// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 03.10.2013
K rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se sice vychází ze stavu spoluvlastnických vztahů v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), je však třeba vzít do úvahy, že probíhá ve věci řízení o vklad do katastru nemovitostí a že byl učiněn právní úkon, v jehož důsledku by – pokud by byl vklad povolen – došlo ke změně v legitimaci účastníků řízení. Byl-li takový úkon učiněn, je třeba věc posuzovat z hlediska dobrých mravů jako principu ovládajícího soukromé právo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1963/2013, ze dne 26. 8. 2013
(kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň: a) J. M., zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, a b) J. Š., proti žalovaným: 1) I. Ž., a 2) J. V., zastoupeného JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 100/2010, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 29 Co 622/2012-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 29 Co 622/2012-270, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. ledna 2011, č. j. 9 C 100/2010-179, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 29 Co 622/2012-270, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. ledna 2011, č. j. 9 C 100/2010-179, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k domu a k pozemkům v rozhodnutí uvedeným (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a byl nařízen jejich prodej s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky v poměru tam uvedeném. Šlo o spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; odvolací soud uvedl, že žádný z účastníků neměl o nemovitosti zájem, žalovaní neměli prostředky na vyplacení podílů, a tak nezbylo, než ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) rozhodnout o nařízení jejich prodeje a rozdělení výtěžku podle podílů účastníků.
Odvolací soud se zabýval odvoláním žalovaného 2); neuznal jeho námitky, týkající se investic do nemovitostí. Odvolatel dále tvrdil, že spolu se svou (později zemřelou) manželkou, původní žalovanou 1) M. V., koupil dne 10. listopadu 2003 předmětné nemovitosti, vkladové řízení však dosud probíhá. Odvolatel je důchodce, nemajetný, nemá možnost jiného bydlení. Odvolací soud uvedl, že tuto námitku žalovaný 2) v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, a proto k ní nemohl s odkazem na § 205a občanského soudního řádu (o. s. ř.) přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání. Napadené rozhodnutí závisí podle něj na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právního názoru vysloveného ve věci sp. zn. 29 Odo 1059/2005. Tvrzení žalovaného o probíhajícím vkladovém řízení není novou skutečností, uplatněnou před odvolacím soudem, neboť vyplynulo již z důkazu provedeného před soudem prvního stupně (č. l. 154, 155). Záznam o vlastnickém právu žalobkyň v katastru nemovitostí se opírá o rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. července 2007, sp. zn. 12 C 1159/2003, ten však není pro žalované závazný. Dovolatel dále žádá, aby dovolací soud posoudil, zda probíhající vkladové řízení brání zrušení a vypořádání vlastnictví k nemovitostem (zjevně v situaci, kdy výsledkem vkladového řízení může být jiný okruh spoluvlastníků, než jaký je vymezen v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví). Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř), a je i důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, uvedl: „Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, jehož východiskem je zásada, že ve sporném řízení je soud prvního stupně instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navrhované důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti, které tu byly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly účastníkem řízení (vedlejším účastníkem) uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny (z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jinak (například při dokazování) vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, pak byly z hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. „uplatněny před soudem prvního stupně“ (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 921-922)“.
To, že ve věci probíhá vkladové řízení, týkající se legitimace účastníků řízení, vyplývá z listinných důkazů předložených žalovaným 2) spolu s jeho vyjádřením k žalobě doručeným soudu dne 3. 6. 2010, a to konkrétně z návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí z 10. listopadu 2003 (č.l. 44), z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. července 2005, č. j. 12 C 1159/2003-217 (č.l. 58), a částečně i z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 155. Ostatně žalovaní již ve vyjádření k žalobě tvrdili, že (celé) předmětné nemovitosti koupili a kupní cenu řádně zaplatili.
Jestliže závěr o probíhajícím vkladovém řízení vyplýval z listin založených ve spisu, pak to, že žalovaný tuto skutečnost uplatnil v odvolání, není v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř. Lze dodat, že zásada, že soud „pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo“ platí nejen pro hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), ale i pro právní posouzení věci. Protože odvolací soud za skutečnost uvedenou v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř. považoval i tu, která sice výslovně tvrzena nebyla, vyplývala ale z obsahu spisu, nesprávně vyložil citované ustanovení a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud je si vědom, že zmíněný problém jde i na vrub vedení sporu žalovanou stranou, která okolnosti zásadně významné pro rozhodnutí (že probíhá vkladové řízení) výslovně neuvedla; to však nic nemění na tom, že objektivně je dovolací důvod dán.
Odvolací soud, který vycházel z toho, že k vedenému vkladovému řízení nemůže přihlédnout, se nezabýval jeho významem pro rozhodnutí ve věci, a proto se k němu ani nevyslovil. Dovolací řízení je v zásadě řízením přezkumným, a tak tu vlastně – pokud jde o tuto právní otázku – chybí předmět dovolacího přezkumu. Nicméně v případě, že by skutečnost, že probíhá vkladové řízení, ve kterém může být zpochybněna legitimace jedné ze stran, nebyla pro výsledek řízení významná, byl by tu proto důvod k zamítnutí dovolání bez ohledu na procesní pochybení, byť i vycházející z nesprávného výkladu zákona; rozhodnutí odvolacího soudu by totiž bylo i tak věcně správné. Tak tomu ovšem není. Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se sice vychází ze stavu spoluvlastnických vztahů v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), je však třeba vzít do úvahy, že probíhá ve věci řízení o vklad do katastru nemovitostí a že byl učiněn právní úkon, v jehož důsledku by – pokud by byl vklad povolen – došlo ke změně v legitimaci účastníků řízení. Byl-li takový úkon učiněn, je třeba věc posuzovat z hlediska dobrých mravů jako principu ovládajícího soukromé právo. V dané věci to konkrétně znamená, že jestliže žalovaní nabyli řádně vlastnictví od někoho, kdo v době převodu byl vlastníkem a jako takový byl označen dříve v katastru nemovitostí, nemohou nést důsledky toho, že převodce nesplnil povinnosti vůči svým předchůdcům (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který má souvislost s projednávanou věcí).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba provést důkazy ke stavu vkladového řízení). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-