// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 10.06.2015
Náklady na rozdělení věci při vypořádání podílového spoluvlastnictví
I. Jestliže při soudním vypořádání podílového spoluvlastnictví věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci. Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady. Jestliže však náklady na rozdělení věci budou přiměřené její hodnotě, pak povinnost je vynaložit stíhá obě strany; o tom již není třeba rozhodovat. Pokud je později vynaloží jen jedna ze stran, má vůči druhé straně nárok na vypořádání podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Konečně jestliže soud zjistí, že žádný ze spoluvlastníků není ochoten nést náklady na provedení nezbytných stavebních úprav, považuje se stavba z tohoto hlediska za nedělitelnou.
II. Samotná skutečnost, že stavba je ve špatném stavu a na hranici životnosti není důvodem pro závěr, že její rozdělení není dobře možné, jestliže o její užívání (jako celku nebo po jejím rozdělení) mají zájem obě strany sporu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, ze dne 28. 1. 2015
Dotčené předpisy:
§ 1143 o.z.
§ 1144 o.z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 26 C 215/2009-241, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 1) a 2) k budově bez č. p. / č. e., jiné stavbě, stojící na pozemku parc. č. 13/21 se všemi součástmi a příslušenstvím, a k budově bez č. p. / č. e., stavbě technického vybavení, stojící na pozemku parc. č. 13/22 se všemi součástmi a příslušenstvím, to vše zapsáno na LV č. 2067 pro katastrální území L., obec P. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha. Výrokem pod bodem II. přikázal nemovitosti uvedené pod bodem I. se všemi součástmi a příslušenstvím do společného jmění žalovaných manželů. Výrokem pod bodem III. uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 490 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Se zrušením podílového spoluvlastnictví souhlasily obě strany, lišily se však jejich návrhy na způsob vypořádání. Ze znaleckého posouzení sice vyplývalo, že větší z budov na parc. č. 13/22 je možné reálně rozdělit, soud však nepovažoval rozdělení nemovitosti za možné z důvodů, že jde o nemovitost na hranici životnosti, ve zcela zdevastovaném stavu a nacházející se na cizím pozemku, kterou žalobkyně částečně užívala po dobu 20 let jako sklad pro potřebu svoji a osob blízkých. Tvrzení žalobkyně týkající se stavebních oprav a úprav nebyla prokázána. Žalobkyně se o nemovitosti nestarala s péčí řádného hospodáře.
Soud uvedl, že v průběhu řízení žalobkyně měnila tvrzení ohledně svých majetkových poměrů. V závěrečném návrhu uvedla, že se její majetkové poměry zlepšily, má stálý pracovní poměr a jedná s bankou o úvěru ve výši 400 000,- Kč. Výpisem z účtu prokázala, že disponuje s částkou 549 029,74 Kč. Během řízení požádala o osvobození od soudních poplatků a v té souvislosti soud zjistil, že její průměrný čistý příjem činil 11 715,- Kč, že pobírala sociální příspěvek a měla dvě půjčky na živobytí ve výši 100 000,- Kč a 170 000,- Kč. Soud rozhodl, že se obě nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalovaných, kteří prokázali solventnost a schopnost okamžitého finančního vypořádání se žalobkyní. Je předpoklad, že žalovaní uvedou nemovitosti do výrazně lepšího stavu, než v jakém se nacházely po dobu jejich užívání žalobkyní.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. února 2014, č. j. 55 Co 382/2013-267, změnil rozsudek soudu prvního stupněm ve výroku II. tak, že nemovitost na pozemku parc. č. 13/21 se přikazuje do vlastnictví žalobkyně, ve výroku III. tak, že žalovaní zaplatí žalobkyni 100 000,- Kč, jinak ve výrocích I. až III. rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodoval podle zákonné úpravy účinné ke dni jeho rozhodnutí, tj. podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud doplnil dokazování dotazem na vlastníka pozemku pod stavbou na pozemku parc. č. 13/22, dále učinil dotaz na příslušný stavební úřad a vyžádal si výpis z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví pozemků v k. ú. L. žalovanými. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda je možné větší stavbu na pozemku parc. č. 13/22 rozdělit, tak jak požadovala žalobkyně, při vědomí toho, že v § 142 odst. 1 obč. zák. bylo stanoveno závazné pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž na prvním místě stálo rozdělení věci. Dovodil, že rozdělení stavby je sice „obecně možné“, ale není „dobře možné“ z následujících důvodů:
Stavba se nachází na cizím pozemku a jeho vlastník nedal souhlas k jeho rozdělení. Stavba je na hranici své životnosti. Rozdělení je méně vhodné i proto, že by vznikly dvě stavby na cizím pozemku, což obecně zakládá nepříliš vyhovující stav pro vlastníka pozemku či stavby k dosažení výsledného sjednocení vlastnictví předpokládaného novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. (“o. z.“), za jehož účinnosti již odvolací soud rozhodoval. Za další důvod proti rozdělení stavby odvolací soud považoval požadavek příslušného stavebního úřadu na nezbytnost provedení potřebných stavebních úprav včetně napojení na inženýrské sítě. Financování takových úprav však žalobkyně nenabídla. Její představa byla provést provizorní rozdělení nemovitosti a ponechat ji v zásadě v dosavadním stavu. To nepovažoval odvolací soud za vyhovující ani z hlediska požadavků stavebního úřadu ani z hlediska vytvoření dvou samostatných staveb. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 92/2005 nepovažoval rozdělení věci za dobře možné i vzhledem k tomu, že cena nemovitosti je spíše nízká s ohledem na končící životnost stavby a náklady na její rozdělení by nebyly nepatrné; dále věc též nelze považovat za dělitelnou, pokud spoluvlastníci nejsou ochotni nést náklady na rozdělení věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2057/2008). Žalovaní nejsou ochotni náklady na rozdělení věci vynaložit a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku.
Při úvaze komu ze spoluvlastníků stavbu na pozemku parc. č. 13/22 přikázat do vlastnictví odvolací soud při stejné velikosti spoluvlastnických podílů přihlédl k hledisku účelnosti využití věci. Odvolací soud rozhodoval již v době účinnosti nového občanského zákoníku, proto s odkazem na přechodná ustanovení vycházel i z nové úpravy zrušení spoluvlastnictví (zejména z § 1144 a § 1147 o. z.) a uzavřel, že za situace, kdy i nový občanský zákoník vylučuje rozdělení věci, není-li „dobře možné“, je posouzení věci soudem prvého stupně, doplněné soudem odvolacím, ve vztahu k budově na parc. č. 13/22 použitelné i za nové právní úpravy, a tedy správné.
Pokud se týká podstatně menší budovy na pozemku parc. č. 13/21 odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, neboť shledal důvody pro přikázání této nemovitosti do vlastnictví žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení otázky hmotného práva, jak vypořádat spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti postavené na pozemku parc. č. 13/22 v k. ú. L., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobkyně poukazuje na to, že řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno a proběhlo za dosavadní právní úpravy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a pro odvolací řízení již přicházela podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) v úvahu aplikace § 1144 odst. 1 a § 1147 o. z., ze kterých odvolací soud vycházel. Namítá, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, neboť soud účastníky nepoučil, že bude aplikovat ustanovení nového občanského zákoníku. Jde tak o překvapivé rozhodnutí. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci, pokud dospěl k závěru, že rozdělení stavby na pozemku parc. č. 13/22 není dobře možné.
Žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno jak znaleckým posudkem, tak sdělením stavebního úřadu i svědeckými výpověďmi, že rozdělení zmíněné budovy je možné nejen fakticky, ale především funkčně. I podle nové právní úpravy soud nemůže libovolně upřednostňovat jednotlivé způsoby nakládání s majetkem po zrušení spoluvlastnictví, ale musí vyjít z toho, že na prvním místě je rozdělení věci. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008. Na možnost reálného rozdělení věci nemá vliv nevyslovení souhlasu vlastníkem pozemku ani skutečnost, že žalobkyně nenabídla financování oprav, přičemž o potřebě takové nabídky ani nebyla poučena.
Odvolací soud konstatuje, že náklady na rozdělení budovy na parc. č. 13/22 nebudou nepatrné, ale ani přibližně neuvádí, v jaké budou výši. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Rovněž skutečnost, že žalovaní nevyjádřili ochotu k investicím do rozdělení nemovitosti, nemůže vést k závěru, že rozdělení věci není možné. V takovém případě by náklady nesla žalobkyně a po žalovaných by požadovala to, oč by se úpravami zvýšila hodnota jejich věci. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nemovitost nelze rozdělit, je v rozporu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i s právní úpravou v novém občanském zákoníku, a dovolání je tedy důvodné.
Žalobkyně polemizuje se závěry odvolacího soudu, který přikázal nemovitost na pozemku parc. č. 13/22 do výlučného vlastnictví žalovaných z důvodu, že zamýšlejí provést celkovou rekonstrukci stavby a pro jejich záměr využít ji jako celek v rámci jejich areálu. Připomíná, že žalovaní získali podíl na nemovitostech v dražbě a od počátku věděli, že nastane situace, kdy bude nutné spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, zatímco žalobkyně užívala nemovitosti 20 let a v řízení bylo zjištěno, že prováděla nezbytné udržovací práce. Soudy přikázaly nemovitost žalovaným pouze z důvodu jejich větší solventnosti. S takovým rozhodnutím žalobkyně nesouhlasí, neboť sama prokázala, že disponuje částkou 590 000,- Kč na vyplacení vypořádacího podílu žalovaným, dále má za to, že porovnáním stavu finančních prostředků účastníků dochází k její diskriminaci, neboť pro rozhodnutí je podstatné pouze zjištění, zda účastník disponuje prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu a případně dalšími k udržování nemovitosti, či nikoliv. Svoji solventnost žalobkyně prokázala.
Při posuzování účelnosti využití nemovitosti, která slouží k podnikání, měl odvolací soud přihlížet k tomu, že žalobkyně dosud nemovitost udržovala, prováděla nutné opravy, užívala ji a je schopna se o její údržbu dále starat. Pokud odvolací soud žalobkyni přičítá k tíži, že do nemovitosti neprovedla rozsáhlejší investice, pak žalovaná upozorňuje, že důvodem byl komplikovaný spoluvlastnický vztah s bývalým manželem, právním předchůdcem žalovaných, který na nemovitost nepřispíval a na jeho majetek bylo vedeno exekuční řízení. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že od doby zahájení řízení v této věci se její finanční situace změnila k lepšímu, že byla ochotna se s žalovanými dohodnout, ale ti na jinou dohodu než na přikázání nemovitosti do jejich výlučného vlastnictví nebyli ochotni přistoupit. Odvolací soud účelné využití nemovitosti na pozemku parc. č. 13/22 posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou. V tomto směru odkázala na rozhodnutí R 54/1973, 22 Cdo 1283/2001 a 22 Cdo 879/2005. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňují se skutkovými i právními závěry, ke kterým dospěl odvolací soud. Mají za to, že se odvolací soud neodchýlil při posouzení právních otázek týkajících se možnosti reálného rozdělení větší nemovitosti od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž postupoval procesně správně, pokud rozhodl o tom, že nebylo třeba nového poučení účastníků podle § 118a o. s. ř. Žalovaní polemizují s jednotlivými dovolacími námitkami žalobkyně. Zdůrazňují, že po celé řízení setrvali na stanovisku, že o nemovitost na pozemku parc. č. 13/22 mají eminentní zájem, ale pouze za předpokladu, že jim bude přidělena do výlučného vlastnictví celá. Se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nenabídla žádný plán na využití celé stavby a její rekonstrukci nepředpokládala, se ztotožňují. Pokud žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval, že náklady související s rozdělením věci nebudou nepatrné, ale neuvedl alespoň rámcově, v jaké budou výši, nesouhlasí žalovaní ani s touto námitkou a odkazují na závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88. Mají za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s tímto rozhodnutím. Žalovaní se domnívají, že nalézací soudy správně posoudily solventnost účastníků i jejich schopnost poskytnout přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné; rozhodnutí dovolacího soudu je jen částečně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. („o. z.“).
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). (2) Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).
Ze srovnání ustanovení obou výše citovaných občanských zákoníků se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda budova ve spoluvlastnictví je „dobře dělitelná“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Proto samotná skutečnost, že odvolací soud nepoučil účastníky, že věc bude posuzovat již podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., nepředstavuje takovou vadu řízení, která by v této konkrétní věci mohla mít za následek nesprávné rozhodnut ve věci. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, není významné.
K tomu, kdy je reálné rozděleni věci dobře možné, se Nejvyšší soud (s odkazy na předchozí judikaturu) vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006 „Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. ledna 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen „Soubor“- pod pořadovým č. C 3425, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 892/2006 a sp. zn. 22 Cdo 960/2006, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz) a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe.
Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný pod č. 45/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Základní otázku, zda je stavba vůbec dělitelná, zodpověděl znalec v dané věci tak, že dělitelná je, s tím, že by bylo třeba „zbourat příčku a postavit novou“. Pokud by sporná budova měla být využívána jinak než sklad, jednalo by se podle znalce o „velkou investici“.
Odvolací soud opřel závěr o tom, že spornou stavbu nelze „dobře rozdělit“, o tyto skutečnosti: Stavba je na hranici životnosti a je na cizím pozemku. Nelze provést žalobkyní požadované rozdělení pozemku, na kterém stavba stojí. Podle stanoviska stavebního úřadu je třeba k rozdělení provést potřebné stavební úpravy včetně napojení na inženýrské sítě; žalobkyně však provedení a financování takových prací nenabídla. Hodnota stavby (590.000,- Kč) je s ohledem na její končící životnost spíše nízká a náklady na rozdělení nebudou nepatrné. Žalovaní, kteří s rozdělením nesouhlasí, nevyjádřili ochotu nést náklady na dělení věci a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku.
K tomu dovolací soud uvádí:
Samotná skutečnost, že stavba je ve špatném stavu a na hranici životnosti není důvodem pro závěr, že její rozdělení není dobře možné, jestliže o její užívání (jako celku nebo po jejím rozdělení) mají zájem obě strany sporu. Z jejich postojů je zřejmé, že stavba pro ně představuje jistou hodnotu, které se nechtějí vzdát, takže to, že je ve špatném stavu (a bude zřejmě třeba ji opravovat), nemůže být rozhodující. Jinou věcí je, zda někdo z účastníků špatný stav stavby zavinil a není předpoklad, že bude o stavbu řádně pečovat; tím se však odvolací soud nezabýval.
Stavba leží na cizím pozemku. Jeho vlastník – Hlavní město Praha - se přes urgenci k věci nevyjádřil, a odvolací soud učinil závěr, že „k věci žádné stanovisko nemá“. Za této situace ovšem nemůže být skutečnost, že stavba leží na cizím pozemku, rozhodující; právní postavení stran se ani po případném rozdělení věci nemůže změnit (stavby budou nadále na cizím pozemku), přičemž vlastník pozemku je k jeho zastavění lhostejný, a k jeho zájmům tak nelze přihlížet. Lze sice přisvědčit tomu, že nový občanský zákoník se snaží dosáhnout jednoty vlastnictví stavby a pozemku, nicméně v dané věci zůstane v případě jakéhokoliv způsobu vypořádání nakonec rozdělené. I když přehlednější je stav, kdy na cizím pozemku je jedna budova, než stav, kdy jsou tam dvě budovy s různými vlastníky, nemůže to být rozhodující skutečnost; stejně dobře lze totiž argumentovat tím, že zákoník preferuje reálné dělení společné věci před jinými způsoby vypořádání.
Nelze provést žalobkyní požadované rozdělení pozemku, na kterém stavba stojí. Tento závěr odvolací soud blíže nerozvedl. Jde o cizí pozemek, takže není předmětem vypořádání; to, jak bude zastavěná parcela evidována v katastru nemovitostí po případném rozdělení stavby, není otázka, kterou by se měl soud zabývat v tomto řízení.
Podle stanoviska stavebního úřadu je třeba k rozdělení provést potřebné stavební úpravy včetně napojení na inženýrské sítě. To je samozřejmý a obecný požadavek při dělení staveb (nicméně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, Soubor č. C 2602), konkrétní závěry však z tohoto stanoviska nevyplývají; zejména není zřejmé (a ani to nevyplývá ze skutkových zjištění soudu), o jaké úpravy a sítě by mělo jít a jaké by byly finanční náklady na rozdělení. Ty ostatně soudy vůbec nezjistily; znalec se sice vyjádřil, že pokud by sporná budova měla být využívána jinak než sklad, jednalo by se podle znalce o „velkou investici“, nicméně z takto zaprotokolované výpovědi ani z její reprodukce v rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda by šlo o investici do rozdělení stavby nebo do její rekonstrukce tak, aby mohla být užívána jinak, než jako sklad. Ostatně ani vyjádření, že má jít o „velkou investici“, aniž by byla alespoň přibližně kvantifikována a vysvětleno, co by bylo nutno provést (lze připomenout, že znalec považoval k rozdělení na dvě budovy za dostačující posunutí příčky), nemůže být pro rozhodnutí soudu o tom, zda dělení je „dobře možné“, dostačující. To ostatně platí i o závěru odvolacího soudu, že náklady na rozdělení „nebudou nepatrné“; není zřejmé, jak odvolací soud k tomuto závěru došel (bylo namístě tyto náklady kvantifikovat a uvést, v čem by měly spočívat).
Žalovaní, kteří s rozdělením nesouhlasí, nevyjádřili ochotu nést náklady na dělení věci a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku. Žalobkyně se za situace, kdy nebyly ani přibližně vyčísleny náklady na rozdělení, nemohla k úhradě nákladů na rozdělení vyjádřit; ostatně k takovému vyjádření by měl soud strany vyzvat.
Dovolací soud k této otázce dodává: Jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci. Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady. Jestliže však náklady na rozdělení věci budou přiměřené její hodnotě, pak povinnost je vynaložit stíhá obě strany; o tom již není třeba rozhodovat. Pokud je později vynaloží jen jedna ze stran, má vůči druhé straně nárok na vypořádání podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Konečně jestliže soud zjistí, že žádný ze spoluvlastníků není ochoten nést náklady na provedení nezbytných stavebních úprav, považuje se stavba z tohoto hlediska za nedělitelnou.
Dovolací soud tak uzavírá, že přesto, že při úvaze o tom, zda je dělení věci „dobře možné“ soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, přesto že se jimi judikatura dosud nezabývala, není v dané věci postup odvolacího soud zcela v souladu s judikaturou; právní hodnocení, opomíjející některé důležité aspekty věci, je tak předčasné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací soud nezrušil proto, že i když důvody pro zrušení platí zčásti i pro něj, vyšel soud prvního stupně i z jiných důvodů pro zvolený způsob vypořádání, kterými se odvolací soud nezabýval (zčásti i kvůli obsahu odvolání, které nepolemizuje výslovně se závěry ohledně podílu žalobkyně na zchátrání objektu). Napadené rozhodnutí pak zrušil i v části, ve které rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumával, neboť šlo o vypořádání více nemovitostí, a případný nový závěr o právním osudu jedné stavby může mít vliv na způsob vypořádání stavby druhé.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-