// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 12.09.2016
Zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dle § 1140 odst. 2 o. z.
Žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze s odkazem na § 1140 odst. 2 o. z. zamítnout z důvodu, že byla podána k újmě třetí osoby. Ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. jasně stanoví, že žaloba nesmí být jen k újmě některému ze spoluvlastníků. Z textu zákona nelze dovodit, že by bylo možné zkoumat dopad i na třetí osoby.
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání nařízená exekuce na majetek některého ze spoluvlastníků; na vnější okolnosti spoluvlastnického vztahu není možné brát zřetel.
Co se týká nevhodnosti doby pro zrušení spoluvlastnictví, ta je objektivní, přechodnou okolností vztahující se k předmětu spoluvlastnictví, pro kterou by se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jevilo nevhodné. Jinak řečeno, nevhodnost doby nastává v případě, že z objektivního hlediska a na přechodnou dobu by vzhledem k věci samotné nebylo vhodné, aby byla rozdělena. Je-li na nemovitost vedena exekuce, potažmo je-li zatížena zástavním právem, nejedná se o okolnost, kterou by sama věc byla rozdělením jakkoli dotčena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 300/2016, ze dne 29. 6. 2016
Dotčené předpisy: § 1140 odst. 2 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 8 C 180/2015-44, zamítl žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, a to k pozemku parcelní číslo st. 66/1 a na něm stojícímu rodinnému domu ve S., zapsaným na listu vlastnictví 114 pro obec P., katastrální území S. u P., u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 15 Co 331/2015-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí (žalobkyni náleží podíl 2/5, žalovanému 3/5). Na podílu žalovaného vázne od roku 2006 z rozhodnutí správního orgánu zástavní právo na základě nařízené exekuce. Na majetek žalovaného je veden i výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 E 120/2009-12. Usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí bylo žalovanému zakázáno nakládat se spoluvlastnickým podílem na předmětné věci podle § 335b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zákaz nakládání s věcí (inhibitorium) podle soudu prvního stupně brání věcnému projednání žaloby a z hlediska § 1140 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), byla žaloba podána v nevhodnou dobu.
Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Nadto považoval za důvod k zamítnutí žaloby také to, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu nejen některému ze spoluvlastníků, ale i oprávněnému ve vykonávacím řízení. Proto byl naplněn i druhý důvod pro zamítnutí žaloby podle § 1140 o. z.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2014- dále „o. s. ř.“ Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jde o výklad § 1140 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); tedy otázku, jak rozumět ustanovení, že spoluvlastník nesmí žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Konkrétně vznáší dovolatelka otázku, zda je dána existence nevhodné doby pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je-li dlouhodobě veden výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu žalovaného. Druhou dílčí otázkou je, zda je relevantní pouze újma žalovaného nebo zda je relevantní i potenciální újma oprávněného, který vede vůči žalovanému výkon rozhodnutí.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). To spočívá v závěru odvolacího soudu, že nevhodná doba pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je bez dalšího dána tím, že je spoluvlastnický podíl žalovaného zatížen výkonem rozhodnutí. Nesprávný je rovněž názor, že žalobu je nutno zamítnout nejen z důvodu újmy některého ze spoluvlastníků, nýbrž i oprávněného v exekučním řízení.
Podle dovolatelky je třeba zkoumat existenci nevhodné doby v každém případě individuálně podle konkrétních okolností. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení o výkon rozhodnutí samo o sobě znamená naplnění podmínky pro zastavení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, spočívající v nevhodnosti doby. Újma oprávněného ve vykonávacím řízení není podstatná, protože § 1140 odst. 2 o. z. výslovně uvádí újmu některého spoluvlastníka. Toto ustanovení je vzhledem k jeho zákazovému charakteru třeba vykládat restriktivně. Zamítnutí žaloby nemůže odůvodnit ani zákaz nakládání podílem žalovaného (inhibitorium), neboť ten dopadá pouze na žalovaného jako povinného ve vykonávacím řízení; dovolatelka není tímto zákazem dotčena. Dovolatelka výkon rozhodnutí nezavinila, je způsoben jednáním žalovaného a neměla by tak nést následky jednání žalovaného tím, že bude nucena buďto čekat na skončení dlouho trvajícího řízení o výkon rozhodnutí, nebo koupit podíl žalovaného v dražbě. Navíc nemůže být dovolatelce k tíži zvolený způsob výkonu rozhodnutí. Podstatná je rovněž otázka zatížení podílu žalovaného zástavním právem oprávněného, avšak ani ta neodůvodňuje zamítnutí žaloby. Jestliže by soud přikázal podíl žalovaného dovolatelce, zástavní právo by nezaniklo a oprávněný by nebyl dotčen na svých právech.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolatelkou vznesené otázky – konkrétně je-li dána nevhodnost doby v případě vedení výkonu rozhodnutí (či exekuce) na majetek žalovaného spoluvlastníka a počítá-li § 1140 odst. 2 o. z. i se zamítnutím žaloby podané k újmě třetí osoby – posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Výklad § 1140 odst. 2 o. z. podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (publikovaném na www.nsoud.cz). Podle toho jsou pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným.
Pro závěr, zda by rozdělením věcictví některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. V uvedeném rozhodnutí zároveň dovolací soud zdůraznil, že ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. musí být vykládáno restriktivně, neboť základním východiskem je, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.).
Názor odvolacího soudu, podle kterého lze žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s odkazem na § 1140 odst. 2 o. z. zamítnout i v případě, že by byla podána k újmě třetí osobě (oprávněnému v exekučním řízení), není správný.
Ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. jasně stanoví, že žaloba nesmí být jen k újmě některému ze spoluvlastníků. Z textu zákona nelze dovodit, že by bylo možné zkoumat dopad i na třetí osoby a takový názor se neobjevuje ani v odborné literatuře k výkladu předmětného ustanovení (např. SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III: Věcná práva (§ 976-1474): komentář. Praha. C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-499-5., ŠVESTKA, Jiří, Jan Dvořák, Josef Fiala a kol. Občanský zákoník: Komentář – Svazek III [absolutní majetková práva]. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-547-4). Rovněž z důvodové zprávy k občanskému zákoníku takový záměr zákonodárce nevyplývá.
Dovolací soud navíc už dříve, za účinnosti nyní již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání nařízená exekuce na majetek některého ze spoluvlastníků. Dojde-li po nařízení exekuce (nebo výkonu rozhodnutí) prodejem spoluvlastnického podílu ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a povinný tak pozbude svůj spoluvlastnický podíl, bude v exekučním řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví a exekuce bude vedena proti nabyvateli podílu (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 255/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, č. 141, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3373/2013).
Stejný názor se objevoval již v judikatuře k obecnému zákoníku občanskému, která rovněž znala zamítnutí žaloby z důvodu nevhodnosti doby a vycházela ze zásady, že na vnější okolnosti spoluvlastnického vztahu není možné brát zřetel (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv I 1317/22, publikované ve Vážného sbírce pod č. 2387/1923). Pokud § 830 obecného zákoníku občanského stanovil, že zrušení spoluvlastnictví nemůže být na újmu ostatních, byli tím míněni jen ostatní spoluvlastníci společné věci, nikoli třetí osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1930, sp. zn. Rv II 892/29, publikované ve Vážného sbírce pod č. 10377/1930).
Z uvedených závěrů je v zásadě možné vyjít i dnes, neboť důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. je třeba vykládat restriktivně (opět srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Nehledě na to, zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví by v tomto konkrétním případě třetí osobě (oprávněnému v exekučním řízení) újma nevznikla.
Zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví nemůže být v nyní projednávané věci oprávněný v exekučním řízení poškozen, neboť podíl žalovaného (povinného v exekučním řízení) je zatížen zástavním právem bez ohledu na to, jakým způsobem dojde k vypořádání spoluvlastnictví. Již ze samotné povahy zástavního práva jako práva věcného vyplývá, že ani převodem či přechodem zastavené nemovité věci na jinou osobu zástavní právo nezaniká; proto oprávněný v exekučním řízení nemůže být rozhodnutím o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dotčen.
Co se týká nevhodnosti doby pro zrušení spoluvlastnictví, dovolací soud je přesvědčen, že ani tato situace v projednávané věci nenastala. Právní posouzení, podle kterého je nevhodnost doby dána tzv. inhibitoriem (zákazem povinného nakládat s věcí), není správné. Předně podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není nakládáním s věcí ve smyslu § 335b odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že zákaz dispozice je nutno chápat v tom smyslu, že povinný nesmí s věcmi nakládat takovým způsobem, který by následně znemožnil realizaci výkonu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 955/2011).
K tomu opět již starší judikatura uváděla, že zadluženost žalobcova ideálního podílu na pozemcích není na závadu zrušení společenství (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1931, sp. zn. Rv II 734/30, publikované ve Vážného sbírce pod č. 10448/1931, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1926, sp. zn. Rv I 287/26 publikované ve Vážného sbírce pod č. 6489/1926, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1926, sp. zn. Rv II 825/25, publikované ve Vážného sbírce pod č. 5764/1926).
Jak vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nevhodnost doby je objektivní, přechodnou okolností vztahující se k předmětu spoluvlastnictví, pro kterou by se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jevilo nevhodné. Jinak řečeno, nevhodnost doby nastává v případě, že z objektivního hlediska a na přechodnou dobu by vzhledem k věci samotné nebylo vhodné, aby byla rozdělena. Je-li na nemovitost vedena exekuce, potažmo je-li zatížena zástavním právem, nejedná se o okolnost, kterou by sama věc byla rozdělením jakkoli dotčena.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-