení ve výši 13 406,25 Kč (výrok V.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady řízení ve výši 13 406,25 Kč (výrok VI.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VII.).
Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 5. 2015, č. j. 11 C 100/2011-260, byl doplněn rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 1. 2016, č. j. 11 C 100/2011-291, o výrok VIII. znějící tak, že „nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán číslo 290-6/2014, vyhotovený Geodetales Chrudim, s. r. o., ověřený úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Alešem Kubátem, a odsouhlasený Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j. 18 Co 485/2015-308, změnil výrokem I. rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 5. 2015, č. j. 11 C 100/2011-260, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 1. 2016, č. j. 11 C 100/2011-291, tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkovým parcelám č. st. 237, parc. č. 84/1, 84/6, 84/7, 84/8, 84/9, 84/10, 84/11, 84/12, 84/13, 84/14, 84/15, 84/16, 84/17, 84/18, 84/20, 84/21, 84/22, 84/25, 84/32, 84/39, 84/40, vše v katastrálním území Š., zapsaným na listu vlastnictví č. 2184 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, k pozemkovým parcelám parc. č. 238/11, 238/14, 238/17, 238/18, 238/19, 238/20, 238/21, 238/22, 238/23, 238/24, 238/25, 238/26, 238/27, 238/28, 238/29, 238/30, 238/37, 238/40, 238/43, 245/3 – obou jeho částem vyznačeným v geometrickém plánu č. 290-6/2014, vyhotoveném znalcem Ing. Alešem Kubátem nově s parc. č. 245/3, 245/7, a 245/5, vše v katastrálním území K., zapsaným na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a k pozemkové parcele parc. č. 225/3, v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 2110 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (bod 1.). Žalobcům přikázal do jejich spoluvlastnictví každému s podílem jedné ideální poloviny nově vzniklou parcelu parc. č. 245/7, vyznačenou v geometrickém plánu č. 290-6/2014, vyhotoveném znalcem Ing. Alešem Kubátem z původní pozemkové parcely parc. č. 245/3, a pozemkové parcely parc. č. 238/20, 238/22, 238/23, 238/24, 238/25, 238/26, 238/27, 238/28 a 245/5, vše v katastrálním území K., zapsaným na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (bod 2.). Žalované do jejího výlučného vlastnictví přikázal pozemkové parcely č. st. 237, parc. č. 84/1, 84/6, 84/7, 84/8, 84/9, 84/10, 84/11, 84/12, 84/13, 84/14, 84/15, 84/16, 84/17, 84/18, 84/20, 84/21, 84/22, 84/25, 84/32, 84/39, 84/40, vše v katastrálním území Š., zapsané na listu vlastnictví č. 2184 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pozemkové parcely parc. č. 238/11, 238/14, 238/17, 238/18, 238/21, 238/29, 238/30, 238/37, 238/40, 238/43 a dále parc. č. 245/3, vyznačené geometrickým plánem č. 290-6/2014, vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklé z původní pozemkové parcely parc. č. 245/3, vše v katastrálním území K., zapsaným na listu vlastnictví č. 2109 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a pozemkovou parcelu parc. č. 225/3, v katastrálním území K., zapsanou na listu vlastnictví č. 2110 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim (bod 3.). Žalované uložil povinnost zaplatit v obecné pariční lhůtě každému ze žalobců částku 96 859,25 Kč (bod 4.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Každému z žalobců byla uložena povinnost zaplatit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně ve výši 3 203,10 Kč (výrok III.). Žalované byla uložena povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně ve výši 6 406,30 Kč (výrok IV.).
Odvolací soud ve věci aplikoval, shodně jako soud prvního stupně, právní úpravu občanského zákoníku účinnou po 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nyní ve znění zákona č. 460/2016 Sb. – dále „o. z.“), neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má konstitutivní povahu (srovnej § 3028 odst. 1 a 2 o. z.). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, připomněl, že při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru prostorově souvisejících nemovitostí je třeba dbát na to, aby bylo dělení z hospodářského hlediska účelné, aby nebyla podstatně snížena jejich hodnota a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Soud prvního stupně v rozsudku těmto kritériím vyhověl, když pouze jeden z pozemků (parc. č. 245/3 v katastrálním území K.) podle spoluvlastnických podílů reálně rozdělil a ostatní pozemky přikázal buď do rovnodílného spoluvlastnictví žalobců, anebo do výlučného vlastnictví žalované. Při shodě procesních stran na hodnotě jednotlivých pozemků se odvolací soud zaměřil na vyřešení sporu ohledně pozemků parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 v katastrálním území Š., o něž měly zájem obě procesní strany, dále pozemku parc. č. 84/1 v katastrálním území Š., o který neměl zájem žádný z účastníků řízení a pozemku parc. č. 245/5 v katastrálním území K., jenž je umístěn mezi pozemky, jež byly přikázány žalobcům, ale soud prvního stupně jej přikázal žalované. Praktické ohledy vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o přikázání pozemku parc. č. 245/5 v katastrálním území K. a pozemku parc. č. 84/1 v katastrálním území Š. První z označených pozemků přikázal do spoluvlastnictví žalobců, neboť ten se nachází mezi dalšími pozemky, jež jim byly přikázány. Druhý z pozemků přikázal do výlučného vlastnictví žalované, neboť neshledal žádný důvod k tomu, aby se každé z procesních stran dostalo pozemků z obou katastrálních území. Rozhodl přitom se zřetelem k tomu, že všechny ostatní pozemky v katastrálním území Š. byly přikázány žalované a žalobci o pozemek parc. č. 84/1 neměli zájem. V případě pozemků parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32, o které měly zájem obě procesní strany, přihlédl odvolací soud k velikosti spoluvlastnického podílu účastníků řízení k souboru vypořádávaných nemovitostí, k současnému účelovému využití těchto pozemků, které žalovaná hodlá zachovat, a ke stanovisku znalce Ing. Aleše Kubáta, který po místním ohledání doporučil přikázat pozemky parc. č. 84/1, parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 do vlastnictví z hlediska užívání jako celek a upozornil i na jejich návaznost na pozemek parc. č. 84/7. Po rekapitulaci cen pozemků přikazovaných žalobcům a žalované a po jejich srovnání s hodnotami spoluvlastnických podílů na vypořádávaných pozemcích, stanovil odvolací soud částku na vypořádání podílu každého ze žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a konstatovali, že rozsudek je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015. Dále uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítali, že odvolací soud při vypořádání spoluvlastnictví účastníků nepostupoval tak, aby dělení pozemků bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé, a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením pozemků vážně poškozen. Odvolací soud dále nedbal na to, aby výsledkem dělení pozemků byla možnost spoluvlastníka vlastnit vždy část pozemků určených k jinému účelu užívání (žalobci poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005). Rovněž bylo přihlédnuto ke skutečnostem, které v poměrech projednávané věci neměly uplatnění, a proto jsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené, čímž je dána s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, možnost tyto úvahy přezkoumat v dovolacím řízení.
Žalobci vysvětlili, že pozemky v katastrálním území Š. jsou zcela jiného charakteru než pozemky v katastrálním území K. Od toho se odvíjí nejen možnost jejich využití k odlišným účelům, ale i jejich rozdílná hodnota. Přikázání pozemků parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 do spoluvlastnictví žalobcům by nebránila ani skutečnost, že ostatní pozemky v tomto katastrální území byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Na předmětné pozemky je totiž samostatný přístup z veřejné cesty, čímž by nijak nebylo dotčeno užívání pozemků parc. č. 84/1 a parc. č. 84/7 žalovanou. Žalobci dále nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že jim byly do spoluvlastnictví přikázány pozemky, které hodnotově odpovídají výši jejich podílů. Připomněli, že hodnota přikázaných pozemků odpovídá pouze 64 % hodnoty jejich podílů. Dále uvedli, že za relevantní podklad pro přikázání předmětných pozemků žalované nemohlo být bráno stanovisko znalce Ing. Aleše Kubáta, který měl pouze zpracovat geometrický plán na rozdělení pozemků parc. č. 245/3 a jeho doporučení o potřebě užívat pozemky parc. č. 84/1, parc. č. 84/7, parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 jako celek nevzal v úvahu ani soud prvního stupně. Rozporovali rovněž relevanci záměru žalované ponechat pozemky dále k využití pro příležitostný přístup třetích osob na lezeckou stěnu. Připomněli, že uvedené hledisko, jež odvolací soud použil, upřednostňuje užívání cizí věci třetími osobami před právem jejich vlastníka využít je pro vlastní potřebu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a při zachování dělení pozemků provedeného odvolacím soudem pozemky parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 přikázal do spoluvlastnictví žalobců každému jednou ideální polovinou a rozhodl o povinnosti každého z žalobců zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 38 589 Kč.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 31. 8. 2011 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců je založeno na námitce rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při řešení otázky hmotného práva, jež je identifikována jako způsob vypořádání (podílového) spoluvlastnictví k souboru prostorově souvisejících nemovitých věcí (pozemků) přikázáním jednotlivých pozemků do spoluvlastnictví žalobců a do výlučného vlastnictví žalované, a to ve světle kritérií, které rozhodovací praxe formulovala již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Dovolání je přípustné a rovněž i důvodné.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nyní ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. Odvolací soud ve věci rozhodující po 1. 1. 2014 (a rovněž tak i soud prvního stupně) proto postupoval správně, pokud věc právně posoudil podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).
V projednávané věci soudy v nalézacím řízení zrušily a vypořádaly spoluvlastnictví účastníků k souboru prostorově souvisejících pozemků, které se nacházejí ve dvou sousedních katastrálních územích. Vyjma jednoho pozemku, k němuž bylo spoluvlastnictví vypořádáno jeho reálným rozdělením (jednalo se o pozemek parc. č. 245/3 v katastrálním území K., jenž byl nově geometrickým plánem rozdělen na pozemek parc. č. 245/7 a přikázán do spoluvlastnictví žalobců, a pozemek parc. č. 245/3, který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalované), ostatní pozemky byly jednotlivě přikázány buď do spoluvlastnictví žalobců, anebo do výlučného vlastnictví žalované. Odvolací soud při tomto způsobu vypořádání vycházel z kritéria velikosti spoluvlastnických podílů (kromě pozemku parc. č. 225/3 v katastrálním území K., k němuž činí velikost spoluvlastnického podílu žalované ½ a u každého z žalobců ¼, je u ostatních pozemků žalovaná ¾ spoluvlastníkem a každý ze žalobců spoluvlastníkem o velikosti 1/8) k celému souboru vypořádávaných pozemků, z doporučení znalce Ing. Aleše Kubáta, jež bylo založeno na zjištění z terénního šetření, že pozemky parc. č. 84/1, parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 tvoří z hlediska užívání jeden celek, a vzal v úvahu i představu žalované, že pozemky parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 zůstanou zachovány ke stávajícímu účelu využití, jímž je přístup k lezecké stěně nacházející se na pozemku parc. č. 84/7.
V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, jenž byl publikován pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že i při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí musí soud dbát, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz § 2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Dovolací soud v citovaném rozsudku posuzoval věc, v níž stejně jako v projednávané věci (s jednou výjimkou) striktně vzato nešlo o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání společné věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků. I pro takový případ zmínil potřebu zkoumat, zda reálným dělením nedojde k podstatnému snížení hodnoty (tedy o více než 15%) společné věci.
V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2016, jež na shora citovaný rozsudek dovolacího soudu odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že za soubor prostorově souvisejících nemovitostí lze považovat nejen nemovitosti, které spolu bezprostředně sousedí, ale i nemovitosti, které tvoří jeden funkční celek, ač nejsou bezprostředně sousedící. Posouzení, zda tomu tak je, závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by mohl dovolací soud přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Dovolací přezkum by se v případech jejich zjevné nepřiměřenosti týkal i úvah zohledňujících kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, např. velikosti spoluvlastnických podílů, účelného využití věcí, popřípadě kritérií dalších, která může jako pro věc významná vymezit soud, aniž by byla zákonem přímo upravena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3374/2011).
Rozdělení jednotlivých pozemků mezi žalobce do jejich spoluvlastnictví s podílem ½ pro každého z nich a žalovanou do jejího výlučného vlastnictví vychází z požadavku na zachování celistvosti souboru pozemků v katastrálním území Š. a katastrálním území K. Takovému řešení by bylo možné přisvědčit, pokud by pozemky v každém z těchto katastrálních území tvořily (z hlediska naplnění účelu užívání) jeden funkční celek. Pak by při nestejné hodnotě pozemků přikazovaných jednotlivým účastníkům do vlastnictví mohl být výsledný rozdíl vyrovnán i vyšší peněžní částkou, jež by kompenzovala stav, kdy některému ze spoluvlastníků se nedostane hodnota přikázaných pozemků, jež by odpovídala – alespoň přibližně – výši jeho spoluvlastnického podílu. O takový případ však v projednávané věci, pokud jde o přikázání všech vypořádávaných pozemků v katastrálním území Š. do vlastnictví žalované, nejde. Kritérium velikosti spoluvlastnického podílu na souboru prostorově souvisejících pozemků, které by v projednávané věci svědčilo ve prospěch žalované, může být relevantní pouze potud, že ve spojení s jinými kritérii, jež soud v nalézacím řízení pro vypořádání použil, nepovede ke zjevně nespravedlivému výsledku a vážnému poškození některého ze spoluvlastníků. Takový stav ovšem odvolací soud založil, pokud bez náležitých důvodů rozhodl o přikázání všech vypořádávaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Š. do výlučného vlastnictví žalované. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované především závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015.
Odvolací soud vymezil rovněž jako kritérium rozhodné pro přikázání všech pozemků v katastrálním území Š., tedy i pozemků parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32, do vlastnictví žalované, potřebu zachovat z hlediska užívání celistvost označených pozemků s pozemkem parc. č. 84/1. Pro příslušný právně kvalifikační závěr vycházející z § 1147 věta první o. z. si neobstaral ani základní skutkový podklad, což činí právní posouzení věci neúplným. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud vyložil, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací. Navíc zjištění, z něhož vycházel, získal, jak bude dále uvedeno, procesně vadným způsobem.
Odvolací soud založil úvahu o potřebě zachovat pozemky parc. č. 84/1, parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 z hlediska užívání jako celek z doporučení znalce Ing. Aleše Kubáta. Učinil tak přesto, že soud prvního stupně, ač přijal shodný závěr, k tomuto doporučení nepřihlédl, neboť se jednalo o stanovisko nevyžádané, které bylo navíc vyvráceno dalšími důkazy, včetně šetření na místě samém a fotodokumentací.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat v odvolacím řízení změn v důsledku odchylného hodnocení již provedených důkazů. Odvolací soud je, stejně jako soud prvního stupně, instancí i skutkovou, což odpovídá tomu, že odvolací řízení upravené občanským soudním řádem je založeno na apelačním systému (ve sporném řízení na systému neúplné apelace). Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.).
Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srovnej nálezy ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
V projednávané věci odvolací soud, aniž provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Aleše Kubáta, jenž obsahoval nevyžádané stanovisko k užívání pozemků parc. č. 84/1, parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32, popřípadě i výslechem znalce a dalšími důkazy, s nimiž stanovisko znalce bylo podle závěrů soudu prvního stupně v rozporu, učinil – na základě vlastního hodnocení důkazů - jiné zjištění o právně významné skutečnosti, kterou soud prvního stupně nepovažoval pro své rozhodnutí za relevantní. Tím zatížil řízení vadou, která měla vliv na správnost vydaného rozhodnutí. K vadám řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 jinak nejsou samostatně uplatnitelným dovolacím důvodem, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání z jiných důvodů přípustné, což je podmínka, jež je v poměrech tohoto dovolacího řízení splněna (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud vyložil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1147 o. z.), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Uvedené platí v zásadě i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).
Kritérium účelného využití věci, je-li v poměrech konkrétního řízení soudem jako rozhodné (jedno z rozhodných) pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků zvoleno, může do určité míry svědčit více spoluvlastníkům a je na úvaze soudu, v čí prospěch nakonec převáží. Úvahy soudu v uvedeném směru by mohl dovolací soud přezkoumat jen tehdy, byly-li by zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). V rozsudku ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, Nejvyšší soud uvedl, že „v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku. Je tomu tak proto, že určujícími by měly být především materiální zájmy samotného účastníka…….“
Tento názor se prosadí i v poměrech projednávané věci. Odvolací soud v rámci kritéria účelného využití věci přihlédl k tvrzení žalované, že pozemky parc. č. 84/6 a parc. č. 84/32 hodlá v případě, že jí budou přikázány do vlastnictví, zachovat pro stávající způsob jejich užívání jako přístup k lezecké stěně a dále ke sportu a rekreaci. Pomine-li dovolací soud, že předestřený záměr zůstal pouze v rovině tvrzení žalované, což ostatně platí i o tvrzení žalobců, kteří by pozemky chtěli perspektivně užívat pro rekreaci rodiny, nemůže na druhé straně přehlédnout, že představa o účelném využití společné věci se vztahuje v prvé řadě k osobě jejího spoluvlastníka, který jeho prostřednictvím vykonává jedno z oprávnění vlastníka věci. K jeho majetkovým preferencím by proto mělo být při vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci přihlédnuto především. Poměřoval-li v projednávané věci odvolací soud záměry obou procesních stran kritériem účelného využití věci a přiklonil-li se, aniž by měl najisto postaveny další skutkové okolnosti, které by záměr verifikovaly, na stranu žalované, potom je jím přijatá úvaha zjevně nepřiměřená a s ohledem na shora předestřené závěry judikatury dovolacího soudu nemůže obstát. Při aplikaci kritéria účelného využití předmětných pozemků rozsudek odvolacího soudu neobstojí ani s ohledem na závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, kdy na základě aplikace argumentu logického výkladu a maiori ad minus musí platit, že není-li pro přikázání věci v poměrech kritéria jejího účelného využití zásadně významný zájem osoby spoluvlastníkovi blízké, o to méně může být zohledněn zájem okruhu třetích osob.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-