// Profipravo.cz / Pracovní právo 03.10.2016
Zvýšení odměny za pracovní pohotovost dle § 15 zákona o mzdě
Odměnu za pracovní pohotovost převyšující její nejnižší sazby stanovené v § 15 zákona o mzdě mohl - nebyla-li výše odměny za pracovní pohotovost sjednána v kolektivní nebo pracovní (popřípadě jiné) smlouvě - zaměstnanci stanovit (určit) výlučně zaměstnavatel; soudy tuto odměnu zvýšit nemohly.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3929/2015, ze dne 14. 7. 2016
Dotčené předpisy:
§ 15 zák. č. 1/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2006
§ 95 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 17. 8. 2006
§ 83 odst. 5 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 17. 8. 2006
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 18. 3. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 143 945 Kč s úrokem z prodlení od 21. 8. 2006 do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. Žalobu, kterou doplnil podáním ze dne 15. 10. 2009, jímž se domáhal zaplacení 142 292 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 2. 2006 pracoval pro žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, že práci vykonával od 15. 2. 2006 do 14. 7. 2006 na trase Belgie – Španělsko (vždy 8 - 10 týdnů nepřetržitého pobytu v zahraničí), že „odměna“ byla „sjednána“ mzdovým výměrem ze dne 20. 1. 2006 a skládala se ze tří složek – pevné mzdy ve výši 10 000 Kč hrubého, stravného a prémií, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele, jehož účinky nastaly „fikcí“ dne 17. 7. 2006, a že žalobce „eviduje“ za žalovaným pohledávku mzdy za práci přesčas ve výši 112 252 Kč (1 064 hodin po 105,50 Kč) a nevyplacených prémií ve výši 30 040 Kč, celkem tedy pohledávku ve výši 142 292 Kč, která nebyla ani po výzvě uhrazena.
Žalovaný zejména namítal, že mzda žalobce byla sjednána s přihlédnutím k práci přesčas v rozsahu 150 hodin ročně a že prémie nebyly vypláceny „automaticky každému řidiči v nejvyšší možné výši“, neboť se jedná o nenárokovou složku mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 19. 4. 2010 č. j. 21 C 204/2009-105 zastavil řízení ohledně částky 6 755 Kč s úrokem z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. 21 C 204/2009-464, doplněným usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 21 C 204/2009-473 rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 118 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního měsíce, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7% bodů, z částky 784 Kč od 21. 3. 2006 do zaplacení, z částky 1 610 Kč od 21. 4. 2006 do zaplacení, z částky 1 326 Kč od 21. 5. 2006 do zaplacení, z částky 2 196 Kč od 21. 6. 2006 do zaplacení, z částky 3 260 Kč od 21. 7. 2006 do zaplacení, z částky 942 Kč od 21. 8. 2006 do zaplacení“, v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 118 037 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl a rozhodl, že na náhradě nákladů řízení jsou povinni zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 5“ žalobce celkem 6 232 Kč a žalovaný celkem 3 416 Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57 597,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Slimáka. Vycházel ze zjištění, že mzda žalobce, který byl u žalovaného v době od 15. 2. 2006 do 17. 7. 2006 zaměstnán v pracovním poměru jako řidič v tuzemské a mezinárodní silniční nákladní dopravě, byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu 150 hodin ročně, že žalobce odpracoval v uvedeném období celkem 123 přesčasových hodin a dalších 663 hodin představovalo dobu, kdy řídil druhý řidič, nebo dobu zákazu jízdy a že podle mzdového výměru ze dne 20. 1. 2006 mohl žalovaný vyplatit žalobci prémie, které jsou nenárokovou složkou mzdy, až do výše 9 000 Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že práce přesčas v rozsahu 123 hodin nepřesahuje počet hodin dohodnutý mezi účastníky, k nimž se při stanovení „úplaty za práci“ nepřihlíží, že doba, kdy řídil druhý řidič, a doba zákazu jízdy představuje dobu pracovní pohotovosti, za kterou žalobci přísluší odměna ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku podle § 15 zákona č. 1/1992 Sb., celkem tedy 10 118 Kč, a že žalobce nemá nárok na nevyplacené prémie, neboť šlo o nenárokovou složku mzdy.
K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze - poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 1. 2015 č. j. 21 C 204/2009-501 zastavil řízení ohledně částky 9 035 Kč s úrokem z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 č. j. 62 Co 401/2014-513 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze dne 22. 5. 2014 a ze dne 23. 1. 2015“ v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o zamítnutí žaloby co do 118 037 Kč napadeném do částky 40 472 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek změnil „jen tak, že náklady řízení, které má zaplatit žalobce, činí 7 938 Kč a žalovaný 1 710 Kč“, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že za práci přesčas v rozsahu 123 hodin žalobci žádný příplatek nepřísluší, neboť tento počet hodin nepřesahuje limit 150 hodin práce přesčas ročně sjednaný mezi účastníky v pracovní smlouvě ze dne 15. 2. 2006 v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že doba, kdy řídil druhý řidič a kdy žalobce seděl na místě spolujezdce, představuje pracovní pohotovost ve smyslu ustanovení § 83 odst. 5 a § 95 zákoníku práce, za kterou žalobci náleží odměna ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým podle jeho obsahu tento rozsudek napadá v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 40 472 Kč s příslušenstvím. Namítá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 15 zákona č. 1/1992 Sb. „opomněl“ skutečnost, že tento zákon stanoví odměnu za pracovní pohotovost na pracovišti ve výši 20 % průměrného výdělku jako nejnižší možnou výši odměny, a že se v souvislosti s možností úvahy o zvýšení odměny za pracovní pohotovost konanou na pracovišti „dostatečně nevypořádal s prostorem, který je soudnímu orgánu dán zákonem za účelem uvážení specifických aspektů každého jednotlivého případu“. Má za to, že úkolem odvolacího soudu bylo „pečlivé uvážení všech konsekvencí případu“ a následné posouzení spravedlivé výše odměny za pracovní pohotovost konanou v kabině jedoucího nákladního vozidla, aby tak „vykompenzoval snížení všech životních kvalit po dobu výkonu pracovní pohotovosti ve stísněném, uzavřeném prostoru“ za situace, kdy odměna nebyla mezi stranami pracovněprávního vztahu upravena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl v době od 15. 2. 2006 do 17. 7. 2006 zaměstnán u žalovaného v pracovním poměru jako řidič v tuzemské a mezinárodní silniční nákladní dopravě, že mzda žalobce byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas („až 8 hodin v jednotlivých týdnech, resp. 150 hodin ročně“), že žalobce, který vykonával práci spolu s druhým řidičem J. S., odpracoval celkem 123 přesčasových hodin a že žalobce strávil ve vozidle celkem 663 hodin za situace, kdy řídil druhý řidič nebo se jednalo o dobu zákazu jízdy. U žalovaného nebyla uzavřena kolektivní smlouva a v pracovní smlouvě nebyla dohodnuta výše odměny za pracovní pohotovost.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaká odměna náležela zaměstnanci za pracovní pohotovost vykonávanou na pracovišti v době od 15. 2. 2006 do 17. 7. 2006. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současně době posuzovat - vzhledem k době, kdy vznikl (měl vzniknout) nárok, kterého se žalobce domáhá - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb. a č. 115/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 17. 8. 2006 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o mzdě“).
Pracovní pohotovost je doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby provedena nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn (§ 83 odst. 5 zák. práce). Podmínkou pracovní pohotovosti, která může být na pracovišti nebo na jiném se zaměstnancem dohodnutém místě, je předpoklad výkonu neodkladné práce mimo rámec pracovní doby zaměstnance (§ 95 odst. 1 zák. práce). Za výkon práce v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci mzda; výkon práce v rámci pracovní pohotovosti nad rozsah stanovené týdenní pracovní doby je prací přesčas a zahrnuje se do limitů práce přesčas (§ 95 odst. 3 zák. práce). Pracovní pohotovost, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává a zaměstnanci za tuto dobu přísluší odměna podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o mzdě (§ 95 odst. 4 zák. práce).
Podle ustanovení § 15 zákona o mzdě není-li odměna za pracovní pohotovost sjednána v kolektivní nebo pracovní smlouvě, přísluší zaměstnanci za hodinu pracovní pohotovosti tato odměna nejméně ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku při pracovní pohotovosti na pracovišti nebo 10 % průměrného hodinového výdělku při pracovní pohotovosti mimo pracoviště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že výše odměny za pracovní pohotovost může být sjednána v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě, popřípadě v jiné smlouvě uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (srov. ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mzdě a v něm zavedenou legislativní zkratku „pracovní smlouva“). Není-li výše odměny za pracovní pohotovost sjednána v kolektivní nebo pracovní (popřípadě jiné) smlouvě, může být stanovena ve vnitřním předpisu zaměstnavatele, nebo nemusí být zaměstnavatelem vůbec obecně stanovena a zaměstnavatel její výši určí případ od případu (ad hoc). V případě, že odměna za pracovní pohotovost je stanovena ve vnitřním předpisu zaměstnavatele nebo určována jeho jednorázovými opatřeními, nesmí být tato odměna za hodinu pracovní pohotovosti nižší než 20 % průměrného hodinového výdělku, jestliže jde o pracovní pohotovost na pracovišti, nebo 10 % průměrného hodinového výdělku, jestliže jde o pracovní pohotovost mimo pracoviště. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví nejvyšší přípustnou odměnu za pracovní pohotovost, může zaměstnavatel stanovit vnitřním předpisem nebo jinak určit tuto odměnu ve výši překračující uvedené hranice, aniž by byl v tomto směru jakkoli omezen. Neučiní-li tak, má zaměstnanec nárok na odměnu za hodinu pracovní pohotovosti ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku při pracovní pohotovosti na pracovišti nebo 10 % průměrného hodinového výdělku při pracovní pohotovosti mimo pracoviště.
V projednávané věci – jak plyne ze skutkových zjištění soudů - nebyla u žalovaného uzavřena kolektivní smlouva a výše odměny za pracovní pohotovost nebyla sjednána ani v pracovní nebo jiné smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Vzhledem k tomu, že odměna za pracovní pohotovost nebyla stanovena ve vnitřním předpisu žalovaného a ani jinak žalobci žalovaným určena ve výši přesahující hranice stanovené v § 15 zákona o mzdě, vznikl žalobci – jak vyplývá z výše uvedeného - nárok na odměnu za pracovní pohotovost na pracovišti (v kabině nákladního vozidla, v němž vykonával práci) v době od 15. 2. 2006 do 17. 7. 2006 v rozsahu 663 hodin ve výši 20 % průměrného hodinového výdělku za hodinu pracovní pohotovosti. Soudy nebyly oprávněny tuto odměnu zvýšit v závislosti na konkrétních podmínkách pracovní pohotovosti žalobce, neboť odměnu za pracovní pohotovost převyšující její nejnižší sazby stanovené v § 15 zákona o mzdě může - není-li výše odměny za pracovní pohotovost sjednána v kolektivní nebo pracovní (popřípadě jiné) smlouvě - zaměstnanci stanovit (určit) výlučně zaměstnavatel.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-