// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 07.07.2016
Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví od 1.1.2014
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. I v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., odvolací soud věc posoudí podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; o tom má soud účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly významné.
V dané věci odvolací soud účastníky o tom, že věc posoudí podle nového občanského zákoníku, nevyrozuměl a neumožnil jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které před soudem prvního stupně nebyly významné. Zatížil tak řízení vadou, která vychází z nesprávné interpretace procesního práva, a tudíž je tu dán i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5345/2015, ze dne 26. 4. 2016
Dotčené předpisy: § 1140 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 22 C 189/2007-419, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci R., a to k pozemku parc. č. 3027/1 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3027/2 – ostatní plocha, pozemku parc. č. 3028 – zahrada a k rodinnému domu na pozemku parc. č. 3027/1. Výrokem II. soud nařídil prodej uvedených nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi žalobce a žalovaného v poměru ½ : ½. Dále rozhodl výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení státu uvedl, že bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 57 Co 429/2014-499, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů státu, jejichž výše bude určena samostatným usnesením okresního soudu, každý jednu polovinu do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31 847 Kč.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 C 189/2015-508, přiznal znalci Ing. Aloisi Ježkovi znalečné 640 Kč s tím, že bude proplaceno z rozpočtových prostředků soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 (nesprávně uvedeno § 267) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých soudy vyšly, včetně správnosti znaleckého posudku. Nesouhlasí s tím, že nepřihlédly k investicím, které na nemovitost vynaložil, přehlédly okolnosti hodné zvláštního zřetele, umožňující zamítnutí žaloby (zejména to, že žalovaný v domě bydlí i s manželkou, zatímco žalobce jej neužívá, výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, žaloba je šikanózní, za peníze získané z nařízení dražby si žalovaný nemůže pořídit odpovídající bydlení), a konečně opomenuly možnost dělení domu na bytové jednotky. Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl věc podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), zatímco soud prvního stupně rozhodoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).
Žalobce ve vyjádření k dovolání konstatuje, že žalovaný řádně nevymezil dovolací důvody; polemizuje pak s obsahem dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013). Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení (včetně zjištění učiněných ze znaleckých posudků). Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolatel nevymezuje explicitně žádný zákonem specifikovaný předpoklad přípustnosti dovolání; vymezuje sice – částečně nepřípustně – dovolací důvody, ale jen tak, že opakuje svou argumentaci z řízení, aniž by polemizoval s odlišnými právními názory odvolacího soudu. Ani z obsahu dovolání tak v zásadě nelze dovodit otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání (srov. k tomu postup zástupce žalovaného při podání odvolání, které až po poučení poskytnutém soudem doplnil o základní náležitosti); výjimkou je jen námitka, že zatímco soud prvního stupně zrušil a vypořádal spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., odvolací soud postupoval podle nového občanského zákoníku, a tak poškodil procesní práva žalobce a odňal mu opravný prostředek. I když i tato námitka je formulována natolik vágně, že se pohybuje na hranici projednatelnosti, je ještě způsobilá založit přípustnost dovolání a je i důvodná; rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zčásti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. I v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., odvolací soud věc posoudí podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015); o tom má soud účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
V dané věci odvolací soud účastníky o tom, že věc posoudí podle nového občanského zákoníku, nevyrozuměl a neumožnil jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které před soudem prvního stupně nebyly významné. Zatížil tak řízení vadou, která vychází z nesprávné interpretace procesního práva, a tudíž je tu dán i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel dále poukazuje na to, že soud nezohlednil jím provedené investice do nemovitosti, kterými nemovitost zhodnotil (na své náklady se souhlasem spoluvlastníka provedl přístavbu domu); nijak však nereaguje na argumentaci odvolacího soudu, který vyšel z toho, že vzájemnou žalobu žalovaného na vypořádání v širším slova smyslu soud prvního stupně pravomocným usnesením odmítl, a proto nebylo již k požadavku žalovaného na zaplacení uvedených investic možno přihlížet; navíc odmítnutí návrhu pro jeho vady neznamená, že by nemohl být po odstranění vad podán znovu (k otázce širšího vypořádání spoluvlastnictví a k jejím různým modifikacím viz podrobně komentář k občanskému zákoníku, na který poukázal i odvolací soud – Občanský zákoník III. Věcná práva. C. H. Beck, 2013, s. 624 a násl.) Nicméně zásadní je, že dovolatel v této souvislosti nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, umožňující úvahu o přípustnosti dovolání a vymezující předmět přezkumu. K investicím žalovaného se soudy vyjádřily, a dovolání nepřináší konkrétní polemiku s jejich závěry, stejně jako nepolemizuje výslovně s tím, jak se odvolací soud vypořádal s dalšími námitkami uvedenými již v odvolání.
Žalovaný vytýká soudu i to, že nezvažoval možnost vypořádání spoluvlastnictví rozdělením domu na dvě samostatné bytové jednotky, které již mají oddělené vchody, a nezajistil žalovanému adekvátní možnost se rozhodnout, zda bude požadovat přikázání věcí do svého výlučného vlastnictví za náhradu, neboť mu neumožnil přístup do prostor nemovitostí, které výlučně užíval žalobce, nemohl se opřít ani o znalecký posudek, který se stavem nemovitostí nijak nevypořádal. Rozdělení na jednotky však žalovaný nenavrhoval; podotýká se, že „při úvahách o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky je třeba přihlédnout i k okolnostem dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K takovému rozdělení soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). K umožnění přístupu do části užívané žalobcem se uvádí, že není zřejmé, jak by zlepšil právní postavení žalobce; rozhodující však je, že tak soud může učinit jen na návrh a za určitých podmínek. Polemika s obsahem znaleckého posudku má skutkovou povahu a je v dovolacím řízení zásadně nepřípustná.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-