// Profipravo.cz / Věcná práva 01.06.2011
K nabytí vlastnictví ke zhotovovanému „příslušenství“ hlavní věci
I. V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní. To, že je věc užívána s jinou věcí, a dokonce je k tomu určena jejím vlastníkem, ještě neznamená, že se stává příslušenstvím, není-li vlastník obou věcí totožný. Jde-li o věc v podílovém spoluvlastnictví, musí být totožný okruh spoluvlastníků. Jinak by totiž skutečnost, že jde o příslušenství, zcela ztratila smysl (v případě, že by spoluvlastníci „hlavní“ věci uvedli, že ji převádějí „s příslušenstvím“, nemohlo by to mít za následek převod vlastnictví k „příslušenství“, jestliže by okruh jeho spoluvlastníků byl jiný).
Jinak řečeno, okolnost, že věc je trvala užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku, šlo o věc hlavní a příslušenství. To platí i tehdy, jestliže zhotovitel věci ji budoval v úmyslu užívat ji společně s jinou věcí, jejímž (výlučným) vlastníkem však nebyl (resp. byl-li okruh spoluvlastníků obou věcí jiný). O tom, kdo je vlastníkem nově zhotovené věci, tak nerozhoduje její užívání s jinou věcí, ale způsob jejího vzniku; její určení jako příslušenství jiné věci je již druhotné.
II. V řízení o určení spoluvlastnického práva více žalobců k věci jedná každý z žalujících sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř), a jde o tak o samostatné společenství.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, ze dne 3. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. V. H., b) J. H., zastoupených JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, a c) M. M., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, náměstí J. M. Marků 92, proti žalovaným: 1) B. H., 2) H. H., 3) M. H., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, 4) J. M., 5) M. S., 6) Z. M., a 7) J. Š., žalované 5) až 7) zastoupené zmocněncem Jindřichem Mařákem, narozeným 26. 5. 1969, bytem v Koclířově 172, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 969/2004, o dovolání žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, v části výroku, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že „c) žalobce vlastní ideální 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1 zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení mezi žalobcem c) a žalovanými, jakož i mezi žalobcem c) a Českou republikou, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části směřující proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, a proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými, odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky níže uvedených staveb, které pro sebe vybudovali na pozemcích ve spoluvlastnictví všech účastníků.
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 9 C 969/2004-337, výrokem pod bodem I. určil, „že a) žalobce a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1 zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území Litomyšl u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „v části, ve které se žalobci domáhali určení, že a) žalobce a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální 2/3 budovy vystavěné na stavební parcele p. č. 452 zapsaná na LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy, v níž se nachází v prvním nadzemním podlaží autodílna a ve druhém nadzemním podlaží truhlářská dílna“ a výrokem pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že obě stavby, tedy betonový bazén a tzv. dvorní stavbu, tj. autodílnu a truhlářskou dílnu, žalobci vybudovali na pozemcích náležejících k bytovému domu čp. 396, které jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků, a to ze svých prostředků, svými náklady, svojí prací a s úmyslem „mít je pro sebe“. Konstatoval stavebně technické, účelové a provozní propojení dvorní stavby s bytovým domem, který je rovněž ve spoluvlastnictví všech účastníků. Uzavřel, že se tato stavba stala součástí věci hlavní, tedy bytového domu, a spoluvlastnické vztahy k oběma objektům tedy musí být totožné. Bazén je podle něj příslušenstvím (§ 120 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) a podléhá jinému právnímu režimu než pozemek, do kterého byl zabudován. Uzavřel, že spoluvlastníky bazénu jsou žalobci jako jeho stavitelé a investoři.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobců a), b), c) a žalovaných 1), 2), 3) rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 22 Co 375/2008-389, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem II potvrzuje, avšak v tomto správném znění: Žaloba v části, ve které se žalobci domáhali určení, že a) žalobce a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální 2/3 budovy vystavěné na stavební parcele p. č. 453 zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy, v níž se nachází v prvním nadzemním podlaží autodílna a ve druhém nadzemním podlaží truhlářská dílna, se zamítá“. Výrokem pod bodem II. rozhodl tak, že se „rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body I, III až V mění takto: Žaloba o určení, že a) žalobce a b) žalobkyně vlastní ve společném jmění manželů ideální 1/3 a c) žalobce ideální 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1 zapsané na LV č. 341 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy, se zamítá“; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Pokud jde o tzv. dvorní stavbu, shledal správným i jeho právní závěr. Ohledně bazénu konstatoval, že skutkový základ zjištěný soudem prvního stupně si žádá odlišné hmotně právní posouzení věci. Soud prvního stupně správně zjistil, že betonový bazén zapuštěný do pozemku je nemovitou stavbou ve smyslu občanskoprávních předpisů, a proto není ve smyslu § 120 odst. 2 obč. zák. součástí pozemku; dovodil tedy, že má charakter příslušenství. Odvolací soud k tomu však uvádí, že příslušenství věci je pojmově vymezeno tak, že existuje vedle věci hlavní a dále, že ač má charakter samostatné věci, je s hlavní věcí funkčně svázáno hospodářským účelem; kromě toho má s hlavní věcí společného vlastníka, který toto příslušenství určil k trvalému užívání s hlavní věcí. Proto veden zjištěním, že bazén byl užíván účastníky řízení, resp. spoluvlastníky a dalšími uživateli obytného domu a k němu přiléhajícího pozemku, konstatoval, že byl trvale a funkčně spojen společným hospodářským účelem s věcí hlavní. Proto uzavřel, že na bazén nutno hledět jako na příslušenství bytového domu, eventuálně samotného pozemku, a je tak ve spoluvlastnictví účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho rozsudečných výroků“ podává žalobce c) dovolání, jehož přípustnost opírá jednak o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jednak o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle něj „zásadní otázkou pro toto řízení“ bylo posouzení obou staveb z hlediska § 120 obč. zák., tedy zda jde o samostatné věci v právním smyslu, či o součásti věci hlavní. Otázku „zásadního právního významu“ řešenou v dovolacím řízení spatřuje v právním zhodnocení charakteru obou staveb na základě důkazů ve věci provedených; v této souvislosti namítá, že odvolací soud § 120 obč. zák. nesprávně na daný skutkový stav aplikoval.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 řešící kritéria „vzájemné sounáležitosti“ a „míry oddělitelnosti“, z nichž vycházel v daném případě i odvolací soud, který dospěl k závěru o vzájemné sounáležitosti mezi bytovým domem a touto stavbou vybudovanou k hospodářským účelům vlastníků a uživatelů bytového domu a otázku samostatné existence těchto staveb posoudil tak, že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení věci hlavní, tj. bytového domu a snížení jeho hodnoty. Dovolatel s úvahami soudů polemizuje a předestírá vlastní názor na vztah domu a dvorní budovy; má za to, že jde o dvě samostatné stavby.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, pokud jde o stavbu bazénu. Uvádí, že příslušenství věci zásadně sdílí právní osud s věcí hlavní; charakteristické je to, že mají společného vlastníka. Nelze však současně přehlédnout, že příslušenství je rovněž samostatnou věcí v právním smyslu. Dodává, že u nově vytvořené stavby, která je samostatnou věcí ve smyslu občanského práva ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., platí, že není-li mezi účastníky dohodnuto jinak, že jejím vlastníkem se stává stavebník (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001), přičemž není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 261/2006, z něhož plyne, že nabyl-li někdo vlastnictví k určité věci, nezmění se její vlastnictví pouhou skutečností, že začne sloužit jinému vlastníku jiné věci jako příslušenství. V době realizace stavby byli všichni žalobci spoluvlastníky bytového domu – žalobci a) a b) jsou jimi nadále – a v tomto směru tedy není důvod pro pochybnosti o charakteru bazénu jako příslušenství věci hlavní. Pokud by však všichni žalobci pozbyli vlastnictví k věci hlavní, nelze v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 261/2006 uzavřít, že jednou nabyté vlastnictví se mění pouze tím, že věc začnou jako příslušenství užívat jiné osoby, v daném případě žalovaní. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku usuzoval na absenci výslovného projevu vůle účastníků pokud jde o vyloučení zásady, že příslušenství náleží vždy vlastníku věci hlavní, pak mu nutno vytknout, že z důkazů provedených v řízení nic takového nevyplývá.
Žalovaní se k dovolání žalobce c) nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné, částečně nepřípustné.
V dané věci nejsou žalobci v postavení nerozlučných společníků, neboť v řízení nejde o taková společná práva a povinnosti, že by se rozsudek musel vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). V řízení o určení spoluvlastnického práva více žalobců k věci jedná každý z žalujících sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř), a jde o tak o samostatné společenství. Protože dovolání podal jen žalobce c), je předmětem dovolacího řízení jen ta část výroku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o jeho spoluvlastnickém právu; zbývající část rozsudku odvolacího soudu nemohla být jeho dovoláním dotčena. Žalobci a) a b) tak nejsou účastníky dovolacího řízení a dovolatel nebyl oprávněn podat dovolání proti těm částem výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanými.
Rozsudek odvolacího soudu v části týkající se určení spoluvlastnického práva k budově vystavěné na stavební parcele p. č. 452 je rozhodnutím potvrzujícím; oba soudy považovaly tuto budovu za nesamostatnou součást jiné budovy. Do úvahy by připadala přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se „budovy“ spočívá v polemice se zjištěním, že sporná budova se stala součástí jiné nemovitosti, a nemá tak charakter samostatné věci. Jde o individuální posouzení určité situace, které nemůže založit zásadní význam ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 574, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7761). V dané věci tu není nic, co by umožnilo konstatovat zásadní význam napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání; soudy svou úvahu řádně odůvodnily a není zjevně nepřiměřená.
Dovolání v této části, jakož i pokud se týká rozhodnutí ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými, tak není přípustné; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti části II. rozsudku odvolacího soudu, týkající se spoluvlastnického práva k ideálním 2/3 betonového bazénu vystavěného na pozemkové parcele p. č. 340/1, je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a je i důvodné.
Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§ 132 odst. 1 obč. zák.).
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soudní rozhledy č. 2/2003).
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 120 odst. 1 obč. zák.).
Nabyl-li někdo vlastnictví k určité věci, nezmění se její vlastnictví pouhou skutečností, že začne sloužit jinému vlastníku jiné věci jako její „příslušenství“. Z § 121 odst. 1 obč. zák., podle kterého příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány, vyplývá, že příslušenstvím věci ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být věc, která vlastníku věci hlavní nenáleží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 261/2006, Soudní rozhledy č. 3/2007).
Věc, tvořící příslušenství, je samostatným předmětem právních vztahů a její právní osudy mohou být odlišné od osudů věci hlavní. Aby se věc stala příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána.V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní. To, že je věc užívána s jinou věcí, a dokonce je k tomu určena jejím vlastníkem, ještě neznamená, že se stává příslušenstvím, není-li vlastník obou věcí totožný. Jde-li o věc v podílovém spoluvlastnictví, musí být totožný okruh spoluvlastníků. Jinak by totiž skutečnost, že jde o příslušenství, zcela ztratila smysl (v případě, že by spoluvlastníci „hlavní“ věci uvedli, že ji převádějí „s příslušenstvím“, nemohlo by to mít za následek převod vlastnictví k „příslušenství“, jestliže by okruh jeho spoluvlastníků byl jiný)
Jinak řečeno, okolnost, že věc je trvala užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku, šlo o věc hlavní a příslušenství. To platí i tehdy, jestliže zhotovitel věci ji budoval v úmyslu užívat ji společně s jinou věcí, jejímž (výlučným) vlastníkem však nebyl (resp. byl-li okruh spoluvlastníků obou věcí jiný). O tom, kdo je vlastníkem nově zhotovené věci, tak nerozhoduje její užívání s jinou věcí, ale způsob jejího vzniku; její určení jako příslušenství jiné věci je již druhotné.
V projednávaném případě tak nebyl důvod neposoudit vznik vlastnického práva k nově zhotovené věci – bazénu – podle pravidel vytyčených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Protože odvolací soud postupoval jinak, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se určení spoluvlastnického práva žalobce c) k bazénu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-