// Profipravo.cz / Věcná práva 04.12.2012
K užívání účelových komunikací více vlastníků v uzavřeném areálu
Funkcí § 7 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích je ohraničení kategorie veřejně přístupné účelové komunikace, která je vymezena v § 7 odst. 1 a která je předmětem obecného užívání upraveného v § 19 an. zákona o pozemních komunikacích. Tomu odpovídá, že zákon o pozemních komunikacích poměry neveřejně přístupných účelových komunikací nereguluje a nepodřizuje je orgánům veřejné správy. Pokud zakotvuje pravomoc silničního úřadu rozhodnout v pochybnostech o tom, zda jde o uzavřený prostor či objekt, slouží takové rozhodnutí toliko jako prostředek určení, zda účelová komunikace je či není veřejně přístupná, a zda tedy je či není předmětem obecného užívání. Vyjadřuje-li ustanovení právo vlastníka, případně provozovatele uzavřeného areálu rozhodovat o užívání účelové komunikace, jde o pouhou deklaraci práva vyplývajícího z obecných ustanovení o vlastnickém právu, podanou v rámci negativního vymezení veřejně přístupné účelové komunikace.
Z obecné úpravy vlastnického práva v § 123 an. obč. zák. vyplývá, že vlastník pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek užívat nesmí. V případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka.
Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník jiné nemovitosti za podmínek § 151o odst. 3 obč. zák. domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.
Institut obecného užívání se týká veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zák. o poz. kom. Obecné užívání je výjimečným omezením vlastnického práva reagujícím na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Případné analogické použití institutu obecného užívání a pravidla neodvolatelného „věnování“ pozemku obecnému užívání by tak v případě uzavřeného areálu nebylo na místě.
Třetím myslitelným způsobem, jak vztah mezi vlastníky různých částí uzavřeného areálu částečně vyjmout z obecné úpravy vlastnického práva, a tím založit právo užívat cizí účelovou komunikaci, je analogické použití úpravy podílového spoluvlastnictví. Z významu vlastnického práva jakožto základního lidského práva ovšem vyplývá, že tato možnost by byla zcela výjimečná a musela by být podpořena dostatečně silnými důvody. Přitom je třeba přihlížet k možnosti uspokojení komunikační potřeby zřízením věcného břemene. Prostor pro analogickou aplikaci úpravy podílového spoluvlastnictví je navíc zúžen, ne-li vyloučen, ústavněprávním požadavkem, aby nucené omezení vlastnického práva bylo kompenzováno náhradou. V posuzovaném případě se uvedená omezení uplatní. Úvaze o analogické aplikaci brání především existence institutu věcného břemene nezbytné cesty upraveného v § 151o odst. 3 obč. zák. Jestliže má žalobkyně možnost vyřešit svou komunikační potřebu prostřednictvím tohoto institutu (žalobkyně alespoň netvrdí, že by tento prostředek použít nemohla), nelze o omezení vlastnického práva analogickým použitím úpravy spoluvlastnictví uvažovat. V neprospěch analogie hovoří také absence právní úpravy, která by řešila otázky náhrady za omezení vlastnického práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, ze dne 30. 10. 2012
(kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 1596/2, identifikační číslo osoby 25872478, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované PP-realit, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Spodní 1, identifikační číslo osoby 48028223, zastoupené Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, o zdržení se zásahů do práva užívání účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit vegetaci bránící užívání účelové komunikace, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 116/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 21 Co 226/2009-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Tomáše Hrušky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 5.760 Kč.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 11 C 116/2008-73, zamítl žalobu, „aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se odpírání přístupu žalobce na účelovou komunikaci na pozemcích parc. č. 590/1, 595 a 601/1, vše v katastrálním území a obci K., a dále aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit silniční vegetaci na účelové komunikaci na pozemcích parc. č. 590/1, 595 a 601/1 v katastrálním území a obci K. tak, že odstraní větve stromů a pokácí dřeviny zasahující do účelové komunikace.“
Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně nabyla v dražbě čtyři budovy v bývalém areálu Tuzexu. Ostatní budovy a veškeré pozemky v tomto areálu jsou ve vlastnictví žalované. Jediná přístupová cesta k budovám žalobkyně vede přes pozemky žalované, které jsou v katastru nemovitostí vedeny jako druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha. Žalovaná žalobkyni přístup k budovám umožnit odmítá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky nejsou účelovými komunikacemi, neboť jsou v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní plocha, manipulační plocha, a slouží tedy jinému účelu než komunikace. V případě, že by se jednalo o vnitroareálové komunikace, rozhodoval by o rozsahu a způsobu jejich užívání vlastník, tedy žalovaná.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud nejprve kladně vyřešil otázku, zda má pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o užívání tzv. neveřejné účelové komunikace. K otázce charakteru sporných pozemků uvedl, že účelovými komunikacemi jsou všechny pozemní komunikace, které splňují kriteria uvedená v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zák. o poz. kom.“), a to i v případě, že o tom nebylo vydáno správní rozhodnutí. Doplnil dokazování a dospěl k závěru, že na sporných pozemcích se skutečně nachází neveřejné účelové komunikace. Dále dospěl k závěru, že vlastníkem areálu, stejně jako nezastavěných a zastavěných pozemků je žalovaná, která také areál provozuje. Jestliže žalobkyně odvozuje své oprávnění spolurozhodovat o rozsahu a způsobu využití vnitroareálových komunikací od vlastnictví čtyř budov, nevzala v úvahu skutečnost, „že i režim vztahující se k tzv. neveřejným účelovým komunikacím je podroben předpisu veřejného práva, a při jeho naplnění má prioritu stanovisko subjektu, jenž je uveden v ustanovení § 7 odst. 2 zákona, tj. vlastníka a provozovatele uzavřeného prostoru (zde areálu), kterým je žalovaná. Vlastnictví budov (objektů) žalobkyní totiž nelze ztotožnit s vlastnictvím či provozováním ve smyslu citovaného ustanovení, neboť tyto objekty samy o sobě a ani ve spojení do celku netvoří uzavřený areál.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). V dovolání vymezila dvě otázky, které považuje za zásadně právně významné: 1) „kdo je ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastníkem uzavřeného objektu (areálu)“, a 2) „má-li možnost jeden z vlastníků nemovitostí uvnitř uzavřeného objektu (areálu) ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, změnit rozhodnutí původního vlastníka a jednostranně rozhodnout tak, že druhý z vlastníků nemovitostí v uzavřeném areálu předmětnou účelovou komunikaci není oprávněn užívat, a následně druhému spoluvlastníku svévolně bránit ve využívání účelové komunikace“. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výlučným vlastníkem uzavřeného areálu je pouze žalovaná. Domnívá se, že v daném případě jde o spoluvlastnictví, a proto i o způsobu využití komunikací uvnitř areálu rozhodují obě účastnice. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pouze vlastník pozemku, na kterém se nachází komunikace v uzavřeném objektu, je oprávněn vymezit v souladu s § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. okruh jejích uživatelů. Právo na spolurozhodování žalobkyně o rozsahu a způsobu užívání případných komunikací uvnitř areálu nemá právní podklad, neboť žalobkyně není spoluvlastnicí areálu. Spoluvlastnictví nemůže odvozovat od vlastnictví čtyř osamocených budov netvořících funkční celek. Uvedla, že i původní vlastník, který areál vybudoval, užíval sporné pozemky jako manipulační plochu, a že žalobkyně nemovitosti koupila s vědomím, že k nim nemá zajištěný přístup.
Podle přechodného ustanovení čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinného od 1. 7. 2009, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řeší otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Otázkou je, zda vlastník nemovitosti v „uzavřeném prostoru či objektu“ ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., má právo užívat účelovou komunikaci, jež se zde nachází a jejímž vlastníkem není.
Podle § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. platí: „Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.“
Žalobkyně zastává názor, že uzavřený prostor nebo objekt ve smyslu tohoto ustanovení (dále též „uzavřený areál“) je zvláštním souborem nemovitostí, a že pokud nemovitosti, ze kterých sestává, náleží různým vlastníkům, jsou tito jeho spoluvlastníky a z tohoto titulu jim náleží právo užívat účelové komunikace, které se v něm nacházejí. Tato konstrukce je žalobkyni prostředkem k tomu, aby mohla užívat pozemky žalované bez jejího souhlasu.
Podle § 136 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) může být věc v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Spoluvlastnictvím ve smyslu těchto ustanovení je vztah mezi osobami, které společně vlastní tutéž věc nebo tytéž věci. Není jím vztah mezi osobami, z nichž každá vlastní jinou věc. Ze vztahu mezi těmito osobami nečiní spoluvlastnictví ani skutečnost, že jednotlivé věci tvoří dohromady určitý soubor definovaný např. společnou funkcí věcí nebo jejich společným ohraničením. Takovéto vztahy nejsou v občanském zákoníku zvláště upraveny. Řídí se obecnou úpravou vlastnického práva v § 123 an. obč. zák., což především znamená, že každý z vlastníků má právo pouze ke své věci, nikoliv k jiným věcem. Lze zmínit, že zvláštní úpravu neobsahuje ani nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.); jeho institut přídatného spoluvlastnictví dopadá na vztahy, které se liší především v tom ohledu, že věc, která má sloužit užívání jiných věcí, je ve spoluvlastnictví vlastníků ostatních věcí.
Vztahy vlastníků nemovitostí tvořících uzavřený areál ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. by mohly být z obecné úpravy vlastnického práva částečně vyňaty a užívací právo vlastníka některé z nemovitostí k účelové komunikaci, jejímž vlastníkem není, by případně mohlo být založeno trojím myslitelným způsobem: a) zvláštním předpisem; b) analogickým použitím institutu obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace; c) analogickým použitím úpravy podílového spoluvlastnictví § 137 obč. zák.
První otázkou tedy je, zda lze z § 7 odst. 2, příp. z jiných ustanovení zák. o poz. kom., dovodit zvláštní úpravu vztahu mezi vlastníky nemovitostí tvořících uzavřený areál, která by vlastníku některé z nemovitostí poskytovala právo užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není.
Ustanovení podle svého znění – vyjadřuje se o vlastníku uzavřeného areálu, nikoliv o vlastnících – dopadá na situace, kdy má areál jediného vlastníka. Neplyne z něj jasně, že by zákon vlastníkem areálu rozuměl vlastníky všech nemovitostí, které areál tvoří, že by ve vztahu ke zde se nacházející účelové komunikaci konstruoval vztah obdobný spoluvlastnictví či že by jinak zakládal právo vlastníka některé z nemovitostí užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není. Kromě uvedeného ustanovení se zák. o poz. kom. o účelové komunikaci v uzavřeném areálu nezmiňuje a její poměry ani nepodřizuje rozhodování silničního úřadu (§ 40 odst. 1 a § 41 odst. 1 a contrario).
Vlastnické právo je základním lidským právem chráněným především Listinou základních práv a svobod. Podle jejího článku 11 odst. 4 je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Pokud by měl zákon o pozemních komunikacích vlastníka účelové komunikace v uzavřeném areálu omezit užívacím právem vlastníka jiné nemovitosti, musel by to především výslovně stanovit nebo by to z něj muselo jednoznačně vyplývat. Tak tomu není. Zároveň by musel upravit náhradu za nucené omezení vlastnického práva, což také nečiní. Zákonodárce zjevně ani takové omezení nezamýšlel, protože jinak by je jistě výslovně upravil, tak jako to v případě ostatních pozemních komunikací učinil v § 19 an. To dokládá i důvodová zpráva k § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., když hovoří o tom, že „umožnění přístupu veřejnosti na účelové komunikace mimo uzavřené prostory a objekty [...] není možné tuto oblast ponechat zcela na řešení v rámci občanskoprávních vztahů.“ Plyne z ní totiž, že přístup na účelové komunikace v uzavřených prostorech a objektech „zcela na řešení v rámci občanskoprávních vztahů“ ponechat lze.
Funkcí § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. je tak ohraničení kategorie veřejně přístupné účelové komunikace, která je vymezena v § 7 odst. 1 a která je předmětem obecného užívání upraveného v § 19 an. zákona o pozemních komunikacích. Tomu odpovídá, že zákon o pozemních komunikacích poměry neveřejně přístupných účelových komunikací nereguluje a nepodřizuje je orgánům veřejné správy. Pokud zakotvuje pravomoc silničního úřadu rozhodnout v pochybnostech o tom, zda jde o uzavřený prostor či objekt, slouží takové rozhodnutí toliko jako prostředek určení, zda účelová komunikace je či není veřejně přístupná, a zda tedy je či není předmětem obecného užívání. Vyjadřuje-li ustanovení právo vlastníka, případně provozovatele uzavřeného areálu rozhodovat o užívání účelové komunikace, jde o pouhou deklaraci práva vyplývajícího z obecných ustanovení o vlastnickém právu, podanou v rámci negativního vymezení veřejně přístupné účelové komunikace.
Z obecné úpravy vlastnického práva v § 123 an. obč. zák. vyplývá, že vlastník pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek užívat nesmí. V případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka.
Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník jiné nemovitosti za podmínek § 151o odst. 3 obč. zák. domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.
Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 (uveřejněný, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz), v němž se uvádí, že „je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání,” přehlíží, že se týká institutu obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zák. o poz. kom. Rozdíl vyjádřil Nejvyšší soud také např. v rozsudku ze dne 30. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000: „Zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace.
Obecné užívání je výjimečným omezením vlastnického práva reagujícím na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Význam tohoto aspektu vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz; podobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. května 2012, sp. zn. 1 As 32/2012, uveřejněném na internetových stránkách www.nssoud.cz): „Ústavní soud je [...] přesvědčen, že řešením situace optimálním pro obě strany sporu by bylo zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka za finanční náhradu. Dokud však taková úprava vztahů mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem neexistuje, je třeba důsledně poskytovat ochranu vlastnickému právu, a nikoliv je nepřípustně omezovat skrze institut účelové komunikace, jehož účelem je prosazení veřejného zájmu, který zde absentuje.“
Z toho se podává, že případné analogické použití institutu obecného užívání a pravidla neodvolatelného „věnování“ pozemku obecnému užívání, kterého se žalobkyně v podstatě též dovolává, by nebylo na místě.
Třetím myslitelným způsobem, jak vztah mezi vlastníky různých částí uzavřeného areálu částečně vyjmout z obecné úpravy vlastnického práva, a tím založit právo užívat cizí účelovou komunikaci, je analogické použití úpravy podílového spoluvlastnictví. Z významu vlastnického práva jakožto základního lidského práva ovšem vyplývá, že tato možnost by byla zcela výjimečná a musela by být podpořena dostatečně silnými důvody. Přitom, jak naznačuje výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, je třeba přihlížet k možnosti uspokojení komunikační potřeby zřízením věcného břemene. Prostor pro analogickou aplikaci úpravy podílového spoluvlastnictví je navíc zúžen, ne-li vyloučen, ústavněprávním požadavkem, aby nucené omezení vlastnického práva bylo kompenzováno náhradou.
V tomto případě se uvedená omezení uplatní. Úvaze o analogické aplikaci brání především existence institutu věcného břemene nezbytné cesty upraveného v § 151o odst. 3 obč. zák. Jestliže má žalobkyně možnost vyřešit svou komunikační potřebu prostřednictvím tohoto institutu (žalobkyně alespoň netvrdí, že by tento prostředek použít nemohla), nelze o omezení vlastnického práva analogickým použitím úpravy spoluvlastnictví uvažovat. V neprospěch analogie hovoří také absence právní úpravy, která by řešila otázky náhrady za omezení vlastnického práva.
Za příklad analogického použití institutu podílového spoluvlastnictví lze považovat jeho přiměřené použití na vztahy mezi vlastníky věcí tvořících rybník, jehož potřebu dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 1121/2008 (uveřejněném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009). Problém rybníka se však od problému uzavřeného areálu podstatně liší. Hlavním motivem uvedeného rozhodnutí byla skutečnost, že podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, byli „vlastníky rybníka“ oprávněnými hospodařit na rybníku všichni vlastníci věcí tvořících rybník, a že pokud by podle zákona č. 99/2004 Sb, o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), mělo platit něco jiného, šlo by o ústavně nepřípustné omezení vlastnického práva. Obdobný důvod v případě uzavřeného areálu není.
V případě rybníka jde také o to, stručně řečeno, že s ohledem na jeho povahu lze stěží uvažovat, že by kdokoliv z jednotlivých vlastníků mohl užívat svou věc, aniž by tím užíval i věci ostatních vlastníků. Užívání cizí věci je zde tedy reciproční, což také vysvětluje, proč se v případě rybníka neuvažuje o náhradě za nucené omezení vlastnického práva (něco jiného je otázka náhrady za užívání rybníka nad rámec „spoluvlastnického podílu“).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nesvědčí právo užívat pozemky žalované, je správný. Dovolací soud přitom nezjistil a ani žalobkyně nenamítala, že by řízení, jež předcházelo vydání rozsudku odvolacího soudu, trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 29. 2. 2012 částku 4.500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960 Kč; celkem náklady činí 5.760 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-