// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 29.05.2017

Přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka bez přiměřené náhrady

Ustanovení § 1147 o. z. nevylučuje přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka bez stanovení přiměřené náhrady. Judikatura dovolacího soudu výjimečně připouští modifikaci náhrady, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. Náhradu přitom lze pro rozpor s dobrými mravy nejen snížit, ale také nepřiznat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, ze dne 28. 2. 2017

vytisknout článek

Dotčené předpisy: 
§ 1147 o. z.
§ 3 odst. 2 o. z.
§ 6 odst. 2 o. z.

Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 13 C 67/2015-39, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem nacházejícím se v katastrálním území R. a obci R., a to k pozemkům parc. č. 298/1, parc. č. 298/2 a parc. č. st. 206/1, jehož součástí je stavba č. p. 156 (výrok I.). Nemovité věci uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 128 000 Kč (výrok II.). Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 38 Co 8/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 769 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 292 Kč.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce – Česká republika se stala vlastnicí id. 1/5 předmětných nemovitostí na základě trestního rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 2. 2. 1951, sp. zn. Ts I/IV 6/51, kterým byl mimo jiné konfiskován veškerý majetek původního vlastníka J. H.. V roce 1990 byl J. H. rehabilitován a rozsudek včetně trestu konfiskace majetku byl zrušen. Žalovaná je vlastnicí id. 4/5 uvedených nemovitostí, přičemž podíl id. 3/5 zdědila po babičce H. K. (rozené H.) a id. 1/5 získala koupí. Soudy uzavřely, že po zrušení trestního rozsudku nedošlo k obnovení vlastnického práva k id. 1/5 nemovitostí původně patřících J. H.. Žalovaná neprokázala, že oprávněné osoby řádně uplatnily restituční nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a jim byl předmětný podíl na nemovitostech vydán.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vyhovět požadavku žalované, aby jí byly nemovitosti přikázány do vlastnictví bez stanovení přiměřené náhrady, neboť takový postup vylučuje již dikce ustanovení § 1147 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). V občanskoprávním řízení má stát postavení stejné jako kterýkoliv jiný účastník soukromoprávního vztahu; vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto nelze konstituovat zvláštní druhy vlastnictví a poskytovat jim ochranu v rozdílné míře. Žalobci tak náleží právo na vyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl. Přes neblahé okolnosti daného případu nelze požadavku žalované vyhovět a žalobci upřít právo na přiměřenou náhradu pro rozpor s dobrými mravy. Po obnovení demokratického režimu stát ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd přijal restituční zákony, kterými dal oprávněným možnost uplatnit restituční nároky ve stanovených lhůtách. Pokud tuto možnost právní předchůdci žalované nevyužili, nelze již křivdu napravit. Žalobu státu proti žalované na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání spoluvlastnického podílu státu žalovanou sice Ústavní soud považoval za nárok uplatněný v rozporu s dobrými mravy, ale nyní jde o jinou věc; nelze dovodit, že by žalobce zneužil práv spoluvlastníka, a ztratil tak nárok na právní ochranu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda právo podílového spoluvlastníka, jenž přenechá svůj podíl druhému spoluvlastníkovi, na zaplacení přiměřené náhrady má stejný právní základ jako jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání celé věci druhým spoluvlastníkem. Na to navazují otázky, zda je v souladu s požadavkem právní jistoty, jestliže soudy ve věci se stejným právním základem učiní odlišné právní závěry. Další otázku, na které závisí napadené rozhodnutí, žalovaná spatřuje v tom, zda lze požadavek žalobce na vyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl v dané věci považovat za neodporující dobrým mravům za situace, kdy okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu jsou zjevně nemravné ve smyslu § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku, tedy zda obdržení náhrady lze kvalifikovat jako těžení z protiprávního stavu, který žalobce vyvolal. Žalovaná odkazuje na závěry Ústavního soudu v nálezu z 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, kterým Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně v související věci, se kterým je napadené rozhodnutí v rozporu.

Žalovaná poukazuje na okolnosti nabytí podílu na nemovitostech žalující stranou. Původní vlastník podílu J. H. byl zbaven svobody a veškerého majetku z důvodů dnes nepochopitelných a neospravedlnitelných a ve vězení zemřel, aniž by jeho nejbližší příbuzní dostali informace o okolnostech jeho úmrtí. Jeho spoluvlastnický podíl tak připadl státu, který se v roce 2009 začal domáhat po žalované svých práv spoluvlastníka, přičemž předtím nejevil o nemovitosti žádný zájem, nerušil žalovanou ani její právní předchůdce v užívání celé nemovitosti, nijak se nepodílel ne jejich údržbě ani na odstraňování škod způsobených požárem domu v roce 2000. Tyto okolnosti zohlednil Ústavní soud ve výše uvedeném rozhodnutí a zabránil tak žalobci těžit ze svého postavení spoluvlastníka. Žalovaná má za to, že závěry Ústavního soudu ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení lze vztáhnout i na tuto věc, neboť se v obou případech jedná o výkon práv spoluvlastníka. Považuje požadavek žalobce, aby mu po zrušení spoluvlastnictví byla vyplacena náhrada za spoluvlastnický podíl, za stejně nemravný jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, se kterým neuspěl. Žalobce by tak těžil v rozporu s § 6 odst. 2 o. z. ze svého nepoctivého protiprávního činu. Podle § 8 o. z. nepožívá zjevné zneužití práva právní ochrany. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud věc posuzoval z hlediska dobrých mravů, není částečně v souladu s judikaturou dovolacího, resp. i Ústavního soudu.

Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 3 odst. 2 o. z.). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2 o. z.).

Od 1. 1. 2014 zákon výslovně uznává zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí. Nelze tedy vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových okolností vypořádací podíly účastníků s ohledem na dobré mravy modifikovány (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014).

Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). V dané věci o takový případ jde.

Ve věci stejných účastníků, týkající se žaloby státu na vydání bezdůvodného obohacení za užívání podílu státu (1/5) žalovanou, Ústavní soud nálezem ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo žalobě vyhověno, a mimo jiné uvedl: „Ústavní soud nezpochybňuje skutečnost, že Česká republika je vlastnicí ideální 1/5 předmětných nemovitostí… Je třeba náležitě zhodnotit tu specifickou okolnost, že stěžovatelka, jako vnučka jedné z původních spoluvlastnic předmětných nemovitostí, věděla, že ani v období bezprostředně po odsouzení J. H., kdy byla ideální část předmětných nemovitostí konfiskována ve prospěch Československé republiky, nebyli ostatní spoluvlastníci předmětných nemovitostí v jejich úplném užívání ze strany státu jakkoli omezováni, nikdy s nimi nebylo jednáno o jakékoli finanční náhradě za užívání předmětných nemovitostí v celém rozsahu. Současně, a nad rámec námitek stěžovatelky, je možné připomenout, že ani stát, jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, nejevil a ani v současné době neprojevuje žádný zájem o náklady ostatních spoluvlastníků spojené s údržbou, správou, případně i investicemi s tím spojenými… Se zřetelem na způsob nabytí majetku státem a na všechny okolnosti a podstatu sporu nelze přehlédnout základ sporu, jehož kořeny spočívají v odsouzeníhodných praktikách minulého nedemokratického režimu. Právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním“.

K tomu dovolací soud dodává:

Názor odvolacího soudu, že přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka bez stanovení přiměřené náhrady vylučuje dikce ustanovení § 1147 o. z. neobstojí. Citovaná judikatura dovolacího soudu výjimečně připouští modifikaci náhrady, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. K tomu lze jen doplnit, že náhradu lze pro rozpor s dobrými mravy nejen snížit, ale také nepřiznat.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že trval na tom, že restituční nárok žalované (resp. jejích právních předchůdkyň) bylo třeba řádně uplatnit, a pokud se tak nestalo, nelze spoluvlastnická práva státu nijak zpochybnit; odkaz dovolatelky na § 6 odst. 2 o. z. tu neobstojí. Výklad tohoto ustanovení, kterého se dovolává žalovaná, by v podstatě učinil zbytečnými zákonné lhůty k uplatnění restitučních nároků (bylo by možno uplatnit i ty restituční vlastnické nároky proti státu, které byly prekludovány). Nicméně další zvláštní, individuální okolnosti dané věci vedou spolu se zvážením toho, jak stát podíl nabyl, k závěru, že uplatnění práva státu na zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl je v této věci v rozporu s dobrými mravy.

Právní předchůdce a současně příbuzný žalované byl nelegitimním způsobem perzekuován a zemřel ve vězení; stát majetek – podíl v rozsahu 1/5 - nabyl nelegitimním způsobem na základě později zrušeného rozsudku v trestní věci. Přesto se stát držby podílu nechopil, nevykonával spoluvlastnické právo, tudíž se ani nepodílel na správě a údržbě domu – neměl tedy v této souvislosti žádné výdaje a neposkytnutím náhrady mu nevznikne žádná újma. Lze konstatovat, že ve skutečnosti nebyl trestní rozsudek v části týkající se spoluvlastnického podílu nikdy fakticky vykonán; bylo by v rozporu s dobrými mravy, resp. i „s obyčejným lidským cítěním“ (§ 2 odst. 3 o. z.), kdyby měl za této výjimečné skutkové situace být – v podstatě - realizován vůči rodině poškozeného až nyní tím, že žalovaná bude nucena státu vyplatit vypořádací podíl.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-